ECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.101.2019.1
KSOS 37 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 101/2019-B-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční věci dlužníka M. Ž. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS XY, o přeměně oddlužení v konkurs, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Adamem Buchtou, advokátem, se sídlem v Praze 10, Říčanská 1984/5, PSČ 101 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2019, č. j. KSOS 37 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 20. prosince 2018, č. j. KSOS 37 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zrušil schválené oddlužení (bod I. výroku).
2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníka M. Ž. (bod II. výroku).
3/ Určil, že konkurs bude projednán jako nepatrný (bod III. výroku).
4/ Určil, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku).
5/ Uložil insolvenční správkyni, aby mu do 20 dnů od doručení usnesení předložila zprávu o hospodářské situaci dlužníka ke dni prohlášení konkursu (bod V. výroku).
[2] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. května 2019, č. j. KSOS 37 INS XY, 2 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku.
[3] Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §418 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a vycházeje z obsahu insolvenčního spisu i z jím doplněného dokazování – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že je namístě zrušit schválené oddlužení, neboť v řízení vyšly najevo takové skutečnosti, jež nasvědčují tomu, že navrhovaným oddlužením dlužník sledoval nepoctivý záměr.
[4] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání (B-90), jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[5] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
[6] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení otázky, zda byly splněny předpoklady pro zrušení schváleného oddlužení dle §418 odst. 1 insolvenčního zákona, je napadené usnesení souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Jde především o tyto judikatorní závěry:
[7] Vyjde-li po schválení oddlužení najevo, že dlužník navrženým oddlužením sledoval nepoctivý záměr, je to důvodem ke zrušení schváleného oddlužení podle §418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“), které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu].
[8] Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) poctivý záměr trvá po celou dobu oddlužení (i po schválení oddlužení); po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo (R 86/2013).
[9] Zásada „poctivosti“ dlužníka v oddlužení se prosadí bez ohledu na to, zda jde o oddlužení plněním splátkového kalendáře nebo zpeněžením majetkové podstaty, respektive bez ohledu na to, zda věřitelé nebo insolvenční soud rozhodli o jiném způsobu oddlužení, než navrhoval dlužník [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 19/2017 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 31. srpna 2018, sp. zn. IV. ÚS 1693/18)].
[10] Ustanovení §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[11] Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr (§395 odst. 1 písm. a/, §405 odst. 1, §414 odst. 1, §418 odst. 3 insolvenčního zákona), vychází z „okolností“ (terminologií §405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl) [ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017 ].
[12] V tom, že dlužník v seznamu závazků zamlčel některé své věřitele a že v seznamu svého majetku neoznačil část svého majetku (…) Nejvyšší soud spatřuje vzorový příklad toho, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr (R 86/2013).
[13] Souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“ ( usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017) .
[14] Napadené rozhodnutí je s výše citovanými závěry v souladu. K tomu lze doplnit, že z R 86/2013 plyne, že ač ustanovení §418 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 neobsahovalo výslovně skutkovou podstatu promítnutou s účinností od 1. ledna 2014 v jeho odstavci 3, skutečnosti obsažené v §418 odst. 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném v době vydání napadeného usnesení) byly v době do 31. prosince 2013 důvodem pro přeměnu oddlužení v konkurs podle §418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013).
[15] K námitce dovolatele, že odvolací soud nepřihlédl k závěrům usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 NSČR 153/2016, uveřejněného pod číslem 64/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 8/2012 [o tom, že pravomocné odsouzení (dlužníka) pro trestný čin majetkové povahy není okolností, z níž lze (bez dalšího) dovozovat, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr], lze uvést, že z napadeného rozhodnutí je zjevné, že odvolací soud v mezích úvah o poctivosti dlužníkova záměru posuzoval (vedle majetkové trestné činnosti dlužníka) i další skutečnosti (neuvedení všech věřitelů v seznamu závazků, nabídku dlužníka na uspokojení pohledávky věřitele mimo insolvenční řízení), k nimž se dovolací argumentace nevyjadřuje a jež jsou samy o sobě způsobilé založit závěr o důvodném předpokladu nepoctivého záměru dlužníka.
[16] Důvod připustit dovolání není dán ani ve vztahu k otázce procesního práva, týkající se doplnění dokazování v odvolacím řízení, jež mělo vést k porušení „zásady dvouinstančnosti řízení“. Ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. totiž odvolacímu soudu nezakazuje doplnit dokazování o dosud neprovedené důkazy ani v situaci, kdy má jít o rozsáhlé doplnění dokazování a k prokazované skutečnosti dosud nebylo vedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (odvolacímu soudu se pouze v takových případech neukládá povinnost tyto důkazy provést). Tento závěr plyne i z důvodů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněného pod číslem 91/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž odkazuje sám dovolatel. K výkladu §213 odst. 4 o. s. ř. srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2142/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 909/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sen. zn. 29 ICdo 6/2013. V poměrech projednávané věci ostatně o rozsáhlé dokazování (elektronická korespondence s dlužníkem předložená věřitelem) ani nešlo.
[17] K „zásadě dvouinstančnosti“ srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož sjednocující význam je pro rozhodovací praxi tříčlenných senátů Nejvyššího soudu určující. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že meze dokazování v odvolacím řízení doznaly po novele občanského soudního řádu provedené s účinností od 1. dubna 2005 zákonem č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podstatných změn. Zásada dvouinstančnosti, jež ostatně není v českém právním řádu zásadou obecně platnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, uveřejněný pod číslem 128/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. března 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07 (obě rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Ústavního soudu)], se v občanském soudním řízení v apelačním systému upraveném občanským soudním řádem prosazuje jen omezeně, potud, že odvolací soud je oprávněn zrušit odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jen z důvodů taxativně vypočtených v §219a o. s. ř.
[18] K dovolatelem namítané „překvapivosti“ napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž platí, že byla-li právní otázka, kterou odvolací soud zkoumal s jiným výsledkem, zkoumána již soudem prvního stupně, mohl být rozhodnutím odvolacího soudu v dotčeném aspektu „překvapen“ jen účastník svých práv nedbalý a na jednání odvolacího soudu nepřipravený (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V poměrech dané věci platí řečené tím více, že napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu, jenž nepoctivý záměr dlužníka dovodil též.
[19] Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o zrušení oddlužení. V režimu ustanovení §242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zrušení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku (proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku o prohlášení konkursu), nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody R 86/2013.
[20] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2020
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu