ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.139.2017.1
KSBR 54 INS 228/2011
39 ICm 396/2012
sp. zn. 29 ICdo 139/2017-446
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Jiřího Ostravského , se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, PSČ 760 01, jako insolvenčního správce dlužníka CE WOOD, a. s., zastoupeného Mgr. Tomášem Troupem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Rubeška 393/7, PSČ 190 00, proti žalovanému Hradecké lesní a dřevařské společnosti a. s. , se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 111/4, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 60913827, zastoupenému Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 ICm 396/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka CE WOOD, a. s. , se sídlem ve Zlíně, Stráže 3662, PSČ 760 01, identifikační číslo osoby 60745479, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 54 INS 228/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 39 ICm 396/2012, 11 VSOL 34/2016-304 (KSBR 39 INS 228/2011), takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 39 ICm 396/2012, 11 VSOL 34/2016-304 (KSBR 39 INS 228/2011), se mění takto:
1/ Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2015, č. j. 39 ICm 396/2012-181, ve znění usnesení ze dne 11. ledna 2016, č. j. 39 ICm 396/2012-193, se mění tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že dohoda o započtení pohledávek uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným dne 3. června 2010 je vůči insolvenčním věřitelům dlužníka neúčinným právním úkonem, a zaplacení částky 18.696.515 Kč.
2/ Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 26.684 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 30.570 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 26. října 2015, č. j. 39 ICm 396/2012-181, doplněným usnesením ze dne 11. ledna 2016, č. j. 39 ICm 396/2012-193, určil, že dohoda o započtení pohledávek, uzavřená dne 3. června 2010 mezi dlužníkem (společností CE WOOD, a. s.) a žalovaným (Hradeckou lesní a dřevařskou společností a. s.), je vůči insolvenčním věřitelům dlužníka neúčinným právním úkonem (bod I. výroku), uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 18.696.515 Kč (bod II. výroku), rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku) a vyzval žalovaného, aby zaplatil soudní poplatek za podanou žalobu ve výši 2.000 Kč (bod IV. výroku).
[2] Insolvenční soud vyšel při posuzování žalobou uplatněného nároku (mimo jiné) z toho, že:
1/ Dlužník a žalovaný byli obchodními partnery, přičemž žalovaný zajišťoval pro dlužníka převážně dodávky dřeva. Z tohoto obchodního styku vznikly žalovanému pohledávky za dlužníkem v celkové výši 18.696.515 Kč, splatné v průběhu roku 2009.
2/ Dlužník jako prodávající uzavřel se žalovaným jako kupujícím dne 3. června 2010 smlouvu o úplatném převodu cenných papírů (dále jen „kupní smlouva“), jejímž předmětem byl převod 580 kusů akcií emitenta Hanušovická lesní a. s. (dále jen „akcie“) za kupní cenu 23.696.515 Kč.
3/ Téhož dne dlužník a žalovaný uzavřeli dohodu o započtení pohledávek (dále jen „dohoda o započtení“), v níž započetli (blíže specifikované) pohledávky žalovaného za dlužníkem v celkové výši 18.696.515 Kč a část pohledávky dlužníka za žalovaným (ve výši 18.696.515 Kč) z titulu nároku na zaplacení kupní ceny za převod akcií. Smluvní strany se současně dohodly, že zbývající část kupní ceny ve výši 5.000.000 Kč bude zaplacena do tří dnů od uzavření dohody o započtení dvěma bankovními převody na označené účty dlužníka a jeho věřitele.
4/ V době uzavření dohody o započtení měl dlužník více věřitelů s pohledávkami, od jejichž splatnosti uběhly více než 3 měsíce.
5/ Dne 7. ledna 2011 (správně šlo o den 20. prosince 2010) bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka. Usnesením ze dne 11. února 2011, č. j. KSBR 39 INS 228/2011-A-24, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil žalobce.
6/ Žaloba ve věci byla u insolvenčního soudu podána dne 6. února 2012.
[3] Na tomto základě insolvenční soud – předesílaje, že odpůrčí žaloba byla podána ve lhůtě určené ustanovením §239 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že dohoda o započtení je zvýhodňujícím právním úkonem, který je podle ustanovení §241 insolvenčního zákona vůči insolvenčním věřitelům dlužníka neúčinný.
[4] Přitom zdůraznil, že zatímco s ohledem na průběh insolvenčního řízení dlužníka nelze očekávat plné uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů, žalovanému se dohodou o započtení dostalo plného (tedy oproti konkursu vyššího) uspokojení jeho pohledávek, čímž byl nepochybně oproti ostatním věřitelům zvýhodněn. Současně se uzavřením dohody o započtení snížila možnost uspokojení věřitelů dlužníka, neboť ten za převedené akcie neobdržel žádné reálné protiplnění, které by mohl použít k uspokojení svých ostatních věřitelů.
[5] Podle insolvenčního soudu z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že dlužník v době, kdy uzavřel se žalovaným dohodu o započtení, již byl v úpadku ve formě platební neschopnosti, přičemž (oproti jeho tvrzení) nedisponoval ani likvidním majetkem, z něhož by bylo možné pohledávky věřitelů bez obtíží vydobýt.
[6] Výhradu žalovaného, že své pohledávky vůči dlužníku mohl započíst také jednostranným úkonem, jemuž by nebylo možné odporovat, neměl insolvenční soud za opodstatněnou. V této souvislosti uvedl, že neúčinnost právního úkonu nelze nikdy posuzovat podle „hypotetických možných jiných postupů žalovaného“. Jestliže v poměrech dané věci došlo k uzavření dohody o započtení, musel se soud zabývat neúčinností této dohody, nikoli tím, zda by neúčinným mohlo být také jednostranné započtení.
[7] Na dohodu o započtení konečně podle insolvenčního soudu nedopadá ani žádná z výjimek upravených v ustanovení §241 odst. 5 insolvenčního zákona.
[8] Vzhledem k tomu, že insolvenční soud odpůrčí žalobě vyhověl, uložil současně žalovanému, aby peněžité plnění získané neúčinným právním úkonem vydal do majetkové podstaty dlužníka.
[9] Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce rozsudek insolvenčního soudu potvrdil v bodech I., II. a III. výroku (první výrok), změnil jej v bodě IV. výroku tak, že žalovanému uložil zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000 Kč na účet insolvenčního soudu (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
[10] Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného insolvenčním soudem a ve shodě s ním rovněž uzavřel, že dohoda o započtení je zvýhodňujícím právním úkonem podle ustanovení §241 insolvenčního zákona, který je vůči insolvenčním věřitelům neúčinný.
[11] K odvolací námitce žalovaného, že započtení představuje legitimní způsob zániku závazků a je k němu možné přistoupit dokonce až v průběhu insolvenčního řízení (po zjištění úpadku dlužníka), odvolací soud uvedl, že v poměrech dané věci nepřicházelo provedení zápočtu po rozhodnutí o úpadku v úvahu ani hypoteticky, neboť všechny pohledávky žalovaného vůči dlužníku vznikly v době, kdy dlužník již byl v úpadku [§140 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona], o čemž žalovaný musel vědět.
[12] Obstát podle odvolacího soudu nemůže ani argumentace žalovaného, že insolvenční správce měl správně odpůrčí žalobou napadnout kupní smlouvu, z níž vzešla pohledávka za žalovaným na zaplacení kupní ceny akcií. Jestliže k zápočtu pohledávek došlo samostatnou dohodou, je tím právním úkonem, jímž dlužník žalovaného zvýhodnil, právě až dohoda o započtení, v jejímž důsledku se dlužníku nedostalo reálného plnění.
[13] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Podle dovolatele jde konkrétně o tyto otázky:
1/ Může být započtení splatných pohledávek proti splatným pohledávkám zvýhodňujícím právním úkonem ve smyslu §241 insolvenčního zákona?
2/ Má pro určení, zda je dohoda o započtení uzavřená před zahájením insolvenčního řízení mezi dlužníkem a třetí osobou neúčinným právním úkonem, význam, že taková třetí osoba mohla započíst své pohledávky vůči pohledávkám dlužníka i jednostranně, a to v době uzavření dohody o započtení (i kdykoli poté)?
3/ Je skutečnost, že insolvenční správce by hypoteticky zpochybnil započtení provedené po rozhodnutí o úpadku podle §140 odst. 2 insolvenčního zákona, způsobilá sama o sobě přivodit závěr, že žalovaný by tento zápočet provést nemohl, tj. není třeba zkoumat, zda by bylo takové zpochybnění skutečně úspěšné?
4/ Jakým způsobem je třeba vykládat „nabytí započitatelné pohledávky“ ve smyslu §140 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona?
5/ Je možné naplnit negativní definici zvýhodňujícího právního úkonu podle §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona i tehdy, kdy mezi dlužníkem a žalovaným v době provedení úkonu neprobíhá běžný obchodní styk, jakkoli dříve mezi nimi běžný obchodní styk probíhal?
6/ Jaké jsou požadavky a standardy náležité péče ve smyslu §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona, kterou musí věřitel vynaložit při posuzování, zda je dlužník v úpadku nebo zda by určitý právní úkon dlužníka mohl vést k jeho úpadku?
[14] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žaloba se zamítá, popřípadě zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K položeným otázkám pak argumentuje následovně:
[15] Ad 1/ (K neúčinnosti dohody o započtení).
Dovolatel již v předchozích fázích řízení namítal, že měl-li žalobce jako insolvenční správce pochybnosti o provedené transakci (o účelovosti postupu žalovaného), měl napadnout související smlouvu, ze které vznikla započítaná pohledávka. Jelikož kupní smlouva nebyla napadena, nelze než uzavřít, že celá transakce „byla legitimní“.
Samotným započtením splatných pohledávek věřitele proti splatným pohledávkám dlužníka ani nemůže dojít ke zvýhodnění věřitele, přičemž bez zvýhodnění věřitele nelze uvažovat o neúčinnosti ve smyslu §241 insolvenčního zákona.
[16] Ad 2/ (K možnosti jednostranného zápočtu).
Dovolatel mohl všechny své pohledávky započíst také jednostranným právním úkonem, kterému by nebylo možné odporovat odpůrčí žalobou podle §239 insolvenčního zákona, neboť by nešlo vůbec o právní úkon dlužníka.
[17] Ad 3-4/ (K možnosti započtení vzájemných pohledávek i po rozhodnutí o úpadku dlužníka)
Podle dovolatele bylo započtení vzájemných pohledávek dlužníka a dovolatele přípustné ve smyslu ustanovení §140 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona i v době po rozhodnutí o úpadku dlužníka, neboť všechny podmínky pro započtení byly splněny. Ustanovení §140 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona se pak dané věci nijak nedotýká, neboť zakazuje započtení pouze pro případ, kdy věřitel nabyl započitatelnou pohledávku od jiného.
[18] Ad 5-6/ [K výkladu §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona]
Dohoda o započtení byla podle dovolatele právním úkonem učiněným za podmínek obvyklých v obchodním styku obou smluvních stran, šlo o úkon běžný a transparentní. Dovolatel přitom ani při náležité pečlivosti nemohl poznat, zda je dlužník v době uzavření dohody o započtení v úpadku nebo že by tento úkon mohl vést k jeho úpadku. Přestože odvolací soud dospěl k jinému závěru, nevysvětlil, jaké požadavky a standardy takové náležité péče měl vlastně dovolatel splnit.
[19] Žalobce ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu napadeného rozhodnutí a navrhuje dovolání zamítnout.
[20] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (viz článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[21] Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení první dovolatelem předestřené právní otázky, týkající se posouzení neúčinnosti dohody o započtení, když v tomto směru právní posouzení věci odvolacím soudem odporuje (později přijaté) judikatuře Nejvyššího soudu. Přípustností dovolání ve vztahu k dalším (dovolatelem položeným) otázkám se Nejvyšší soud na tomto místě nezabýval, neboť odpověď na ně může mít pro výsledek dovolacího řízení význam až v závislosti na tom, jak Nejvyšší soud zodpoví první otázku.
[22] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[23] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[24] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Korekci vyžadoval pouze insolvenčním soudem uvedený údaj zahájení insolvenčního řízení dlužníka (7. ledna 2011), když z insolvenčního rejstříku se podává, že toto řízení bylo zahájeno již 20. prosince 2010 (srov. insolvenční návrh ze dne 17. prosince 2010; A-1).
[25] Pro danou věc jsou rozhodná níže citovaná ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 (pro věc rozhodném).
Podle ustanovení §235 insolvenčního zákona neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“) [odstavec 2].
Dle §241 insolvenčního zákona zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odstavec 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c/ právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 5).
[26] Nejvyšší soud se otázkami souvisejícími s posouzením důvodnosti odpůrčí žaloby podle §235 a násl. insolvenčního zákona, jíž se insolvenční správce domáhá vyslovení neúčinnosti dohody o započtení uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným, zabýval (v době po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí) v rozsudku ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněném pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm na dané téma formuloval a odůvodnil závěry, podle kterých:
1/ Započtení pohledávek nelze považovat za „nějaký jiný“ způsob či formu plnění dluhu; jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění odpadá (povinnost plnit zaniká) [srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněného pod číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Započtením se tak stranám zápočtu nedostává žádného plnění, natož takového plnění, které by mohlo být využitelné k (byť jen částečnému) uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů dlužníka; nelze však přehlédnout, že započtením dlužník „ztrácí“ majetek (pohledávku), který by mohl být využitelný ke shora zmíněnému účelu. Z povahy započtení přitom současně plyne, že jde vždy o úkon „ekvivalentní“ (vzájemné pohledávky zanikají jen v rozsahu, v němž se kryjí). Není-li započtení plněním dluhu, je zároveň pojmově vyloučeno, aby šlo o neúčinný právní úkon podle §240 insolvenčního zákona (tj. bez přiměřeného protiplnění).
2/ Vzhledem k odlišnostem v právní úpravě institutu započtení v insolvenčním zákoně (oproti úpravě obsažené v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) je nezbytné judikatorní výstupy, k nimž dospěla soudní praxe při posuzování odporovatelnosti a neúčinnosti započtení v konkursním právu, pro poměry té které věci vždy poměřovat úpravou, která v insolvenčním zákonu započtení (za určitých podmínek a nikoli v každé fázi insolvenčního řízení) připouští.
3/ Korektivem by zde měla být úvaha, že započtení nebude neúčinným právním úkonem, kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu insolvenčního řízení. Přitom i v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání se judikatura vyslovovala k neúčinnosti započtení vždy ve vazbě na (ne)účinnost smlouvy, z níž vzešla započítávaná pohledávka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2011, pod číslem 10, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 992/2007).
4/ Jinými slovy, na „neúčinnost“ započtení lze zásadně usuzovat jen na základě posouzení právního úkonu, z nějž vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka, ohledně kterého je vedeno insolvenční řízení, použil k započtení, jako neúčinného. Jestliže žalobce odpůrčí žalobou neodporoval také tomuto úkonu (odporoval pouze zápočtu), nemůže být žaloba již z tohoto důvodu úspěšná.
[27] K výše uvedeným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil v celé řadě svých rozhodnutí. K tomu srov. např. důvody rozsudku ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, rozsudku ze dne 26. června 208, sen. zn. 29 ICdo 109/2016, nebo rozsudku ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 ICdo 85/2017 (uveřejněného pod číslem 116/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[28] Z výše podaných judikatorních závěrů pak pro poměry projednávané věci plyne, že neodporoval-li žalobce odpůrčí žalobou také kupní smlouvě, tedy právnímu úkonu, z něhož vzešla pohledávka použitá dlužníkem a žalovaným k započtení vzájemných pohledávek v uzavřené dohodě o započtení, nemohl uspět s odpůrčí žalobou, jíž se domáhal „jen“ vyslovení neúčinnosti dohody o započtení a vrácení plnění z „neúčinného“ právního úkonu do majetkové podstaty dlužníka.
[29] Dovolání je tudíž již proto důvodné. Odpověď na další dovolatelem položené otázky již za dané situace význam nemá. Vzhledem k tomu, že dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout [§243d písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že odpůrčí žaloba se zamítá.
[30] Nejvyšší soud současně nově rozhodl o náhradě nákladů řízení.
[31] Výrok o nákladech řízení před soudy nižších stupňů se opírá o ustanovení §224 odst. 2 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl ve věci plně úspěšný, čímž mu vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů před oběma soudy.
[32] Náklady žalovaného v řízení před insolvenčním soudem sestávají z odměny advokáta za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 7. července 2015 a účast u jednání insolvenčního soudu dne 26. října 2015). Mimosmluvní odměna náleží dle §11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu) [ve znění účinném vždy ke dni, kdy byl úkon právní služby učiněn], ve spojení s ustanovením §9 odst. 4 písm. c) a §7 bodu 5. advokátního tarifu, ve výši 3.100 Kč za jeden úkon právní služby (tedy celkem ve výši 9.300 Kč). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (tedy celkem ve výši 900 Kč) jde o částku 10.200 Kč. S náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.142 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce na náhradě nákladů řízení před insolvenčním soudem celkem částku 12.342 Kč.
[33] Náklady žalovaného v řízení před odvolacím soudem sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za podané odvolání ve výši 2.000 Kč a z odměny advokáta za 3 úkony právní služby (odvolání z 5. června 2016, replika žalovaného na vyjádření žalobce k odvolání z 25. října 2016 a účast u jednání odvolacího soudu dne 9. listopadu 2016). Mimosmluvní odměna náleží dle §11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu, ve spojení s ustanovením §9 odst. 4 písm. c) a §7 bodu 5. advokátního tarifu, ve výši 3.100 Kč za jeden úkon právní služby (tedy celkem ve výši 9.300 Kč). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (tedy celkem ve výši 900 Kč) a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.142 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce na náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem celkem částku 14.342 Kč. Na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů jde celkem o částku 26.684 Kč.
[34] Náklady žalovaného v řízení před dovolacím soudem sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za podané dovolání ve výši 10.000 Kč a z odměny advokáta za 5 úkonů právní služby (dovolání z 14. března 2017 a podání žalovaného z 26. června 2018, 13. prosince 2018, 27. února 2019 a 31. května 2019). Mimosmluvní odměna náleží dle §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu, ve spojení s ustanovením §9 odst. 4 písm. c) a §7 bodu 5. advokátního tarifu, ve výši 3.100 Kč za jeden úkon právní služby. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3, respektive §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (celkem ve výši 1.500 Kč) a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 3.570 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem částku 30.570 Kč.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu