ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1524.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1524/2019-3714
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2020 o dovolání obviněných F. W. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, a M. F. , dříve B., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2019, sp. zn. 4 To 154/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 149/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 19 T 149/2014 , byli obvinění F. W. a M. F. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) dílem dokonaný, dílem nedokonaný podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Podle skutkových zjištění shora uvedeného rozsudku se uvedeného zločinu dopustili jednáním spočívajícím v tom, že se spoluobviněnými O. Č., nar. XY, A. H., nar. XY, M. B., nar. XY, a obviněnou společností M.,
v období od března 2013 do června 2013 v okrese Opava i na jiných místech Moravskoslezského kraje, se záměrem se neoprávněně obohatit získáváním nemovitostí bez poskytnutí odpovídající protihodnoty obžalovaný F. W. jako hlava organizované skupiny instruoval člena organizované skupiny obžalovaného M. F., aby tento s dalšími členy organizované skupiny, kterými byli obžalovaní O. Č. a A. H., opatřil od dalších osob pod lživými záminkami podpisy písemností, které obžalovaný F. W. za tímto účelem vyhotovil či nechal vyhotovit, a to zejména kupních smluv, plných mocí, směnek, smluv o půjčce a zástavních smluv, přičemž konkrétně :
obvinění F. W. a M. F. a spoluobviněný O. Č. v březnu 2013 v XY, okres Nový Jičín, i jinde, s vědomím obžalovaného F. W. obžalovaní M. F. a O. Č. lživě přesvědčili J. P., že mu zajistí zaměstnání, že obžalovaný F. W. je vážným zájemcem o řádnou koupi nemovitostí, a to parcely č. XY zastavěná plocha a nádvoří, včetně stavby č. popisné XY, rodinný dům, parcely č. XY, zahrada, parcely č. XY, zahrada, parcely č. XY, zahrada, a parcely č. XY, vodní plocha, vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Nový Jičín na LV XY (nyní XY) pro obec XY, katastrální území XY, jejichž byl J. P. spoluvlastníkem, a že za ně dostane zaplaceno později, na základě čehož na jmenovaném, který vzhledem ke svým nedostatečným rozumovým schopnostem nebyl schopen protiprávní záměr obžalovaných rozpoznat a domyslet důsledky svých podpisů na předkládaných listinách v podobě ztráty spoluvlastnického práva k předmětným nemovitostem bez získání adekvátního protiplnění, vylákali podpis smlouvy o půjčce ze dne 8. 3. 2013, podle které J. P. od obžalovaného F. W. před podpisem smlouvy převzal částku 350.000 Kč a zavázal se do 8. 4. 2013 vrátit částku 361.000 Kč, a dále podpis směnky na částku 361.000 Kč na řad obžalovaného F. W. se splatností dne 8. 4. 2013 a zástavní smlouvy ze dne 8. 3. 2013, kterou bylo zřízeno zástavní právo ke shora uvedeným nemovitostem k zajištění povinnosti J. P. k vrácení částky 361.000 Kč, přičemž tyto písemnosti vyhotovil či nechal vyhotovit obžalovaný F. W., ačkoliv uvedenou částku J. P. neposkytl, o čemž všichni obžalovaní věděli, smyšlený dluh J. P. vůči obžalovanému F. W. byl následně dne 13. 6. 2013 za J. P. uhrazen jeho bratrem M. Z., který částku 361.000 Kč zaplatil obžalovanému F. W. z důvodu obavy ze ztráty shora uvedených nemovitostí, čímž v důsledku společného jednání všech obžalovaných vznikla M. Z. škoda ve stejné výši, obžalovaní M. F. a O. Č. za svou činnost pro obžalovaného F. W. obdrželi částku okolo 10.000 Kč, o kterou se rozdělili ,
obvinění F. W. a M. F. a spoluobviněný O. Č. v březnu 2013 v XY, okres Nový Jičín, i jinde, s vědomím obžalovaného F. W. obžalovaní M. F. a O. Č. lživě přesvědčili K. R., že mu zajistí zaměstnání, na základě čehož na jmenovaném, který nepředpokládal, že takto bude bez adekvátního protiplnění připraven o své nemovitosti, a smyslu zřetězených právních úkonů, jejichž sjednání se má účastnit, neporozuměl, vylákali podpis smlouvy o půjčce ze dne 12. 3. 2013, podle které K. R. od obžalovaného F. W. převzal částku 550.000 Kč a zavázal se do 12. 4. 2013 vrátit částku 600.000 Kč, a dále podpis zástavní smlouvy ze dne 12. 3. 2013 k zajištění povinnosti K. R. k vrácení částky 600.000 Kč, přičemž touto zástavní smlouvou bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem, a to k parcele č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, včetně stavby č. popisné XY, rodinný dům, parcele č. XY, orná půda, parcele č. XY, orná půda, parcely č. XY, zahrada, a parcele č. XY, zahrada, vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Nový Jičín na LV XY pro obec XY, katastrální území XY, v hodnotě 400.000 Kč, jejichž byl K. R. vlastníkem, a podpis plné moci ze dne 12. 3. 2013, jíž K. R. zmocnil další osobu ke všem právním úkonům souvisejícím s prodejem shora uvedených nemovitostí, přičemž tyto písemnosti vyhotovil či nechal vyhotovit obžalovaný F. W., ačkoliv uvedenou částku K. R. neposkytl ani poskytnout nehodlal, o čemž ostatní obžalovaní věděli, a následně byla prostřednictvím plné moci uzavřena kupní smlouva ze dne 26. 4. 2013, podle které K. R. prodal obžalovanému F. W. shora uvedené nemovitosti za kupní cenu ve výši 600.000 Kč, jenž dle smlouvy byla uhrazena zápočtem pohledávky z titulu shora uvedené smlouvy o půjčce, následně na základě této kupní smlouvy bylo do katastru nemovitostí zapsáno vlastnictví uvedených nemovitostí obžalovaným F. W. a všichni obžalovaní tak společným jednáním způsobili K. R. škodu ve výši 400.000 Kč, přičemž obžalovaní M. F. a O. Č. za svou činnost od obžalovaného F. W. obdrželi částku okolo 20.000 Kč, o kterou se rozdělili ,
obvinění F. W. a M. F. a spoluobvinění O. Č. a M. B. v květnu 2013 v L., okres Opava, i jinde, se záměrem se neoprávněně obohatit, s vědomím obžalovaného F. W., obžalovaní M. F. a O. Č. lživě přesvědčili manžele H. a A. K., že jim zajistí zaměstnání a že v jejich domě bude zřízen jen dočasný sklad, kdy se však budou moci po několika měsících vrátit, na základě čehož na jmenovaných, kteří ve skutečnosti nechtěli své nemovitosti prodat, avšak vzhledem ke svým nedostatečným rozumovým schopnostem se s obsahem předkládaných listin ani neseznámili a nerozpoznali smysl zřetězených právních úkonů, jejichž sjednávání se mají účastnit, vylákali podpis smlouvy o postoupení pohledávky, podle níž byla obžalovaným F. W. H. a A. K. postoupena pohledávka za M. B. z titulu smlouvy o půjčce ze dne 16. 5. 2013, podle které obžalovaný M. B. od obžalovaného F. W. převzal částku 400.000 Kč, a dále vylákali podpis kupní smlouvy ze dne 20. 5. 2013, podle které H. a A. K. prodali obžalovanému F. W. nemovitost, a to parcelu č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, včetně stavby č. popisné XY, rodinný dům, zapsanou v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava na LV XY pro obec XY, katastrální území XY, v hodnotě 440.000 Kč, za kupní cenu ve výši 450.000 Kč, jenž byla dle smlouvy uhrazena zápočtem pohledávky obžalovaného F. W. vůči H. a A. K. z titulu shora uvedené smlouvy o postoupení pohledávky, přičemž všechny shora zmíněné písemnosti vyhotovil či nechal vyhotovit obžalovaný F. W. s cílem získat nemovitost H. a A. K. bez poskytnutí odpovídajícího protiplnění jmenovaným, o čemž všichni obžalovaní věděli, když i obžalovanému M. B., který se s manželi K. před podpisem shora označených smluv osobně setkal a vystupoval jako dlužník obžalovaného F. W., bylo zřejmé, že označené nemovitosti manželů K. mají sloužit jako úhrada jím tvrzeného dluhu vůči obžalovanému F. W., který však on sám nadále nehodlá splatit ani manželům K., následně bylo do katastru nemovitostí zapsáno vlastnictví uvedené nemovitosti obžalovaným F. W.; uvedeným společným jednáním byla H. a A. K. způsobena škoda ve výši 440.000 Kč, přičemž obžalovaní M. F. a O. Č. za svou činnost od obžalovaného F. W. obdrželi částku okolo 20.000 Kč, o kterou se rozdělili,
obvinění F. W. a M. F. a spoluobviněný O. Č. v květnu 2013 ve XY, okres Opava, i jinde, s vědomím obžalovaného F. W., obžalovaní M. F. a O. Č. vyhledali ve XY B. P., kterého následně obžalovaný O. Č. lživě přesvědčil, že si chtějí pronajmout jeho garáž za účelem uskladnění nářadí, na základě čehož na jmenovaném, který jednal v domnění, že podepisuje nájemní smlouvu, přičemž si z důvodu lehkomyslnosti předkládané listiny ani nepřečetl, vylákali v Ostravě, kam jej v součinnosti obžalovaných O. Č. a M. F. dopravili, podpis kupní smlouvy ze dne 28. 5. 2013, podle které B. P. prodal obžalovanému F. W. nemovitosti, a to parcelu č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, včetně stavby č. popisné XY, rodinný dům, a parcelu č. XY, zahrada, vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava na LV XY pro obec XY, katastrální území XY, v hodnotě 470.000 Kč, za kupní cenu ve výši 500.000 Kč, jenž byla dle smlouvy uhrazena ve výši 150.000 Kč před podpisem smlouvy a ve výši 350 000 Kč při podpisu smlouvy, a podpis smlouvy o nájmu ze dne 28. 5. 2013, podle níž obžalovaný F. W. shora uvedené nemovitosti přenechal do nájmu B. P., přičemž obě shora zmíněné písemnosti vyhotovil či nechal vyhotovit obžalovaný F. W., ačkoliv B. P. kupní cena předána nebyla, o čemž všichni obžalovaní věděli, následně bylo do katastru nemovitostí zapsáno vlastnictví uvedených nemovitostí obžalovaným F. W. , a všichni obžalovaní tak společným jednáním způsobili B. P. škodu ve výši 470.000 Kč, přičemž obžalovaní M. F. a O. Č. za svou činnost od obžalovaného F. W. obdrželi částku kolem 15.000 Kč, o kterou se rozdělili,
obvinění F. W. a M. F. a spoluobvinění O. Č. a A. H. v květnu a červnu 2013 v XY, okres Opava, i jinde, s vědomím obžalovaného F. W., obžalovaní M. F., O. Č. a A. H. lživě přesvědčili P. O., že mu zajistí zaměstnání, v rámci kterého mu budou svěřeny finanční prostředky zaměstnavatele, za něž však musí ručit svými nemovitostmi, na základě čehož na jmenovaném, který jim důvěřoval a nepředpokládal, že může být takto o své nemovitosti připraven, vylákali podpis kupní smlouvy ze dne 17. 6. 2013, podle které P. O. prodal obžalovanému O. Č. nemovitosti, a to parcelu č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, včetně stavby č. popisné XY, rodinný dům, parcelu č. XY, zahrada, parcelu č. XY, zahrada, a parcelu č. XY, zahrada, vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava na LV XY pro obec XY, katastrální území XY, v hodnotě 750.000 Kč, za kupní cenu ve výši 950.000 Kč, jenž byla dle smlouvy uhrazena před podpisem smlouvy, přičemž kupní smlouvu připravil obžalovaný F. W., ačkoliv P. O. kupní cena předána nebyla ani předána být neměla, o čemž všichni obžalovaní věděli, následně byl podán návrh na vklad vlastnického práva O. Č. k uvedeným nemovitostem do katastru nemovitostí, k zápisu tohoto práva však nedošlo, neboť P. O. po zjištění, že byl návrh podán, tento návrh vzal dne 21. 6. 2013 zpět, věc oznámil policii a pro nezaplacení správního poplatku a obsahové vady návrhu nemohl být vklad vlastnického práva povolen, všichni obžalovaní tak společným jednáním směřovali ke způsobení škody P. O. ve výši 750.000 Kč, jmenovanému však škoda nevznikla ,
obviněná společnost M. v květnu 2013 v Ostravě, se záměrem získat nemovitosti ke svému podnikání, prostřednictvím obžalovaného F. W., místopředsedy jejího představenstva, rozhodla o koupi nemovitostí, a to parcely č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, včetně stavby č. popisné XY, rodinný dům, parcely č. XY, orná půda, parcely č. XY, orná půda, parcely č. XY, zahrada, a parcely č. XY, zahrada, vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Nový Jičín na LV XY pro obec XY, katastrální území XY, v hodnotě 400.000 Kč, od obžalovaného F. W., přestože obžalovaný F. W. získal uvedené nemovitosti jednáním popsaným v bodě 2) výrokové části tohoto rozsudku zakládajícím znaky zločinu podvodu podle §209 odstavec 1, 4 písmeno a, d) tr. zákoníku, přičemž samotnou kupní smlouvu ze dne 21. 5. 2013, podle které obžalovaný F. W. shora uvedené nemovitosti prodal obžalované společnosti M. za kupní cenu ve výši 700.000 Kč, za obžalovanou společnost M. podepsal V. H., předseda představenstva této společnosti, na doporučení obžalovaného F. W., který všechny záležitosti spojené s koupí uvedených nemovitostí za obžalovanou společnost M. realizoval, a na základě shora uvedené kupní smlouvy bylo následně do katastru nemovitostí zapsáno vlastnictví uvedených nemovitostí obžalovanou společností M.
3. Za tento zločin a sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 15 T 186/2015, který nabyl právní moci 6. 2. 2017, byl obviněný F. W. odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 3 (tří) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.
4. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v 700 (sedmi stech) denních sazbách po 2.800 (dva tisíce osm set) Kč, tj. v celkové výměře 1.960.000 (jeden milion devět set šedesát tisíc) Kč.
5. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 15 T 186/2015, který nabyl právní moci 6. 2. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
6. Obviněný M. F. byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
7. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným F. W. a M. F. a spoluobviněnému O. Č. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody způsobené trestným činem poškozenému M. Z., nar. XY, bytem XY, XY, částku 317.000 Kč.
8. Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných O. Č., A. H., M. B. a obviněné společnosti M.
9. Současně byl rozsudkem podle §226 písm. c) tr. ř. obžalovaný M. H., nar. XY, zproštěn obžaloby podané státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Opavě ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. 1 ZT 85/2014, v bodech 2) a 3), v nichž byl spatřován přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod 2) a pomoc k přečinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod 3), neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal obžalovaný.
10. Proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 19 T 149/2014, podali obvinění F. W. a M. F. , stejně jako spoluobvinění O. Č., A. H. a M. B. odvolání , kteréžto každý zaměřil ve vztahu ke své osobě do výroku o vině a trestu. Odvolání podal i státní zástupce Okresního státního zastupitelství, které zaměřil do výroku o trestech v neprospěch všech obviněných a dále do zprošťujícího výroku v neprospěch obžalovaného M. H.
11. O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 8. 2019, sp. zn. 4 To 154/2019 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněných F. W. a M. F. zamítl. Stejně postupoval i ve vztahu k odvoláním státního zástupce, stejně jako spoluobviněných O. Č., A. H. a M. B.
II.
12. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2019, sp. zn. 4 To 154/2019, podali prostřednictvím svých právních zástupců obvinění F. W. a M. F. dovolání .
13. Obviněný F. W. v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
14. Uplatněný dovolací důvod spatřuje především v tom, že provedené důkazy neumožňují učinit spolehlivý závěr o tom, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a), d) tr. zákoníku, navíc právní závěry Krajského soudu v Ostravě, jakož i soudu prvního stupně, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí také nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Také napadenému rozhodnutí vytýká vady spočívající v extrémním rozporu v rámci existence tzv. opomenutého důkazu.
15. Obviněný namítá, že se soudy dostatečně nevypořádaly s provedenými důkazy z hlediska jejich skutečné vypovídací hodnoty, přičemž toto hodnocení zcela odporuje zásadám formální logiky. Důkazy nebyly hodnoceny ve vzájemném kontextu a na základě jejich chybného hodnocení nebyla aplikována zásada in dubio pro reo. Soudy se bez jakýchkoliv relevantních skutkových zjištění nelogicky přiklonily a do svých rozhodnutí převzaly průběh děje jednotlivých skutků, které jsou uvedeny v obžalobě. Závěr soudů obou stupňů považuje za zcela nesprávný, nelogický, nezohledňující další důkazy. Jedná se o případ očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s jeho právem na spravedlivý proces.
16. U skutku pod bodem 1. se podle obviněného jedná o standardní podnikatelskou aktivitu, když na základě smlouvy o půjčce půjčil poškozenému finanční hotovost, kterou mu řádně před podpisem smlouvy odevzdal v notářské kanceláři při ověřování podpisů. Pro zajištění pohledávky bylo zřízeno standardně zástavní právo na spoluvlastnický podíl poškozeného na nemovitosti. Když se o zápise zástavního práva do katastru nemovitostí dozvěděl bratr poškozeného, kontaktoval dovolatele a za poškozeného uhradil půjčenou částku a dovolatel následně obratem podal návrh na výmaz tohoto zástavního práva. Obviněný popírá jakýkoliv úmysl či snahu uvést poškozeného P. v omyl a získat na jeho úkor obohacení. Tvrzení poškozeného, že od něho předmětnou finanční hotovost nepřevzal, považuje za účelové, nepravdivé a nevěrohodné, kdy v této souvislosti označuje poškozeného za problematickou osobu se špatnými finančními návyky. To, že skutečně došlo k předání půjčené částky poškozenému, potvrzuje přímo poškozeným podepsaný příjmový doklad, klíčový listinný důkaz, ke kterému však soudy nepřihlédly. Nelze logicky vysvětlit závěr nalézacího soudu, že uvedenou částku poškozenému neposkytl, jak to vyplývá z popisu samotného skutku pod bodem 1. rozhodnutí soudu prvního stupně.
17. Totožnou argumentaci uplatnil obviněný i u skutku pod bodem 2. I zde se jednalo o standardní podnikatelskou aktivitu. Navíc uvedl, že u tohoto skutku nebyla zákonným způsobem stanovena výše škody, když stěžejný důkaz, na základě kterého soud prvního stupně takto stanovil výši škody a krajský soud v rámci napadeného rozhodnutí s tímto vyslovil souhlas, tedy znalecký posudek z oboru ekonomika a stavebnictví, odvětví ceny a odhady nemovitostí, staveb obytných i průmyslových, vyhotovený znalkyní Ing. Radkou Honkovou, byl vyhotoven jakožto neúplný a v rozporu s §137 tr. zákoníku. Znalkyně neprovedla řádnou prohlídku oceňované nemovitosti a pominula prohlídku vnitřních prostor domu. Dále poukazuje na to, že sám poškozený nebyl v této věci vyslechnut v procesním postavení svědka. Svědci, kteří byli vyslechnuti k tomuto skutku (T. K., J. Š., L. V., R. P., dříve K.), se nemohli vyjádřit k žádným okolnostem týkajících se dohody s poškozeným ohledně nemovitosti poškozeného, jelikož u těchto jednání nebyli osobně přítomni. Listinné důkazy pak prokazují řádný smluvní vztah s poškozeným (pozn. listiny jsou, navíc opatřeny ověřeným podpisem stran). Závěr soudů stran dovolatelovy viny nemá absolutně oporu v provedeném dokazování.
18. U skutku pod bodem 3. obviněný uplatnil totožnou argumentaci, kterou vztahoval ke skutku pod bodem 2., včetně námitky nezákonným způsobem stanovené výše škody, kdy současně uvedl, že poškození za svou nemovitost v XY obdrželi adekvátní protiplnění, kdy jim byl poskytnut dlouhodobý nájem v XY. Soudy se i přes rozsáhlý řetězec listinných důkazů v dovolatelův prospěch – směnky od obviněného B. a doložená historie jeho dluhu, smlouvy o půjčce se spoluobviněným B., zástavní smlouvy podepsané s ověřeným podpisem u notáře, příjmové doklady podepsané poškozenými na platbu 40.000 Kč, kterou obdrželi od spoluobviněného B., poškozenými podepsanou kupní smlouvu, nájemní smlouvu na byt v XY podepsanou poškozenými, přihláškou k trvalému pobytu poškozených, kopii trestního oznámení, které podávali poškození v jiné trestní věci, ve kterém je poškozenými výslovně uvedena výměna jejich domu za bydlení v XY, se s těmito nevypořádaly správně.
19. U skutku pod bodem 4. obviněný odmítá, že svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu, že by uvedl poškozeného v omyl a že se obohatil na jeho úkor, stejně tak jakýkoli úmysl získat na jeho úkor obohacení. Trvá na tom, že se jednalo o standardní podnikatelskou aktivitu a výše škody nebyla spolehlivě zjištěna. Specifičnost tohoto případu pak podle obviněného tkví v tom, že jej kontaktovala osoba vydávající se za synovce poškozeného, která ve skutečnosti uváděla v omyl jak poškozeného, tak i dovolatele. Touto osobou byl spoluobviněný Č., který zprostředkoval podpis předmětných smluv, dodal za svého „strýce“ všechny podklady apod. Dokonce i předání peněz poškozenému proběhlo za účasti údajného „synovce“, což tento údajný „synovec“ – obviněný Č. potvrzuje ve všech svých výpovědích.
20. Ke skutku pod bodem 5. obviněný namítl, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že s tímto skutkem nemá nic společného, když poškozeného nezná, nikdy s ním nemluvil, nemá na něj kontakt a nikdy jej ani neviděl. Uvedené potvrzuje i samotný poškozený. Obviněný popírá, že ve vztahu k poškozenému vypracoval jakoukoliv smluvní dokumentaci. Uvedené potvrzuje nepřímo i svědek L., který coby zaměstnanec dovolatele připravoval na základě pokynů různé podklady smlouvy v souvislosti s podnikatelskou činností dovolatele. Poškozený jednal pouze s obviněným Č. a dalšími osobami – F. H. a A., kteří za ním chodili, a se kterými jednal.
21. Obviněný trvá na tom, že z provedeného dokazování vyplývá toliko, že v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval půjčky či zkupoval nemovitosti na základě řádně sepsaných a oboustranně odsouhlasených smluv. Pro vyslovení viny nebyl v rámci dokazování proveden žádný důkaz, který by jakkoliv byť nepřímo dokazoval, že sám uváděl poškozené v omyl, nebo že by o takovémto postupu vůči poškozeným věděl. Sám nikoho nikdy v žádný omyl neuvedl, nepředstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem. Ani v jednom případě se nijak neobohatil, dokonce v důsledku jeho jednání ani nevznikla škoda na cizím majetku. Obviněný poukazuje dále na to, že soudy obou stupňů se nevypořádaly v rámci hodnocení důkazů se všemi důkazy, které byly v rámci řízení provedeny. Zejména se jedná o důkazy v jeho prospěch, konkrétně pak o listinný důkaz zachycující výpověď obviněného Č. formou notářského zápisu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. N 14/2015, Nz 12/2015, který sepsal JUDr. Josef Kawulok, notář se sídlem v Ostravě, a listinný důkaz dopisem obviněného Č. ze dne 3. 4. 2017 s úředně ověřeným podpisem. Současně nebyl proveden žádný důkaz, ze kterého by bylo možné dovodit skutkový závěr o tom, že byl „hlavou organizované skupiny“. Klíčová podmínka trestní odpovědnosti, tedy vzájemná propojenost obviněných, nebyla prokázána.
22. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2019, č. j. 4 To 154/2019-3567, a další rozhodnutí obsahově navazující na napadené rozhodnutí.
23. Obviněný M. F. v rámci svého dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Má za to, že se odvolací soud, stejně jako soud nalézací, dostatečně nevypořádal s jeho obhajobou, v důsledku čehož byl odsouzen za jednání, kterého se nedopustil.
24. Obviněný odvolacímu soudu vytkl zejména závěr, že se měl jednání dopustit jako člen organizované skupiny. V tomto směru rozporuje správnost a podloženost skutkových zjištění soudů obou stupňů, o kterážto skutková zjištění tyto soudy svůj závěr o naplnění uvedeného zákonného znaku opřely. Není zřejmé, na základě jakých důkazů soudy dospěly k závěru, že měl povědomí o tom, že jsou poškození uváděni v omyl. Provedeným dokazováním nebylo rovněž najisto prokázáno, že měl být nejvíce iniciativním členem a sám oslovovat poškozené (zejména pak u skutků pod body 4. a 5., kde svou roli označuje pouze jako doprovodnou). Podle obviněného je zřejmé, že nešlo o skupinu s vnitřní organizační strukturou, funkce nebyly v žádném případě rozděleny, nebyly ani koordinovány, přičemž nic takového se nepodává ani ze samotné skutkové věty.
25. Dále obviněný namítl, že se soud nezabýval otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu, z jehož spáchání byl uznán vinným, a sice ve vztahu k údajnému úmyslu zajistit poškozeným práci. Soudy nepovažovaly za nutné zabývat se reálností nabídek práce. Pokud byly pracovní nabídky reálné a vážně míněné, nemohl se obviněný dopustit trestného činu podvodu, jelikož tímto jednáním neuváděl poškozené v omyl. V této spojitosti soudu vytýká zamítnutí důkazního návrhu na výslech svědka R. U., které si mohl k otázce reálnosti pracovních nabídek vyjádřit, kdy současně nebylo soudem dostatečně zdůvodněno zamítnutí důkazního návrhu. Dále nebylo podle obviněného dostatečně zkoumáno jeho povědomí „o simplexních osobnostech poškozených“, kdy neměl vědomí o tom, že poškození předloženým listinám nerozumí.
26. Obviněný namítá existenci extrémního rozporu mezi soudem provedenými důkazy na straně jedné a soudem učiněnými zjištěními na straně druhé, který dovozuje z údajných procesních vad, jichž se podle jeho názoru orgány činné v trestním řízení v průběhu dokazování v rámci svého postupu dopustily. Zejména se jedná o okolnosti, za kterých byla pořízena výpověď spoluobviněného Č. v přípravném řízení, kteroužto později odvolal a uvedl, že se nezakládá na pravdě. Označuje ji za procesně nepoužitelnou, kdy zejména poukazuje na to, že se porada jmenovaného s jeho obhájcem, která proběhla mimo výslechovou místnost, údajně uskutečnila za přítomnosti příslušníka policie, výpověď mu byla předpřipravena, neboť tuto četl z listu papíru a nevyjadřoval se spontánně, a uvedl, že měl strach z policistů, před nimiž vypovídal. Obviněný dále orgánům přípravného řízení vytkl, že se svědkyní (poškozenou) A. K. provedly úkon co do podstaty odpovídající rekognici osob podle fotografie, nicméně bez splnění procesních podmínek pro provedení takovéhoto úkonu a bez náležitého zadokumentování jeho průběhu prostřednictvím zákonem požadované protokolace. Současně však soudům obou stupňů vytkl, že z negativních výsledků tohoto poznávacího úkonu, kdy poškození nikoho z obviněných nepoznali, nevyvozoval žádné závěry.
27. Obviněný dále soudům vytkl, že se nevypořádaly s údajnými rozpory ve výpovědích svědků, přičemž podle jeho názoru nalézací soud sám posoudil otázku odborného charakteru a usoudil na duševní stav poškozených, a to ve třech skutcích pod body 1. až 3. Soudy přitom zamítly jako nadbytečné zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k posouzení duševního stavu vybraných poškozených. Obviněný má dále za to, že soudy některá svá skutková zjištění učinily bez náležitého podkladu v provedených důkazech, zejména se jedná o výsledky znaleckého zkoumání Ing. Radky Honkové, znalkyně z obou ekonomika a stavebnictví, odvětví ceny a odhady nemovitostí, staveb obytných i průmyslových. Znalkyně v rámci svého výslechu připustila u nemovitosti v bodu 3., že některé aspekty stavby nezohlednila, neboť je nemohla rozpoznat. Obviněný má proto za to, že tyto znalecké závěry se nezakládají na reálném stavu nemovitosti. Dále soudům vytýká, že neakceptovaly důkazní návrh na provedení výslechu dalších svědků (A. V., J. K., Ch. Ch., M. K., Š. R. a R. U.).
28. Námitka údajného extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy pak byla obviněným dále rozvinuta ve vztahu ke každému jednotlivému skutku, z jehož spáchání byl uznán vinným (pod body 1. až 5.). U skutku pod bodem 1. poukazuje na to, že údajné nepředání částky 350.000 Kč poškozenému je vyvráceno přímým důkazem, a sice dokladem ze dne 8. 3. 2013 písemně potvrzeným poškozeným a doklady o výběru hotovosti obviněných W. U skutku pod bodem 2. pak uvedl, že poškozený nebyl vyslechnut a nebyl žádný důkaz, kterým by bylo prokázáno, že poškozeného s nabídkou zaměstnání uvedl v omyl. Ke skutku pod bodem 3. uvedl, že svědkyni A. K. a svědkovi H. K. bylo zaměstnání zajištěno, přičemž k věci měl být vyslechnut svědek R. U., čemuž však nebylo vyhověno. U skutku pod bodem 4. obviněný uvedl, že skutkové zjištění o jeho přítomnosti v místě bydliště poškozeného B. P. soudy opřely toliko o výpověď spoluobviněného Č. z přípravného řízení, přičemž z ničeho jiného nelze dovodit, že se opravdu jednalo o jeho osobu. Ke skutku pod bodem 5. pak dovolatel uvedl, že poškozený O. si byl vědom toho, že podepisuje kupní smlouvu a návrh na vklad do katastru nemovitostí.
29. V rámci doplnění svého dovolání obviněný namítl, že soudy nebylo zohledněno, že se na profitu z trestné činnosti nepodíleli obvinění stejným způsobem (sám obviněný F. si měl rozdělit s obviněným Č. toliko 65.000 Kč, což je v nepoměru k hodnotě nemovitostí) a navíc je tento profit opět prokazován neprocesní výpovědí spoluobviněného Č.
30. Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2019, sp. zn. 4 To 154/2019, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 19 T 149/2014, a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Opavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
31. K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
32. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedl, že se jedná o dovolání neopodstatněná. Drtivou většinu dovolacích námitek obou obviněných představují námitky ryze skutkové povahy, které směřují proti způsobu hodnocení provedených důkazů, jak jej učinily soudy obou stupňů. Dovolání obou obviněných je společné, že svou argumentací pouze zpochybňují správnost skutkových zjištění učiněných oběma soudy a prosazují svou vlastní verzi skutkového děje, kterou uplatňovali již v průběhu řízení v rámci své obhajoby. Tato jejich verze skutkového děje nicméně byla provedeným dokazováním vyvrácena, přičemž soudy obou stupňů se s ní (jakožto se součástí obhajoby obviněných) ve svých rozhodnutích rovněž náležitě vypořádaly.
33. K zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). O takový případ se podle státního zástupce v projednávané věci nejedná. Odvolací soud, proti jehož rozhodnutí obě podaná dovolání směřují, ve svém rozhodnutí (pod body 21 až 23) přehledným, byť zobecňujícím, způsobem shrnul svá skutková zjištění, která se týkala zejména opakujícího se modu operandi, a která byla společně s dalšími (převážně dílčími) skutkovými zjištěními, odvolacím soudem podrobněji rozvedenými vždy ve vztahu k tomu kterému konkrétnímu skutku, stěžejní pro závěr odvolacího soudu o tom, že ze strany obviněných šlo o jednání cílené, uskutečňované se záměrem obohatit se na úkor poškozených, a tedy o jednání úmyslné. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) rovněž odpovídajícím způsobem a s poukazem na konkrétní skutková zjištění vypořádal i s otázkou naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu, zejména pokud jde o naplnění znaku „uvedení jiného v omyl“, ale i zbylých zákonem stanovených znaků daného trestného činu. V předmětné trestní věci tak podle názoru státního zástupce není dán žádný, natož pak dokonce extrémní, rozpor mezi soudem provedenými důkazy a soudem učiněnými zjištěními. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí náležitě vypořádal rovněž s námitkami obviněných poukazujícími na údajná procesní pochybení soudu prvního stupně, kterážto pochybení měla spočívat v údajném opomenutí některých důkazů (blíže k tomu srov. bod 36 usnesení odvolacího soudu), v údajně nesprávném hodnocení použitelnosti či vypovídací hodnoty důkazu v podobě znaleckého posudku z oboru ekonomika a stavebnictví, odvětví ceny a odhady nemovitostí, staveb obytných i průmyslových (blíže srov. bod 33 a dále bod 35 usnesení odvolacího soudu), v posuzování údajně odborných otázek týkajících se duševního stavu poškozených samotným soudem, a nikoli znalcem s příslušnou specializací (blíže srov. bod 37 usnesení odvolacího soudu), a dále v tom, že soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel i z výpovědi spoluobviněného (dnes již odsouzeného) O. Č., kterou obvinění hodnotí jako procesně nepoužitelnou (blíže k tomuto srov. bod 25 usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud se ve svém rozhodnutí vypořádal rovněž s poukazem obviněných na fakt, že v rámci přípravného řízení byly svědkům A. a H. K. ukázány fotografie podezřelých osob za účelem jejich případného ztotožnění, a to bez toho, že by současně byly dodrženy veškeré trestním řádem požadované náležitosti provedení rekognice (blíže srov. bod 39 usnesení odvolacího soudu). Proto existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a soudem provedenými důkazy nelze dovodit ani z tohoto hlediska.
34. Za podřaditelnou pod obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označil státní zástupce námitku nenaplnění znaku „spáchání činu jako členem organizované skupiny“. Rovněž tato námitka již ovšem byla odvolacím soudem vypořádána pod bodem 33 usnesení odvolacího soudu, a to ve spojení s bodem 74 (resp. textem na str. 52 až 53) odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, kde byla podrobně rozvedena jednotlivá konkrétní skutková zjištění, o něž soud prvního stupně opřel svůj právní závěr o naplnění tohoto kvalifikačního znaku.
35. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
III.
36. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnými osobami, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadených rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
37. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2019, sp. zn. 4 To 154/2019, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
38. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů.
39. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými F. W. a M. F. vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
40. Nejvyšší soud považuje předně za potřebné uvést, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.
41. V obecné rovině dále platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má zajistit povinné zastoupení odsouzeného jeho obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.).
42. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou dále specifikovaného případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
43. Výjimkou z uvedeného pravidla je již zmíněná situace, tedy pokud jsou napadená rozhodnutí zatížena vadami v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Pokud by došlo k (extrémnímu) porušení předmětné zásady, v důsledku čehož by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť by se skutková zjištění, o které by se opírala vydaná rozhodnutí, nacházela v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/2014, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS), pak by mohl být zásah Nejvyššího soudu do hodnocení skutkového stavu z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně zjištěn, odůvodněn.
44. Na podkladě uplatněného dovolacího důvodu a uvedených teoretických východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
45. Dovolací námitky obviněných uplatněné v rámci uplatněného dovolacího důvodu jsou směřovány pouze proti výroku o vině, tedy pokud byli uznáni vinnými přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a), d) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
46. S ohledem na obsah dovolání a povahu zde uplatněných námitek považuje Nejvyšší soud nejprve za potřebné konstatovat, že obvinění pouze v případě jednoho okruhu námitek uplatnili takovou argumentaci, kterou lze podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takovou argumentací jsou jejich výhrady ohledně naplnění kvalifikačního znaku skutkové podstaty podle §209 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, tedy pokud se obvinění měli podvodného jednání dopustit jako členové organizované skupiny. K těmto námitkám obviněných se Nejvyšší soud vyjádří dále v tomto usnesení.
47. Další námitky obviněných uplatněné v rámci podaného dovolání však podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod nelze, neboť se jedná o námitky skutkové a procesní povahy, které ze své podstaty nelze podřadit pod nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jakkoliv se tedy obvinění z hlediska těchto námitek nacházejí mimo rámec mezí dovolacího přezkumu, lze k těmto námitkám ve stručnosti uvést následující.
48. Mezi námitky obviněných proti procesním pochybením soudu prvního stupně je nutné zařadit jejich výhrady proti znaleckému posudku z oboru ekonomika a stavebnictví, odvětví ceny a odhady nemovitostí, staveb obytných i průmyslových, proti posouzení duševního stavu poškozených, námitky proti výpovědi spoluobviněného O. Č., respektive výhrady obviněných proti tomu, že svědkům A. a H. K. byly ukázány fotografie podezřelých osob za účelem jejich případného ztotožnění bez náležitostí pro provedení rekognice.
49. Především je nutné konstatovat, že se všemi těmito námitkami se oba nižší soudy v rámci odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly. Na podkladě těchto odůvodnění, se kterým se Nejvyšší soud ztotožňuje, přitom lze uvedené námitky označit jako nedůvodné i po věcné stránce. Již proto, pokud obvinění učinili (v podstatě formálním způsobem) tyto námitky součástí své dovolací argumentace založené na námitce existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a soudem provedenými důkazy, nelze těmto námitkám přisvědčit. Pokud jde o jednotlivé námitky, uvádí Nejvyšší soud následující.
50. S otázkou namítaného nesprávného způsobu hodnocení a použitelnosti znaleckého posudku z oboru ekonomika a stavebnictví, odvětví ceny a odhady nemovitostí, staveb obytných i průmyslových, se nalézací soud vypořádal v odstavci 59 svého rozsudku a odvolací soud v bodech 33 a 35 svého usnesení. Také podle názoru Nejvyššího soudu znalkyně dostatečně vysvětlila, jaké podklady měla pro stanovení ceny nemovitostí a jakými metodami stanovila jejich hodnotu. Nejvyšší soud považuje takto stanovenou hodnotu nemovitostí jak za dostatečně určitou z hlediska provedeného dokazování, tak zároveň stanovenou ve prospěch obviněných tak, aby byla při respektování zásady in dubio pro reo stanovena na nejnižší úrovni.
51. Posouzení duševního stavu poškozených se odvolací soud věnoval v bodu 37 svého usnesení. Nejvyšší soud je ve shodě s názorem odvolacího soudu, že nalézací soud neposuzoval duševní stav poškozených jako odbornou otázku, tedy způsobem, který přísluší příslušnému znalci, ale pouze se v rámci svého rozsudku vyjádřil k osobám poškozených na základě posouzení jejich vyjadřování a reakcí při hlavním líčení. V tomto ohledu jím vyjádřený názor (a závěr), že se v případě poškozených jedná o osoby simplexně strukturované a finančně minimálně gramotné, není nezákonným nahrazováním činnosti příslušného znalce, ale je ve své podstatě posouzením věrohodnosti poškozených při naplnění zásady bezprostřednosti vyjádřené v ustanovení §2 odst. 12 tr. ř.
52. Soud prvního stupně při svém rozhodování správně a důvodně vycházel i z výpovědi spoluobviněného O. Č. , jehož usvědčující výpověď obvinění hodnotí jako procesně nepoužitelnou. Odvolací soudu se s touto opakovanou námitkou rovněž vypořádal, a to v bodu 25 svého usnesení. Také Nejvyšší soud považuje tento důkaz za důkaz provedený v souladu s trestním řádem, jehož provedením a následným začleněním do hodnotících úvah nebyli obvinění zkráceni na svých právech. Výpovědi spoluobviněného O. Č. byli obhájci obviněných (rovněž státní zástupce) přítomni, měli možnost mu klást otázky a vznášet námitky. Pokud lze přiznat relevanci této jeho výpovědi, pak tuto relevanci již nelze přiznat odvolání jeho výpovědi formou notářského zápisu. Trestní řád s tímto úkonem žádné právní následky nespojuje a je na nalézacím soudu, aby případnou změnu stanoviska obžalovaného vyhodnotil v kontextu s dalšími provedenými důkazy, což se také stalo. Obviněný O. Č. měl dostatek příležitostí před okresním soudem učinit výpověď, v níž by eventuálně své prvotní stanovisko změnil, avšak využil svého práva a nevypovídal. Navíc, i při odhlédnutí od této výpovědi, lze mít ostatní shromážděné důkazy za naprosto dostatečné pro vyslovení závěru o vině obou obviněných.
53. Za zcela bezpředmětnou je nutné považovat námitku obviněných, že v rámci přípravného řízení byly svědkům A. a H. K. ukázány fotografie podezřelých osob za účelem jejich případného ztotožnění, a to bez toho, že by současně byly dodrženy veškeré trestním řádem požadované náležitosti pro provedení rekognice. Lze sice připustit, že tento procesní úkon neproběhl zcela v souladu s ustanovením §104b tr. ř., pokud však obvinění nepopírají účast na jednání s těmito poškozenými a pouze tvrdí, že jejich počínání bylo zcela legální, nejedná se o takové procesní pochybení, které by mělo mít vliv na právo obviněných na spravedlivý proces. I s touto námitkou se přitom odvolací soud ve svém rozhodnutí vypořádal, a to v bodu 39 svého usnesení.
54. Přestože obvinění uplatňují další námitky, které by po formální stránce mohly být podřazeny pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (námitky proti subjektivní a objektivní stránce trestného činu), z hlediska jejich obsahu se však zjevně jedná o námitky skutkové povah y, kterými obvinění napadají způsob, jakým soudy hodnotili provedené důkazy. Těmito námitkami obvinění jednak zpochybňují správnost skutkových zjištění, jednak prosazují svou vlastní verzi skutkového děje, kterou uplatňovali již v průběhu řízení před nalézacím soudem a posléze v rámci odvolacího řízení. S ohledem na obsah napadených rozhodnutí však lze konstatovat, že tato jejich verze skutkového děje byla u všech jednotlivých bodů výroku o vině provedeným dokazováním vyvrácena a soudy obou stupňů se s ní ve svých rozhodnutích náležitě vypořádaly.
55. Již výše v tomto usnesení bylo konstatováno, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se zásadně nelze s úspěchem domáhat revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování. Z povahy uvedeného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je zásadně pouze nesprávná aplikace hmotného práva, a nikoli vady rázu procesního, tj. zejména vady procesu provádění důkazů, hodnocení důkazů, anebo pochybení soudů při vyvozování skutkových závěrů na podkladě provedených důkazů.
56. Výjimkou, kdy lze (zcela výjimečně) v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zasáhnout do učiněných skutkových zjištění, jsou situace, kdy jsou zjišťovány extrémní vady v rámci procesu dokazování, které by s ohledem na svou povahu v konečném důsledku mohly vést k věcně nesprávné aplikaci hmotného práva. Za této situace lze naplnění uvedeného dovolacího důvodu s úspěchem namítat i s poukazem na vady procesního charakteru, a to poukazem na existenci extrémního rozporu mezi soudem provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, příp. je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Platí ovšem, že Nejvyšší soud je k zásahu do skutkových zjištění soudů oprávněn přistoupit pouze ve zvlášť výjimečných případech, kdy soudy pochybily naprosto zásadním způsobem a v důsledku toho bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.
57. Dále může opodstatněnosti této námitky svědčit taková (důkazní) situace, kdy je extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěním důsledkem neprovedení opominutého důkazu. Opomenutým důkazem pak je zejména takový důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 499/2017). Z citovaného usnesení dále vyplývá, že jiná situace je u důkazních návrhů, od jejichž provedení si nelze slibovat významnějších zjištění z hlediska viny obviněného. Pravidla spravedlivého procesu nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95 (N 40/5 SbNU 331), nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000 (N 89/27 SbNU 51), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3711/16].
58. Obvinění sice v této trestní věci uvedenou námitku opominutých důkazů uplatňují, když jednak namítají extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jednak namítají údajné opomenutí některých důkazů, nicméně Nejvyšší soud je přesvědčen, že v dané trestní věci uvedená situace nenastala.
59. S ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu lze konstatovat, že jím učiněná skutková zjištění mají zřejmou obsahovou a logickou návaznost na provedené důkazy, které byly provedeny v potřebném rozsahu, tedy v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Zároveň byly tyto důkazy hodnoceny zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. tady jak jednotlivě, tak ve svém souhrnu, při pečlivém uvážení všech okolností případu. Obvinění navíc v nyní podaném dovolání uplatňují prakticky stejné (skutkové) námitky, které uplatnili také v rámci svého odvolání. Odvolací soud se však s těmito námitkami ve svém rozhodnutí vypořádal, a to jak zobecňujícím způsobem, neboť obvinění se jednotlivých posuzovaných skutků dopustili v zásadě totožným způsobem, tak i odůvodněním dalších jednotlivých skutkových zjištění vztahujících se vždy ke konkrétnímu skutku. Odůvodnění obou rozhodnutí tak jsou jednoznačným a pochybnosti nevzbuzujícím podkladem pro to, že se ze strany obviněných jednalo o cílené a tedy úmyslné jednání se záměrem se na úkor poškozených obohatit. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) rovněž odpovídajícím způsobem a s poukazem na konkrétní skutková zjištění vypořádal i s otázkou naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu, zejména pokud jde o naplnění znaku „uvedení jiného v omyl“, ale i zbylých zákonem stanovených znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
60. Odvolací soud se bezezbytku vypořádal (v bodu 36 svého usnesení) i s námitkou obviněných ohledně opominutých důkazů. Také Nejvyšší soud je toho názoru, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by se nalézací soud opomenul zabývat některými důkazy, či se řádně nevypořádal s návrhy na doplnění dokazování. Pokud nalézací soud některé z důkazů neprovedl, potom své úvahy a postup dostatečně odůvodnil v odstavci 77 svého rozsudku.
61. Z hlediska této námitky je zásadní to, že navrhované důkazy by nepřinesly nic relevantního, co by mohlo mít zásadní vliv na výrok o vině. Pokud jde o námitku týkající se pracovních příležitostí, tyto pracovní příležitosti sice mohly existovat, ale ve vztahu k žádnému z poškozených zrealizovány nebyly. Ze spisu také nevyplývá nic, co by odůvodňovalo potřebu výslechu policejního orgánu, který předmětnou věc šetřil. Navíc s ohledem na velký časový odstup od doby konání úkonů v přípravném řízení nelze očekávat, že by byly zjištěny nějaké nové relevantní skutečnosti. Z tohoto úhlu pohledu nemá ani význam případné další šetření podezření z obdobné trestné činnosti páchané na jiných poškozených.
62. Lze tedy uzavřít, že v předmětné trestní věci není zjišťován extrémní rozpor, a to jak mezi soudem provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, tak ani z hlediska obviněných namítané vady opominutých důkazů.
63. Jak již bylo konstatováno výše, obvinění uplatňují jedinou námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to námitku týkající se údajné nesprávnosti závěru o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §209 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, a to „ spáchání činu jako členem organizované skupiny “.
64. I s touto námitkou se opět oba nižší soudy zabývaly, a to nalézací soud v bodě 74 odsuzujícího rozsudku, odvolací soud v bodě 33 svého usnesení. S ohledem na toto zjištění proto musí Nejvyšší soud nejprve konstatovat, že pokud dovolatel opakuje v dovolání identickou námitku poukazující na údajně nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, tedy stejnou námitku, jakou uplatňoval již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
65. Pouze pro úplnost a s ohledem na dovolací námitky obviněného M. F. včetně jejich doplnění (nerovnoměrnost profitu obviněných zejména ve vztahu k obviněnému W.) lze uvést, že spáchání trestného činu pachatelem jako členem organizované skupiny nejen nevyžaduje, aby pachatel znal jednotlivé členy této skupiny a především aby věděl o tom, jaké jsou jejich úkoly, ale postačí jeho představa jakožto člena organizované skupiny o tom, že existují další osoby zapojené různým způsobem do trestné činnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1053/2017). Také platí, že pokud si je takovýto pachatel vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním a je s tím pro tento případ i srozuměn, není již nutné, aby se všichni pachatelé podíleli na určité trestné činnosti stejnou měrou a postačí i např. jen částečné přispění, a to dokonce i jen v podřízené roli (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 275/2017). Za těchto podmínek je pak rovněž zcela nerozhodné, jakého profitu z trestné činnosti ten který pachatel dosáhl. Obviněný F. v tomto ohledu navíc zcela zjevně zaměňuje otázku výše způsobené škody, která je z hlediska předmětné skutkové podstaty zásadní, s prospěchem pachatele, který však v tomto případě ani není znakem skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
66. Lze tedy uzavřít, že dovolání obou obviněných sice v této části lze podřadit pod jimi deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na výše uvedené se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
V.
67. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud o dovolání obviněných rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
68. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
VI.
69. Pokud jde o podnět, který učinil obviněný W. v rámci svého dovolání, tedy aby Nejvyšší soud za podmínek §265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil vykonatelnost rozhodnutí ohledně uloženého peněžitého trestu, Nejvyšší soud uvádí, že podle §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydáním rozhodnutí o takovém podnětu (na rozdíl od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř.) však není obligatorní a k aplikaci citovaného ustanovení by bylo třeba přistoupit v takové situaci, pokud by argumentace dovolatele s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad výkonu trestu nezjistil, a proto, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, tomuto nevyhověl a (negativním) výrokem nerozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 2. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář