ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.95.2018.1
MSPH 90 INS 210/2014
190 ICm 1848/2016
sp. zn. 29 ICdo 95/2018-163
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Horizont ISPL v. o. s. , se sídlem v Ostravě, Koněvova 177/61, PSČ 713 00, identifikační číslo osoby 28599373, jako insolvenčního správce dlužníka SKEX a. s., proti žalovanému ROWAN LEGAL, advokátní kancelář s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 28468414, zastoupenému JUDr. Jiřím Zemanem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 190 ICm 1848/2016 , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SKEX a. s. , se sídlem v Praze 1, Opletalova 1683/41, PSČ 113 32, identifikační číslo osoby 28209036, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS 210/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2018, č. j. 190 ICm 1848/2016 , 101 VSPH 570/2017-135 (MSPH 90 INS 210/2014), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2018, č. j. 190 ICm 1848/2016 , 101 VSPH 570/2017-135 (MSPH 90 INS 210/2014), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 5. května 2017, č. j. 190 ICm 1848/2016-98 , Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zamítl žalobu, jíž se žalobce (Horizont ISPL v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka SKEX a. s.) domáhal určení, že úhrady v hotovosti vkladem na účet žalovaného (ROWAN LEGAL, advokátní kancelář s. r. o.) ve výši 3 267 EUR a 5 563,71 EUR jsou vůči věřitelům neúčinným právním úkonem (bod I. výroku).
2/ Zamítl žalobu co do požadavku na vydání peněžité náhrady za vklad hotovosti na účet žalovaného ve výši 3 267 EUR a 5 563,71 EUR (bod II. výroku).
3/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem:
1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil, že dlužníkem provedené úhrady finanční hotovosti na účet žalovaného ve výši 3 267 EUR a 5 563,71 EUR jsou neúčinnými právními úkony (první výrok).
2/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalovanému uložil vydat (zaplatit) žalobci do majetkové podstaty dlužníka částky 3 267 EUR a 5 563,71 EUR, do tří dnů od právní moci rozsudku (druhý výrok).
3/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 5 331 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (třetí výrok).
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1/ Dne 8. srpna 2012 uzavřel dlužník s žalovaným smlouvu o poskytování právních služeb (dále též jen „smlouva“), kterou žalovaný později vypověděl (výpověď ze dne 9. dubna 2014, doručená dlužníku 22. dubna 2014) z důvodu neuhrazení plateb za právní služby, které jsou předmětem tohoto řízení (dále jen „sporné platby“).
2/ Vyhláškou zveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 6. ledna 2014 insolvenční soud oznámil zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka, usnesením ze dne 20. května 2015 zjistil úpadek dlužníka a usnesením ze dne 13. srpna 2015 ustanovil žalobce insolvenčním správcem dlužníka.
3/ Dlužník „uhradil“ sporné platby vkladem hotovosti na účet žalovaného dne 10. června 2014 ve výši 3 267 EUR a dne 17. června 2014 ve výši 5 563,71 EUR, a to z finančních prostředků, které obdržel od S. K. (dále jen „S. K.“).
Odvolací soud dospěl k závěru, že sporné platby jsou neúčinnými právními úkony ve smyslu §111 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), když jde o plnění, které dlužník poskytl žalovanému „ze svého majetku“ po zahájení insolvenčního řízení. Zdůraznil, že neúčinnost sporných plateb lze posuzovat výlučně podle §111 insolvenčního zákona, nikoli podle §240 nebo §241 insolvenčního zákona, jak to učinil insolvenční soud. Za nesprávný považoval též závěr insolvenčního soudu, podle něhož finanční prostředky na sporné platby byly „majetkem“ S. K. K tomu uvedl, že „v okamžiku, kdy je půjčka věřitelem dlužníku fakticky poskytnuta, stávají se finanční prostředky poskytnuté z půjčky majetkem dlužníka a věřiteli vůči dlužníku vzniká jen nárok ze závazkového vztahu, a to nárok (právo) na vrácení půjčky. Sporné platby … jsou tak plněním, které dlužník žalovanému poskytl po zahájení insolvenčního řízení ze svého majetku, neboť náležely do jeho majetkové podstaty …“
Odvolací soud nepřisvědčil insolvenčnímu soudu ani v tom, že sporné platby byly nutné k provozování podniku dlužníka v rámci jeho obvyklého hospodaření, když bylo prokázáno, že dlužník měl dluh na odměně za právní služby, přičemž sporné platby žalovanému „poskytl“ až po zániku smlouvy výpovědí žalovaného. Konečně odvolací soud nesouhlasil s insolvenčním soudem, že sporné platby nepředstavují nikoliv zanedbatelné zmenšení majetku dlužníka. Dodal, že celková částka 242 000 Kč není zanedbatelná z hlediska ostatních věřitelů, kteří měli vůči dlužníku splatné a podstatně vyšší pohledávky.
Výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně jde o tyto otázky:
1/ Lze aplikovat §111 insolvenčního zákona, je-li výše uhrazených dluhů zcela zanedbatelná ve vztahu k hodnotě majetku dlužníka a současně je nižší než pohledávky ostatních věřitelů?
2/ Jsou uhrazené peněžní prostředky majetkem dlužníka v situaci, kdy (sice) došlo k zaevidování plateb do účetnictví dlužníka jako půjčky od třetí osoby, ale fakticky jde o platbu, která nebyla určena dlužníku a žalovanému ji poukázala třetí osoba?
3/ Jsou úhrady provedené dlužníkem po zahájení insolvenčního řízení úkony nutnými k provozování „podniku“ v rámci obvyklého hospodaření, jestliže jimi byla uhrazena pohledávka ze smlouvy zaniklé výpovědí jedné smluvní strany?
Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek insolvenčního soudu potvrzuje, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k otázce ad 1/ tím, že sporné platby (v celkové výši 240 000 Kč) představovaly zanedbatelnou položku (0,126 %) majetku dlužníka, který tvořily zejména nemovitosti v hodnotě 191 000 000 Kč.
K otázce ad 2/ dovolatel namítá, že S. K. hodlal uspokojit pohledávku dovolatele, nikoli poskytnout půjčku dlužníku. „Skutečný vztah“ ze smlouvy o půjčce mezi S. K. a dlužníkem nikdy nevznikl. Zaevidování půjčky v účetnictví dlužníka bylo pouze formální účetní operací, která měla zabránit dvojí úhradě dluhu. V uvedených souvislostech dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2013, sp. zn. 32 Cdo 1656/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 23 Cdo 63/2012 (které jsou - stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
K otázce ad 3/ dovolatel tvrdí, že úhrada splatných dluhů je obvyklou činností, bez ohledu na to, zda plynou z existující nebo vypovězené smlouvy. Poskytování právních služeb patří mezi činnosti nutné k provozování dlužníkova závodu v rámci jeho obvyklého hospodaření. Řešení právních otázek z oblasti pracovněprávní, závazkové, korporátní či plnění podmínek uložených veřejnoprávní regulací je běžnou agendou při fungování jakéhokoli závodu.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle §237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř.).
Důvod připustit dovolání neměl Nejvyšší soud pro řešení otázky ad 1/, když potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, představovanou zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 60/2018 (včetně v jeho důvodech označené judikatury Nejvyššího soudu).
V něm Nejvyšší soud formuloval závěr, podle něhož ustanovení §111 odst. 1 insolvenčního zákona obsahuje dvě autonomní (na sobě nezávislé) skutkové podstaty omezení dlužníka s nakládáním s majetkovou podstatou. Jde jednak o povinnost dlužníka zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení (§111 odst. 1 věta první), jednak o oprávnění dlužníka plnit peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (§111 odst. 1 věta druhá).
Plnil-li dlužník peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení v rozporu s pravidly obsaženými v ustanovení §111 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona, není pro posouzení, zda jde o neúčinný právní úkon, významné, zda v důsledku takového plnění došlo k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku, který do majetkové podstaty náleží (může náležet) anebo k jeho nikoli zanedbatelnému zmenšení. K závěrům označeného rozhodnutí se Nejvyšší soud přihlásil např. též v rozsudcích ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 148/2019, a sen. zn. 29 ICdo 113/2018.
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky ad 2/, když odpověď na ni předjímá přehodnocení skutkových závěrů odvolacího soudu o tom, čí byly peněžní prostředky poskytnuté žalovanému (kdo hradil pohledávku žalovaného vůči dlužníku). Skutkový dovolací důvod však dovolatel nemá k dispozici a samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Dovolání je však přípustné pro řešení otázky ad 3/, neboť jde o otázku v uvedených souvislostech Nejvyšším soudem dosud nezodpovězenou.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jelikož smlouva o poskytování právních služeb byla uzavřena dne 8. srpna 2012, „splnění dluhu“ je nutno posuzovat dle §559 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) [viz §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)]. Tomu odpovídá i to, že o příslušných platbách lze co do terminologie stále hovořit jako o „právních úkonech“.
Podle ustanovení §559 obč. zák., splněním dluh zanikne (odstavec 1). Dluh musí být splněn řádně a včas (odstavec 2).
Dále jsou pro věc rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, která v citované podobě platila již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (6. ledna 2014) a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn.
Dle ustanovení §5 insolvenčního zákona (Zásady insolvenčního řízení) insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách:
a/ insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů;
b/ věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti;
(…)
d/ věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.
Podle ustanovení §111 insolvenčního zákona platí, že nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 1). Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§168) a pohledávek jim postavených na roveň (§169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné (odstavec 2). Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu (odstavec 3).
Na tomto místě Nejvyšší soud poznamenává, že ustanovení §111 odst. 2 insolvenčního zákona užívá terminologie „k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření“; pojem „podnik“ (vymezený v §5 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku) byl od 1. ledna 2014 nahrazen pojmem „obchodní závod“ (definovaným v §502 o. z.). Pojem „podnik“ užívaný insolvenčním zákonem je tak třeba pro poměry týkající se doby od 1. ledna 2014 vykládat ve smyslu definice „obchodního závodu“.
Obchodní závod podle §502 o. z. představuje organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že obchodní závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu. Obchodní závod podle §502 o. z. tudíž vytváří pouze podnikatel. Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 23 Cdo 2023/2016, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2017, pod číslem 124, dále ze dne 14. listopadu 2016, sp. zn. 32 Cdo 3309/2016, ze dne 14. listopadu 2016, sp. zn. 32 Cdo 3366/2016, a ze dne 24. ledna 2017, sp. zn. 32 Cdo 4219/2016).
V rozsudku ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 17/2016, uveřejněném pod číslem 56/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že platba, kterou dlužník učinil poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, na peněžitý závazek vzniklý v souvislosti s omezením jeho podnikatelské činnosti (s rušením „dílčích provozoven“ dlužníka), není úkonem nutným k provozování podniku (rozuměj závodu) dlužníka v rámci obvyklého hospodaření ve smyslu §111 odst. 2 insolvenčního zákona.
K tomu, kdy je právní úkon dlužníka představovaný úhradou pohledávky dlužníkova věřitele (právní úkon spočívající ve splnění dluhu) „nutný“ … k provozování dlužníkova závodu v rámci obvyklého hospodaření, se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 29. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 68/2018, tak, že podmínka „nutnosti“ znamená existenci zřetelné příčinné souvislosti mezi provedenou úhradou a účelem úhradou sledovaným a insolvenčním zákonem předjímaným (bez provedené úhrady by nastal následek, jemuž má úhrada bránit).
Posuzování toho, zda určitý právní úkon učinil dlužník proto, aby zajistil provozování závodu v rámci obvyklého hospodaření, je odvislé od posouzení okolností konkrétní věci. V situaci, kdy smlouva o poskytování právních služeb zanikla (22. dubna 2014) výpovědí žalovaného z důvodu neplacení sjednané odměny a dlužník učinil (10. června 2014 a 17. června 2014) sporné platby po zahájení insolvenčního řízení (6. ledna 2014), nelze tyto platby považovat za úkony nutné k provozování závodu dlužníka v rámci jeho obvyklého hospodaření. V tomto ohledu je tedy závěr odvolacího soudu správný a dovolání není potud důvodné.
Napadené rozhodnutí přesto neobstojí. U přípustného dovolání totiž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti též k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž právě takovou vadou je postiženo řízení před odvolacím soudem.
Podle ustanovení §213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2).
Zásada vyjádřená v §213 odst. 1 o. s. ř. neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení nebo svědků, a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodností vypovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil insolvenční soud na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu (k tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2001, pod číslem 11 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98).
K tomu srov. též důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017 a ze dne 20. prosince 2017, sen. zn. 29 ICdo 113/2017, včetně tam zmíněné judikatury.
V projednávané věci odvolací soud výše uvedené zásady nerespektoval, když na základě hodnocení důkazů provedených insolvenčním soudem, zejména výpovědi S. K., dospěl k jinému skutkovému zjištění o tom, zda ke sporným platbám byly použity finanční prostředky S. K. nebo dlužníka.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil včetně závislého výroku o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
V rozsahu, v němž směřovalo i proti třetímu výroku napadeného rozhodnutí o nákladech řízení, Nejvyšší soud dovolání neodmítl podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. (jako objektivně nepřípustné) jen proto, že šlo o závislý výrok, jenž musel být zrušen (podle §242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) při zrušení rozhodnutí ve věci samé (srov. shodně např. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněného pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu