ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.4335.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 4335/2018-334
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, proti žalovaným 1) EUROSTORES s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 27933229, 2) T. B. , narozenému XY a 3) N. B. , narozené XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 423/27, PSČ 128 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 342/2012, o dovolání druhého a třetí žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2018, č. j. 2 Cmo 199/2016-269, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Druhý a třetí žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 10. října 2012, č. j. 56 Cm 342/2012-15, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci směnečný peníz ve výši 5.151.458 Kč s 6% úrokem od 26. května 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 17.171,53 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 258.430 Kč.
Rozsudkem ze dne 28. června 2016, č. j. 56 Cm 342/2012-245, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu k druhému a třetí žalovaným v platnosti (výrok I.) a zavázal je k náhradě nákladů námitkového řízení ve výši 10.000 Kč (výrok II.) a k náhradě nákladů řízení státu ve výši 9.820 Kč (výrok III.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání druhého a třetí žalovaných rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali druhý a třetí žalovaní dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (podle bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017. Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Z výše řečeného se podává, že z hlediska úvah o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. jsou právně bezvýznamné především ty výhrady dovolatelů, jejichž prostřednictvím zpochybňují pouze hodnocení provedených důkazů, jak je provedly soudy nižších stupňů a polemizují s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se ve skutkovém závěru, podle něhož druhý a třetí žalovaní směnku, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, podepsali jako směneční rukojmí.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., jež se nepochybně uplatní i v řízení, ve kterém žalobce uplatňuje pohledávky ze směnky) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, pak plyne již z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (srov. dále v této souvislosti nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010). Jde-li o předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku, jehož provedení se žalovaní v řízení před soudy nižších stupňů domáhali, srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010 (uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2013, pod číslem 23), nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 170/2011.
K možnosti soudu v odůvodněných případech upustit od výslechu znalce a spokojit se jen s písemným posudkem, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2011, pod číslem 50), rozsudek ze dne 29. května 2007, sp. zn. 33 Odo 324/2005, či usnesení ze dne 6. srpna 2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014.
Jestliže v projednávané věci neměly soudy obou stupňů o správnosti a úplnosti znaleckého posudku vypracovaného (za účelem posouzení pravosti podpisů dovolatelů na sporné směnce) ustanovenou znalkyní PhDr. Václavou Musilovou dne 22. února 2016 žádné pochybnosti, náležitě odůvodnily, proč považují závěry znaleckého posudku za správné, výsledek znaleckého zkoumání nijak neodporoval ostatním provedeným důkazům (naopak s nimi zcela korespondoval) a (konečně) ani samotní dovolatelé proti znaleckému posudku nevznášeli žádné konkrétní (odůvodněné) námitky, nelze podle přesvědčení Nejvyššího soudu také nic vytknout závěru soudů obou stupňů, že v poměrech dané věci šlo o odůvodněný případ, v němž se mohly soudy ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 in fine o. s. ř. místo výslechu znalkyně spokojit s jejím písemným posudkem, a že nebyl dán ani důvod pro přezkoumání vypracovaného znaleckého posudku dalším znalcem (pro zpracování revizního znaleckého posudku).
Skutkové závěry odvolacího soudu ohledně (ne)pravosti podpisu druhého a třetí žalovaných na sporné směnce Nejvyšší soud neshledává ani zjevně nepřiměřenými.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal druhého a třetí žalované, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání (doručeným soudu prvního stupně 24. května 2018), které nebylo sepsáno advokátem (žalobce nebyl v dovolacím řízení advokátem zastoupen), přičemž žalobce nedoložil výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu