ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1208.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1208/2014-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2014 o dovoláních obviněných V. H., mladistvého „tulipána“*) , A. S., a J. Ž., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 1 Tmo 16/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, soudu pro mládež, pod sp. zn. 52 Tm 3/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. H., mladistvého „tulipána“, A. S. a J. Ž. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 52 Tm 3/2012, byl obviněný V. H. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, obviněný mladistvý (dále jen „mladistvý“) „kaktus“ pokusem provinění těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, §6 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen „zákon č. 218/2003 Sb.“), mladistvý „tulipán“ pokusem provinění vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, §6 zákona č. 218/2003 Sb., obviněný A. S. pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný J. Ž. pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to byli odsouzeni: obviněný V. H. podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, mladistvý „kaktus“ podle §145 odst. 2 tr. zákoníku, §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání tří a půl let, pro jehož výkon byl podle §76 zákona č. 218/2003 Sb., §5 odst. 3 a §8 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen „zákon č. 169/1999 Sb.“), zařazen odděleně od ostatních odsouzených do věznice pro mladistvé, mladistvý „tulipán“ podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §31 odst. 5 zákona č. 218/2003 Sb. a §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, obviněný A. S. podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a obviněný J. Ž. podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému V. H. uložena povinnost nahradit Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, pobočce v Ústí nad Labem, ul. W. Churchilla 7, škodu ve výši 4.646 Kč.
Shora označený rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními všichni obvinění a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Obvinění své opravné prostředky zaměřili proti výrokům o vině i trestu (resp. mladiství proti výroku o trestních opatřeních), státní zástupce v neprospěch obviněných brojil jak proti výrokům o vině, tak proti výrokům o trestu (trestních opatřeních). Vrchní soud v Praze, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 1 Tmo 16/2013, rozhodl tak, že z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného A. S. a mladistvého „kaktuse“ z důvodů §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu a ohledně obviněného V. H. z důvodů §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného A. S. uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za což jej podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a obviněného V. H. při nezměněném výroku o vině pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku odsoudil podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §259 odst. 1 tr. ř. ohledně mladistvého „kaktuse“ byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Podle §256 tr. ř. byla odvolání státního zástupce směřující proti výrokům napadeného rozsudku ohledně obviněného J. Ž. a mladistvého „tulipána“ a odvolání obviněných V. H., A. S., J. Ž. a mladistvého „tulipána“ zamítnuta.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně ve spojení se skutkovými zjištěními odvolacího soudu se obvinění V. H., J. Ž., A. S. pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a mladistvý „tulipán“ pokusu provinění vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, §6 zákona č. 218/2003 Sb. dopustili tím, že dne 7. 8. 2011 v době kolem 13.37 hodin vtrhli společně ještě s mladistvým „kaktusem“ do baru Synot Tip, nazývaného též „Pivní pomoc“, v ulici P. v N. B., a to v úmyslu pomstít se za předchozí fyzické napadení mladistvého „kaktuse“ poškozeným L. H. úderem rukou do obličeje, ke kterému došlo kolem 13.30 na témže místě, a s tímto záměrem společně fyzicky napadli za použití mačety a předmětů tyčovitého tvaru, úderů pěstmi a kopů nohou poškozené Z. K., L. H., M. K., P. J., přičemž své útoky vedli velkou intenzitou proti celému tělu poškozených, ale zejména vůči jejich hlavám, když konkrétně obviněný V. H., společně s mladistvým „tulipánem“, bezprostředně po příchodu do baru zákeřně zezadu napadl úderem mačetou vedeným velkou intenzitou do oblasti hlavy poškozeného M. K., dále na baru zákeřně zezadu napadl opakovanými údery mačetou do oblasti hlavy poškozeného Z. K., přičemž v jeho napadání údery mačetou vedenými velkou intenzitou do hlavy i ostatních částí těla za současného kopání nohama pokračoval i v době, kdy poškozený upadl na zem; mladistvý „tulipán“ zaútočil na poškozeného M. K. stojícího u baru poté, co byl tento napaden obviněným V. H. úderem mačetou do hlavy, opakovanými údery vedenými velkou intenzitou s nápřahem obouruč nad hlavou tupým předmětem tyčovitého tvaru do oblasti hlavy, a následně na baru mladistvý „tulipán“ zaútočil společně s mladistvým „kaktusem“ oba údery tupým předmětem tyčovitého tvaru vedenými velkou intenzitou s nápřahem obouruč nad hlavou proti hlavě poškozeného L. H. a v tomto jednání pokračoval i v době, kdy poškozený L. H. ležel na zemi; následně mladistvý „kaktus“ údery tupým předmětem tyčovitého tvaru proti tělu napadl poškozeného P. J. a mladistvý „tulipán“ pronásledoval poškozeného P. J. ven z baru a poté se vrátil zpět k L. H., kterému výše popsanou zbraní zasadil s velkou intenzitou a nápřahem obouruč nejméně tři rány do oblasti hlavy, a to za pomoci obviněného A. S., který poškozeného vytáhl za nohy z prostoru hracích automatů a během útoku mladistvého „tulipána“ držel nohy poškozeného vzhůru s cílem zamezit jeho obraně; obviněný A. S. napadl po vstupu do baru opakovanými údery rukou a kopy nohou do hlavy a ostatních částí těla v prostoru hracích automatů poškozeného L. H., ležícího zde po předchozím útoku mladistvého „tulipána“, následně poškozeného L. H. za nohy odtáhl od hracích automatů a držel ho za nohy v úmyslu zamezit jeho obraně, zatímco na něj současně brutálně útočil údery předmětem tyčovitého tvaru vedenými velkou intenzitou proti hlavě mladistvý „tulipán“; obviněný J. Ž. napadl opakovanými a s velkou razancí vedenými údery za použití předmětu ve tvaru tyče do oblasti hlavy a ostatních částí těla v prostoru u hracích automatů poškozeného L. H., kde tento ležel na podlaze bezbranný po předchozím útoku mladistvého „tulipána“, následně obviněný J. Ž. napadl opakovanými údery předmětem tyčovitého tvaru vedenými s velkou razancí proti hlavě a ostatním tělesným partiím poškozeného M. K. poté, co byl tento napaden obviněným V. H. a mladistvým „tulipánem“, následně se vrátil zpět k poškozenému L. H., kterému zasadil za použití předmětu tyčovitého tvaru úder vedený s vysokou intenzitou do hlavy poškozeného, a mladistvý „kaktus“ u baru napadl společně s mladistvým „tulipánem“ údery tupým předmětem tyčovitého tvaru vedenými velkou intenzitou s nápřahem proti hlavě poškozeného L. H., přičemž uvedeného jednání se obvinění V. H., A. S., J. Ž. a mladistvý „tulipán“ dopustili s vědomím, že svým jednáním mohou poškozeným způsobit smrt, když v důsledku popsaných útoků utrpěl poškozený Z. K. zranění spočívající v tupém úrazu hlavy, pravé horní a obou dolních končetin, sečnou ránu délky 2 cm na temeni hlavy zasahující k vazivové přilbici, sečnou ránu na pravém bérci délky 1 cm, podkožní krevní výrony na obou lýtkách a pravé ruce, projevující se bolestivostí postižených krajin po dobu dvou týdnů, poškozený M. K. v důsledku útoku utrpěl otřes mozku, tři tržně zhmožděné rány v délkách 8 cm, 5 cm a 1,5 cm zasahující do podkoží na temeni hlavy a luxaci třetího zubu vpravo nahoře a podkožní krevní výrony na levé ruce a zádech, přičemž s uvedenými zraněními byl odborně ošetřen a projevovala se bolestivostí postižených partií po dobu nejméně dvou týdnů, poškozený P. J. utrpěl zhmožděniny loktu levé ruky a v oblasti klíční kosti, která nijak neléčil, a poškozenému L. H. byla v důsledku útoku způsobena sečná rána na hlavě v délce 12 cm, zlomenina týlní kosti s vpáčením úlomků a tržná rána levého bérce, přičemž zranění hlavy si vyžádalo urgentní letecký transport na neurochirurgické oddělení Nemocnice v Liberci, kde se podrobil vysoce specializovanému operačnímu zákroku s hospitalizací po dobu jedenácti dnů, po kterou byl omezen v obvyklém způsobu života a následně byl propuštěn do domácího léčení, přičemž vzniklé zranění poškozeného bezprostředně ohrožovalo na životě a nelze vyloučit nutnost dalších operačních zákroků či vzniku trvalých následků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali obviněný V. H., mladistvý „tulipán“, obvinění A. S. a J. Ž. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.
Obviněný V. H. tento mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tvrdil, že se pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nedopustil a že důkazy provedené před soudem prvního stupně jeho vinu nepotvrzují. Řádným hodnocením provedených důkazů by bylo nutno dojít k závěru, že k naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu pokusu vraždy nedošlo, a to ani po stránce objektivní, ani po stránce subjektivní. Obviněný zdůraznil, že spáchání činu ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku předpokládá společné jednání dvou nebo více osob, které při páchání trestné činnosti musí jednat ve společném úmyslu vztahujícím se k ohrožení nebo k porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Takového jednání se však nedopustil. Mezi obviněnými nikdy nedošlo k žádné, a to ani konkludentní dohodě o tom, že by do předmětného baru šli za účelem pokusit se, nebo snad dokonce dokonat trestný čin vraždy, tedy s cílem někoho usmrtit. Pro takový úmysl nesvědčí žádný provedený důkaz, naopak z dokazování je zřejmé, že taková dohoda ve skutečnosti v žádné formě neexistovala a obvinění nebyli ani srozuměni s tím, že by kterýkoliv z nich takový úmysl měl, když obvinění se sešli před incidentem v baru náhodně, přičemž šlo o časový úsek pouze několika málo minut. Obviněnému osobně je přičítán útok na poškozené Z. K. a M. K. Soud prvního stupně jeho jednání popsal jako zákeřné napadení zezadu opakovanými údery mačetou od oblasti hlavy poškozeného Z. K., přičemž v napadání poškozeného údery mačetou vedenými velkou intenzitou do hlavy i ostatních částí těla měl pokračovat i v době, kdy poškozený měl upadnout na zem. To neodpovídá skutečnosti a existuje zde extrémní rozpor mezi skutkovými závěry soudu a objektivně provedenými důkazy. Obviněný poukazuje na skutečnost, že poškozenému byla způsobena pouze drobná zranění nevyžadující ani hospitalizaci, ani větší lékařský zásah, kdy poškozený měl na hlavě asi dvoucentimetrovou tržnou ránu a na noze tržnou ránu v délce asi jednoho centimetru nevyžadující jiné než ambulantní ošetření spočívající v chirurgickém šití, přičemž nedošlo ani k podstatnému omezení tohoto poškozeného v obvyklém způsobu života. Soud prvního stupně se nevypořádal s extrémním rozporem mezi jím tvrzenými skutkovými zjištěními, když dospěl k závěru, že šlo o údery mačetou vedené zezadu proti hlavě poškozeného velkou intenzitou, a velmi lehkým zraněním poškozeného. Pokud by došlo k nějakým úderům mačetou vůči hlavě poškozeného, které by byly vedeny velkou intenzitou zezadu, musely by takové údery nutně mít za následek neporovnatelně větší zranění poškozeného. Soudy obou stupňů nedostály své povinnosti dodržet vysoký standard při svém rozhodování, porušily princip presumpce neviny a z toho vycházející zásadu in dubio pro reo a v důsledku toho zásadním způsobem porušily právo obviněného na spravedlivý proces. Ani v případě útoku na M. K. charakter zranění neodpovídá tvrzené velké intenzitě úderů mačetou. Navíc ani nebylo prokázáno, že zranění, která poškození utrpěli, způsobil obviněný. Stanovisko znalce, který uvádí, že závažnější úrazový následek byl odvrácen v důsledku obranných pohybů a úhybů ze strany poškozeného, odporuje skutkovým závěrům nalézacího soudu, které vycházejí z toho, že tvrzené údery mačetou byly vedeny zákeřně zezadu velkou intenzitou, což by obrannou reakci poškozeného vylučovalo. Nalézací soud tedy neměl žádné důkazy, které by při dodržení zásad při jejich hodnocení mohly vést k závěru, že by obviněný chtěl nebo byl srozuměn se způsobením škodlivého následku předpokládaného v §140 tr. zákoníku. I samotný trest odnětí svobody v trvání sedmnácti let a šesti měsíců neodpovídá zákonným zásadám pro jeho vyměřování; je zcela nepřiměřeně přísný za situace, kdy ke škodlivému následku nedošlo a kdy jednání obviněného nepřispělo vyšší měrou ke spáchání trestného činu.
Obviněný V. H. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 1 Tmo 16/2013, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 52 Tm 3/2012, zrušil a Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu.
Mladistvý „tulipán“ mimořádný opravný prostředek podal z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Domnívá se, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Mladistvý namítl, že nebyl veden úmyslem vraždit, jednal spontánně a v tomto ohledu nepromyšleně. Z okolností případu nelze dospět k závěru, že jednal vzhledem k možnému následku byť v nepřímém úmyslu, tedy že by byl srozuměn s tím, že může způsobit smrt poškozených; mohl být srozuměn pouze s mírnějším následkem v podobě těžkého ublížení na zdraví ve smyslu §145 tr. zákoníku. Zranění, která mladistvý mohl způsobit hned v prvotní fázi konfliktu poškozenému M. K., jsou zanedbatelná v porovnání s těmi, která poškozený utrpěl v poloze vleže. V této počáteční fázi ze strany mladistvého neexistoval vražedný úmysl včetně motivu k takovému jednání. Je třeba poukázat i na krátkou dobu mezi napadením mladistvého „kaktuse“ a návratem obviněných a napadením poškozených, jakož i na nepřehlednou a emočně vypjatou situaci na místě konfliktu. Mladistvý neudával intenzitu napadání a ani nebyl schopen plně registrovat a vyhodnocovat jednání ostatních. Za těchto okolností mohlo jen obtížně dojít ke ztotožnění se s jednáním dalších spoluobviněných.
Mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudu nalézacího a odvolacího zrušil, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby mu předseda senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. přerušil výkon trestu, pokud pro takový postup neshledá důvod, pak žádal, aby mu předseda senátu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu.
Obviněný A. S. ve svém dovolání taktéž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že soud prvního stupně provedl správná skutková zjištění. Skutková zjištění soudu prvního stupně nejsou správná, neboť z dokazování vyplývají výrazné pochybnosti ohledně kvalifikace jeho jednání. Odvolací soud přesto, že dokazování nedoplnil a skutková zjištění soudu prvního stupně převzal, kvalifikoval jeho jednání odlišně. Odvolací soud navíc rozhodl nad rámec návrhu státní zástupkyně, která nenavrhovala, aby jednání obviněného bylo právně posouzeno jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 tr. zákoníku, natož v odst. 3. Obviněný poznamenal, že v rámci dokazování byla prokázána pouze jeho fyzická účast na místě činu a pohyb u jednoho z poškozených, tudíž podle jeho názoru nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, tedy že předmětný čin spáchal na dvou či více osobách. Ani jeden ze soudů v odsuzujících rozsudcích neuvedl, že obviněný předmětný skutek spáchal ve formě spolupachatelství s ostatními obviněnými. Důkazy bylo jasně prokázáno, že obviněný do baru nepřišel společně s ostatními obviněnými, ani v úmyslu pomstít předchozí fyzické napadení mladistvého „kaktuse“, a že po vstupu do předmětného baru nikoho nenapadal údery rukou a kopy nohou; současně bylo vyvráceno, že poškozeného L. H. držel za nohy. Tyto skutečnosti prokazují videonahrávky z místa činu, přičemž soudy navzdory návrhu obviněného neprovedly důkaz přehráním CD s videonahrávkou pořízenou z kamery z budovy Městského úřadu v N. B. Není tedy pravdivé prohlášení odvolacího soudu, že v průběhu řízení bylo obhájci umožněno uplatnění veškerých procesních práv podle ustanovení trestního řádu. Jelikož obviněný do baru nepřišel společně s ostatními, ani s nimi nebyl před útokem ve spojení, není možné, aby věděl o jejich záměru a aby se sám chtěl pomstít za předchozí napadení mladistvého „kaktuse“, o němž neměl ponětí. Hypotéza odvolacího soudu o konkludentním srozumění s probíhajícím útokem není prokázána jediným důkazem a jedná se o pouhou spekulaci. Celý útok trval několik vteřin a vzhledem k tomu, že obviněný na místo dorazil později, nemohl se během pěti vteřin vnitřně ztotožnit s tím, co se na místě děje, natož s tím souhlasit, když o záměru útočící skupiny nevěděl, a celý probíhající útok, zejména útok mačetou, vůbec neviděl. Na místě byl chaos a vřava, ve které se obviněný neorientoval, pouze rozpoznal, že se perou Romové s „bílými“. Obviněný během těchto pár vteřin rozhodně nepřemýšlel nad tím, co se v daném prostoru děje, a že s tím souhlasí a s výsledkem daného počínání je srozuměn. Obviněný se útok snažil zastavit, a to nejprve tak, že se pokoušel jednoho z poškozených „vyhodit“ dveřmi z baru a tím ho ochránit, a když se mu to nepodařilo, začal křičet „Policie, Policie“, což ve svých výpovědích potvrdili i obviněný J. Ž. a barmanka M. Z.; až poté začali ostatní utíkat a útok byl zastaven. Obviněný na místo činu nepřišel ozbrojen, na nikoho neútočil, naopak se snažil nejbližšímu poškozenému pomoci, rozhodně ho nedržel za nohy v úmyslu zabránit mu v obraně. Sám poškozený L. H. při hlavním líčení uvedl, že si pamatuje, že ho obviněný za nohy potáhl, nikoliv že ho za ně držel, a že si nevybavuje, že by na něj obviněný útočil. Ani z kamerových záznamů nevyplývá, že by na kohokoliv útočil, tudíž právní kvalifikace jednání jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je zcela neodůvodněná. Ani znalecký posudek neprokázal, že by zranění poškozeného L. H. byla způsobena osobou obviněného. Videonahrávka z místa činu pouze potvrzuje, že se obviněný nad poškozeným skláněl, nikoliv, že ho čímkoliv bil. Soudy se nezabývaly prokázáním úmyslu obviněného. Obviněný zdůraznil, že právní kvalifikace odvolacího soudu je chybná a poplatná mediální objednávce, trest, který byl obviněnému uložen, je čistě exemplární. V každém televizním spotu byla fotka obviněného, soud tedy obviněného odsoudil, protože musel.
S ohledem na chybná skutková zjištění, chybný popis skutku a chybnou právní kvalifikaci jeho jednání obviněný A. S. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudu nalézacího a odvolacího zrušil a aby věc přikázal nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný J. Ž. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož i on měl za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl, že závěr odvolacího soudu, podle něhož všichni obvinění jednali jako spolupachatelé, je zcela nový, když soud prvního stupně hodnotil jejich jednání jako jednání samostatných pachatelů. Uvedl, že trestný čin nebyl spáchán úmyslným společným jednáním více osob, nebyl dohodnut s ostatními obviněnými na tom, co kdo v baru vykoná, nevěděl, jak přišli ozbrojeni do předmětného baru, nevěděl o mačetách. On sám přišel vyzbrojen toliko gumovým obuškem, nebyl informován o útoku ostatních obviněných, o razanci jejich útoku, když část jednání probíhala ještě předtím, než se do baru dostavil. V době, kdy se do baru dostavil, u ostatních obviněných již bylo po útoku mačetami vůči jednotlivým poškozeným. Obviněný se ihned zapojil do konfliktu, proto přesně ani nevěděl, co kdo ze spoluobviněných dělá, neměl vědomost o tom, jak a čím proti poškozeným útočí. Podle jeho názoru nelze použít ustanovení o spolupachatelství, neboť je zapotřebí pečlivě hledat odpovědnost jednotlivých obviněných ve vztahu k tomu, co přesně spáchali, jakým způsobem se podíleli na útoku a na zranění poškozených. Obviněný dále odkazuje na odvolání, kde nesouhlasil s tím, že by napadl poškozeného L. H. Žádný důkaz o napadení uvedeného poškozeného neexistuje, obviněný útočil pouze vůči jedinému poškozenému, což by mělo vést k překvalifikování skutku. Odvolací soud tuto skutečnost nepovažoval za podstatnou, když dospěl k závěru, že si obvinění počínali ve spolupachatelství.
Obviněný J. Ž. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v obsáhlém vyjádření k dovoláním předeslal, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování, neboť výchozím předpokladem uplatněného dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Dovolací soud je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci soudy učinily, přičemž zásah do těchto skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, a to tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování, apod. O takový případ se však podle státního zástupce v posuzované trestní věci nejedná.
Co se týče dovolání obviněného A. S., námitky, že odvolací soud dospěl k jiné právní kvalifikaci než soud prvního stupně, a to přesto, že dokazování nedoplnil, a že odvolací soud rozhodl zcela nad rámec návrhu státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze, pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze, neboť nevytýkají nesprávné právní posouzení skutku, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale porušení procesních předpisů. Podle státního zástupce nejsou navíc tyto námitky důvodné, poněvadž odvolací soud rozhodl o vině obviněného A. S. pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku na základě odvolání státního zástupce podaného i do výroku o vině a za situace, kdy se žádným způsobem neodchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně; pro potřeby nového rozhodnutí proto nemusel odvolací soud provádět opětovné dokazování. Odvolací soud v tomto případě rovněž postupoval zcela v souladu s §259 odst. 5 tr. ř., jelikož trestným činem podle §140 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (byť v jiné variantě) mohl být obviněný uznán vinným na základě podané obžaloby už soudem prvního stupně. Státní zástupce má za to, že pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani další námitky obviněného, jimiž polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, tj. výhrady, že skutek, tak, jak byl popsán soudy ve výroku rozsudků, nebyl v rámci dokazování prokázán, neboť prokázána byla toliko fyzická účast obviněného na místě činu a pohyb u jedné z poškozených osob, a dále to, že do předmětného baru nepřišel obviněný společně s ostatními, ani v úmyslu pomstít se za předchozí fyzické napadení mladistvého „kaktuse“, a že po vstupu do baru nikoho nenapadal údery rukou a kopy nohou a poškozeného L. H. nedržel za nohy. Státní zástupce se domnívá, že obviněný v tomto směru opakuje svoji obhajobu uplatněnou v rámci předcházejícího řízení, s níž se soudy obou stupňů náležitě vypořádaly. Podle názoru státního zástupce ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný A. S. skutečně přišel do baru jako poslední z obviněných, avšak bezprostředně po příchodu ostatních obviněných. V souvislosti s tvrzením obviněného o absenci úmyslu pomstít předchozí fyzické napadení mladistvého „kaktuse“ odvolací soud správně poukazuje na skutečnost, že není až tak rozhodné, do jaké míry se od počátku obviněný A. S. zapojoval do útoku s vědomím, že konflikt vznikl z pomsty za napadení mladistvého „kaktuse“, neboť obviněný se do útoku směřujícího proti poškozeným aktivně zapojil a svým dalším jednáním vyjadřoval srozumění s tím, jak spoluobvinění proti poškozeným útočili, a sám se na něm podílel. Pokud jde o tvrzení obviněného, že soudy v odsuzujících rozsudcích neuvedly, že skutek byl spáchán ve formě spolupachatelství s ostatními obviněnými, státní zástupce poznamenal, že uvedené neodpovídá skutečnosti, protože z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze (str. 12 a násl.) je zřejmé, že odvolací soud považuje skutek za spáchaný ve spolupachatelství všech obviněných, což je právě i důvod jím užité právní kvalifikace podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupce uvedl, že absence citace ustanovení §23 tr. zákoníku ve výroku o vině není vadou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 368/2002). Státní zástupce poté předestřel teoretická východiska, na nichž je postaven závěr o spolupachatelství, a mimo jiné připomněl, že u trestných činů proti životu a zdraví všichni spolupachatelé odpovídají za celý následek, resp. účinek jejich společného jednání, bez ohledu na to, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého spolupachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (srov. rozhodnutí č. 41/1993 Sb. rozh. tr.). Podotkl, že na skutečnost, že společné jednání ve smyslu §23 tr. zákoníku nevyžaduje předchozí verbální domluvu všech osob podílejících se na takovém jednání a že postačuje i konkludentní jednání, z něhož je patrno, že tyto osoby společným jednáním realizují společný záměr, poukázal v rámci odůvodnění svého rozhodnutí i odvolací soud. Po rekapitulaci konkrétního jednání obviněného A. S., jak se podává ze zjištění soudů, konstatoval, že tento obviněný měl možnost od útoku na poškozeného L. H. v době, kdy na něj zaútočil znovu i mladistvý „tulipán“, upustit. Přesto s vědomím současného útoku spoluobviněného tyčí proti hlavě poškozeného v jeho napadání pokračoval. Podle státního zástupce nemohl obviněný A. S. nevnímat, že útok spoluobviněných, do nějž se tímto způsobem zapojil, směřoval vůči více poškozeným (to ostatně vyplývá i z jeho dopisů, které jsou součástí spisu). Státní zástupce má za to, že ze skutkových zjištění soudů je patrné, že všichni obvinění jednali ve vzájemné shodě, souhře a podpoře (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1249/2011, nebo ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1534/2012). Státní zástupce se proto domnívá, že odvolací soud jednání všech obviněných správně posoudil jako spáchané ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Dospěly-li soudy k závěru, že s ohledem na použité nástroje (sečné zbraně, obušky a hole), způsob vedení útoků zejména na hlavy poškozených a razanci a četnost úderů, museli být obvinění minimálně srozuměni se způsobením následku v podobě možné smrti poškozených, nutno se s takovým závěrem podle mínění státního zástupce ztotožnit. Státní zástupce akcentoval skutečnost, že obvinění neukončili útok proto, že alespoň následně od svého záměru směřujícímu k usmrcení poškozených upustili, nýbrž jej ukončili až na výzvu obviněného A. S., který kontroloval čas a výzvou k útěku varoval ostatní před příchodem policie. Obvinění neučinili nic proto, aby poskytli poškozeným pomoc, jedinou jejich snahou po útoku bylo rychle opustit bar, aby nebyli odhaleni a zajištěni. Státní zástupce doplnil, že odvolací soud se v souvislosti s řešením otázky spolupachatelství zabýval i otázkou, zda jednání některých obviněných nebylo ve vztahu k jednání jiných obviněných a společnému záměru excesivní povahy, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, a to jak s ohledem na aktivní účast všech obviněných při útoku, tak s ohledem na jejich následné uvolněné chování po opuštění baru, které popsali svědci. Podle státního zástupce je zřejmé, že nikdo z obviněných, ani obviněný A. S., neučinil nic proto, aby ostatním obviněným v brutálním násilném jednání vůči poškozeným zabránil, a od jednání ostatních se žádným způsobem nedistancoval. Všichni obvinění si byli vědomi, že jejich vlastní fyzický útok, bez ohledu na jeho konkrétní intenzitu u každého z obviněných, je součástí velmi intenzivního a brutálního fyzického násilí, které může vést k následku v podobě smrti poškozených. Námitky obviněného A. S. týkající se absence jeho srozumění s útokem proto nemohou podle státního zástupce obstát. Státní zástupce dodal, že soudy na základě podrobného a zcela logického hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu neuvěřily obhajobě obviněného, že chtěl poškozeného chránit. Podle státního zástupce závěry o naplnění znaků objektivní i subjektivní stránky pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku byly ze strany odvolacího soudu zcela správně vztaženy i k obviněnému A. S., neboť obviněný věděl, že se podílí na úmyslném jednání, jehož následkem může být usmrcení více osob, a s tímto byl srozuměn.
Pokud jde o dovolání obviněného V. H., ve vztahu k námitkám ohledně nesprávné aplikace §23 tr. zákoníku a ohledně subjektivní stránky trestného činu odkázal státní zástupce na shora provedený rozbor. Rozporuje-li totiž obviněný V. H. existenci dohody mezi obviněnými a popírá-li úmysl obviněných někoho usmrtit, uplatňuje obdobnou obhajobu jako obviněný A. S. Tvrzení obviněného V. H., že se obvinění v baru před incidentem sešli zcela náhodně, je podle názoru státního zástupce vyvráceno celou řadou důkazů. Námitce tzv. extrémního rozporu státní zástupce nepřisvědčil. Podle něj se soudy s výhradou, že při úderech mačetou by zranění, jež utrpěli poškození Z. K. a M. K., musela být větší, zcela logicky a srozumitelně vypořádali, a to zejména s odkazem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a výslech znalce, z nichž vyplynulo, že útok byl způsobilý vytvořit podstatně závažnější zranění, kdy takový závažnější následek byl odvrácen zejména v důsledku obranných pohybů a úhybů poškozeného; znalec rozlišuje původní intenzitu útoku a kontaktní intenzitu útoku, která může být z těchto důvodů nižší. Státní zástupce považuje za přiléhavý poukaz odvolacího soudu na výpověď svědkyně M. Z., která uvedla, že současně s první ránou došlo k přeseknutí věšáku na skleničky nad barem. Státní zástupce se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že tím byla nepochybně účinnost prvního úderu zbrzděna. Co se týče výtky vztahující se k výši uloženého trestu, uvedená podle státního zástupce dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje. Státní zástupce připomněl, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to za situace, došlo-li k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Státní zástupce konstatoval, že jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb.). Státní zástupce uzavřel, že vzhledem k tomu, že trest byl obviněnému v posuzované trestní věci uložen v rámci trestní sazby stanovené trestním zákoníkem, nelze v této části dovolání obviněného považovat za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu.
Ve vztahu k námitkám obviněného mladistvého „tulipána“, konkrétně ve vztahu k otázce naplnění subjektivní stránky, státní zástupce odkázal opětovně na výše uvedené, kde jsou naznačena skutková zjištění, z nichž lze srozumění obviněných s následkem dovozovat (viz opakované útoky vedené velkou intenzitou s použitím zbraní do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, zejména do hlavy). Pokud jde o poukaz mladistvého na zanedbatelnost zranění, která poškozený M. K. utrpěl v první fázi konfliktu, kdy byl ze strany mladistvého napadán, státní zástupce připomněl, že v případě trestné činnosti spáchané ve spolupachatelství je nerozhodné, že intenzita násilí použitého ze strany jednotlivých pachatelů nebyla zcela stejná, jelikož všichni spolupachatelé odpovídají za celý následek.
I co se týče námitek obsažených v dovolání obviněného J. Ž., platí podle státního zástupce totožné závěry, které již byly zmíněny shora ohledně posuzování jednání spáchaného více pachateli ve spolupachatelství. Pokud jde o námitku obviněného, že se tento nedopustil útoku vůči poškozenému L. H., státní zástupce konstatoval, že taková námitka nenaplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nadto poznamenal, že není ani důvodná, neboť odvolací soud správně poukázal na důkazy, z nichž vyplývá opak tvrzení obviněného.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných i mladistvého jsou zjevně neopodstatněná.
Všichni obvinění odkázali na důvod dovolání obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Mladistvý „tulipán“ navíc uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání mladistvého bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou mladistvý odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
V kontextu shora uvedeného by bylo možné bez dalšího dovodit, že výhrady obsažené v dovolání, jež mají charakter námitek skutkových, eventuálně procesně právních, nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Že se obvinění jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, resp. soudu odvolacího, dopustili, má v provedených důkazech oporu. Obvinění jsou usvědčováni zejména kamerovými záznamy z baru Synot Tip v N. B. (viz DVD, jež je součástí přílohy spisu), fotodokumentací (č. listu 1098-1113), výpověďmi poškozených L. H. (č. listu 704-710, 1606-1607), P. J. (č. listu 718-725, 1605-1606), M. K. (č. 734-752, 1614-1615), Z. K. (č. listu 783-785, 1603-1604) a výpověďmi svědků M. Z., nyní S. (č. listu 888-901, 1014-1017, 1608-1610) a P. V. (č. listu 866-877, 1607-1608). Pokud jde o zranění, jež byla poškozeným způsobena, ta jsou nejvýstižněji zachycena ve znaleckém posudku MUDr. Radovana Havla, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (č. listu 67-95), jenž byl posléze výslechem znalce v hlavním líčení doplněn (č. listu 1615-1616). Co se týče námitky tzv. extrémního rozporu, kterou výslovně uplatnil pouze obviněný V. H., tj. výhrady, že při úderech mačetou vedených velkou silou by zranění, jež utrpěli poškození Z. K. a M. K., musela být neporovnatelně větší, jde o obhajobu, s níž se v podstatě vypořádal již odvolací soud a jeho závěry nelze než akceptovat (viz str. 16 rozsudku). Tato výhrada totiž nemá vliv na trestní odpovědnost obviněného V. H., který povahou zahájení útoku dal najevo představu o jeho údernosti, s níž se ztotožnili i ostatní spoluobvinění, jako spolupachatele za bezprostředně hrozící účinek v podobě smrti zejména u poškozených L. H., Z. K., potažmo i M. K., jak bude dále ještě rozvedeno v souvislosti se zásadami, na nichž stojí spolupachatelství. Jde-li o zranění poškozeného M. K., z jeho charakteru a lokalizace znalec vyvodil, že proti oblasti hlavy poškozeného působilo opakované tupé násilí střední intenzity. Útok byl velmi rizikový a nebezpečný vzhledem k použitému předmětu a charakteru napadení, znalcem uvedenou intenzitu totiž nutno chápat jako kontaktní, přičemž původní intenzita násilí byla podstatně vyšší a závažnější úrazový následek byl odvrácen v důsledku obranných pohybů a úhybů poškozeného. Útok byl způsobilý vytvořit podstatně závažnější zranění (např. porušení skeletu hlavy, nitrolební krvácení), které by mohlo ohrozit život poškozeného. Obdobně zranění poškozeného Z. K., třebaže jej bezprostředně neohrozilo na životě a nedošlo ani k poškození životně důležitého orgánu, svědčí o tom, že útok byl svou povahou velmi rizikový a nebezpečný vzhledem k použitému předmětu a charakteru napadení; i zde platí, že původní intenzita násilí byla podstatně vyšší a závažnější úrazový následek byl odvrácen v důsledku obranných pohybů a úhybů poškozeného, útok byl způsobilý vytvořit podstatně závažnější zranění (hluboké sečné rány, přerušení větších cév s výrazným zevním krvácením, nitrolební krvácení apod.), které by mohlo i ohrozit život poškozeného. Z uvedeného vyplývá, že nelze hovořit o žádném extrémním rozporu, jelikož z provedených důkazů, zejména znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, znalce MUDr. Radovana Havla se podává, že znalec rozlišuje původní intenzitu útoku a kontaktní intenzitu útoku, která může být z těchto důvodů nižší, přičemž útok byl způsobilý vytvořit podstatně závažnější zranění, kdy takový závažnější následek byl odvrácen zejména v důsledku obranných pohybů a úhybů poškozeného.
Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. srozumitelně vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obvinění činů, jimiž byli uznáni vinnými, dopustili, jakož i k tomu, že považují jejich obhajobu za vyvrácenou (zejména str. 32 až 36 rozsudku soudu prvního stupně a str. 11-12 a 16-18 rozsudku odvolacího soudu). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů pečlivě hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
K námitce obviněného A. S., že tím, že soudy neprovedly důkaz přehráním CD s videonahrávkou pořízenou z kamery umístěné na budově Městského úřadu v N. B., znemožnily uplatnění jeho procesních práv, nelze než připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že v hlavním líčení obhájkyně obviněného přehrání uvedeného CD navrhovala (č. listu 1932), nalézací soud však její návrh spolu s dalším návrhem na doplnění dokazování zamítl (č. listu 1933), neboť s odkazem na úřední záznam (č. listu 1122-1126) shledal, že přesná identifikace pohybu konkrétních osob je s ohledem na sekvenci a charakter záznamu nemožná; nadto poznamenal, že výpovědí svědků bylo prokázáno, že obvinění do baru přišli současně (srov. str. 38 rozsudku). V průběhu veřejného zasedání, jehož předmětem bylo rozhodnutí o odvoláních proti rozsudku, obhájkyně obviněného přehrání uvedeného CD opětovně navrhovala (č. listu 2083), odvolací soud však tento její návrh a další návrhy na doplnění dokazování zamítl, neboť je shledal nadbytečnými (č. listu 2084). Přestože odvolací soud své rozhodnutí o zamítnutí návrhu obhájkyně nezdůvodnil, vzhledem k tomu, že připustil, že obviněný A. S. do baru nepřišel současně s ostatními (str. 12 rozsudku), a tedy co do časového průběhu události přisvědčil obhajobě obviněného, nelze jeho pochybení považovat za natolik významné, aby opodstatňovalo učinění závěru o porušení zásad spravedlivého procesu.
Pokud jde o výtku obviněného A. S., že v jeho případě rozhodl odvolací soud nad rámec návrhu státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze, ani té nelze přisvědčit. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci podal v neprospěch všech obviněných odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Co se týče obviněného A. S., státní zástupce brojil proti výroku o vině a v návaznosti na to proti výroku o trestu. Měl za to, že jednání obviněného mělo být kvalifikováno nikoliv jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž jako zločin vraždy (resp. jeho pokus) podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, popř. podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (č. l. 2018-2022). Při veřejném zasedání konaném o odvoláních intervenující státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze na zmíněné odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci odkázala a doplnila, že správně mělo být jednání obviněného A. S. kvalifikováno jako zločin vraždy (resp. jeho pokus) podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku (č. l. 2081 a verte). Z naznačeného je zřejmé, že odvolací soud, jenž z podnětu odvolání státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného, uznal obviněného vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, nerozhodl nad rámec návrhu státního zástupce/státní zástupkyně, nadto ani neporušil ustanovení §259 odst. 5 písm. b) tr. ř., neboť uznal obviněného vinným trestným činem, jímž jej mohl s ohledem na podanou obžalobu uznat vinným již soud prvního stupně, což bylo dodrženo, jelikož obžaloba byla na jmenovaného dovolatele podána pro pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (č. l. 1312-1340). Na tomto závěru nic nemění ani okolnost, že nebyla aplikována zvlášť přitěžující okolnost uvedená v §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, ale v §140 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jelikož z hlediska požadavku uvedeného v §259 odst. 3 písm. b) tr. ř., tj. že odvolací soud nemůže sám uznat obviněného vinným těžším trestným činem, než jakým jej mohl v napadeném rozsudku uznat vinným soud prvního stupně, jde o trestný čin stejně „těžký“. Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že odchylné právní posouzení skutku odvolací soud učinil a mohl učinit, aniž by sám dokazování doplnil, jelikož se opřel o skutková zjištění soudu prvního stupně, která ve vztahu k tomuto dovolateli (na rozdíl od jejich právního posouzení) opodstatněně označil za správná.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatněn především v té části dovolání, v níž všichni obvinění zpochybnili správnost právního posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, byl-li kvalifikován jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, resp. jako pokus provinění vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, §6 zákona č. 218/2003 Sb., spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího, se podává, že se obvinění dopustili jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, spočívajícího v úmyslném usmrcení jiného a spáchání takového trestného činu na dvou a více osobách, jehož se dopustili v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo. Přestože to ve výroku o vině není explicitně uvedeno, z rozhodnutí soudů se podává, že obvinění spáchali pokus zvlášť závažného zločinu (provinění) vraždy jako spolupachatelé. K tomu je zapotřebí shodně se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství poznamenat, že citace ustanovení §23 tr. zákoníku není podmínkou uznání viny trestným činem spáchaným ve spolupachatelství, neboť spolupachatelství není žádnou zvláštní formou trestného činu; spolupachatelství totiž nijak nerozšiřuje trestní odpovědnost mimo rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 368/2002).
Trestného činu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí a čin spáchá na dvou nebo více osobách.
Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů (objektivní podmínka) a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu (subjektivní podmínka). O spáchání trestného činu společným jednáním jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973, č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.). Spolupachatelství je tedy činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1955, sp. zn. 1 Tz 76/55, publikované pod č. 66/1955 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1433/2009). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994, č. 49/2009-I., č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr.). Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání. U trestných činů proti životu a zdraví všichni spolupachatelé odpovídají za celý následek, resp. účinek jejich společného jednání, bez ohledu na to, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého spolupachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (srov. rozhodnutí č. 41/1993-III. Sb. rozh. tr.). Lze shrnout, že k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 330.).
Obvinění ať už přímo (obvinění V. H., mladistvý „tulipán“, A. S.) nebo nepřímo (obviněný J. Ž.) v podstatě shodně brojí proti závěru, že byli vedeni úmyslem, byť eventuálním, poškozené usmrtit a že čin spáchali úmyslným společným jednáním. Obviněný A. S. brojil též proti použití zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v §140 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, tedy že čin spáchal na více osobách. Uvedené námitky obviněných jsou však liché.
K námitce zpochybňující úmyslné zavinění, a tedy úmysl usmrtit jiného, je na místě v obecné rovině předeslat, že zjišťování zavinění je obtížnější a náročnější již proto, že předmětem dokazování je psychický vztah pachatele k následku (účinku) jeho jednání, který lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností, z nichž je možno podle zásad správného myšlení a uvažování usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení zájmu chráněného trestním zákonem. U trestného činu vraždy musí být následek (účinek) zaviněn úmyslně (§13 odst. 2 tr. zákoníku). Trestný čin je podle §15 odst. 1 tr. zákoníku spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Jak přímý, tak i eventuální úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Pro obě formy úmyslného zavinění je pak společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku. Podle právní nauky představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je v podstatě formou chtění (srov. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac, vydání první, 2003). I eventuální úmysl tedy vždy obsahuje prvek vůle.
Jak je zřejmé z provedených důkazů, obvinění popřeli úmysl způsobit jiné osobě či jiným osobám smrt. Úmysl způsobit uvedený následek je tedy třeba v takových případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Na úmysl způsobit smrt pak lze usuzovat zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z pohnutky činu a též z okolností, za kterých k útoku došlo a jaké nebezpečí pro poškozeného reálně hrozilo (viz přiměřeně zejména rozhodnutí pléna bývalého Nejvyššího soudu publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., s. 230 a 231, č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 686/2003 aj.). Pro posouzení jednání jako pokusu má význam rovněž zhodnocení toho, jaké okolnosti a důvody pachateli zabránily v dokonání určitého trestného činu [§39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku]. Všechny uvedené rozhodné skutečnosti přitom musí ve svém souhrnu vyjadřovat spolehlivý závěr, že úmyslné jednání pachatele bezprostředně směřovalo ke způsobení následku určitého trestného činu, který zůstal ve stadiu pokusu. To, že čin dokonán nebyl, že nenastal účinek, k němuž vůle projevená jeho jednáním směřovala, není touto vůlí zahrnuto, ale je na ní zcela nezávislé.
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nepochybily, pokud zjištěné jednání obviněných V. H., A. S. a J. Ž. právně kvalifikovaly jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, v případě mladistvého „tulipána“ jako pokus provinění vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, §6 zákona č. 218/2003 Sb., jehož se dopustili jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku. Souhlasí také s výslednou argumentací, že se obvinění pokusu trestného činu vraždy dopustili nejméně v eventuálním úmyslu (viz str. 13 rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud správně soustředil svoji pozornost k vyhodnocení okolností, za kterých k útoku obviněných došlo, jakou pohnutkou byli vedeni, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého a především jak účinného prostředku bylo použito. V posuzované trestní věci je významné, že obvinění do předmětného baru dorazili jen několik minut poté, co v něm došlo ke konfliktu mezi návštěvníky baru a mladistvým „kaktusem“. Do tohoto baru se dostavili velice svižně a energicky, ozbrojeni sečnými zbraněmi, obušky a holemi. Bezprostředně poté, co do baru vešli (vběhli), začali na návštěvníky baru, kteří se předchozího konfliktu s jedním ze spoluobviněných účastnili, bez jakéhokoliv varování brutálně a zákeřně zezadu útočit, a to nejen pomocí zbraní, jež si přinesli, nýbrž i údery a kopy, přičemž své útoky směřovali do oblasti lokalizace životně důležitých orgánů, zejména do oblasti hlav poškozených. Odvolací soud výstižně odkázal na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Radovana Havla, podporovaný i dalšími provedenými důkazy, který útok obviněných vůči poškozenému L. H. hodnotí vzhledem k jejich razanci a použitým nástrojům jako v podstatě likvidační, přičemž pokud by tomuto poškozenému nebyla poskytnuta okamžitá a specializovaná lékařská pomoc, byly by pro něj jeho následky smrtelné. Případný a ilustrativní je v daných souvislostech i důraz na výpověď svědkyně M. Z./S., která uvedla, že současně s první ranou směřující proti jmenovanému poškozenému došlo k přeseknutí věšáku na skleničky nad barem, čímž byla účinnost tohoto úderu zeslabena. Se stejnou intenzitou byl realizován i útok vůči poškozenému Z. K., jemuž se ale podařilo proti úderům zčásti bránit židlí a poté se ukrýt na WC.
S ohledem na načasování útoku, jeho průběh a osoby, na něž byl zaměřen, je zjevné, že obvinění se společně do baru dostavili za účelem pomsty za předchozí fyzické napadení mladistvého „kaktuse“, syna obviněného V. H. a bratra mladistvého „tulipána“. To platí i ohledně obviněného A. S., který sice skutečně nepřišel současně s ostatními spoluobviněnými, ale bezprostředně na to, do útoku proti poškozeným se aktivně zapojil a také svým dalším chováním dával najevo srozumění s tím, jak spoluobvinění proti poškozeným útočili, a sám se do útoku zapojil. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na skutečnost, že společné jednání ve smyslu §23 tr. zákoníku nevyžaduje předchozí verbální domluvu všech osob podílejících se na takovém jednání a že postačuje i konkludentní jednání, z něhož je patrno, že tyto osoby společným jednáním realizují společný záměr. K tomu je vhodné dodat, že spolupachatelství nevyžaduje, aby každý spolupachatel od prvopočátku spolupůsobil při celé trestné činnosti a aby případná domluva předcházela trestné činnosti. Stačí, když po seznámení se s dosavadní činností ostatních pachatelů, směřující k dosažení protiprávního cíle, přistoupí právě za tímto účelem v dohodě (i konkludentní) s nimi ještě před tím, než byla dovršena celá skutková podstata trestného činu, k činnosti ostatních a doplní ji svým jednáním (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Zm II 604/24, uveřejněné pod č. 2180/1925, a sp. zn. Zm II 436/28 uveřejněné pod č. 3371/1929 Sbírky Vážný). Z opatřených důkazů vyplývá, že obviněný A. S. již v době, kdy mladistvý „tulipán“ útočil s velkou silou za použití tyčovitého předmětu proti hlavě poškozeného L. H., stále současně poškozeného napadal údery pěstmi a zachytil jeho nohy a držel mu je vzhůru, což usnadňovalo a dodávalo na efektivitě současnému útoku mladistvého „tulipána“. Obviněný A. S. měl možnost od útoku na poškozeného L. H. v době, kdy na něj zaútočil znovu i mladistvý „tulipán“, upustit. Přesto s vědomím současného útoku spoluobviněného tyčí proti hlavě poškozeného v jeho napadání pokračoval. Obviněný A. S. nemohl nevnímat, že útok spoluobviněných, do nějž se tímto způsobem zapojil, směřoval vůči více poškozeným. Obvinění jednali společně, každý z nich se do útoku na poškozené ihned po příchodu do baru aktivně zapojil, žádný z nich ostatním spoluobviněným v útoku nijak nebránil, razanci jejich útoku se nesnažil nikterak mírnit (ani slovně). Naopak: všichni obvinění na místě spolupracovali a pomáhali si, neboť na jednu osobu útočili v přesile či při útoku využívali nemohoucnosti osoby způsobenou předchozím útokem ze strany jiného obviněného, tedy jeden druhému provedení útoku usnadňovali, a to bez ohledu na to, zda a jak byli ozbrojeni. Na intenzitě jednotlivých ran dopadajících na těla poškozených v daných souvislostech nezáleželo, neboť důležité bylo to, že obvinění jednali ve vzájemné souhře a na útocích vůči poškozeným se podíleli všichni; všichni obvinění také z místa napadení poškozených společně odešli, aniž by se starali o jejich další osud, přivolali jim pomoc. Jinými slovy, nikdo z nich ze společného jednání nevybočil, nikdo jim neposkytl pomoc a společně odešli bez zájmu o situaci poškozených, dávajíce najevo uspokojení z „akce“. Jak výstižně shrnul státní zástupce, ze skutkových zjištění soudů je patrné, že všichni obvinění bez ohledu na to, zda a jak byli výslovně dohodnuti na průběhu útoku, jednali ve vzájemné shodě, souhře a podpoře (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1534/2012).
Odvolací soud se v souvislosti s řešením otázky spolupachatelství zabýval i otázkou, zda jednání některých obviněných nebylo ve vztahu k jednání jiných obviněných a společnému záměru excesivní povahy, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, a to jak s ohledem na aktivní účast všech obviněných při útoku, zapojení do fyzického napadání poškozených, tak s ohledem na jejich následné uvolněné chování po opuštění místa činu, které popsali svědci.
Dovolací soud shledává závěr odvolacího soudu, že všichni obvinění jednali jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku, rovněž správným a opodstatněným. Je zřejmé, že nikdo z obviněných, ani obviněný A. S., neučinil nic proto, aby ostatním obviněným v surovém násilném jednání vůči poškozeným zabránil, a od jednání ostatních se žádným způsobem nedistancoval. Všichni obvinění si byli vědomi, že jejich vlastní fyzický útok, bez ohledu na jeho konkrétní intenzitu u každého z obviněných, je součástí velmi intenzivního a brutálního fyzického násilí, které může vést k následku v podobě smrti poškozených. Námitky obviněného A. S. týkající se nemožnosti se ve vřavě na místě v krátkém časovém intervalu zorientovat a absence jeho srozumění s útokem, jakož i jeho obhajoba, že se snažil útok zastavit, chtěl jednoho z poškozených chránit „vyhozením“ dveřmi z baru, což se mu nepodařilo, a proto začal křičet „Policie, policie“, proto neobstojí. Svědkyně M. Z., nyní S., navíc tuto obhajobu ani nepotvrdila, když uvedla, že taková slova neslyšela, ale zaslechla sdělení, že je to hotové, že už je na cestě policie (č. l. 1609 a verte).
Odvolací soud také výstižně upozornil na ty okolnosti, které jsou relevantní z hlediska úvah o zavinění obviněných ve formě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a s jeho úvahami dovolací soud souhlasí. Správně připomněl, že průběh útoku, jeho závažnost a vyvolané následky v podobě zranění poškozených, včetně smrtelného zranění poškozeného L. H., odpovídaly představám obviněných, kteří se na místo dostavili nikoli s cílem vysvětlit příčiny a okolnosti předchozího fyzického, nijak vážného napadení mladistvého „kaktuse“, ale s úmyslem pomocí donesených zbraní (sečné zbraně, obušky a hole) brutálně napadnout poškozené, přičemž z razance, četnosti a lokalizace úderů je zřejmé, že museli být nejméně srozuměni s tím, že takovým jednáním mohou způsobit smrt. Přitom není nutné, aby takový následek hrozil z jednání každého z obviněných, ale rozhodující je, zda jejich společné jednání vedené stejným záměrem k takovému výsledku vedlo, resp. mohlo reálně vést. Účast žádného z obviněných se neomezila na pouhou přítomnost při napadení, každý z nich se na vzniklém následku, byť různou měrou a intenzitou, osobně podílel, což se týká jak mladistvého „tulipána“, tak zejména též obviněného A. S., kteří se snaží míru své účasti bagatelizovat. Zcela správně v této souvislosti také zdůraznil, že obvinění neukončili útok proto, že alespoň následně od svého záměru směřujícímu k usmrcení poškozených upustili, nýbrž až na výzvu obviněného A. S., který kontroloval čas a výzvou k útěku varoval ostatní před příchodem policie. Obvinění neučinili nic proto, aby poskytli poškozeným pomoc, že zejména u poškozeného L. H. nenastal bezprostředně po činu následek v podobě smrti, nebylo jejich zásluhou, ale včasné a kvalifikované lékařské péče (viz str. 13 rozsudku).
K parciálním námitkám obviněného V. H., že mezi obviněnými nedošlo k žádné, ani konkludentní dohodě a že neexistuje úmysl obviněných někoho usmrtit, nutno uvést, že dovolatel tak uplatňuje obhajobu, na niž již dříve dovolací soud reagoval a ve shodě s odvolacím soudem ji odmítl. Jak výstižně uvedl i státní zástupce, tvrzení obviněného V. H., že se obvinění v baru před incidentem sešli zcela náhodně, je vyvráceno celou řadou důkazů. Z důkazů vyplývá, že obvinění přišli společně, vybaveni zbraněmi, společně bez dalšího započali útok, společně po útoku utekli. Námitce tzv. extrémního rozporu, který podle obviněného spočíval v tom, že při úderech mačetou by zranění, jež utrpěli poškození Z. K. a M. K., musela být větší, již byla v tomto rozhodnutí věnována pozornost a byla označena za nepodloženou.
Mladistvý „tulipán“ uplatnil námitku týkající se naplnění subjektivní stránky provinění v rozsahu učiněném již v odvolacím řízení, na niž odvolací soud taktéž přiléhavě reagoval a vypořádal se s ní (viz str. 16 rozsudku). Zde platí, co bylo ve vztahu k naplnění znaků eventuálního úmyslu v kontextu s konkrétním způsobem provedení činu (opakované útoky vedené velkou intenzitou s použitím zbraní do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, zejména do hlavy) a poukazuje-li mladistvý znovu na zanedbatelnost zranění, která poškozený M. K. utrpěl v první fázi konfliktu, kdy byl ze strany mladistvého napadán, pak nelze než připomenout, že v případě trestné činnosti spáchané ve spolupachatelství je nerozhodné, že intenzita násilí použitého ze strany jednotlivých pachatelů nebyla zcela stejná, jelikož všichni spolupachatelé odpovídají za celý následek. Nadto už odvolací soud správně zdůraznil, že podíl mladistvého „tulipána“ na společně spáchaném jednání patřil mezi nejvyšší.
K výhradě A. S., že se pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy nedopustil na více osobách, neboť na místo přišel jako poslední a fakticky útočil pouze na poškozeného L. H., je nutné uvést, že podle výpovědi svědkyně M. Z., nyní S., tento obviněný kontroloval čas a ostatní obviněné výzvou k útěku varoval před příchodem policie. Svým sdělením ve smyslu že už je to hotové (už je nechte být), že policie už je na cestě (za chvíli je tady policie), dal obviněný zcela jasně najevo, že si je vědom, že útok, na němž se podílel, byl veden nejen vůči poškozenému L. H., nýbrž i proti dalším poškozeným, a průběh útoku svými pokyny reguloval. Obviněný také vytýkal, že právní posouzení činu je vadné též proto, že nebyl v rozsudcích žádného soudu označen jako spolupachatel. I když to obviněný v dovolání výslovně neuvedl, vycházel patrně z toho, že ve výroku o jeho vině není citováno ustanovení §23 tr. zákoníku, v němž je upraveno spolupachatelství. Jak již bylo uvedeno, spolupachatelství není žádnou zvláštní formou trestného činu, protože nijak nerozšiřuje trestní odpovědnost mimo rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákona, proto není nutné, aby ve výroku o vině bylo u spolupachatelů citováno ustanovení §23 tr. zákoníku (shodně již označené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 368/2002 aj.). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ale jasně vyplývá, že právě tuto okolnost, tj. společné jednání ve smyslu §23 tr. zákoníku, soud pokládal za rozhodující z hlediska úvah o právním posouzení činu obviněných (viz str. 12 rozsudku).
Jako zcela nepodloženou nutno označit námitku tohoto dovolatele, že právní posouzení jeho činu je poplatné mediální objednávce. Právní kvalifikace činu obviněných odráží skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů, který má svoji spolehlivou oporu ve výsledcích řádně provedeného dokazování.
Taktéž obviněný J. Ž. uplatnil výhrady vůči správnosti závěrů o spolupachatelství, existenci úmyslného zavinění a nesouhlasil ani se zjištěním, že to byl i on, kdo útočil na poškozeného L. H. Na výhrady týkající se spolupachatelství a úmyslného zavinění již bylo reagováno v předchozích částech rozhodnutí. Jakkoliv má posledně uvedená námitka povahu námitky skutkové, stojící mimo přezkum založený dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není od věci uvést, že odvolací soud taktéž shrnul, že výrok odsuzujícího rozsudku, včetně popisu účasti tohoto obviněného na společně páchané trestné činnosti, vychází z dokazování provedeného v hlavním líčení a skutkové zjištění, že i tento dovolatel se zapojil do útoku proti poškozenému L. H., v něm má oporu (viz str. 18 rozsudku).
Je tedy zjevné, že odvolací soud nepochybil, kvalifikoval-li jednání obviněných jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1, 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jednání mladistvého jako pokus provinění vraždy podle §21 odst. 1, 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, §6 zákona č. 218/2003 Sb., jehož se dopustili jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, a že v tomto ohledu napadený rozsudek nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Co se týče výtky obviněného V. H. vztahující se k výši trestu uloženého odvolacím soudem, Nejvyšší soud považuje za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb.).
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39, polehčujících okolností podle §41 tr. zákoníku či přitěžujících okolností podle §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). O takový případ se v posuzované věci nejedná. Odvolací soud, jenž obviněnému V. H. zpřísnil trest odnětí svobody z šestnácti let na sedmnáct let a šest měsíců, v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, jakými úvahami se při tom řídil (str. 19-20 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud konstatoval, že uložení trestu odnětí svobody jen nepatrně nad dolní hranici trestní sazby se jeví jako nepřiměřeně mírné, a to i v porovnání s trestem uloženým dalšímu z dospělých pachatelů, jehož čin byl posouzen stejně jako čin obviněného V. H. Odvolací soud zdůraznil, že nelze přehlédnout dominantní podíl obviněného na celém útoku, včetně toho, že to byl právě obviněný, kdo svou brutalitou hned na počátku napadení poškozených vyjádřil představu o průběhu celého konfliktu, přičemž ostatní obvinění jej následovali. Současně podotkl, že obviněnému přitěžuje fakt, že je osobou v minulosti již opakovaně odsouzenou. Odvolací soud tedy pečlivě uvážil všechny okolnosti relevantní z hlediska výměry trestu, a jeho závěry jsou vyvážené. Trest, který byl obviněnému V. H. uložen, není extrémně přísný a zjevně nespravedlivý.
Totéž lze vztáhnout i k výtce obviněného A. S., že mu byl uložen exemplární trest. Toto tvrzení není nijak relevantně doloženo; naopak z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry pečlivě přihlédl ke všem přitěžujícím i polehčujícím okolnostem, vzal v úvahu nejen předchozí odsouzení a potrestání obviněného, a to i pro násilnou trestnou činnost, ale i jeho výrazně nižší podíl účasti na spáchaném činu v porovnání s dalšími spoluobviněnými, v důsledku čehož mu vyměřil trest odnětí svobody na dolní hranici trestní sazby §140 odst. 3 tr. zákoníku v trvání patnácti let a pro jeho výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do mírnějšího typu věznice, tj. do věznice s ostrahou.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání obviněných byla dílem podána z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu nalézacího nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. nemohl být proto naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání obviněných jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti mladistvého „tulipána“ o odložení výkonu trestního opatření, kterou též podal, poněvadž mladistvý není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.