ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.427.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 427/2020-7253
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2020 o dovolání, které podali obvinění V. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, a J. A. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Prahy-Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 3 To 12/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 1/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 41 T 1/2017, byli obvinění V. Š. a J. A. spolu s dalšími spoluobviněnými, kteří dovolání nepodali ani nebylo podáno v jejich prospěch či neprospěch, uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „tr. zákoník“), ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
2. Za uvedený zločin byl oběma obviněným podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku uložen shodně trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let.
3. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále oběma obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích nebo družstvech na dobu 10 let.
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 41 T 1/2017 , podali odvolání mj. oba obvinění prostřednictvím svých obhájců a státní zástupce v neprospěch (mj.) obou obviněných.
5. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem dne 30. 10. 2019, sp. zn. 3 To 12/2019 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných J. A., V. Š. a dalšího spoluobviněného, ve výrocích o uložených trestech těmto obviněným zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině všech tří obviněných uložil obviněnému J. A. trest odnětí svobody podle §240 odst. 3 tr. zákoníku v trvání pěti let, pro jehož výkon byl tento obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, přičemž tomuto obviněnému ještě uložil podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích nebo družstvech na dobu deseti let. Obviněnému V. Š. pak odvolací soud uložil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl tento obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, přičemž tomuto obviněnému rovněž uložil podle §73 odst. 1 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích nebo družstvech na dobu deseti let. Odvolací soud rozhodl též o trestu pro dalšího spoluobviněného. Všechna odvolání spoluobviněných, jakož i odvolání státního zástupce podané v neprospěch některých zbývajících spoluobviněných, pak soud druhého stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
6. Jednalo se již o druhé rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, když napoprvé usnesením ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 3 To 14/2018, zrušil první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 41 T 1/2017, a věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 3 To 12/2019, podali prostřednictvím svých obhájců dovolání obvinění V. Š. a J. A.
8. Obviněný V. Š. ve svém dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , uvádí, že rozsudek soudu prvního stupně se zakládá na nesprávném právním posouzením skutku a je v rozporou s dosavadním rozhodováním Nejvyššího soudu, přičemž některé závěry o skutkovém stavu, k nimž dospěl soud nalézací a které odvolací soud potvrdil jako správné, nemají oporu v provedených důkazech.
9. Obviněný konkrétně namítá, že odvolací soud se řádně nevypořádal s jeho námitkami uvedenými v jeho podání ze dne 15. 1. 2019, kterým bylo odůvodněno odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, zejména že jednání obviněného nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Uvádí, že jednání pachatele trestného činu podle §240 tr. zákoníku spočívá v provádění činnosti, která přímo ovlivňuje správnost vyměření daně, např. tím, že příslušné daňové podklady nepořizuje, falšuje je, vydává nepravdivé (fiktivní) doklady a podobně. Též v bodu 271. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se tento soud k obsahu dané skutkové podstaty vyjádřil obdobně, avšak zjištěný skutkový stav u obviněného neodpovídá skutkové podstatě tohoto trestného činu.
10. Obviněný namítá, že obžaloba netvrdila a ani provedeným dokazováním v hlavním líčení nebyla zjištěna žádná jeho činnost, v jejímž důsledku by měla být nesprávně vyměřena daň společnostem C. G. a S. Ani v odůvodnění rozsudků soudů se nikde neuvádí, že by měl obviněný zkreslit, předstírat nebo zamlčet jakoukoliv skutečnost rozhodnou pro existenci a výši daňové povinnosti uvedených dvou společností. Obviněný tudíž podle svého přesvědčení nemůže být pachatelem dotčeného trestného činu, neboť svým jednáním nenaplnil znaky jeho skutkové podstaty.
11. Dále obviněný tvrdí, že s uvedenými dvěma společnostmi, které se dopustily zkrácení daně, neměl nic společného a že v inkriminované době byl pouze jednatelem společnosti P., která však za dobu jeho působení nikdy daně nekrátila a ani jí to nikdy nebylo kladeno za vinu. Zmiňované exekuční problémy se týkaly společnosti P., nikoliv společností C. G. a S. V řízení nebyl podle obviněného proveden žádný důkaz, z něhož by vyplývalo, že věděl o jakýchkoliv reálných činnostech účetních pro společnosti C. G. a S., zejména „ že by u těchto společností upravovaly hodnoty daně na vstupu smyšlenými údaji “, což je mu kladeno za vinu.
12. Pokud jde o částky fakturované společností P. koncovým zákazníkům, které měly být po odečtení provize zasílány na bankovní účty C. G. a S., obviněný uvádí, že nalézací soud zjevně převzal tuto část textu z obžaloby, která však v řízení před soudem prvního stupně nevznesla ani jeden důkaz k tomuto svému tvrzení, přičemž z provedeného dokazování rovněž nebylo zjištěno, že by obviněnému zůstávaly k dispozici jakékoliv jiné finanční prostředky, než byla provize za zprostředkování, která navíc náležela třetí osobě – společnosti P. V této souvislosti poukazuje na dispoziční oprávnění k různým účtům, jakož i na to, že příjem, který společnost P. (tehdy patřící obviněnému) za svoji činnost získala, byl příjmem této společnosti jakožto právnické osoby, a nikoliv příjmem samotného obviněného, jak mylně uváděla obžaloba i oba soudy. Z provedeného dokazování podle obviněného rovněž vyplynulo, že smlouvy uzavírané mezi společností P. a koncovými zákazníky byly reálné a žádná z nich nebyla fiktivní.
13. Vedle objektivní stránky nedošlo u obviněného podle jeho názoru k naplnění ani subjektivní stránky souzeného trestného činu, neboť obviněný nikdy neměl úmysl jakkoliv daň zkrátit, neboť on sám ani společnost P. nikdy daň nezkrátili, a nebylo dokázáno, že by měl jakoukoliv vědomost o tom, co se děje ve společnostech C. G. a S. Tím méně tak mohl jednat v přímém či nepřímém úmyslu zkrátit daňové povinnosti těchto subjektů. Srozumění obviněného s tím, jakým hospodářským způsobem fungují jeho obchodní partneři, bylo podle jeho přesvědčení nulové. Tvrdí, že prostřednictvím své společnosti P. pouze zajišťoval zájemce o reklamu, vyvíjel tedy zprostředkovatelskou činnost, z čehož jeho společnosti P. plynula provize, žádné další prostředky obviněný, resp. jeho společnost P., svou činností nezískal.
14. Obviněný uvádí, že svou společnost P. řádně řídil i dohlížel na to, aby tato společnost splnila své zákonné povinnosti, mimo jiné aby řádně podala daňové přiznání, a že tak nebyl pouze bílým koněm, jak tvrdí soudy. V řízení podle něj nebylo prokázáno, že by rezignoval na výkon svých povinností coby jednatele společnosti. Poukazuje též na zásady soukromého práva, podle kterých se poctivost druhého účastníka smluvního vztahu předpokládá.
15. Obviněnému podle jeho tvrzení nebylo známo, za jakou cenu společnosti C. G. a S. u svědka V. vysílací práva k reklamám kupují a že by na těchto cenách mělo být něco podezřelého. Poukazuje též na to, že plnění zprostředkované koncovým klientům skutečně proběhlo, nebylo fiktivní. Obviněný uvádí, že reálně vykonával činnost spočívající ve vyhledávání zájemců o reklamu, například vytvořil reklamní materiály (letáky), které jsou založeny ve spise, se zájemci se osobně setkával a nikdo z nich v řízení nevypověděl nic jiného, než že s obviněným skutečně jednali a že jim neřekl nic jiného, než že má možnost získat vysílací časy, kdy schéma dostal od svého obchodního partnera. Klienti společnosti P. pak podle obviněného nepovažovali sjednané ceny za příliš vysoké a tyto akceptovali. Uzavírá, že i kdyby mu snad byla známa okolnost, že společnosti C. G. a S. mohou mít z jeho činnosti nějaký prospěch či výhodu, jedná se stále o smysl obchodu obecně.
16. Z těchto důvodů obviněný Nejvyššímu soudu navrhuje, aby zrušil rozsudek soudu druhého stupně.
17. Pokud jde o dovolání obviněného J. A. , ten ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Naplnění těchto dovolacích důvodů obviněný J. A. spatřuje v tom, že skutek, za který byl stíhán a odsouzen, nevykazuje znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jakož i v tom, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, resp. mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na předmětný trestný čin. Nadto se obviněný domnívá, že skutkové a právní závěry obou soudů se místy ocitají v tzv. extrémním rozporu a že v řízení předcházejícím pravomocnému rozhodnutí došlo k významnému porušení jeho práva na spravedlivý proces.
18. Pokud jde o namítané porušení práva na spravedlivý proces, obviněný namítá, že odvolací soud ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí nepřípustně uložil nalézacímu soudu, který napoprvé obviněného zprostil obžaloby, jakým způsobem má hodnotit ve věci provedené důkazy.
19. Stran uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvádí, že skutkový stav, ze kterého soudy vycházely, nevykazuje jak všechny zákonem požadované objektivní, tak především subjektivní znaky přisouzeného trestného činu.
20. Z důkazního řízení podle obviněného jasně vyplynulo, že to nebyl on, kdo fakticky připravoval jednotlivá daňová přiznání společnosti M., nýbrž na základě smlouvy společnost G., za kterou tak činila paní T. Obviněný tak podle svého vyjádření neměl naprosto žádný důvod a ani podezření, že by počínání společnosti M. bylo jakkoli protiprávní. Praxe byla podle něj taková, že daňová přiznání připravoval B. v součinnosti s paní T. a její společností G. Takto připravovaná daňová přiznání obviněný pouze stvrdil vlastnoručním podpisem. Činil tak proto, že byl přesvědčen, že údaje v nich obsažené jsou v souladu s realitou. Samotný obsah prakticky nekontroloval, neboť se v této problematice ani nijak zvlášť neorientoval. Vždy se jen zeptal zástupkyně účetní společnosti, příp. B., zda je vše v pořádku a v souladu se zákonem. V dané době ani neměl důvod si myslet něco jiného. B. znal velmi dlouhou dobu a měl v něj naprostou důvěru. Poukazuje na to, že ani nebyl tou osobou, která jednotlivá daňová přiznání za společnost M. předkládala.
21. Pokud jde o spolupachatelství, obviněný rozporuje použitelnost usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1208/2014, tedy že jde o situaci, kdy jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, přičemž všichni spolupachatelé nemusí jednat zcela stejně a není ani třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, jejich jednání je však vedeno úmyslem spáchat konkrétní trestný čin společně, resp. společným jednáním, aby tak jejich činnost byla objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Pro takový závěr však podle obviněného chybí obě dvě složky, resp. náležitosti subjektivní podmínky spolupachatelství – úmysl obviněného spáchat trestný čin podle §240 tr. zákoníku a taktéž úmysl spáchat tento trestný čin společným jednáním. Rovněž podle něj absentuje předchozí dohoda spolupachatelů.
22. Vzhledem k výše uvedenému je dovolatel toho názoru, že nemohl jednat jako samostatný pachatel a zároveň se trestného činu nemohl dopustit ani jako spolupachatel. Dodává, že ve vztahu k objektivní stránce příslušné skutkové podstaty se soudy měly zabývat i příčinným vztahem mezi jeho jednáním a trestněprávně relevantním následkem, neboť vedle sebe působilo hned několik příčin, a tou hlavní rozhodně nemohlo být to, že dovolatel podepsal předem mu připravené dokumenty, o kterých se domníval, že jsou naprosto v pořádku. Soudy měly podle jeho názoru přistoupit také k aplikaci zásady umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti.
23. Ve vztahu k subjektivní stránce skutkové podstaty trestného činu, za který byl odsouzen, obviněný uvádí, že je zcela zřejmé, že u něj naprosto chybí intelektuální i volní složka zavinění, jelikož si nemohl ani představit, že daňová přiznání nejsou v souladu s objektivní realitou, jelikož správu této činnosti zajišťovala jiná osoba, a již vůbec nemohl přenést do své vůle spáchání předmětného skutku. Páchat trestnou činnost nechtěl a nebyl ani s možností jejího páchání srozuměn. Nelze tedy podle něj ani uplatnit argument týkající se lhostejnosti, který uplatnil ve svém rozhodnutí nalézací soud, když podle obviněného okolnosti případu svědčí spíš o jeho nevědomé nedbalosti. V závěrech soudů tak dovolatel spatřuje v úvodu namítaný extrémní rozpor, neboť provedené důkazy, popis skutku, a výsledné právní hodnocení se podle něj nachází v naprostém a kategorickém nesouladu. Navíc podle obviněného neodpovídají ve vztahu k zavinění požadavkům vyplývajícím z §125 tr. ř.
24. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvádí, že ačkoliv si je vědom, že neaplikování institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody obvykle nezakládá tento dovolací důvod, vzhledem k mimořádným okolnostem případu, které obsáhle popisuje, a také s přihlédnutím k tomu, že nalézací soud původně podle toho ustanovení postupoval, je toho názoru, že v tomto konkrétním případě je dán rovněž důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 703/2014. Poukazuje i na značnou délku trestního řízení.
25. Ze shora uvedených důvodů obviněný J. A. Nejvyššímu soudu navrhuje, aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu nalézacímu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Vyjadřuje i souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání.
26. Dovolání obviněných byla ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zaslána nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání obviněného V. Š. i J. A. se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obou obviněných, přičemž u obou dospěl k závěru, že podaná dovolání sice obsahově zčásti lze podřadit pod obviněnými tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jedná se však v obou případech o dovolání zjevně neopodstatněná.
27. K oběma dovoláním státní zástupce uvádí, že pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu by bylo možné s notnou dávkou benevolence podřadit námitky, jejichž prostřednictvím je namítána absence naplnění znaků objektivní stejně jako i subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ovšem se zdůrazněním, že i zpochybňování těchto (z povahy věci právních) závěrů odvolacího soudu oba obvinění primárně činí prostřednictvím zpochybňování správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu a prostřednictvím jejich nahrazování vlastní verzí rozhodných skutkových okolností, resp. vlastní verzí průběhu skutkového děje. Dodává však, že v případě těchto dovolacích námitek obou obviněných se jedná v zásadě o pouhé opakování námitek, které obvinění na svou obhajobu uváděli již v odvolacím řízení, a s nimiž se odvolací soud při svém rozhodování správným a dostatečným způsobem vypořádal v rámci (nynějšími dovoláními) napadeného rozsudku, kdy tyto námitky odmítl jako nedůvodné.
28. K uvedeným námitkám odkazuje státní zástupce na bod 62. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, a dále – pokud se týká samotného obviněného V. Š. – zejména na body 64. a 65. tohoto odůvodnění, a pokud jde o obviněného J. A., na body 60. a 61. Odvolací soud zde (konkrétně pod bodem 62.) vyjádřil své skutkové závěry, podle nichž oba obvinění měli přístup k bankovním účtům jimi zastupovaných obchodních společností a věděli, že na ně přichází finanční prostředku v řádu milionů Kč měsíčně, které následně vybírali a předávali dalším osobám či je převáděli na bankovní účty jiných zainteresovaných společností. Zároveň odvolací soud akcentoval zjištění, podle něhož obvinění věděli, že tyto jimi zastupované obchodní společnosti nemají žádné nákladové položky ani zaměstnance, že tyto společnosti podléhají zákonné povinnosti registrace plátce DPH, a že v této spojitosti jim i vzniká povinnost DPH řádně odvést, přičemž uzavřel, že s ohledem na intelekt obviněných „není důvod pochybovat o tom, že by se domnívali, že v této roli reálně provozují ekonomickou činnost spočívající v podepisování listin a vybírání hotovosti z firemních účtů“ , kdy právě nominální hodnota částek jimi vybíraných a dále odevzdávaných či převáděných dalším subjektům podle odvolacího soudu „zakládá jejich povědomí o přibližném rozměru trestné činnosti, jakkoli nemuseli být nutně spraveni o roli ostatních obžalovaných v tomto trestném soukolí“ . Na podkladě odvolacím soudem shrnutých zjištění tak lze i podle názoru státního zástupce dovodit nejen úmyslné zavinění obou obviněných ve vztahu k následku v podobě zkrácení daňové povinnosti jiným daňovým subjektem (tj. daňové povinnosti subjektů, v nichž tito obvinění přímo nepůsobili), ale též jejich předchozí přinejmenším konkludentní dohodu s dalšími spoluobviněnými na jejich společném postupu k takovémuto následku směřujícím.
29. Odvolací soud se podle státního zástupce rovněž dostatečným způsobem vypořádal s těmi námitkami obviněných, jejichž prostřednictvím tito poukazovali na svou toliko formální roli při vedení a zastupování obchodních společností, ve kterých zastávali funkce jednatelů, když v návaznosti na učiněná skutková zjištění odkázal na právní závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, které se zabývá srozuměním jednatele, kterým je osoba jednající v postavení tzv. bílého koně, resp. v obecné poloze též na právní závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 637/2013, definující pojem tzv. bílého koně.
30. Podle názoru státního zástupce dále nemohou obstát ani námitky obou obviněných, podle nichž oni sami svým jednáním nemohli naplnit formální znaky zločinu, z jehož spáchání byli uznáni vinnými, z toho důvodu, že jakožto zástupci obchodních společností P., v případě obviněného V. Š., a M., v případě obviněného J. A., daňové povinnosti těchto dvou obchodních společností nekrátili, a zároveň na činnosti obchodních společností C. G. a S., jejichž daňové povinnosti byly podle zjištění soudů obou stupňů objektivně kráceny, se tito obvinění nijak (přímo) nepodíleli. K této otázce státní zástupce připomíná, že oba obvinění byli uznáni vinnými nikoli jako samostatní pachatelé zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, nýbrž jako spolupachatelé tohoto zločinu ve smyslu §23 tr. zákoníku, přičemž podle právní doktríny ale i ustálené soudní praxe není spolupachatelství podmíněno tím, že by každý ze spolupachatelů musel svým jednáním beze zbytku naplnit všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o který se v daném případě jedná. K pojmu spolupachatelství odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015.
31. Za zcela zjevně neopodstatněnou pak státní zástupce považuje námitku obviněného J. A., podle níž odvolací soud porušil právo obviněného na spravedlivý proces, neboť tvrzení obviněného o údajném nezákonném vnucení skutkových závěrů soudu odvolacího soudu prvního stupně pro účely jeho následného meritorního rozhodování podle něj nemá žádné opodstatnění, a proto jakékoli opodstatnění zcela zjevně postrádá i poukaz obviněného na údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces.
32. Zbývající námitky obviněných nelze podle státního zástupce pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, neboť obvinění podle něj prostřednictvím těchto svých námitek zpochybňují výlučně správnost skutkových zjištění soudů obou stupňů.
33. Zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. stojí podle státního zástupce rovněž námitky obviněného J. A. směřující proti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody tomuto obviněnému. Obecně totiž platí, že námitka obviněného proti nepoužití ustanovení §58 tr. zákoníku nenaplňuje žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř.
34. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, jakož i s tím, aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
35. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
36. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
37. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
38. Oba obvinění uplatnili v podaných dovoláních dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný J. A. pak i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
39. V obecné rovině lze k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést, že dovolací důvod podle uvedeného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
40. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
41. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
42. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který ve svém dovolání uplatnil obviněný J. A., ten je naplněn tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
43. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
44. Na podkladě uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obou obviněných.
IV.
Důvodnost dovolání
45. Dovolací námitky, které obvinění V. Š. a J. A. uplatnili v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují proti výroku o vině zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, přičemž zpochybňují především naplnění objektivní a subjektivní stránky tohoto trestného činu. Obviněný J. A. dále svoji argumentaci zaměřuje proti spáchání uvedeného trestného činu ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a rovněž namítá, že v řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a že závěry soudů jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Tento obviněný uplatňuje i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v rámci kterého se domáhá mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku.
a) Dovolání obviněného V. Š.
46. Jak již bylo uvedeno, dovolací námitky obviněného V. Š. se týkají především naplnění objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.
47. Nejvyšší soud je však nucen hned na úvod upozornit, že ačkoliv je závěr o naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu závěrem právním, musí se vždy zakládat na skutkových zjištěních soudu, vyplývajících z provedeného dokazování, a musí na tyto logicky navazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 5 Tz 269/2000, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí NS, Svazek 2/2001, T 36). Pokud obviněný ve svém dovolání částečně namítá vady skutkových zjištění, z nichž soudy při posouzení naplnění objektivní nebo subjektivní stránky přisouzeného trestného činu vycházely, nachází se jeho argumentace v tomto rozsahu mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
48. Za ryze skutkovou je tak třeba označit polemiku obviněného V. Š., pokud tvrdí, že se společnostmi, které krátily daň, neměl nic společného, a že nevěděl, co se v těchto společnostech děje, že z žádného důkazu nevyplývá, že věděl o jakýchkoliv reálných činnostech účetních pro společnosti C. G. a S., že nebylo v řízení zjištěno, že by mu zůstávaly k dispozici jakékoliv jiné finanční prostředky, než byla provize za zprostředkování, která navíc náležela třetí osobě, že svoji společnost P. řádně řídil a dohlížel na to, aby tato společnost splnila své zákonné povinnosti, že mu nebylo známo, za jakou cenu společnosti C. G. a S. u svědka V. vysílací práva k reklamám kupují a že by na těchto cenách mělo být něco podezřelého, jakož i že plnění zprostředkované koncovým klientům skutečně proběhlo, nebylo fiktivní (což však soudy nižších stupňů ani netvrdí).
49. Pokud není Nejvyšší soud oprávněn v rámci dovolacího přezkumu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů zasahovat, pak by takový zásah mohl být ospravedlněn pouze výskytem extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který však nejenže obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku netvrdí, a Nejvyšší soud jej ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně vyjádřených ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku tohoto soudu ani neshledává.
50. Role obviněného V. Š. v řetězci společností, jejichž konečným cílem bylo zkrátit daň, totiž byla poměrně podrobně objasněna, když nalézací soud navíc uvěřil spontánní výpovědi tohoto obviněného, který v ní popsal svoje působení ve společnosti P. a vztah k osobě, která celý řetězec zorganizovala a řídila, B., jakož i k osobám účetních D. T. a M. N. Nesouhlas obviněného se soudy nižších stupňů se tak týká v zásadě pouze otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil subjektivní a objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podle §240 tr. zákoníku.
51. Takto formulovanou námitku již pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze a Nejvyšší soud se jí proto v rámci dovolacího přezkumu zabýval. Vyhodnotil ji však jako neopodstatněnou, a to z následujících důvodů.
52. Pokud jde o objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podle §240 tr. zákoníku, lze obhajobu obviněného shrnout tak, že obviněný připouští pouze činnost pro společnost P., která daně nekrátila, a odmítá jakoukoliv spojitost jeho působení v této společnosti s děním ve společnostech C. G. a S., u kterých došlo k vytýkanému zkrácení daně. Trestněprávně relevantní následek (zkrácení daně posledně jmenovanými společnostmi) tak podle něj není v příčinné souvislosti s jeho jednáním.
53. Této argumentaci však nelze s ohledem na zjištěné okolnosti fungování řetězce společností organizovaného B. přisvědčit. Je sice pravdou, že společnost P., za kterou obviněný jednal, sama žádné daně nekrátila a že plnění, které se zavávala zajišťovat, bylo nakonec poskytnuto (ačkoliv nikoliv společnostmi, na které společnost P. splnění tohoto závazku postoupila, ale až svědkem V. a společností A.), přesto však zůstává role společnosti P., resp. obviněného V. Š., v celém řetězci neoddiskutovatelná.
54. Na tomto místě je nutno upozornit na skutečnost, že obviněnému V. Š. není kladeno za vinu, že by sám zkrátil daňové povinnosti společnosti C. G. a S. (což ostatně ani nemohl, jelikož nebyl jednatelem těchto společností a ani za ně nikterak nevystupoval a nejednal), nýbrž to, že byl spolu s ostatními obviněnými spolupachatelem takového zkrácení.
55. Spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku přitom spočívá v tom, že trestný čin je spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob. Lze přitom souhlasit se státním zástupcem, že podle ustálené doktríny i soudní praxe není spolupachatelství podmíněno tím, že by každý ze spolupachatelů musel svým jednáním naplnit všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o který se jedná. V této souvislosti je na místě poukázat na právní závěry Nejvyššího soudu obsažené v jeho usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015, podle něhož “ spolupachatelství je činnost, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně. Také jejich činnost nemusí být stejně významná. Spolupachatelé vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu. Úmysl spolupachatelů směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli. Musí však být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Rozhodným je zejména společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí č. 2180/1925 Sb. rozh. trest.). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí č. 22/1950 Sb. rozh. trest.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání “.
56. Pokud tedy soudy uzavřely, že na počínání obviněného V. Š. v rámci společnosti P. je nutno nahlížet jako na jednu ze složek činnosti řetězce společností organizovaných B. jejichž společným cílem bylo zkrátit daň z příjmu pouze u některých z těchto společností (konkrétně u společností C. G. a S.), nelze jim, vycházeje z právě citovaných a nastíněných závěrů doktríny a judikatury, ničeho vytknout. Je totiž bez jakýchkoliv pochybností, že společnost P. do uvedeného řetězce zapojena byla a že bez jejího přičinění, když plnila roli jakési styčné společnosti pro koncové zákazníky (zadavatele reklamy), přičemž realizaci získaných zakázek postupovala dalším subjektům, by ke zkrácení daně dojít nemohlo (jednalo se tedy o conditio sine qua non ). Mezi jednáním obviněného a trestněprávně relevantním následkem (zkrácením daně) tedy existuje nepochybná příčinná souvislost, přičemž se jedná o příčinu podstatnou ve smyslu nauky o gradaci příčinné souvislosti. Obviněný V. Š. se tedy jako spolupachatel mohl dopustit trestného činu, který je mu kladen za vinu, a to i z pozice jednatele společnosti P.
57. Aby však bylo možno o trestní odpovědnosti obviněného V. Š. uvažovat, je třeba zkoumat, zda jednání tohoto obviněného vykazuje znaky úmyslného zavinění ( subjektivní stránka ), neboť i z citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015, se podává, že jednání spolupachatelů musí být vedeno stejným úmyslem, neboť teprve tak se stává objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání, a že každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn, přičemž není podstatné, že každý spolupachatel sledoval při společném jednání svůj prospěch.
58. V případě obviněného V. Š. šlo přitom právě o srozumění s tím, že jeho jednání v rámci společnosti P. může směřovat k naplňování cíle podvodného řetězce společností vytvořených B., jakkoli tento obviněný sledoval pouze svůj zájem, kterým bylo dosažení provize za jeho práci v uvedené společnosti.
59. Z hlediska formy zavinění obviněného V. Š. v řetězci společností zorganizovaných zejména B. je rovněž stěžejní otázka, zda jmenovaný obviněný ve společnosti P., jíž byl jednatelem a která byla jedním z článků řetězce společností, když jejíž činnost spočívala konkrétně v tom, že (zjednodušeně řečeno) uzavírala smlouvy o zajištění televizní reklamy a smlouvy o zajištění reklamní činnosti, přičemž plnění těchto smluv postupovala dalším společnostem, které následně zkrátily daň z přidané hodnoty a daň z příjmů právnických osob, vystupoval toliko jako tzv. bílý kůň.
60. Podle stávající judikatury totiž u osoby jednající v postavení tzv. bílého koně lze za splnění všech zákonných podmínek shledat zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Takový závěr lze učinit zejména v případě, že pachatel formálně přijal funkci statutárního orgánu v obchodní společnosti, záměrně setrvával v tomto postavení, aniž působnost statutárního orgánu fakticky vykonával, a o další průběh podnikání se nezajímal. V takovém případě jde o takový typ lhostejnosti, který byl výrazem jeho kladného vztahu ke vzniku trestněprávně významnému následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí NS, Svazek 51/2009, T 1147). Užívaný pojem bílý kůň pak výstižně shrnuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 637/2013, podle kterého jde o nastrčený subjekt, jehož role je pouze formální a jehož existence a úkony mají zastřít pravý účel jednání osoby hlavní, jež sleduje výhradně osobní zájmy na úkor ostatních dotčených subjektů . Relevantní je v této souvislosti i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1299/2011, ve kterém Nejvyšší soud dovodil zavinění ve formě nepřímého úmyslu z postavení tehdy obviněného, který ve společnosti, jež v rozporu se skutečností deklarovala příjem zboží, zastával funkci jednatele, za což přijímal finanční odměnu, aniž by však fakticky odváděl jakoukoli činnost a plnil některou z povinností jednatele společnosti s ručením omezeným, čímž podle Nejvyššího soudu demonstroval svůj vztah lhostejnosti k možnému následku, neboť nepočítal s žádnou okolností, která by mohla případnému trestnímu následku zabránit, a s jeho vznikem tak byl srozuměn.
61. Otázkou, zda na postavení obviněného ve společnosti P. lze nahlížet jako na postavení tzv. bílého koně, se obsáhle zabýval soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku (nutno dodat, že na základě pokynu soudu odvolacího), konkrétně pak na str. 102 až 105. Dospěl přitom k závěru, že obviněný (spolu s ostatními obviněným, mj. s druhým dovolatelem J. A.) byl tzv. chodícím bílým koněm ve společnosti, jíž byl jednatelem, neboť skutečně vykonával reálnou činnost zajišťující chod této společnosti, avšak akceptoval, že otěže řízení a obchodování měla v rukou jiná osoba, která na společnost nebyla formálně navázána (B.). Nejvyšší soud se přitom ztotožňuje nejen s hodnocením postavení obviněného jako tzv. chodícího bílého koně, na které vzhledem k jeho přesvědčivosti plně odkazuje, nýbrž i se skutkovými zjištěními, na základě kterých soud prvního stupně k takovému závěru dospěl, neboť ta nejenže plně odpovídají provedenému dokazování, ale ani nebyla v zásadě nikým v průběhu řízení zpochybňována.
62. Na obviněného tak lze skutečně pohlížet jako na tzv. chodícího bílého koně ve společnosti P., neboť ačkoliv vykonával určité, veskrze administrativní úkoly, nebyl osobou, která rozhodla o roli společnosti v celé konstrukci poskytování televizní reklamy, tedy že společnost P. nebude sama žádná plnění z uzavřených smluv poskytovat, nýbrž že veškeré zakázky a z nich plynoucí příjmy (kromě provize) budou postoupeny dalším společnostem, o kterých obviněný rovněž věděl, že žádnou reálnou činnost nevyvíjí a že plnění zakázek nakonec zajišťuje až svědek V., který měl přístup k vysílacím časům.
63. Obviněnému tedy muselo být zřejmé, že společnost, ve které působil, byla pouhým nastrčeným článkem řetězce společností (i s přihlédnutím k tomu, že to nebyl on, kdo by rozhodoval o osudu získaných zakázek a utržených finančních prostředků), který organizoval B., jež žádnou oficiální funkci v žádné ze společností nevykonával, stejně tak jako mu muselo být zřejmé, že ceny za nasmlouvanou reklamu jsou přemrštěné. Zjednodušeně řečeno, obviněnému musela být podezřelá už samotná existence několika společností, které byly ve své podstatě pro poskytování nasmlouvané televizní reklamy zbytečné a bez kterých by se konečný poskytovatel reklamy, svědek V. a společnost A., bez problémů obešel. Pokud obviněný za takové situace v postavení jednatele společnosti P. setrval, ačkoliv věděl, že to není on, kdo o osudu této společnosti rozhoduje a že pouze vykonává pokyny (a byl tak v podstatě pouhým zaměstnancem společnosti, kterou ve skutečnosti v rozporu se svojí funkcí neřídil) osoby, která k této společnosti nemá žádný formální vztah (a která jako jediná ve skutečnosti činila důležitá rozhodnutí), jednal bezpochyby v rozporu s povinnostmi, které mu z funkce jednatele vyplývaly, především pak v rozporu s povinností péče řádného hospodáře, a lze na něj nahlížet jako na tzv. chodícího bílého koně řízeného B.
64. Vycházeje z výše nastíněných východisek týkajících se nepřímého úmyslu bílého koně (s vědomím, že tzv. chodící bílý kůň není typickým případem bílého koně, který zpravidla žádnou reálnou činnost nevykonává a danou funkci zastává ryze formálně), je nutno dospět k závěru o nepřímém úmyslu obviněného V. Š. ve vztahu k cíli, který řetězec společností organizovaný B. sledoval, kterým bylo zkrácení daně z přidané hodnoty a daně z příjmu právnických osob. Pokud totiž tento obviněný věděl, že ke zkrácení daně může dojít (což zcela jistě mimo jiné i vzhledem ke svému právnímu vzdělání věděl), a nadále setrvával ve své funkci jednatele společnosti P., přičemž nemohl s ohledem na vliv B. tuto funkci vykonávat s péčí řádného hospodáře (o což ostatně ani neusiloval, když do společnosti už vstupoval s tím, že bude pouze plnit zadání posledně jmenovaného), a neučinil žádné opatření, aby takovému možnému škodlivému následku zabránil (např. přestal postupovat zakázky a finanční prostředky pochybným společnostem), je nutno dospět k závěru o jeho smíření s tím, že svou činností může přispět k uvedenému porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem.
65. Obhajoba obviněného, že si hleděl pouze chodu společnosti P. a se společnostmi, které krátily daň, neměl nic společného, tedy obstát nemůže. Není ani rozhodné, zda společnost P. čelila exekucím či nikoliv, neboť to nemá žádný vliv na jednání, které je obviněnému kladeno za vinu.
66. Vzhledem k tomu, že dovolacím námitkám V. Š. nebylo možné dát za pravdu, kdy část těchto námitek se navíc míjela s uplatněným dovolacím důvodem a nebylo je možné podřadit ani pod žádný z ostatních zákonných dovolacích důvodů, Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné.
a) Dovolání obviněného J. A.
67. Nejvyšší soud se následně zabýval dovoláním druhého obviněného J. A.. Ten, stejně jako obviněný V. Š., spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že jeho jednáním nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněný J. A. dále uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je podle něj naplněn z toho důvodu, že soud druhého stupně v jeho případě nepřistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku.
68. Mezi námitky, které nelze formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nejprve nutno zařadit namítané porušení práva na spravedlivý proces, ke kterému mělo podle obviněného dojít tím, že odvolací soud nařídil soudu prvního stupně, jakým způsobem má hodnotit ve věci provedené důkazy. Nejvyšší soud však po přezkoumání spisového materiálu zjistil, že k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces nedošlo.
69. Soud druhého stupně ve svém usnesení ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 3 To 14/2018, kterým podle §258 odst. 1 písm. b), c) a e) tr. ř. k odvolání státního zástupce zrušil první, ohledně obou dovolatelů zprošťující rozsudek soudu prvního stupně, a kterým podle §259 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, konstatoval, že závěr nalézacího soudu o tom, že v případě jednání obou dovolatelů není možno usuzovat na zavinění ve formě nepřímého úmyslu, nemá oporu v provedených důkazech. Nalézacímu soudu uložil, aby opětovně zhodnotil veškeré provedené důkazy a zejména se zabýval postavením dovolatelů ve vztahu k subjektivní stránce, a to i s přihlédnutím k aktuální judikatuře. Přitom uvedl, že nerozporuje, že u některých obviněných můžou být dány takové okolnosti, zvláštního zřetele hodné, které by vylučovaly jejich trestní odpovědnost, a že nemůže poskytnout nalézacímu soudu návod, jaké důkazy a jak má hodnotit.
70. Již z právě uvedeného je zřejmé, že v postupu odvolacího soudu nedošlo k tomu, že by nepřípustně uložil nalézacímu soudu, který napoprvé obviněného zprostil obžaloby, jakým způsobem má hodnotit ve věci provedené důkazy. Soud druhého stupně toliko využil svého oprávnění zrušit napadený rozsudek pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí [§258 odst. 1 písm. b) tr. ř.], a tehdy, vzniknou-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku, k objasnění věci je třeba důkazy opakovat nebo provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně [§258 odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Uvedeným postupem tak nemohlo dojít k zásahu do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces obviněného.
71. Nejvyšší soud ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů neshledává ani namítaný extrémní rozpor s provedeným důkazy, když soud prvního stupně naopak vyšel převážně právě z výpovědi obviněného J. A. a dalších obviněných, které hodnotil jako celkově věrohodné.
72. Obviněný tak spíše než se zjištěným skutkovým stavem nesouhlasí s tím, že na základě identických provedených důkazů dospěl nalézací soud k diametrálně odlišnému závěru o jeho zavinění. Přezkum tohoto právního závěru nalézacího soudu již spadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se jím proto zabýval. Ohledně obviněného J. A. však nemohl než dospět ke stejným závěrům, ke kterým dospěl v případě obviněného V. Š., a tedy že i tento obviněný jednal ve formě nepřímého úmyslu ve vztahu k zájmu chráněnému trestním zákonem.
73. Je nutno konstatovat, že postavení obviněného J. A. a obviněného V. Š., jehož dovoláním se Nejvyšší soud zabýval v předchozí části odůvodnění svého usnesení, je prakticky totožné. I obviněný J. A. totiž vystupoval jako jednatel společnosti (tentokrát šlo o společnost M.), která uzavírala smlouvy se zájemci o televizní reklamu a která následně plnění těchto smluv spolu s inkasovanými finančními prostředky (kromě provize) postupovala dalším společnostem, které je dále postoupily svědku V. a společnosti A. Jednalo se tedy o dva řetězce, které vykazovaly prakticky shodný modus operandi. Jelikož Nejvyšší soud v předcházející části odůvodnění tohoto usnesení obsáhle vyložil, z jakého důvodu bylo možné dospět k závěru o tom, že obviněný V. Š. vystupoval jako tzv. chodící bílý kůň, a proč tak bylo lze uvažovat o jeho smíření s tím, že jeho působením v dané společnosti může spolu s činnostmi dalších osob v dalších společnostech dojít k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (zájmu státu na správném vyměření daní a na příjmech z daní), lze na tuto část odůvodnění v plném rozsahu odkázat i v případě obviněného J. A. I u tohoto obviněného lze totiž ze stejných důvodů dospět k tomu, že byl přinejmenším smířen s tím, že i díky jeho činnosti pro společnost M. může dojít ke zkrácení daně, a nepřijmul žádné opatření, aby tento škodlivý následek nenastal, a tedy byl smířen s tím, že může být spolupachatelem zkrácení daně. Obviněný J. A. navíc svoji roli tzv. chodícího bílého koně ani výslovně nerozporuje, kdy ve svém odvolání sám uznal, že byl v postavení toliko lepšího bílého koně.
74. Odkázat na odůvodnění týkající se obviněného V. Š. je možné, i pokud jde o objektivní stránku trestného činu podle §240 tr. zákoníku, zejména pak na část týkající se spolupachatelství a na závěry obsažené v usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015, které se jednoznačně uplatní i při posouzení jednání obviněného J. A.
75. Pouze nad rámec dosud uvedeného lze snad poznamenat, že obviněnému není kladeno za vinu, že by daně krátila společnost M., za kterou jednal, nýbrž že takto činily společnosti, kterým společnost M. postupovala závazky ze smluv a inkasované finanční prostředky. Pokud tedy obviněný ve svém dovolání pojednává o tom, jakým způsobem např. podepisoval za společnost M. daňová přiznání, kdy důvěřoval B. a účetním, tato argumentace se zcela míjí s tím, co je předmětem nyní projednávané trestní věci. Navíc tato jeho vyjádření pouze podporují závěr o tom, že byl skutečně toliko chodícím bílým koněm řízeným B.
76. Zbývá tedy vypořádat dovolací námitku uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. týkající se mimořádného snížení trestu odnětí svobody. V rámci této námitky stěžovatel uvádí, že soud druhého stupně měl vzhledem k mimořádným okolnostem nyní projednávané věci (včetně značné délky trestního řízení) přistoupit, stejně, jako to učinil soud nalézací, k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku.
77. Nejvyšší soud k této námitce nejprve konstatuje, že z obviněným citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 703/2014, nevyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být založen postupem soudu, který nepřistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody. Tento dovolací důvod může za určitých okolností být založen toliko nesprávným přistoupením k mimořádnému trestu odnětí svobody, v jehož důsledku byl trest v rozporu se zákonem uložen pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, nikoliv však v případě, kdy soud k mimořádnému snížení trestu nepřistoupil a trest odnětí svobody uložil ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně. Jinými slovy vyjádřeno, mimořádného snížení trestu se v dovolacím řízení nelze domáhat.
78. Nejvyššímu soudu tak v žádném případě nepřísluší posuzovat, zda soudy nižších stupně měly či neměly přistoupit k mimořádnému snížení trestu podle §58 tr. zákoníku. Jedná se totiž o nenárokové oprávnění výlučně toho soudu, který trest ukládá (v nyní posuzovaném případě soudu druhého stupně). Pokud má tento soud za to, že výjimečné okolnosti, které by takový postup mohly odůvodňovat, dány nejsou, nemůže Nejvyšší soud tuto úvahu přehodnocovat.
79. Soud druhého stupně navíc v bodě 70. odůvodnění svého rozsudku pečlivě a přesvědčivě odůvodnil, proč v případě obou dovolatelů (jakož i dalšího obviněného v této trestní věci) postup podle §58 tr. zákoníku nepřichází v úvahu. Uvedl přitom, že důvodem aplikace tohoto institutu nemůže být dosavadní bezúhonnost obviněných, stejně tak jako delší doba, která uplynula od spáchání trestného činu. S touto úvahou se navíc Nejvyšší soud ztotožňuje i po věcné stránce.
80. Námitka obviněného týkající se otázky mimořádného snížení trestu odnětí svobody tak nemůže dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. založit a z dovolacího přezkumu je vyloučena.
81. Jelikož ani námitkám obviněného J. A., které se rovněž částečně vymykaly uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nebylo možné přisvědčit, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání i tohoto obviněného označit jako zjevně neopodstatněné. Z tohoto důvodu nebylo ani možné vyhovět návrhu obviněného J. A., který požadoval, aby mu Nejvyšší soud přerušil výkon trestu odnětí svobody.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
82. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obou obviněných rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné .
83. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 8. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář