ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1153.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1153/2020-654
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2020 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. Z. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 10 To 15/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 64 T 12/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 10 To 15/2020.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 64 T 12/2019, byl obviněný J. Z. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době od listopadu 2018 do ledna 2019 na gauči v obývacím pokoji v místě svého tehdejšího bydliště v domě čp. XY na ulici XY v Pardubicích, za účelem svého vlastního sexuálního uspokojení, v souvislosti s ošetřením ekzému, který měla poškozená – jeho švagrová AAAAA (pseudonym), narozená XY, jejíž věk znal – na zádech, nejméně ve čtyřech případech při obkročmém zasednutí nahé poškozené, která ležela na břiše, se svým penisem třel o její zadek a anální otvor a opakovaně svůj penis částečně zasunul do jejího análního otvoru, přičemž uvedeného jednání se dopouštěl přesto, že poškozená zřetelně projevovala nesouhlas s tímto jednáním a vykřikovala bolestí .
2. Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo dále obviněnému uloženo zaplatit poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku 200 000 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 64 T 12/2019, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně odvolání .
4. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 10 To 15/2020 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. k odvolání obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění soudu druhého stupně dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době od listopadu 2018 do ledna 2019 během pobytů poškozené v domácnosti své sestry V. Z., rozené F., využil svého příbuzenského postavení a na gauči v obývacím pokoji v místě svého bydliště v domě čp. XY na ulici XY v Pardubicích, za účelem vlastního sexuálního uspokojení, v souvislosti s ošetřením ekzému, který měla poškozená – jeho švagrová AAAAA, nar. XY, jejíž věk znal – na zádech, nejméně ve čtyřech případech při obkročmém zasednutí nahé poškozené, která ležela na břiše, se svým penisem třel o její zadek a anální otvor a opakovaně svůj penis částečně zasunul do jejího análního otvoru .
5. Za spáchání tohoto trestného činu soud druhého stupně obviněného odsoudil podle §187 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku za podmínek §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků a zároveň byl nad obviněným vysloven dohled v rozsahu stanoveném tr. zákoníkem. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem poškozené způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo dále obviněnému uloženo zaplatit poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku 200 000 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 10 To 15/2020, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť má za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
7. Nejvyšší státní zástupce je toho názoru, že jednání obviněného mělo být v návaznosti na stabilizovaná skutková zjištění posouzeno jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaný v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Má za to, že zasednutí malé nezletilé dívky dospělým, fyzicky zdatnějším mužem fakticky znamená její znehybnění a je nutno vnímat je jako užití násilí, které bylo prostředkem k realizaci ve skutkové větě popsaných sexuálních praktik. Poukazuje na to, že soud prvního stupně zjistil, že přinejmenším po jistou dobu obviněný ve svém jednání pokračoval i přes zřetelný nesouhlas poškozené, a že ačkoliv odvolací soud ze skutkové věty vypustil krátkou pasáž o tom, že obviněný se jednání dopouštěl přes projevy nesouhlasu poškozené a její výkřiky bolesti, z odůvodnění jeho rozsudku nadále jednoznačně vyplývá, že ani on neměl pochyby o tom, že poškozená dívka jistou formu nesouhlasu s praktikami obviněného projevovala. Důvodem pro kasaci rozsudku soudu prvního stupně byl podle nejvyššího státního zástupce toliko odlišný pohled na subjektivní stránku stíhaného jednání, neboť obviněný podle názoru odvolacího soudu s ohledem na charakter a intenzitu odporu poškozené tento nemusel vnímat jako vážně míněný.
8. Závěr o nedostatku zavinění ve vztahu k trestnému činu znásilnění však podle nejvyššího státního zástupce neodpovídá stabilizovaným skutkovým zjištěním, podle kterých se obviněný totožných praktik, tedy análního sexu na nezletilé dívce, dopustil opakovaně, nejméně ve čtyřech případech v průběhu zhruba tří měsíců. S ohledem na polohu, v níž se poškozená nacházela, významný věkový rozdíl, odlišné fyzické dispozice a zejména blízký vztah mezi oběma vyplývající ze skutečnosti, že obviněný byl manželem sestry poškozené a tedy jejím švagrem, je podle nejvyššího státního zástupce zcela přirozené, že intenzita odporu, který nezletilá projevila, byla nižší, než by se v podobném případě očekávalo například u dospělého jedince. Přesto však, a s tímto zjištěním se podle nejvyššího státního zástupce ztotožnil i odvolací soud, nezletilá souhlas se sexuálními praktikami obviněného projevila, a to pokaždé, když k nim došlo. Obviněný tak přinejmenším již v návaznosti na první případ sexuálního útoku vůči poškozené musel jednoznačně vědět, že takové jeho chování odmítá. Přesto se ho posléze dopustil opakovaně, a to způsobem v podstatě totožným, spočívajícím v zasednutí poškozené a provozování análního pohlavního styku. Právě prokazatelně opakované počínání obviněného jednoznačně svědčí o jeho úmyslu násilím vyloučit odpor poškozené tak, aby mohl uskutečnit svůj cíl představovaný vykonáním jiného srovnatelného styku srovnatelného se souloží, přičemž potvrzuje také jeho zcela jasné uvědomění si faktu, že při případném nevyloučení tohoto odporu by poškozená s análním pohlavním stykem nesouhlasila.
9. S ohledem na výše uvedené má nejvyšší státní zástupce za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, pokud soud druhého stupně dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil „pouze“ skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, v neveřejném zasedání zrušil a aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Souhlasí i s tím, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
10. K dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím své obhájkyně vyjádřil obviněný s tím, že námitky nejvyššího státního zástupce se týkají skutkového stavu, tak jak jej zjistil soud druhého stupně, a nelze je tedy pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Je rovněž toho názoru, že řízení u odvolacího soudu není zatíženo žádnou vadou.
11. Obviněný je přesvědčen, že se žádného násilí ve smyslu §185 tr. zákoníku nedopustil. Poukazuje na to, že bylo zjištěno, že poškozená opakovaně dobrovolně jezdila v předmětné době do bydliště své sestry a obviněného a že z jejího chování nikdy nebylo patrné, že by k nim nejezdila ráda, naopak. Rovněž vyzdvihuje zajištěnou část komunikace mezi ním a poškozenou, která je milostného rázu a ze které je patrné opětování vzájemných citů. Obviněný v ní poškozenou mj. žádal o předchozí souhlas k sexuálním praktikám, obviněná mu nic nevyčítala a ani se na něj nehněvala. Z komunikace se podle obviněného podává, že poškozená opětovala, byť zdrženlivě, city obviněného, a že k větším intimnostem, než které poškozená dovolila, nedošlo. Pokud se bavili o bolesti, poškozená ji podle obviněného pouze konstatuje a nevyčítá mu ji. Samotná bolest při pohlavním styku podle něj neznamená, že k němu došlo násilím. Vše bylo s jejím souhlasem, a pokud poškozená vyjádřila bolest, s pokusem o vykonání análního styku přestal. U poškozené nebyly zjištěny ani žádné trvalé následky na psychickém zdraví.
12. Obviněný souhlasí se závěry znaleckého posudku vypracovaném ohledně osobnosti poškozené. Přesto trvá na tom, že poškozená s ním veškeré sexuální praktiky podstupovala dobrovolně a v tomto bodě lhala. Lhala také o tom, že sama vyhledala pomoc své sestry T. když se ve skutečnosti snažila jejich vztah utajit. Rovněž lhala o tom, že obviněnému předmětnou komunikaci nepsala a že to psal hacker. Obviněný souhlasí s tím, že poškozená toto vypověděla pod vlivem své rodiny (především otce), která je silně věřící.
13. Obviněný uzavírá, že pokud poškozenou zasedl, pak nikoliv s cílem ji paralyzovat, ale proto, aby jí mohl lépe natřít záda a vše se dělo za jejího souhlasu. Je si vědom toho, že jeho jednání je protiprávní a souhlasí s posouzením svého jednání jako zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, neboť poškozenou ani násilím, ani pohrůžkou násilí či jiné těžké újmy k pohlavnímu styku nedonutil.
14. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhuje, aby bylo dovolání nejvyššího státního zástupce odmítnuto, neboť bylo podáno z jiného než v §265b tr. ř. uvedeného důvodu. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno řádně, navrhuje jeho zamítnutí.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
16. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
18. Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
23. Na podkladě nejvyšším státním zástupcem uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek.
IV.
Důvodnost dovolání
24. Jak již bylo uvedeno výše, nejvyšší státní zástupce uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž své dovolací námitky směřuje výlučně proti výroku o vině z rozsudku vrchního soudu, tedy proti výroku, kterým byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Z obsahu dovolání nejvyššího státního zástupce je zřejmé, že tento shledává opodstatněnost svého dovolání (a současně nesprávnost právních závěrů vrchního soudu) v otázce ne/naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu znásilnění, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem nalézacího soudu, a to znaku násilím donutil jiného ( §185 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku). Zpochybnění ostatních znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu znásilnění není předmětem dovolací argumentace státního zástupce.
25. Nejvyšší soud považuje z hlediska uvedeného výroku za vhodné zopakovat, že vrchní soud sice dospěl k jiným závěrům ohledně právní kvalifikace jednání obviněného než krajský soud (který jednání obviněného kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku), učinil tak ale na základě skutkového stavu zjištěného krajským soudem, ze kterého (pouze) vypustil skutkové okolnosti spočívající v tom, že se obviněný se ... uvedeného jednání dopouštěl přesto, že poškozená zřetelně projevovala nesouhlas s tímto jednáním a vykřikovala bolestí . K procesním okolnostem takovéhoto postupu vrchního soudu se Nejvyšší soud vyjádří v dalších bodech odůvodnění svého rozhodnutí.
26. Zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije a tento čin spáchá na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu . Vrchní soud pak dospěl k závěru, že obviněný tuto skutkovou podstatu naplnil tím, že pohlavně zneužil dítě mladší patnácti let, svěřené jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti a jeho postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu.
27. Zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, alinea prvá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se pak dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutil k pohlavnímu styku a kdo spáchal tento čin pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a na dítěti mladším patnácti let . Krajský soud pak dospěl k závěru, že obviněný tuto skutkovou podstatu naplnil tím, že jiného násilím donutil k pohlavnímu styku, spáchal čin pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a na dítěti mladším patnácti let.
28. Z hlediska rozdílnosti skutkových podstat obou trestných činů je dále nutné, jakkoliv zatím v teoretické a obecné rovině, konstatovat, že za násilí ve smyslu §185 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku se považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Pojem násilí se rozlišuje ve dvou formách. Jednak jako násilí ve formě vis absoluta, které zcela vylučuje jiné než požadované chování oběti a složka vůle u oběti zcela chybí (například oběť je svázána takovým způsobem, který zcela vylučuje vlastní jednání), jednak ve formě vis compulsiva, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli oběti, ale působí na její psychiku s cílem přinutit ji, aby se podrobila nátlaku, který však není neodolatelný, a proto se složka vůle u oběti projevuje, ale je ovlivněna prováděným násilím (například bitím s pohrůžkou, že toto bude pokračovat až do té doby, dokud oběť nepodlehne a nesplní požadavek pachatele.
29. Donucením jiného k pohlavnímu styku se rozumí překonání jeho vážně míněného odporu nebo jeho podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu, s ohledem na to, že mu pachatel za použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy nedal žádnou možnost odpor projevit. Výsledkem násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy je, že taková osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího vzdoru pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční. Nebyl-li však odpor oběti vážně míněný a byl-li pouze předstíraný, nejde o donucení. O donucení také nejde, když sice poškozená osoba zpočátku klade odpor, ale později s pohlavním stykem dobrovolně souhlasí. Jde tedy o stav, kdy poškozený po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího odporu pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost či z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku bezprostředního násilí uskuteční. Právě donucení za použití některé z uvedených forem nátlaku je rysem, který odlišuje trestné činy znásilnění a pohlavního zneužití.
30. Tato východiska platná pro výklad uvedených znaků je nutné konfrontovat i s některými rozhodnutími ze soudní praxe, které se zabývaly otázkou, zda se ze strany poškozeného subjektu jednalo o dobrovolný pohlavní styk, či zda k němu byl donucen násilím, popřípadě zda poškozený svým jednáním zavdal příčinu k jeho uskutečnění.
31. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 6 Tdo 95/2006 , konstatoval, že ze skutkových zjištění (která ve stručnosti spočívala v tom, že pachatel v nočních hodinách za použití fyzické síly zatáhl za ruce poškozenou do sklepních prostor, kde pod schody za použití fyzické síly sloužící k překonání odporu - položení na zem s následným zalehnutím, držením obou rukou v zápěstí na zemi - přes slovní i fyzický odpor ji donutil k souloži, přičemž poškozené způsobil drobné zranění - oděrku v oblasti kostrče ) je zcela zřejmé, že obviněný násilím donutil poškozenou k souloži, neboť poškozená svým jednáním, konkrétně odstrkáváním pachatele, dávání rukou do jeho rozkroku a odstrkáváním jeho pohlavního údu, mu dala dostatečně najevo, že s jeho osobou nechce mít pohlavní styk. Dále nižší soudy podle citovaného rozhodnutí správně poukázaly na věk poškozené (v době činu dvacetileté) a okolnost, že jde o osobu vyznačující se malou informovaností, s rysy bezstarostnosti, s omezenými schopnostmi asertivních projevů, když pocit nebezpečí ohrožení se u ní dostavil opožděněji, než by k tomu došlo u zralejší intelektově vybavenější, informovanější a střízlivé ženy.
32. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1051/2011 , vyplývá, že pro naplnění všech znaků trestného činu znásilnění není nezbytné, aby poškozená kladla výrazný fyzický odpor, postačuje, že její nevole musela být obviněnému zcela zjevná. V této trestní věci ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že obviněný po předchozím pozvání na procházku přinutil v té době sedmnáctiletou poškozenou k sexu, kdy po ní nejprve požadoval za částku 200 Kč orální sex, který odmítla, poté si sundal kalhoty a vytáhl přirození, na její odmítání reagoval tím, že ji povalil břichem na zem, stáhl jí kalhotky, tahal ji za vlasy, tlačil jí hlavu ke svému přirození, a to vše proto, aby dosáhl nejprve análního a poté orálního pohlavního styku proti její vůli .
33. Na uvedené rozhodnutí navazuje (v otázce nutnosti posouzení adekvátní obrany poškozené v závislosti na její osobnosti a aktuální situace) rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 994/2011 , které se otázkou znaku násilí z hlediska trestného činu znásilnění zabývalo z hlediska situace, kdy k této trestné činnosti došlo mezi osobami v blízkém rodinném poměru, a to se závěrem, že tento rodinný poměr může být stavem závislosti poškozeného na pachateli, v důsledku čehož k naplnění uvedeného znaku postačuje i menší forma odporu. Po skutkové stránce spočívalo jednání pachatele v tom, že ve večerních hodinách ve společně obývaném rodinném domě, pod vlivem alkoholu poté, co v koupelně kladl své (tehdy čtrnáctileté) dceři intimní otázky, zda již měla s někým sex, přestože věděl, že je mladší 15 let, tuto chytil za ruku a se slovy, že spolu zažijí rozkoš, ji odvedl do obývacího pokoje, kde ji přiměl lehnout na sedačku, svlékl jí kalhotky, sám se svlékl a přes slovní odpor a pláč poškozené jí proti její vůli roztáhl nohy, zasouval jí do pochvy prsty, a zatímco jí držel nohy pod pažemi, lízal jí přirození, poté poškozenou zalehl, zasunul penis do její pochvy a vykonal na ní soulož, následně poručil poškozené, aby si vzala jeho penis do úst a strpěla opakované zasouvání penisu do úst, a to až do vyvrcholení, kdy ji přinutil ejakulát spolknout, přičemž poškozená po celou dobu opakovaně žádala po obviněném, aby svého jednání nechal a pustil ji, na což nereagoval . Nejvyšší soudu proto v citované věci uzavřel, že ze zjištěného jednání obviněného není pochyb o tom, že nese znaky násilí, pro které v případě dcery vůči otci, tedy osobě mající k pachateli vztah závislosti, postačuje nepochybně i menší forma odporu.
34. Jakkoliv je tedy nutné pro naplnění znaku násilí trvat na tom, že pachatel překonává vážně míněný odpor oběti, je ze shora uvedených teoretických východisek a judikatury zřejmé, že se předpokládá, že se oběť pachatelovu násilí brání. Odpovědnost pachatele však není vyloučena, jestliže tato oběť vyvíjí méně intenzívní odpor vzhledem k svému věku nebo opožděnému vývoji své osobnosti a pachateli je tento stav znám (viz rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 1. 1978, sp. zn. 2 Tz 26/77, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/1978 ). Výsledkem násilí (nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy) pak je, že taková osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projevem odporu upustí od dalšího vzdoru pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční. Nebyl-li však odpor oběti vážně míněný a byl-li pouze předstíraný, nejde o donucení.
35. Pokud Nejvyšší soud konfrontoval všechna tato zákonná a judikaturní východiska vztahující se k naplnění znaku násilí se skutkovými okolnostmi zjišťovanými v této trestní věci, pak se se závěry odvolacího soudu, které jej vedly k rezignaci na právní kvalifikaci zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve prospěch zvlášť závažného zločinu pohlavní zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, nemohl ztotožnit.
36. Vrchní soud se zdůvodnění těchto svých (právních) závěrů věnoval v rámci odůvodnění svého rozsudku velice stručně, a to pouze pod bodem 126, kde konstatoval, že nalézací soud se dopustil pochybení při hodnocení některých okolností vztahujících se k subjektivní stránce trestného činu, a v návaznosti na to již jen pod bodem 129, kde uvedl, že „poškozená s počínáním obviněného zčásti nesouhlasila a podle svých aktuálních schopností vůči němu projevila nesouhlas a vyvinula proti němu jistý odpor, který však obviněný, vzhledem k jeho charakteru a intenzitě nemusel vnímat jako reálný, vážně míněný odpor“.
37. Pro posouzení opodstatněnosti dovolacích námitek státního zástupce je nutné uvedené právní závěry vrchního soudu konfrontovat se skutkovými okolnosti zjištěnými v této trestní věci, tak jak byla vymezena odsuzujícím rozsudkem, neboť ta jsou z hlediska adekvátního právního posouzení skutku a přisouzení odpovídající právní kvalifikace zásadní.
38. Z hlediska skutkových zjištění lze mít za nespornou tu část jednání obviněného, která spočívá v tom, že obviněný vykonal na poškozené (ve věku nedosahují ani dvanácti let) nejméně ve čtyřech případech anální pohlavní styk a že pro tyto své sexuální praktiky využil situaci, kdy ve večerních hodinách a v souvislosti s ošetřením ekzému, který měla poškozená na zádech, ji obkročmo zasedl v poloze, kdy ležela na břiše, čímž ji znemožnil či přinejmenším ztížil možnost adekvátní obrany. Právě toto zasednutí jedenáctileté dívky dospělým a fyzicky zdatnějším mužem však fakticky znamenalo její znehybnění, které je ve spojení s dále uvedenými okolnostmi (vztahujícími se k poměrům na místě činu, času tohoto činu a vzájemného vztahu obviněného a poškozené) nutno vnímat jako užití násilí, které se stalo prostředkem k realizaci sexuálních praktik popsaných ve skutkové větě.
39. Pokud se obviněný hájil tím, že jakmile mu poškozená dala najevo svůj nesouhlas s jeho sexuálně motivovaným jednáním, okamžitě přestal, pak nalézací soud po vyhodnocení provedených důkazů (zejména v podobě výpovědi poškozené, která to popírá, a jejího znaleckého zkoumání) této jeho obhajobě důvodně neuvěřil a správně uzavřel, že obviněný přinejmenším po jistou dobu pokračoval v jednání i přes zřetelný nesouhlas poškozené.
40. Skutečnost, že obviněný přinejmenším po jistou dobu ve svém jednání pokračoval i přes zřetelný nesouhlas nezletilé, nezpochybnil ani vrchní soud, neboť i z odůvodnění jeho rozsudku nadále jednoznačně vyplývá, že ani on neměl pochyby o tom, že poškozená dívka jistou formu nesouhlasu s praktikami obviněného projevovala, a je zcela nerozhodné, že tento soud z popisu skutku vypustil tu část skutkové věty, ze které vyplývalo, že obviněný se jednání dopouštěl přes projevy nesouhlasu poškozené a její výkřiky bolesti.
41. Na tomto místě je pak třeba poukázat na k tomu vedoucí vadný procesní postup vrchního soudu. Vrchní soud totiž neměl s ohledem na ustanovení §259 odst. 3 písm. a) a b) tr. ř. a §263 odst. 7 tr. ř. ke změně skutkových zjištění žádný prostor, neboť ve vztahu k výroku o vině neprovedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení [§259 odst. 3 písm. a) tr. ř.] a ani neprovedl důkazy, které (dosud) nebyly provedeny [§259 odst. 3 písm. b) tr. ř.]. Pokud v rámci odvolacího řízení dokazování doplnil o některé nové listinné důkazy, pak smyslem takto doplněného dokazování bylo prohloubit si náhled na osobu obviněného a nově ukládaný trest, což sám vrchní soud zdůraznil v odstavci 137 odůvodnění svého rozsudku.
42. Je tedy zřejmé, že pokud vrchní soud jako soud odvolací shora uvedeným procesním postupem a v jeho rámci toliko velmi stručným a v podstatě nepřezkoumatelným odůvodněním (viz bod 36 tohoto usnesení) vypustil část skutkových zjištění vztahujících se k trestnému činu znásilnění, zásadně přehodnotil skutkové zjištění nalézacího soudu. Učinil tak, aniž by ve veřejném zasedání konaném o odvolání obviněného provedl jakýkoli důkaz a aniž by se důkazy provedenými soudem prvního stupně v tomto směru zabýval. Tento závěr o vadném postupu vrchního soudu pak nemůže být změněn ani další částí odůvodnění rozsudku vrchního soudu pod body 134 až 138, neboť jakkoliv se jedná o správné úvahy z hlediska obecného uplatnění §259 odst. 3 tr. ř. a náhledu na podstatu apelačního principu v rámci odvolacího řízení, v konečném důsledku postupoval vrchní soud v této trestní věci v rozporu s těmito ustanoveními a principy.
43. V této souvislosti tak lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, podle kterého základní podmínky, za kterých může dojít k vlastnímu meritornímu rozhodnutí věci odvolacím soudem, výslovně uvádí §259 odst. 3 tr. ř., jenž také stanoví, v jakých případech se odvolací soud může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvého stupně. Pokud odvolací soud považuje rozsah dokazování před soudem prvého stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže sám rozhodnout po zrušení rozsudku soudu prvého stupně, aniž by důkazy přímo neprovedl v rámci veřejného zasedání. Z pohledu ústavněprávního by pak v opačném případě rozhodnutí a řízení jemu předcházející bylo zatíženo vážnou vadou nesoucí znaky libovůle, jež by ve svém důsledku způsobila porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to porušením základních ústavním pořádkem chráněných zásad trestního řízení - zásady ústnosti a bezprostřednosti (čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V souladu s tímto rozhodnutím Ústavního soudu bylo opakovaně postupováno i v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 5 Tdo 117/2011, nebo ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 811/2016).
44. Shora naznačený vadný postup vrchního soudu je pak o to více nelogickým, že důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvého stupně byl nakonec pouze odlišný pohled odvolacího soudu na subjektivní stránku stíhaného jednání, neboť podle vrchního soudu obviněný s ohledem na charakter a intenzitu odporu poškozené nemusel tento odpor vnímat jako vážně míněný.
45. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje se závěry nalézacího soudu a v návaznosti na ně i s dovolací argumentací státního zástupce, že pokud se výše uvedeného jednání obviněný dopustil za zjišťovaných okolností, pak závěr vrchního soudu o nedostatku zavinění ve vztahu
k trestnému činu znásilnění neodpovídá stabilizovaným skutkovým zjištěním. Obviněný se totiž zjišťovaných sexuálních praktik, tedy análního sexu na poškozené, dopustil v průběhu zhruba tří měsíců opakovaně, a to nejméně ve čtyřech případech. S ohledem na polohu, v níž se poškozená nacházela, jejich významný věkový rozdíl, odlišné fyzické dispozice a zejména blízký vztah mezi oběma vyplývající ze skutečnosti, že obviněný byl manželem sestry poškozené, je zcela přirozené, že intenzita odporu, který nezletilá projevila, byla nižší, než by se v podobném případě očekávalo například u dospělého jedince. Přesto však, a s tímto zjištěním se ztotožnil i odvolací soud, nezletilá svůj nesouhlas se sexuálními praktikami obviněného projevila, a to pokaždé, když k nim došlo. Obviněný tak přinejmenším v návaznosti na první sexuální útok vůči poškozené musel i v dalších případech jednoznačně vědět, že takové jeho chování odmítá (sám obviněný tvrdí, že jakmile nezletilá projevila nesouhlas, od dalšího jednání upustil). Přesto se ho posléze dopustil znovu a opakovaně, a to způsobem v podstatě totožným, tedy zasednutím poškozené a poté vykonáním análního styku. Právě prokazatelně opakované počínání obviněného jednoznačně svědčí o jeho úmyslu tímto způsobem vyloučit odpor poškozené tak, aby mohl uskutečnit svůj cíl představovaný vykonáním jiného pohlavního styku srovnatelného se souloží, přičemž potvrzuje také jeho zcela jasné uvědomění si faktu, že při případném nevyloučení tohoto odporu by poškozená s análním stykem nesouhlasila.
46. Z těchto důvodů proto mělo být jednání obviněného J. Z. posouzeno jako dokonaný zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Pokud vrchní soud dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. ř., pak jeho rozsudek ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 10 To 15/2020, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, čímž své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání státního zástupce posoudil jako dovolání důvodné.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
47. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 10 To 15/2020, jakož i další rozhodnutí na toto zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 1 tr. ř.). Současně pak Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265l odst. 1 tr. ř.).
48. Vrchnímu soudu v Praze se ukládá, aby o předmětné trestní věci znovu jednal a rozhodl se zřetelem na shora vyslovené právní názory Nejvyššího soudu, kterými je vázán (§265s odst. 1 tr. ř.)., a to jak z hlediska dodržení příslušných procesních ustanovení (zejména ustanovení §259 odst. 3 a §263 odst. 7 tr. ř.), tak i odpovídajícího hmotněprávního posouzení jednání obviněného na podkladě úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci.
49. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 11. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář