ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1110.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1110/2020-217
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 11. 2020 o dovolání, které podal obviněný B. H. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 31 To 485/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 T 146/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 8 T 146/2019, byl obviněný B. H. uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), ke zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, ukončenému ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se jako hlavní pachatel dopustil druhý obviněný M. J. (který dovolání nepodal ani nebylo podáno v jeho prospěch či neprospěch). Jednání těchto obviněných spočívalo podle skutkové věty odsuzujícího rozsudku v tom, že
dne 25. 3. 2015 v Liberci obž. M. J. při sjednávání smlouvy o úvěru se společností Stavební spořitelna České spořitelny, a. s., IČ 60197609, ve výši 500.000 Kč, do žádosti o úvěr uvedl, že je zaměstnán od 1. 1. 2014 na dobu neurčitou u společnosti Č. s. a., IČ XY, s průměrným čistým měsíčním příjmem za posledních 12 měsíců 19.625 Kč, a k této žádosti předložil pracovnici České spořitelny Potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance, ve kterém je uvedeno, že je zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti Č. s. a. jako elektromontér od 1. 9. 2012 a za posledních dvanáct měsíců má průměrný čistý měsíční příjem 19.625 Kč a jeho měsíční mzda podle pracovní smlouvy činí 26.500 Kč, a tři výplatní pásky za měsíc prosinec 2014, leden 2015 a únor 2015, přičemž jak Potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance, tak výplatní pásky vyplnil, vyhotovil a svým podpisem potvrdil obž. B. H. jako jednatel společnosti Č. s. a., ačkoli obž. M. J. v této společnosti, ani jinde v té době, zaměstnán nebyl, pouze pro ni vykonával nějaké práce jako osoba samostatně výdělečně činná, přičemž na základě těchto smyšlených údajů Stavební spořitelna České spořitelny, a. s., s obž. M. J. uzavřela dne 30. 3. 2015 „smlouvu o úvěru od Buřinky (expresní čerpání) a o stavebním spoření s účtem číslo XY“, od které však následně dne 21. 4. 2015 z důvodu podezřelých okolností a nedostatečného prokázání návratnosti úvěru odstoupila a k čerpání úvěru tak nedošlo .
2. Za uvedený trestný čin byl obviněný B. H. odsouzen podle §211 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Současně bylo rozhodnuto o trestu pro druhého obviněného M. J.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 8 T 146/2019, podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců odvolání. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 31 To 485/2019, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 31 To 485/2019, podal obviněný B. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Má za to, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata přisouzeného trestného činu ani žádného jiného trestného činu, neboť v něm absentuje subjektivní stránka v podobě úmyslného zavinění. Připouští, že sice předmětné potvrzení M. J. vystavil, ovšem nepočítal s tím, že tato listina bude použita pro žádost o úvěr. Upozorňuje, že nebyla nijak prokázána skutečnost, že by potvrzoval žádost M. J. za tím účelem, aby společně podvedli příslušnou úvěrující společnost. Z jeho jednání nelze dovozovat, že by byl seznámen s úmyslem M. J. sjednávat konkrétní úvěr u bankovního poskytovatele. Byl seznámen toliko se skutečností, že má M. J. v úmyslu zapůjčit si určitý finanční obnos, znal účel takového úvěru, ovšem neznal konkrétní podrobnosti. Domníval se, že předmětné potvrzení bude sloužit toliko jako podklad pro získání informací o možnosti úvěr čerpat. Spoléhal na tvrzení M. J., že jím vystavené potvrzení bude užito toliko jako informativní podklad pro seznámení se s aktuální nabídkou na trhu poskytovatelů bankovních služeb a pro nezávaznou poptávku úvěru, přičemž neměl důvod v tomto směru M. J. nedůvěřovat. Podle obviněného nelze jeho vinu dovozovat ani z textu potvrzení, ve kterém se píše o jednání o poskytnutí úvěru, neboť nelze mít za to, že obviněnému mělo být známo, že M. J. směřuje k uzavření smlouvy. V takovém případě by mělo být potvrzení blíže specifikované, tj. například již s uvedením údajů o žadateli, upřesněním úvěru, tj. jeho výše, splatnosti apod.
6. Obviněný nerozporuje, že vystavil M. J. výplatnice za předmětné tři měsíce, ovšem toliko jako testovací vzorky v novém systému a nikoliv s úmyslem je M. J. předat. Obviněný podle svého tvrzení M. J. tyto výplatnice nikdy nepředal a není mu známo, jak se k němu dostaly. Je toho názoru, že jakákoliv vědomost o užití jak výplatních pásek, tak potvrzení o příjmech při konkrétním sjednávání úvěru M. J., mu nebyla prokázána. V případě výplatních pásek navíc nebylo ani nijak prokázáno, že by je obviněný M. J. dal, nýbrž pouze to, že je vystavil. Skutečnost, že byly výplatní pásky obviněným vystaveny, je podle něj sice politováníhodná, nikoliv však trestuhodná, neboť každý, kdo je seznámen s chodem administrativy jakéhokoliv zaměstnavatele, je podle něj seznámen se skutečností, že, zejména při zavádění nových systémů, se provádějí zkušební tisky různých, nejen zaměstnaneckých dokumentů. Nešťastnou shodou okolností se výplatnice M. J. dostaly do jeho dispozice obviněnému neznámým způsobem. Vystavování zkušebních dokumentů nemůže být podle obviněného v žádném případě považováno za trestné, neboť de facto každý dokument, který je vystaven, aniž by se zakládal na reálných údajích, může být zneužit. Obviněný by podle svého mínění mohl být teoreticky stíhán toliko za to, že takové zkušební tisky po jejich vyhotovení nezničil, ovšem nesplnění takové povinnosti není rozhodně důvodem pro trestní stíhání. Rovněž uvádí, že neměl žádný zájem na spáchání zločinu, který je mu kladen za vinu.
7. Ačkoliv je přesvědčen o své nevině, z opatrnosti obviněný žádá, aby byla přehodnocena právní kvalifikace skutku. Je toho názoru, že by na jeho jednání mělo být nahlíženo toliko jako na pomoc k přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, ukončeného ve formě pokusu. Obviněný totiž podle svého vyjádření nevěděl, že si spoluobviněný M. J. sjednává úvěr právě ve výši 500.000 Kč. Obviněný mu pouze vydal bianko potvrzení, na základě kterého se nemohl nijak domnívat, o jakou výši úvěru se jedná. Rovněž ani z dokazování před soudem prvního stupně podle něj nevyplynulo, že o výši úvěru v konkrétním případě obviněný s M. J. hovořil, případně že by byl jinak informován, že vystavuje potvrzení pro žádost M. J. o úvěr v uvedené výši. Nelze mu tedy přičítat odpovědnost za napomáhání ke vzniku značné škody.
8. Závěrem svého dovolání obviněný uvádí, že jednal v dobré víře a toliko s vůlí pomoci M. J. k získání informací, které by mohly pomoci ke zvážení možností připadajících v úvahu při řešení jeho tíživé životní situace, nikoliv za účelem spáchat trestný čin.
9. Z uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení soudu druhého stupně a popř. i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby sám nově rozhodl tak, že obviněný se zprošťuje obžaloby, popř. aby obviněného uznal vinným pouze ze spáchání pomoci k přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku a aby mu uložil přiměřený podmíněný trest. Pokud Nejvyšší soud důvody pro takový postup neshledá, navrhuje obviněný, aby byla věc vrácena soudu nižšího stupně k novému projednání a rozhodnutí.
10. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření . K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
11. Státní zástupce je toho názoru, že námitky, kterými dovolatel dovozuje, že jeho jednání vůbec není trestným činem, jsou primárně skutkového charakteru a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Připouští, že popis skutku v tzv. skutkové větě není zcela přiléhavý z hlediska vyjádření vědomosti dovolatele o tom, že jím vystavené a podepsané dokumenty budou sloužit k získání bankovního úvěru. Upozorňuje však na to, že tuto vadu popisu skutku dovolatel nevytýká a nevznáší v této části dovolání ani žádné jiné kvalifikované hmotněprávní námitky. Jeho námitky jsou založeny výlučně na vlastní skutkové verzi okolností, za kterých měly předmětné dokumenty vzniknout, přičemž těmto skutkovým tvrzením soudy neuvěřily. S argumentací soudů se státní zástupce v tomto směru v celém rozsahu ztotožňuje; dovolatel ostatně neučinil, a to ani formálně, součástí dovolání námitku týkající se tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními a pouze předkládá vlastní skutková tvrzení. Dodává, že tvrzení obviněného H. jsou sama o sobě naprosto nelogická a téměř bizarní. Není podle něj jasné, proč by jakýkoli zájemce o úvěr potřeboval pro nezávazné zjišťování podmínek pro poskytnutí úvěru u peněžních ústavů nepravdivé potvrzení o výši pracovního příjmu; taktéž není podle státního zástupce jasné, proč by v rámci testování nějakého nového systému měly být tištěny výplatní pásky osoby, která v dané společnosti nikdy nepracovala, a proč by obviněný H. takovéto zkušební doklady podepisoval.
12. Pod deklarovaný dovolací důvod však podle státního zástupce lze s jistou dávkou tolerance podřadit námitky, podle kterých jednání obviněného mělo být kvalifikováno toliko podle základní skutkové podstaty §211 odst. 1 tr. zákoníku. Připomíná však, že v nyní projednávané věci dovolatel sám připustil, že v době před vystavením předmětných dokumentů před ním obviněný J. hovořil o potřebě bankovního úvěru 500.000 Kč na rekonstrukci bytu. Dovolatel tedy podle státního zástupce věděl o možnosti, že obviněný J. bude úvěr v právě takovéto výši požadovat, a současně musel být s takovouto možností srozuměn, když neexistovaly žádné okolnosti, pro které by mohl, byť nepřiměřeně, spoléhat na to, že obviněný J. bude požadovat úvěr v nižší částce. Podle státního zástupce tedy lze na straně dovolatele dovodit minimálně nepřímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu k okolnosti, že jednání obviněného J. jako hlavního pachatele směřovalo ke způsobení škody 500.000 Kč, tj. ke způsobení škody, která již je škodou značnou ve smyslu §138 odst. 1 a §211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Pro úplnost státní zástupce uvádí, že v případě právní kvalifikace jednání dovolatele toliko podle základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku by šlo o účastenství na dokonaném trestném činu. Trestný čin úvěrového podvodu v základní skutkové podstatě podle §211 odst. 1 tr. zákoníku je totiž dokonán již samotným uvedením nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů žadatelem o úvěr.
13. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání státní zástupce podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
15. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
17. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
22. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
23. Obviněný podané dovolání na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřuje proti výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, ukončeném ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
24. Pokud Nejvyšší soud zkonfrontoval jednotlivé dovolací námitky obviněného z výše naznačenými východisky dovolacího přezkumu, pak z této konfrontace vyplynulo, že předmětem dovolacího přezkumu může být pouze část námitek obviněného. Takto lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitku, aby pro případ, že se dovolací soud ztotožní se závěrem, že obviněný napomáhal ke spáchání úvěrového podvodu, bylo jeho jednání posouzeno jako pomoc k přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku ukončeného ve formě pokusu (neboť obviněný nemohl vědět, o jakou výši úvěru bude obviněný J. v konkrétním případě žádat, a nelze se domnívat, že napomáhal ke způsobení značné škody).
25. Obviněný však ve svém dovolání převážně uplatňuje skutkové námitky, tedy námitky, které z této své podstaty formálně deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají, a to bez ohledu na to, že tyto námitky obviněný formálně podřazuje pod uplatněný dovolací důvod s tím, že se vztahují k objektivní a subjektivní stránce trestného činu.
26. Podstata dovolací argumentace obviněného je v tomto ohledu založena výlučně na prezentaci jeho vlastní skutkové verzi okolností, za kterých měly vzniknout předmětné dokumenty. Pokud se tedy tímto způsobem obviněný nyní v rámci dovolacího řízení snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje, a to i přesto, že tuto snahu (formálně) prezentuje jako nesouhlas s právním posouzením skutku, pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
27. Je skutečností, že zásada, podle které nelze v řízení o dovolání přistupovat k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně. Ústavní soud vymezil v řadě svých rozhodnutí zobecňující podmínky pro posouzení případů, kdy má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Takto vymezil jak situace, kdy je zásah do skutkových zjištění odůvodněn případy extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními (ten je zpravidla založen tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování), tak také v dalších svých rozhodnutích vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení rovněž za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a to s ohledem na případy tzv. opomenutých důkazů.
28. Zároveň ale platí, že pokud jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, pak je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 11/2019). Na jeho existenci (extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními) nelze usuzovat jen proto, že soudy hodnotily důkazy odlišným způsobem než obviněný a přiklonily se k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady „in dubio pro reo“, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
29. V první řadě je pak nutné zdůraznit, že obviněný námitku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními formálně ani obsahově obsahem svého dovolání neučil a (pouhé) předkládání vlastní skutkové verze takovouto situaci neodůvodňuje. Uvedená situace v nyní posuzované věci ani nenastala. Nejvyšší soud se s argumentací soudů ve vztahu k posouzení a dovození trestní odpovědnosti obviněného na základě hodnocení provedených důkazů ztotožňuje a zároveň zdůrazňuje, že námitky obviněného přitom nejsou důvodné ani po věcné stránce. Obhajoba obviněného je v jím uplatňovaném směru sama o sobě nelogická a těžko uvěřitelná. Lze souhlasit s nižšími soudy, že nemá logiku a žádného věrohodného opodstanění, aby zájemce o úvěr potřeboval pro nezávazné zjišťování podmínek pro poskytnutí úvěru u peněžních ústavů nepravdivé potvrzení o výši pracovního příjmu, stejně jako, proč by v rámci testování nějakého „nového systému“ zaváděného ve společnosti Č. s. a. měly být tištěny výplatní pásky osoby, která u společnosti nikdy nepracovala, a proč by obviněný H. takovéto „zkušební“ doklady podepisoval.
30. Tato obhajoba obviněného (že uvedené potvrzení nemělo být vystaveno za účelem získání úvěru od banky) pak byla v tomto ohledu správně nižšími soudy konfrontována s tím, že již ze samotného označení předmětného formuláře České spořitelny, Stavební spořitelny (potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance), je jasně patrné, že se jedná o formulář vystavený přímo Českou spořitelnou a je určený pro potvrzení o výši příjmu. Obviněnému tedy muselo být zřejmé nejen to, že M. J. už jedná se stavební spořitelnou, ale musel také vědět, že uvádí nepravdivé údaje do formuláře určeného k žádosti o úvěr, když mimo jiné je i na příslušném předtisku uveden text: „Žádám o vystavení tohoto potvrzení pro účely jednání o poskytnutí úvěru …“. I z toho muselo být obviněnému zřejmé, za jakým účelem je vystavováno uvedené potvrzení.
31. S ohledem na tuto argumentaci nižších soudů lze akceptovat i poněkud nepřesný popis skutku v tzv. skutkové větě rozsudku, kde absentuje přesnější popis vědomosti obviněného o tom, že jím vystavené a podepsané dokumenty budou sloužit k získání bankovního úvěru. Navíc obviněný tuto vadu neuplatňuje a v tomto ohledu nevznáší ani žádné jiné kvalifikované hmotněprávní námitky.
32. Jak již bylo konstatováno výše, pod deklarovaný dovolací důvod lze s jistou dávkou tolerance podřadit námitky, podle kterých jednání obviněného mělo být kvalifikováno toliko podle základní skutkové podstaty §211 odst. 1 tr. zákoníku.
33. Nejvyšší soud považuje nejprve v obecné rovině k této námitce uvést, že na trestní odpovědnost účastníka se v zásadě užije ustanovení o trestní odpovědnosti pachatele (§24 odst. 2 tr. zákoníku). V případě pokusu trestného činu spáchaného v kvalifikované skutkové podstatě charakterizované těžším následkem se u hlavního pachatele vyžaduje úmysl směřující ke způsobení tohoto těžšího následku. S ohledem na zásadu akcesority účastenství se úmysl účastníka na pokusu takového trestného činu tedy musí vztahovat i na okolnost, že jednání hlavního pachatele směřuje ke způsobení těžšího následku. Postačuje ovšem úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podle tohoto ustanovení je trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn.
34. Při dovození konkrétní formy zavinění obviněného je nutno v této trestní věci zejména vycházet z toho, že sám obviněný připustil, že v době před vystavením předmětných dokumentů před ním spoluobviněný J. hovořil o potřebě bankovního úvěru ve výši 500.000 Kč na rekonstrukci bytu. Na toto vědomí obviněného lze mimo jiné usuzovat i ze samotného textu jeho dovolání. Pokud tedy obviněný věděl o možnosti, že obviněný J. bude úvěr v právě takovéto výši požadovat, pak současně musel být s takovouto možností srozuměn, když současně neexistovaly žádné okolnosti, pro které by mohl, byť nepřiměřeně, spoléhat na to, že obviněný J. bude požadovat úvěr v nižší částce. Z těchto důvodů proto lze ve vztahu k okolnosti, že jednání spoluobviněného J. směřovalo ke způsobení škody 500.000 Kč, tedy ke způsobení škody, která již je škodou značnou ve smyslu §138 odst. 1 a §211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, shledávat u obviněného H. minimálně nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
35. Pokud jde o jeho námitku, že by jeho jednání mělo být posouzeno jako pomoc k přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku ukončeného ve formě pokusu (neboť obviněný nemohl vědět, o jakou výši úvěru bude obviněný J. v konkrétním případě žádat, a nelze se domnívat, že napomáhal ke způsobení značné škody), pak lze toliko pro úplnost uvést, že trestný čin úvěrového podvodu v základní skutkové podstatě podle §211 odst. 1 tr. zákoníku je žadatelem dokonán již samotným uvedením nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů o úvěr. I v tomto ohledu by byla tato námitka obviněného rovněž neopodstatněná.
36. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací námitky obviněného B. H. dílem neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dílem jde o námitky zjevně neopodstatněné.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
37. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné .
38. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 11. 2020
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář