ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.581.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 581/2020-444
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. U. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 8 To 489/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 24/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. U. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 4 T 24/2019, byl obviněný J. U. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
2. Těchto přečinů se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že
jako vlastník bytu č. XY ve 4. patře bytového domu na XY v Brně, který však na základě nájemní smlouvy ze dne 28. 3. 2014 užívala od téhož dne poškozená K. V., poté co se poškozená dostala do finanční tísně a neuhradila ve lhůtě splatnosti nájemné za měsíc listopad 2014 ve výši 13.000 Kč, avšak do té doby neměla na nájmu nedoplatek, tak
v přesně nezjištěné době v polovině listopadu 2014 v době kolem 11:00 hod. až 12:00 hod. se obviněný pokusil bez předchozí domluvy s poškozenou vniknout do jí užívaného bytu tak, že zasunul svůj klíč do zámku dveří, ale jelikož byl z druhé strany zámku zastrčený klíč poškozené, která byla v tu dobu v bytě, tak se mu dveře odemknout a otevřít nepodařilo, následně začal na dveře bouchat, zvonil na zvonek a vypnul přívod elektřiny do bytu, na což poškozená reagovala otevřením vstupních dveří, před nimi spatřila obžalovaného U. s jeho asistentkou J. T. a A. Š., přičemž ihned po otevření dveří je obžalovaný ještě více rozrazil, bez svolení poškozené vtrhl dovnitř bytu, kde následně setrval asi 15 minut; během té doby na poškozenou křičel, že se má okamžitě vystěhovat, vypadnout z jeho bytu, že on je majitel, proti vůli poškozené prošel celý byt a ptal se jí, zda má ty peníze a poté, co mu poškozená odpověděla, že je nemá, ale že to řeší, dal A. Š. pokyn k výměně vložky zámku ve dveřích, což Š. učinil; následně obžalovaný poškozené sdělil, že se má do hodiny odstěhovat a z bytu odešel, aniž by poškozené předal klíče k novému zámku vstupních dveří do bytu,
téhož dne v době kolem 16:00 hod. až 17:00 hod. přišel obžalovaný opět do bytu, odemkl si dveře, svítil si baterkou, a když v bytě zahlédl poškozenou, tak se jí ptal, co tam ještě dělá a ať vypadne z jeho bytu, což opakoval, a dále poškozené vyhrožoval, že pokud se neodstěhuje, tak ji vystěhuje on sám, v bytě setrval přibližně 10 až 15 minut, během té doby se s ním poškozená pokoušela domluvit, aby na nájemné použil peníze z její kauce ve výši 26.000 Kč, kterou při podpisu smlouvy uhradila, na což obžalovaný nereagoval, a když jej prosila, aby jí alespoň zapnul elektřinu, protože jí je strašná zima a v lednici a mrazáku má potraviny, které by se mohly zkazit, tak jí odpověděl, že elektřinu zapne až mu zaplatí;
od tohoto dne až do 1. 12. 2014 do bytu poškozené bez jejího souhlasu a předchozího upozornění vstupoval téměř každý den v různou denní dobu od 08:00 hodin do 23:00 hodin, opakovaně poškozenou vyzýval k vystěhování, poškozená však neměla tuto situaci v krátké době jak vyřešit a měla obavu byt opustit, protože v něm měla veškeré své osobní věci, které se obávala v bytě zanechat, neboť by se k nim již nemusela dostat, a proto v bytě i přes obavu z obžalovaného a celkově v nekomfortní situaci, kdy v bytě nefungovala elektřina, topení a netekla teplá voda, setrvávala dál;
dne 28. 11. 2014 v době kolem 16:00 hod. opětovně bez souhlasu poškozené vstoupil do bytu a na poškozenou začal řvát: „co tady děláš, ty káčo pitomá“ dále používal výrazy jako: „ty huso, krávo“, vyhrožoval poškozené, že má okamžitě vypadnout z jeho bytu, přičemž říkal: „tady nebudeš“ a postupně otevíral v bytě okna a balkonové dveře, aby vznikl průvan a teplota v bytě ještě víc klesla, následně v šachtě bytu uzavřel přívod vody; vystrašená poškozená se s obžalovaným snažila dohodnout, což se jí však nepodařilo, proto vzala do ruky svůj mobilní telefon zn. Samsung Galaxy S, aby si zavolala pomoc, čemuž se obžalovaný snažil zabránit tím, že se jí pokusil telefon z ruky vzít, čemuž poškozená zabránila tak, že si jej schovala pod bundu;
následně obžalovaný poškozenou natlačil na sedačku a na zeď za sedačkou, začal na ni řvát a mířit na ní pěstí, jako by jí chtěl udeřit, což však neučinil, poškozená křičela, ať ji nechá být a co si to dovoluje, načež obžalovaný na poškozenou řval, ať „drží hubu a že ji nechá zmlátit cikánama a vystěhovat“, přitom ji chytil za šálu, kterou měla omotanou okolo krku a začal s poškozenou třást od stěny směrem k němu, přičemž poškozené z bundy vypadl mobilní telefon, obžalovaný ho ihned zvedl a úderem o zem jej poškodil; poškozená křičela a bránila se mu, takže svého jednání zanechal, následně obžalovaný šel ke kuchyňské lince, kde vzal notebook zn. Toshiba Satelite včetně napájecí šňůry patřící poškozené a s těmito věcmi z bytu odešel, přičemž ještě při odchodu poškozené řekl, ať z bytu vypadne; odcizením počítače s příslušenstvím způsobil poškozené škodu ve výši 9.200 Kč, poškozením mobilního telefonu škodu ve výši 4.600 Kč,
poté, co obžalovaný vypnutím elektřiny, v důsledku čehož nesvítila světla, nefungovalo topení a netekla teplá voda, byt úmyslně učinil v zimním období prakticky neobyvatelným, byla poškozená nucena byt dne 1. 12. 2014 předčasně opustit a zanechat v něm veškeré své osobní věci;
obžalovaný následně v blíže nezjištěné době vstoupil do bytu, věci poškozené svévolně odvezl na nezjištěné místo a naložil s nimi neznámým způsobem; takto si přisvojil majetek poškozené, který zůstal v bytě, konkrétně věcí blíže specifikovaných ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku v celkové hodnotě 411.300 Kč ,
obžalovaný svým jednáním poškozené K. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, způsobil škodu odcizením osobních věcí ve výši 420.500 Kč a škodu poškozením mobilního telefonu ve výši 4.600 Kč .
3. Za uvedené přečiny byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 3 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
4. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla dále obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil, možností a schopností uhradil škodu, kterou trestnými činy způsobil.
5. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo dále obviněnému uloženo nahradit poškozené K. V. škodu ve výši 425.100 Kč.
6. Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 4 T 24/2019, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání .
7. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 8 To 489/2019 , tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 8 To 489/2019, podal obviněný J. U. prostřednictvím svého obhájce dovolání , v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
9. V rámci námitek týkajících se přečinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněný uvádí, že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka skutkové podstaty tohoto trestného činu, že odvolací soud se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami proti odsuzujícímu rozsudku, čímž podle něj došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry je extrémní nesoulad. Podle obviněného nebylo prokázáno přisvojení cizích věcí a následné nakládání s nimi jako s vlastními. Uvádí, že věci z bytu poškozené pouze uskladnil v restauraci. Věci tedy podle svého vyjádření neměl v úmyslu zcizit a trvale je neoprávněně užívat, nýbrž je pouze uskladnit do té doby, než se o ně poškozená přihlásí, což nakonec s velkým časovým odstupem udělala, pouze však, pokud jde o sedací soupravu. Obviněný uvádí, že jako úspěšný podnikatel nemá potřebu krást z pronajatého bytu osobní věci svobodné dívky a s těmito disponovat jako s vlastními.
10. Námitky obviněného se týkají i seznamu věcí, které poškozená v bytě zanechala. Uvádí, že u jednotlivých položek nebylo písemně doloženo jejich pořízení, když bylo pouze konstatováno, že byly zaplaceny platební kartou. Zdůrazňuje, že poškozená seznam vytvořila až čtyři roky poté, co mělo dojít k odcizení věcí. Uvádí také, že je nepravděpodobné, že by poškozená skutečně v bytě zanechala uvedené cenné věci, když od obviněného následně poptávala pouze opotřebovanou sedací soupravu. Nevěrohodnost tohoto seznamu podle něj dokládá i to, že poškozená měla v rozhodné době závazky po splatnosti. Navíc se podle svého tvrzení pokusil poškozenou kontaktovat s tím, aby si věci odnesla, avšak neúspěšně.
11. K přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku obviněný uvádí, že z hlediska objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu nebylo spolehlivě prokázáno svévolné vcházení obviněného do bytu proti vůli poškozené, když i svědci T. a T. uvedli, že obviněný neprocházel celý byt. V takové situaci byly podle obviněného dány důvodné pochybnosti o jeho jednání. Obviněný uvádí, že se pouze snažil vyřešit situaci dohodou s dlouhodobě problémovou nájemkyní, se kterou chtěl mluvit pouze mezi dveřmi a která mu vstup do bytu dovolila.
12. Ještě výraznější je podle obviněného situace stran přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Z hlediska objektivní stránky totiž podle něj nebylo prokázáno, že by obviněný násilím nebo hrozbou násilí nutil poškozenou, aby se vystěhovala. Nebyl prokázán ani úmysl vymoci si násilím či jeho pohrůžkou vystěhování poškozené. Podle obviněného se tedy opět jedná o situaci „tvrzení proti tvrzení“. Obviněný znovu poukazuje na extrémní rozpor, kterým jsou rozhodnutí soudů podle něj zatížena.
13. Z těchto důvodů obviněný Nejvyššímu soudu navrhuje, aby zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
14. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
15. Státní zástupce předně zdůrazňuje, že dovolací argumentace obviněného je z velké části opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, na kterou oba soudy reagovaly a bezezbytku se s ní vypořádaly. Nadto nelze přehlédnout, že významná část námitek stojí mimo rámec vytýkaných dovolacích důvodů. Dovolání je totiž podle státního zástupce z valné části postaveno na výhradách obviněného proti hodnocení provedených důkazů, potažmo proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu, se kterými dovolatel v převážné míře nesouhlasí. Takové námitky popírající skutková zjištění však podle státního zástupce pod uplatněný ani pod žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze.
16. Podle názoru státního zástupce realizoval Městský soud v Brně komplexní dokazování, provedené důkazy také řádným způsobem – nejen jednotlivě, jak to činí obviněný, ale i ve vzájemných souvislostech – vyhodnotil, přičemž dospěl k takovým skutkovým závěrům, které z nich logicky vyplývají. Svým povinnostem se podle státního zástupce nezpronevěřil ani soud odvolací, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a s jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal.
17. Jednání obviněného naplnilo podle státního zástupce veškeré znaky skutkových podstat trestných činů, za které byl odsouzen. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by podle státního zástupce bylo s jistou dávkou tolerance možno podřadit námitky týkající se naplnění objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu krádeže, v rámci kterých obviněný namítá, že nebylo prokázáno přisvojení si cizí věci z jeho strany a nakládání s věcmi jako s vlastními a že současně nebyl prokázán ani jeho úmysl k takovému jednání. Jde však o námitku zjevně neopodstatněnou, se kterou se oba soudy vypořádaly.
18. K tomu státní zástupce uvádí, že je nepochybné, že obviněný se zmocnil věcí, které držela poškozená, a s převážnou částí z nich naložil blíže nezjištěným způsobem. Tím naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to jak její objektivní, tak i subjektivní stránku. Obviněný se totiž věcí poškozené zmocnil a zároveň si je přisvojil, čímž jí způsobil větší škodu. Samotný pojem přisvojení je zpravidla vykládán jako získání možnosti trvalé dispozice s věcí či vytvoření možnosti s věcí nakládat jako s vlastní. Rozhodující je, že pachatel se věci zmocní, aby s ní dále naložil jako s věcí vlastní. Krádež je pak dokonána již samotným zmocněním se takové věci s uvedeným úmyslem nakládat s ní jako s vlastní, přičemž se nepožaduje, aby pachatel věc po nějakou další dobu držel či s ní nějak nakládal. Pokud jde o nyní posuzovanou trestní věc, k takovému „přisvojení“ jednáním dovolatele skutečně došlo. Jednal totiž s vůlí nakládat s věcmi jako s vlastními, když poškozené svévolně odňal možnost s nimi nakládat, odmítal s ní komunikovat, věci jí nevydal, odvezl je na neznámé místo, přičemž naprostou většinu z nich poškozené nevrátil a naložil s nimi nezjištěným způsobem. Je tedy možno uzavřít, že obviněný se věcí poškozené zmocnil s vůlí nakládat s nimi jako s vlastními a získal také možnost trvalé dispozice s nimi. Proto byl naplněn i znak přisvojení si těchto věcí. Obviněný přitom jednal s úmyslem přímým. Jeho jednání bylo totiž cílené, byl si velmi dobře vědom, co činí, věděl také, že jde o věci náležející poškozené a přesto s nimi naložil tak, že je z dosahu poškozené odňal (u většiny věcí natrvalo).
19. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, jakož i s tím, aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
20. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice . Obhájce obviněného na tuto výzvu reagoval podáním ze dne 4. 6. 2020, ve kterém uvedl, že státní zástupce ve svém vyjádření toliko citoval argumenty soudu prvního stupně, aniž by akceptoval dovolací námitky obviněného.
21. Obviněný znovu opakuje, že nespáchal trestný čin krádeže a že věci z bytu pouze uskladnil, aby byt vyklidil pro dalšího nájemce. Nelze tak hovořit o úmyslu věci ukradnout a neoprávněně je užívat. Obviněný opakuje své výhrady proti seznamu věcí, které předložila poškozená. Závěrem uvádí, že trvá na podaném dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
23. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
25. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
26. V obecné rovině lze k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést, že dovolací důvod podle uvedeného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
27. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
28. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
29. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , ten je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
30. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
31. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
32. Dovolací námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. jsou směřovány pouze proti výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným přečiny vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
33. Nejvyšší soud musí v první řadě konstatovat, že námitky obviněného, které jsou obsahem jeho dovolání, byly součástí jeho obhajoby již před soudem prvního stupně a následně v rámci odvolacího řízení, přičemž s těmito jeho námitkami se nižší soudy již vypořádaly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí. S ohledem na toto zjištění proto musí Nejvyšší soud nejprve zdůraznit, že pokud obviněný v podaném dovolaní opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakoval v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
34. Dále je nutno konstatovat, že ne všechny tyto jeho námitky bylo možné podřadit pod uplatněné dovolací důvody, neboť by se týkaly nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takovou námitkou, která se mohla stát předmětem dovolacího přezkumu, je námitka obviněného vztahující se k přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pokud obviněný namítl, že mu nebylo prokázáno přisvojení si cizí věci a nakládání s nimi jako s vlastními. K této námitce se Nejvyšší soud vyjádří níže v tomto usnesení.
35. Převážná část dalších námitek obviněného však již stojí mimo rámec vytýkaných dovolacích důvodů. Obviněný totiž ve shodě s doposud uplatňovanou obhajobou zpochybňuje skutkové závěry nalézacího soudu, a to svými výhradami k hodnocení provedených důkazů. Pokud obviněný nadále trvá na tom, že se nemohl dopustit přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť do bytu poškozené nevstupoval proti vůli poškozené, že se nemohl dopustit přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, protože poškozenou násilím či jeho pohrůžkou nenutil, aby se z bytu vystěhovala, že se nemohl dopustit přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť poškozená naprostou většinu věcí, které jí měl údajně odcizit, nevlastnila a notebook mu dala sama jako zástavu, případně, že se o věci, které v bytě zanechala, žádným způsobem nezajímala, pak je nutné konstatovat, že tuto část námitek popírající skutková zjištění pod žádný dovolací důvod podřadit nelze, neboť se jedná o skutkové a procesní námitky, které nelze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkoumat v dovolacím řízení.
36. Námitky skutkového charakteru by s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možné přezkoumat pouze tehdy, pokud by byl dán tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy, což obviněný ve svém dovolání, jakkoliv bez zásadnějšího zdůvodnění, činí.
37. Nejvyšší soud se k otázce tzv. extrémního nesouladu částečně vyjádřil již výše v tomto usnesení. Přesto lze znovu zrekapitulovat, že se jedná o situace, kdy jsou zjišťována zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy. Jde o případy, kdy absentuje srozumitelné odůvodnění rozsudku a jsou zjišťovány zásadní logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrů, Dále se může jednat o případy opomenutí stěžejních důkazů případně jejich nehodnocení, případně situace, kdy zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí a nemají oporu v provedeném dokazování, popř. jsou založena na důkazech, které zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
38. Taková situace však v této trestní situaci nenastala. V obecné rovině lze konstatovat, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, tedy v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a zároveň takto řádně provedené důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, při pečlivém uvážení všech okolností případu, tedy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Skutečnost, že obviněný s takovýmto hodnocením důkazů ze strany soudů není spokojen, nemůže bez dalšího znamenat, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná a že tímto způsobem bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.
39. Z hlediska konkrétní důkazní situace v této trestní věci pak lze uvést, že obviněný není usvědčován toliko výpovědí poškozené (jejíž věrohodností se soudy také zabývaly), ale ve spojení s touto výpovědí také dalšími důkazy, a to dalšími ve věci slyšenými svědky, jakož i listinnými důkazy v podobě SMS komunikace, odborného vyjádření k časové hodnotě věcí, protokolu o poškození telefonu a dalšími důkazy citovanými v rozsudku nalézacího soudu. S ohledem na tyto důkazy a jejich vyhodnocení nalézacím soudem v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. nalézací soud důvodně neuvěřil účelové výpovědi obviněného, že skutkový děj proběhl jinak, než jak jej soudy zjistily, neboť obviněný byl veden pouze snahou zbavit se trestní odpovědnosti. Výhrady nelze mít ani k přezkumu napadeného rozsudku nalézacího soudu ze strany odvolacího soudu, který se odvoláním obviněného zabýval a s jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal.
40. Lze tedy s odkazem na soudy učiněné skutkové závěry uzavřít, že pokud obviněný v řadě případů vstupoval proti vůli poškozené do jí užívaného bytu, na tuto křičel, nadával jí, fyzicky ji natlačil na sedačku, vyhrožoval jí pěstí a křičel na ni, ať „drží hubu, že ji nechá zmlátit cikánama a vystěhovat“, pak toto jeho jednání motivované snahou poškozenou z bytu vystěhovat naplnilo znaky skutkových podstat přečinů vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Z hlediska přečinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku pak soudy po vyhodnocení důkazů učinily spolehlivý závěr, že poškozená věcmi uvedenými ve skutkové větě rozsudku skutečně disponovala, resp. že obviněnému notebook do zástavy nepředala.
41. Jak již bylo konstatováno výše, pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by s určitou mírou tolerance bylo možno podřadit námitky obviněného ohledně nenaplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu krádeže, neboť nebylo prokázáno přisvojení si cizí věci z jeho strany a nakládání s věcmi jako s vlastními a současně nebyl prokázán ani jeho úmysl k takovému jednání. Je však třeba zdůraznit, že i tato námitka obviněného je v zásadě jeho polemikou se skutkovými závěry obou soudů, které se navíc s touto námitkou vypořádaly.
42. K této námitce pak Nejvyšší soud uvádí, že skutkovou podstatu přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku naplní ten pachatel, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí takovým činem větší škodu. Trestný čin krádeže je majetkovým deliktem, kterým se chrání cizí majetek, především vlastnické právo, ale i držba věci, její detence, resp. faktické držení.
43. Uvedenou námitku obviněného je nutné konfrontovat se zjištěním, že obviněný poté, co poškozená v důsledku jeho předchozího protiprávního jednání opustila předmětný byt, z tohoto odvezl její věci, které uložil mimo její dosah, dílem s nimi naložil blíže nezjištěným způsobem, dílem je nechal k užívání jiným osobám (sedací souprava, notebook). Do určité míry je z hlediska vypořádání se s uvedenou námitkou obviněného zásadní, že obviněný nereagoval na opakované pokusy poškozené kontaktovat ho s cílem dosáhnout navrácení věcí, přičemž k navrácení jen zlomku odcizených věcí (v případě sedací soupravy navíc zjevně poškozených), došlo až se značným časovým odstupem. Je tedy zřejmé, že obviněný (z hlediska pojmu přisvojení ) získal možnost trvalé dispozice s věcí, respektive si vytvořil možnost nakládat s věcmi poškozené jako s vlastními. Trestný čin krádeže je přitom dokonán již samotným zmocněním se takové věci s uvedeným úmyslem nakládat s ní jako s vlastní, přičemž se nepožaduje, aby pachatel věc po nějakou další dobu držel či s ní nějak nakládal. K této situaci v této trestní věci došlo, neboť obviněný jednak nakládal s věcmi poškozené jako s vlastními, jednak jí svévolně odňal možnost s nimi nakládat, neboť je odvezl na neznámé místo, dále s ní odmítal ohledně vydání věcí komunikovat, naprostou většinu věcí poškozené nevrátil a naložil s nimi nezjištěným způsobem. Lze tedy uzavřít, že pokud se obviněný věcí poškozené zmocnil zjišťovaným způsobem a získal také možnost trvalé dispozice s nimi, pak jednal s vůlí nakládat s nimi jako s vlastními a proto svým jednáním naplnil i znak přisvojení si těchto věcí.
44. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, je především z výše uvedeného zřejmé, že obviněný zásahem do domovní svobody, svobody rozhodování a do vlastnického práva poškozené jednal cíleně a svévolně, kdy k uspokojení svých vlastních zájmů zcela rezignoval na jakoukoliv ochranu práv poškozené jako nájemkyně. Pokud tedy jednal tímto způsobem a vědomě nepostupoval v souladu se zákonem, pak jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 tr. zákoníku. Tím naplnil nejen všechny znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, a způsobil takovým činem větší škodu, ale také obou výše uvedených trestných činů .
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
45. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . Logicky současně platí, že nejsou-li takto koncipované námitky dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou být ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě (právě tu obviněný uplatnil).
46. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 6. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář