ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.3458.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 3458/2018-395
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce TOMA, a. s. , se sídlem v Otrokovicích, tř. Tomáše Bati 1566, PSČ 765 02, identifikační číslo osoby 18 15 28 13, proti žalovaným 1) T. P. , narozenému XY, bytem XY a 2) O. V. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Lindou Turcsányiovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Žitná 610/23, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 246/2013, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2017, č. j. 7 Cmo 205/2017-346, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. června 2017, č. j. 3 Cm 246/2013-318, ponechal ve vztahu ke druhému žalovanému v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 11. července 2013, čj. 3 Cm 246/2013-16, jímž původně uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci směnečný peníz 638.000,- Kč s 6% úrokem od 16. června 2010 do zaplacení a směnečnou odměnu 2.126,- Kč (výrok I.), druhému žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradu dalších nákladů řízení částku 42.972,- Kč (výrok II.) a žalobci vrátil část zálohy ve výši 4.038,- Kč (výrok III.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání druhého žalovaného rozsudkem ze dne 28. listopadu 2017, č. j. 7 Cmo 205/2017-346, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Přitom šlo v pořadí o druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů ve věci samé, když první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. srpna 2017, č. j. 3 Cm 246/2013-120, zrušil (ve vztahu ke druhému žalovanému) Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 7 Cmo 221/2016-251, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož žalobce unesl důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu druhého žalovaného na směnce (šlo o směnku vystavenou v XY dne 1. června 2007 výstavcem PETIX International s. r. o. ve prospěch žalobce, na částku 638.000,- Kč, splatnou v XY dne 15. června 2010, za jejíž zaplacení převzali směnečné rukojemství oba žalovaní − dále jen „směnka“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že závisí na řešení právních otázek, které odvolací soud zodpověděl odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to:
1) „Na kterém z účastníků je povinnost důkazní, tedy který z účastníků má povinnost unést důkazní břemeno tvrzení (ne)pravosti směnky (podpisu na ní) a v jakém rozsahu, resp. s jakými výjimkami“?
2) „Zda je přípustné při rozhodování o dalších nákladech řízení, ve kterém se projednávají námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, opětovně rozhodnout také o předešlých nákladech, o kterých již bylo jednou rozhodnuto v směnečném platebním rozkazu, který byl soudem ponechaný v platnosti, resp. kterého výrok o nákladech řízení nebyl soudem zrušený“?
3) „Zda je zákonným důvodem pro kvalitativní změnu rozhodnutí soudu prvního stupně o předešlých nákladech řízení skutečnost (kdy je výrok o nepřiznání náhrady nákladů řízení nahrazen výrokem o jejich přiznání), že žalovaný není v řízení pasivní a uplatňuje svoje procesní práva“?
Dovolatel s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, a ze dne 26. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 3233/2013, zdůrazňuje, že důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu dlužníka na směnce zatěžuje žalobce, který ze směnky dovozuje existenci tvrzené pohledávky. Tím, že soudy nižších stupňů žalovanému vytkly, že nepředložil listiny, které by obsahovaly jeho vlastnoruční podpis z období vystavení směnky, ho „prakticky“ zatížily důkazním břemenem v rozporu s výše uvedenou judikaturou. Navíc žalovaný požadované listiny nepředložil proto, že jimi nedisponoval; absenci vzorků minulých podpisů je proto nutno přičítat k tíži žalobce.
Dále dovolatel poukazuje na závěry znaleckého posudku (vypracovaného znalkyní Mgr. Marií Beňovou), podle nichž (…) nelze v rovině nízké pravděpodobnosti vyloučit, že podpis avala na směnce může být pravým podpisem druhého žalovaného, jakož i na obsah výpovědi svědkyně P. V., která si konkrétní okolnosti podepisování směnky nepamatovala.
Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení dovolatel – cituje ustanovení §175 odst. 4 o. s. ř. – namítá, že druhý výrok směnečného platebního rozkazu (tj. výrok o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení) nebyl rozsudkem soudu prvního stupně zrušen a v průběhu řízení o námitkách druhého žalovaného nevyšla najevo žádná skutečnost (zákonný důvod) odůvodňující jeho zrušení.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
V části směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud dovolání druhého žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že odvolací soud správně (v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu – srov. např. rozsudek sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, jakož i usnesení ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 1623/2009, rozsudek ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1294/2010, rozsudek ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4674/2010, usnesení ze dne 30. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 2545/2011, usnesení ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 114/2013 a usnesení ze dne 25. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 310/2014) vyhodnotil, že důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu dlužníka (žalovaného) na směnce tíží žalobce, a na základě hodnocení provedených důkazů uzavřel, že žalobce toto důkazní břemeno unesl.
Jakkoli v této souvislosti dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu o pravosti podpisu žalovaného (jako směnečného rukojmího) na sporné směnce, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Dále zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (srov. opět §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Potud Nejvyšší soud dodává, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že při řešení otázky, zda žalobce unesl důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu druhého žalovaného na sporné směnce, vycházel nejen ze závěrů znaleckého posudku, nýbrž i ze svědecké výpovědi P. V., včetně okolností, za nichž byla směnka vystavena (šlo o zajišťovací prostředek ke smlouvě o finančním pronájmu a následném odkoupení pronajaté věci č. 040/2007).
Přitom dovolatelem zpochybněný skutkový závěr o pravosti podpisu druhého žalovaného neshledává Nejvyšší soud ani zjevně nepřiměřeným.
Konečně nelze přehlédnout, že druhý žalovaný se osobně neúčastnil žádného jednání před soudy nižších stupňů, přičemž ani nenavrhl, aby byl případně vyslechnut jako účastník řízení dožádaným soudem.
V části, v níž směřovalo proti výroku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo druhému žalovanému uloženo zaplatit žalobci na náhradě dalších nákladů řízení částku 42.972,- Kč, vylučuje přípustnost dovolání druhého žalovaného ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; Nejvyšší soud proto dovolání i v tomto rozsahu odmítl jako nepřípustné (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného Nejvyšší soud odmítl, a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu