ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.3938.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 3938/2018-531
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce AKKRM insolvence, v. o. s. , se sídlem v Brně, Údolní 552/65, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 06177263, jako insolvenčního správce dlužníka M. H. VITA s. r. o., identifikační číslo osoby 26106922, proti žalovanému Z. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ondřejem Pustějovským, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Zahradní 314/8, PSČ 370 05, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 258/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2018, č. j. 5 Cmo 381/2017-504, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. září 2017, č. j. 13 Cm 258/2013-480, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 11. března 2013, č. j. 13 Cm 258/2013-15, jímž původně uložil žalovanému (Z. K.) zaplatit žalobci (Ing. Františku Svobodnému, tehdejšímu insolvenčnímu správci dlužníka M. H. V.) směnečný peníz ve výši 15.000.000 Kč s 6% úrokem od 1. října 2011 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 50.000 Kč (výrok I.); dále rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).
[2] Šlo v pořadí již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho první rozsudek ze dne 20. ledna 2014, č. j. 13 Cm 258/2013-169, jímž byl směnečný platební rozkaz rovněž zrušen, Vrchní soud v Praze zrušil usnesením ze dne 3. června 2014, č. j. 5 Cmo 162/2014-203, a druhý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. prosince 2014, č. j. 13 Cm 258/2013-286, jímž byl naopak směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, Vrchní soud v Praze zrušil usnesením ze dne 10. března 2016, č. j. 5 Cmo 204/2015-401.
[3] Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný se povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem ubránil námitkou, podle níž směnku, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá [jde o směnku vlastní, jíž měl (podle tvrzení žalobce) vystavit dne 1. června 2011 žalovaný ve prospěch společnosti M. H. V., znějící na směnečný peníz 15.000.000 Kč, se splatností 30. září 2011
– dále též jen „sporná směnka“ nebo „sporná listina“], nevystavil.
[4] Přitom zdůraznil, že v řízení provedenými důkazy především nebylo prokázáno, že podpis umístěný na sporné listině je pravým podpisem žalovaného. Ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, zpracovaného 12. listopadu 2013 soudem ustanoveným znalcem Ing. Pavlem Kokišem, jakož i z revizního znaleckého posudku vypracovaného 29. května 2017 Kriminalistickým ústavem Praha, se takový závěr nepodává, když oba znalecké posudky sice připouští možnost pravého podpisu, ovšem pouze v rovině nízké pravděpodobnosti. Výpovědi jednatele remitenta J. T. a svědka P. Š. (osob, které měly potvrdit vystavení sporné směnky žalovaným) soud prvního stupně vyhodnotil jako nevěrohodné s ohledem na „nesprávnosti a nejasnosti“ v jejich výpovědích, další slyšení svědci pak již o podpisu směnky vypovídali jen nepřímo a zprostředkovaně.
[5] I kdyby byla pravost podpisu žalovaného prokázána, pokračoval soud prvního stupně, vyšly v řízení najevo okolnosti, jež „vážně zpochybňují“ také „správnost“ směnky, neboť nelze vyloučit, že text směnečného prohlášení mohl být vyhotoven na spornou listinu později než samotný podpis žalovaného. Potud soud prvního stupně vychází zejména ze závěrů znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví technického zkoumání dokladů a písemností, zpracovaného Kriminalistickým ústavem Praha dne 27. května 2015 pro účely souběžně probíhajícího trestního řízení, z nichž plyne, že jednou z možností, jak vysvětlit zjištěné rozdíly v jednotlivých tazích písma, může být také dodatečné vyhotovení textu směnky. Zkoumáním použitého papíru bylo navíc zjištěno, že horní i spodní hrana listiny byla oddělena ručně. V kontextu s ostatními zjištěními se proto jeví minimálně jako možné, že k vytvoření sporné směnky byla použita listina podepsaná žalovaným, v jejíž horní části však byl původně jiný, později odstřižený text.
[6] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[7] Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování zpracovaným revizním znaleckým posudkem – dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že podpis žalovaného na sporné směnce je pravý. Podle odvolacího soudu totiž nelze v situaci, kdy závěry znaleckého posudku se „pohybují v kladné rovině spektra“, usuzovat, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu žalovaného na předmětné (soukromé) listině.
[8] Za přiléhavé měl odvolací soud naopak závěry, jež soud prvního stupně zformuloval ve vztahu k namítanému zneužití směnečné listiny. Podle odvolacího soudu již samotná grafická podoba sporné směnky (zejména okolnost, že text směnky se vyhýbá podpisu) nasvědčuje tomu, že směnka „byla padělána“. Jinak odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně a jím učiněné vývody, s nimiž se zcela ztotožnil.
[9] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
[10] Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
[11] Nejvyšší soud předesílá, že v průběhu dovolacího řízení předchozí insolvenční správce dlužníka M. H. V. (Ing. František Svobodný) zemřel. Krajský soud v Českých Budějovicích proto usnesením ze dne 15. dubna 2019, č. j. KSCB 41 INS 19129/2012-B-66, ustanovil novým insolvenčním správcem dlužníka společnost AKKRM insolvence, v. o. s. K výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud přihlédl při označení žalobce v záhlaví tohoto rozhodnutí.
[12] Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (podle bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017. Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
[13] Z uplatněné dovolací argumentace je ovšem zřejmé, že její podstata spočívá především v polemice se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy (věrohodnost slyšených svědků, hodnocení znaleckých posudků a provedených listinných důkazů), a se skutkovým závěrem, který soudy nižších stupňů na základě výsledků provedeného dokazování učinily (podle kterého nelze mít za prokázanou pravost sporné směnky). Prostřednictvím těchto výhrad však dovolatel (z obsahového hlediska) uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nepolemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem), jinak řečeno, neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením §237 o. s. ř.
[14] K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
[15] Jde-li konkrétně o hodnocení důkazu znaleckým posudkem, lze k výše řečenému doplnit, že výklad podávaný soudní praxí je ustálen v závěru, podle kterého znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 2939/2013).
[16] Soudy nižších stupňů se v projednávané věci při hodnocení důkazů zpracovanými znaleckými posudky (včetně posudků vypracovaných v souběžně probíhajícím trestním řízení) od závěrů plynoucích z označených rozhodnutí Nejvyššího soudu nijak neodchýlily.
[17] Přitom Nejvyšší soud hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů, včetně skutkového závěru, podle něhož pravost sporné směnky nebyla prokázána, neshledává (poměřováno hledisky plynoucími z ustanovení §132 o. s. ř.) ani zjevně nepřiměřeným (srov. v této souvislosti též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. (zejména jeho bod 55). Oproti mínění dovolatele nezaložil odvolací soud svůj skutkový závěr pouze na „vizuálním posouzení“ sporné listiny, nýbrž přitakal též soudem prvního stupně provedenému hodnocení důkazů, včetně závěru o jejich (ne)věrohodnosti.
[18] Námitkami, podle nichž oba soudy (nesprávně) odmítly vyslechnout zpracovatele revizního znaleckého posudku (případně posudku z 27. května 2015) a jednatel remitenta byl chybně vyslechnut jako svědek (podle §126 o. s. ř.), nikoli jako účastník řízení (podle §131 o. s. ř.), dovolatel poukazuje na údajné vady řízení. Ani potud tedy dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) a uvedené námitky proto dovolání přípustným nečiní.
[19] Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, nadto plyne zcela zřejmě z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (srov. dále v této souvislosti nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010). Jde-li o předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku, srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010 (uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2013, pod číslem 23), nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 170/2011.
[20] Již soud prvního stupně přitom v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč nevyhověl návrhu dovolatele na doplnění dokazování výslechem zpracovatelky revizního znaleckého posudku.
[21] Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka (ne)přezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (již dovolatel otevírá prostřednictvím námitky nedostatečného odůvodnění skutkových i právních závěrů odvolacího soudu), když potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
[22] Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není. Soudy nižších stupňů dostatečným způsobem vyložily, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jaký učinily závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudily po právní stránce; nedostatek důvodů jim proto vytýkat nelze.
[23] Požadavkům kladeným ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. na obsah odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se rovněž nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci v rozhodnutí soudu prvního stupně, z nichž potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu vychází (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, včetně tam obsaženého odkazu na usnesení ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[24] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu