ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1386.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1386/2019-696
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2020 o dovolání obviněného J. Č. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 7 To 42/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 64/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2019, sp. zn. 6 T 64/2018, byl obviněný J. Č. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), k §140 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 1. 7. 2018 v přesně nezjištěné době od 22.00 hodin do 23.50 hodin v I. patře rodinného domu čp. XY v XY ulici v obci XY, okres Praha – západ, jenž obýval společně se svojí manželkou, poškozenou V. Č., nar. XY, s rozmyslem, v úmyslu poškozenou usmrtit, připevnil jeden konec zahradní hadice o průměru 2 cm k přívodní trubce pravého předního hořáku plynového sporáku v kuchyni uvedeného domu, spoj utěsnil mikrotenovým sáčkem, hadici poté vedl přes obytné prostory domu až k ložnici, kam otvorem ve zdi mezi trubkami centrálního topení protáhl druhý konec zahradní hadice a tento otvor, stejně jako mezeru mezi prahem a spodní hranou dveří ložnice utěsnil, aby minimalizoval únik plynu, a takto připravenou hadicí po přesně nezjištěnou dobu přiváděl jím puštěný zemní plyn ze sporáku v kuchyni do ložnice, která měla uzavřená okna i dveře a spala zde poškozená, kterou však zápach plynu vzbudil, ložnici se snažila opustit, obžalovaný se jí v tom snažil zabránit, přičemž došlo k jejich verbální a fyzické potyčce, po níž se poškozené podařilo dům opustit, přestože jí v tom obžalovaný aktivně bránil, v prostoru dvora následně došlo k jejich dalšímu střetu, při němž, obžalovaný, v úmyslu čin dokonat, překřížil okolo krku poškozené její tričko, ale poškozené se podařilo vymanit předtím, než došlo k utažení, poté uchopil do ruky část nalezené cihly, kterou se pokusil poškozenou udeřit do hlavy, poškozená mu však ruku zachytila a při následné potyčce cihlu upustil, přesto ve snaze svůj čin dokonat ve svém útoku vůči poškozené nadále pokračoval a poškozenou udeřil do hlavy litinovým rendlíkem o hmotnosti 850 g, přičemž svým jednáním poškozené způsobil pohmoždění hlavy, tržnou ránu vrcholu temenní krajiny o délce 3 cm, plošnou oděrku pravého lokte, škrábancové oděrky a krevní výrony vnitřní plochy a malíkové hrany pravého předloktí, oděrku dolního kloubu prsteníku pravé ruky, pohmožděniny zad a škrábancovitou oděrku zadní plochy pravého stehna, což si u poškozené vyžádalo krátkodobou hospitalizaci, včetně následné psychiatrické terapie, přičemž podle ustáleného stanoviska soudního lékařství z nedostatku kyslíku vznikne hypoxie mozku .
Za to byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit:
- Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, škodu ve výši 7.595 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75% ročně, od právní moci rozsudku do zaplacení,
- V. Č., nar. XY, trvale bytem XY, nemajetkovou újmu v penězích ve výši 300.000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená V. Č., nar. XY, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2019, sp. zn. 6 T 64/2018, podal obviněný odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku.
O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 7 To 42/2019 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 7 To 42/2019, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 659-662), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině a v nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že odvolací soud provedené důkazy nesprávně zhodnotil a na základě toho pak pochybil v rámci právního posouzení, když jeho jednání nesprávně právně kvalifikoval jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Má za to, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyl prokázán úmysl poškozenou usmrtit, resp. neměl v úmyslu poškozenou zabít, přičemž nebyl srozuměn ani s tím, že jeho jednání může směřovat k její smrti. Je sice nesporné, že plynové zařízení nainstaloval, nebyl však prokázán onen úmysl ve vztahu k následku usmrtit poškozenou. Přitom poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 1968, sp. zn. 8 Tz 122/68, podle kterého při zjišťování subjektivní stránky není možno dospět k závěru o alternativním vztahu pachatele k zamýšlenému následku. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 3 Tdo 439/2009, jen na základě objektivně zjistitelných okolností útoku nelze automaticky předpokládat eventuální úmysl. Aby bylo možno dovodit alespoň srozumění pachatele s usmrcením poškozeného, musí být objektivní okolnosti logicky provázány s okolnostmi subjektivní povahy, jakými jsou pohnutka činu a osobní vlastnosti pachatele. Dále obviněný uvedl, že poškozená neutrpěla žádná závažná zranění, resp. byla svým charakterem nezávažná, dokonce ze soudně lékařského hlediska utrpěla poškozená poranění, která nenaplňují kritéria pro ublížení na zdraví. Závěrem vznáší námitku porušení zásady in dubio pro reo.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 7 To 42/2019, jakož i všechna rozhodnutí na něj navazující.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 23. 10. 2019, sp. zn. 1 NZO 996/2019.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že v dovolatelově případě byla dána intelektuální složka jeho zavinění, spočívající nejen na jeho zřetelném povědomí, že přisouzeným jednáním vůči poškozené jí může způsobit smrt, ale že jí takový následek přímo způsobit chtěl, spáchal-li čin vůči ní s rozmyslem, konkrétně pak cílesměrným způsobem právě na pozadí předchozích konfliktů a s velkou pravděpodobností motivovaných žárlivým přístupem k ní (srov. závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na dovolatelovu osobu). Při průměrné úrovni jeho intelektových schopností a dosažených životních zkušenostech, týkajících se účinků zemního plynu na zdraví a život člověka, není pochyb o tom, že se ji rozhodl usmrtit. Za tímto účelem zvolil sofistikovaný způsob přívodu této látky do prostor ložnice v nočních hodinách v době jejího spánku, poté, co pojala podezření na jeho únik, se ji snažil do zamořeného prostoru opětovně dostat a pokud se mu to nedařilo z důvodu její razantní obrany před domem, včetně odvrácení pokusu o její škrcení překříženým tričkem, poté vůči ní použil kus cihly, kterou jí mířil na hlavu, následně pak litinový rendlík, kterým ji na hlavě způsobil krvácivé poranění a svůj záměr útočit vůči ní život ohrožujícím způsobem ještě posílil při (naštěstí) neúspěšném hledání nože. Státní zástupkyně dále uvedla, že námitky stran závažnosti reálných poranění poškozené, resp. skutečnost že se mu naplnění sledovaného záměru v daném případě nezdařilo, tak mohla být právně zohledněna pouze ve smyslu dosaženého stadia spáchání činu, ke kterému jeho úmysl směřoval. Jednání obviněného bezprostředně směřovalo k úmyslnému usmrcení poškozené, bylo spácháno v přímém úmyslu čin spáchat, vedeným jeho předchozím rozmyslem, přičemž k dokonání činu nedošlo. Tato dovoláním zpochybněná obligatorní forma dovolatelova zavinění byla ze strany soudů obou stupňů usuzována ze zcela konkrétních skutečností, za kterých byl čin spáchán, a ze všech důkazů z tohoto hlediska významných. Nelze tedy dovolateli přisvědčit ani v námitce, že nebyly vyloučeny všechny možnosti právní kvalifikace jeho jednání jako některého z méně závažných trestných činů proti životu a zdraví a že tak bylo předmětné trestní řízení vedeno bez respektu k zásadním principům spravedlivého procesu.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchnímu soudu v Praze ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 7 To 42/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. Č. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Za relevantní proto nelze shledat námitku, že soudy vyhodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného.“ Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Jádrem argumentace obviněného je jeho tvrzení o neprokázání subjektivní stránky předmětného trestného činu, resp. absence úmyslné formy zavinění. Na podkladě toho pak dospívá k závěru, že jeho jednání mohlo být posouzeno toliko jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Co se týče nedostatku subjektivní stránky trestného činu, připomíná Nejvyšší soud, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn . Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Přestože obviněný argumentuje v tom smyslu, že nebyl prokázán nepřímý úmysl, soudy dospěly k závěru, že obviněný jednal ve formě úmyslu přímého, tedy, že věděl, že svým jednáním může poškozené způsobit smrt, a že jí způsobit chtěl.
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Jak uvedeno výše, soudy dospěly k závěru, že obviněný věděl, že svým jednáním může poškozené způsobit smrt, a že jí způsobit chtěl, tedy, že jednal v úmyslu přímém, kterýžto byl v projednávané věci prokázán. Nalézací soud uvedl, že „ učiněná skutková zjištění dovolují přijmout závěr, že mezi prokázaným jednáním obžalovaného a způsobeným následkem je dána příčinná souvislost zahrnutá úmyslným zaviněním, jakožto obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu “ (odst. 49 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). V dalších odstavcích (50-60) pak nalézací soud podrobně rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém. Současně se vyjádřil i k případné možnosti kvalifikovat jeho jednání jako jiný trestný čin, resp. tuto možnost kategoricky vyloučil. Ačkoli ze znaleckých posudků vypracovaných na osobnost obviněného se podává, že se jedná o osobu s intelektem při dolní hranici pásma průměru, lze u něho předpokládat přinejmenším elementární znalosti o zemním plynu a jeho účincích na život člověka v uzavřené místnosti. Obviněný připravil poměrně důmyslný způsob přívodu plynu do ložnice, kde spala poškozená, utěsnil přívody tak, aby minimalizoval možný únik plynu a současně zajistil, aby nedošlo k případné nehodě, když předtím v domě vypnul elektrický proud, tedy počínal si s rozvahou, která vyžadovala určitou přípravu a znalosti, což svědčí o tom, že útok na poškozenou alespoň částečně promyslel. Když se však poškozená probudila a chtěla místnost opustit, snažil se jí v tom zabránit. Nelze opomenout, že následně se několika různými způsoby snažil čin dokonat, nepřestával na poškozenou útočit a snažil se jí fyzicky zranit. Jakákoli úvaha o tom, že si nepočínal úmyslně, se ve světle celého incidentu jeví jako zcela nepřesvědčivá. O tom, že chtěl obviněný připravit svou manželku o život, se svěřil i spoluvězni. Jen díky razantní obraně poškozené a následně i zásahu souseda D. P., který přivolal policii, nebyl čin dokonán. Nelze rovněž opomenout ani tu skutečnost, že se obviněný vůči poškozené dopustil násilného jednání i v minulosti. V rámci odst. 52 a 53 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu pak lze odkázat na úvahy soudu stran rozmyslu a předchozího uvážení, tedy podmínek naplnění přísnější právní kvalifikace trestného činu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, stejně jako otázky stran pohnutek obviněného.
Pokud pak obviněný namítá, že poškozená neutrpěla nijak závažná zranění, resp. že tato nenaplňují ani zákonná kritéria pro ublížení na zdraví, pak takováto argumentace nasvědčuje zcela tristnímu nedostatku sebereflexe. Je zcela nerozhodné pro samotnou právní kvalifikaci pokusu trestného činu vraždy, jak moc či jak málo oběť útoku utrpěla. Jinými slovy, rozsah zranění je stěžejní pro posouzení trestného činu stran stadia jeho dokonání, tedy, že nedošlo k dokonání trestného činu, tedy ke smrti oběti, přičemž skutečnost, že oběť se díky vlastní odvaze a úporné snaze ubránit se vyvarovala toho nejhoršího, nelze vnímat jako jakousi polehčující okolnost, jak naznačují zcela nepatřičně úvahy obviněného v tomto směru.
Se závěry soudů o naplnění objektivní i subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2 tr. zákoníku se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Nejvyšší soud tedy shledal veškeré námitky obviněného zjevně neopodstatněnými.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného J. Č. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 1. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu