ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1354.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1354/2020-436
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o dovolání, které podal obviněný T. H. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 7 To 161/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 9 T 62/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 9 T 62/2018, byl obviněný T. H. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil skutkem pod bodem 1) rozsudku, a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se obviněný podle zjištění soudu prvního stupně dopustil skutkem pod bodem 2) rozsudku.
2. Za první z uvedených přečinů [jednání pod bodem 1)] a za pomoc k přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za kterou byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 9 T 84/2016, byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 9 T 84/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Za přečiny, jichž se dopustil jednáním pod bodem 2), byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
4. Dále bylo podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody způsobené trestnými činy.
5. Proti výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 9 T 62/2018, podal obviněný odvolání .
6. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 7 To 161/2020 , tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 7 To 161/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Obviněný je přesvědčen, že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, od čehož se odvíjí i nepřiměřeně přísná výše trestní sazby, neboť skutkový stav, který byl zjištěn v bodě 2) rozsudku nalézacího soudu, nenaplňuje znaky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný neměl v úmyslu porušit domovní svobodu poškozených. K tomu poukazuje na to, že za příslušenství k domu ve smyslu citovaného ustanovení se považuje např. uzavřený dvůr a přilehlá ohrazená zahrada (pozemek). V nyní projednávané věci však podle obviněného nebyla hranice pozemku dostatečně definována z důvodu chybějícího oplocení. Z toho důvodu se obviněný nemohl přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku dopustit. Rovněž se při vstupu na pozemek nedopustil žádného násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí ani nepřekonal žádnou překážku. Obviněný toliko přiznává, že se pokusil vloupat do zahradního domku, který však nesloužil jako ubytování osob, ale byl využíván jako kůlna pro uskladnění zahradního náčiní. Je také toho názoru, že nebyly důkladně prošetřeny všechny skutečnosti svědčící v jeho prospěch.
9. S ohledem na uvedené skutečnosti má obviněný za to, že nalézací soud mu uložil nepřiměřeně přísný trest. Nezabýval se totiž dostatečně polehčujícími okolnostmi a nezohlednil, že obviněný svého činu upřímně litoval a svůj čin spáchal pouze z důvodu nedostatku finančních prostředků. Zanedlouho po spáchání trestného činu se mu podařilo zajistit si bydlení a zaměstnání a vedl řádný život. Opětovně kontaktoval probační a mediační službu a snažil se domluvit na splnění alternativního trestu obecně prospěšných prací. Také projevil snahu o styk a řádné plnění vyživovací povinnosti pro svého syna.
10. Z těchto důvodu obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil „rozsudek soudu prvního stupně“ a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání, popř. aby sám rozhodl a uložil obviněnému mírnější trest.
11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
12. Státní zástupce je předně toho názoru, že pokud dovolatel napadá výrok o vině, dovolání není přípustné, neboť proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání pouze obviněný a omezil se v něm jen na výrok o trestu. V těchto mezích poté rozhodoval odvolací soud.
13. K výroku o vině státní zástupce pouze pro úplnost uvádí, že právní názor dovolatele na význam oplocení pozemku je v rozporu s aktuální judikaturou k výkladu znaků přečinu podle §178 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1197/2019, v němž byl vysloven názor, že „za obydlí se považují i jiné pozemky, mezi které neoplocená zahrada či jiný neoplocený pozemek, který s ním vytváří jeden celek“, a že je proto nerozhodné, že „se nejednalo o pozemek oplocený a (obviněný) tak nemusel překonat žádnou překážku k vniknutí. Pokud by došlo ze strany obviněného i k takovému jednání, jednalo by se o spáchání přečinu porušování domovní svobody již podle §178 odst. 2 tr. zákoníku“.
14. K námitce vůči výši uloženého trestu pak státní zástupce konstatuje, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá, ledaže se jedná o výjimečně nespravedlivý trest. Takovou námitku však obviněný neuplatňuje a porušení zásady proporcionality podle státního zástupce ani nic nenasvědčuje.
15. Uzavírá proto, že pokud dovolatel brojí proti výroku o vině, je v této části jeho dovolání nepřípustné. Pokud pak brojí proti přiměřenosti uloženého trestu, v této části jeho dovolání neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.
16. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná.
18. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné (byť pouze částečně – viz níže) podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
20. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
25. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
26. Z obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud zjistil, že tento mimořádný opravný prostředek směřuje jednak proti výroku o vině, a to proti výroku, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku (kterého se dopustil jednáním pod bodem 2. skutkové věty odsuzujícího rozsudku), jednak proti výroku o trestu.
27. Z hlediska dovolání směřujícího proti výroku o vině musí Nejvyšší soud poukázat na to, že obviněný svým odvoláním napadl výhradně výrok o trestu. Pokud tedy nyní jeho dovolání směřuje vůči výroku o vině, je třeba je považovat v této části za nepřípustné. Pokud by tedy bylo dovolání obviněným podáno pouze v tomto rozsahu, bylo by nutno je podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
28. Pro úplnost může Nejvyšší soud konstatovat, že i pokud by dovolání v této části bylo přípustné, nejednalo by se o dovolání opodstatněné. Jak správně zdůraznil státní zástupce, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1197/2019, byl vysloven (právní) názor, že za obydlí se považují i jiné pozemky, mezi které neoplocená zahrada či jiný neoplocený pozemek, který s ním vytváří jeden celek, rozhodně patří. Při zohlednění tohoto poměrně aktuálního judikatorního závěru je tedy zřejmé, že obviněný svým jednáním spočívajícím v tom, že v úmyslu odcizit nějakou věc vstoupil na pozemek (zahradu rodinného domu) poškozeného, přičemž pro vstup využil stranu pozemku, která není zcela oplocena, naplnil všechny znaky přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku.
29. Pokud obviněný dále dovolání směřuje i proti výroku o trestu, je třeba uvést, že jeho dovolací argumentace neodpovídá jím deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako ani žádnému jinému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů.
30. V souvislosti s uloženým trestem lze totiž o dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. hovořit pouze výjimečně, a to např. v otázce, zda byly dva trestné činy (skutky) spáchány ve vícečinném souběhu, a zda tedy za okolností uvedených v §43 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za oba dva trestné činy, nebo zda je mezi nimi vztah recidivy a za každý trestný čin je třeba uložit samostatný trest [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3166–3167, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., nebo zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003, publikovanou pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.].
31. Obviněný však v nyní posuzovaném dovolání nevznesl žádnou z uvedených v úvahu přicházejících námitek, které by naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly zakládat. Námitky týkající se výše trestu, který je podle obviněného nepřiměřeně přísný a při jehož ukládání se nalézací soud dostatečně nezabýval polehčujícími okolnostmi (chováním obviněného po činu, příčinami jeho trestné činnosti), přitom pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Je tedy nutno uzavřít, že tento dovolací důvod byl ze strany obviněného uplatněn ryze formálně, aniž by mu obsahově odpovídaly v dovolání vnesené námitky proti výměře uloženému trestu.
32. Námitky obviněného pak nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který navíc obviněný ve svém dovolání ani výslovně nepoukázal. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
33. V této trestní věci je z výše uvedeného zřejmé, že oba tresty, které soud prvního stupně obviněnému uložil, byly uloženy ve výměře v rámci trestní sazby předpokládané zákonem, neboť v případě prvního trestu byl obviněný podle §205 odst. 3 tr. zákoníku ohrožen trestem odnětí svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem (přičemž mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 22 měsíců), v případě druhého trestu pak byl obviněný podle §205 odst. 1 tr. zákoníku ohrožen trestem odnětí svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci (přičemž mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 10 měsíců). Je tedy patrné, že nalézací soud obviněnému i přes jeho poměrně bohatou trestní minulost ukládal stále tresty v dolní polovině předpokládané trestní sazby. Nejedná se tedy ani o tresty extrémně přísné a zjevně nespravedlivé, zasahující ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.), jejichž uložení by jako jediné odůvodňovalo výjimečný zásah Nejvyššího soudu do trestů uložených ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně.
34. Lze tak uzavřít, že dovolání obviněného bylo nutno v části týkající se výroku o vině přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku vyhodnotit jako nepřípustné. V části směřující proti výroku o uloženém trestu pak dovolání obviněného neodpovídalo uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako výslovně neuplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jakož ani žádnému jinému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
35. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
36. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář