ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.8.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 8/2020-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 2. 2020 o dovolání obviněného Š. H. , nar. XY, trvale bytem XY, okres Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 9 To 244/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 7 T 31/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného Š. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 5. 2019, sp. zn. 7 T 31/2018, byl obviněný Š. H. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v písemném podání datovaném dne 26. 9. 2017 a doručeném dne 4. 10. 2017 na Generální inspekci bezpečnostních sborů Karlovy Vary, uvedl vědomě nepravdivé skutečnosti ohledně zákroku příslušníků Policie ČR Obvodní oddělení XY a Obvodní oddělení XY proti jeho osobě dne 21. 9. 2017 v prostorách hotelu XY, kdy v podání uvedl, že se policisté v prostorách kanceláře na něj vrhli, strhli jej k zemi a začali do něho kopat, mlátit jej, v důsledku čehož utrpěl tržnou ránu na bradě, zhmoždění žeber, pohmožděniny po celém těle a psychické trauma, následně dne 2. 11. 2017 při podání vysvětlení podle §158 odst. 6 trestního řádu na Generální inspekci bezpečnostních sborů, oddělení prověřování a dokumentace, pracovišti Karlovy Vary, Truhlářská 488/17, Karlovy Vary, po poučení o trestní odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů (křivé obvinění podle §345, pomluvy podle §184, poškození cizích práv podle §181 a nadržování podle §366 tr. zákoníku) opětovně uvedl vědomě nepravdivé skutečnosti ohledně zákroku policistů z Obvodního oddělení Policie ČR XY a Obvodního oddělení Policie ČR XY proti jeho osobě dne 21. 9. 2017 v prostorách hotelu XY v Karlových Varech, kdy uvedl, že jej dva policisté v kanceláři strhli ze židle na zem, lámali mu ruce za záda, šlapali po něm, na chodbě před kanceláří do něho začali kopat a řvali na něj, ať neřve a drží hubu; na základě nepravdivých skutečností uvedených obviněným v písemném podání ze dne 26. 9. 2017 byly policejním orgánem Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení prověřování a dokumentace, pracoviště Karlovy Vary, dne 1. 11. 2017 zahájeny podle §158 odst. 3 tr. ř. úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy byli mimo jiné osoby vyslechnuti i policisté účastnící se služebního zákroku proti obviněnému dne 21. 9. 2017, a to z Obvodního oddělení Policie ČR XY A. K. a J. C., z Obvodního oddělení policie ČR XY M. Z., M. M. a P. V., přičemž po provedeném prověřování byla věc podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku usnesením policejního orgánu GIBS, pracoviště Karlovy Vary ze dne 1. 1. 2018, č. j.: GI-4317-34/TČ-2017-842041 odložena podle §159a odst. 1 tr. ř., neboť se ve věci nejednalo o podezření ze spáchání trestného činu a nebylo namístě věc vyřídit jinak, usnesení nabylo právní moci dne 1. 2. 2018 .
Za to byl obviněný odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 ½ (jeden a půl) roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 5. 2019, sp. zn. 7 T 31/2018, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině i trestu.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 9 To 244/2019 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 9 To 244/2019, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 386), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném v nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že se odvolací soud nijak nezabýval jeho odůvodněním odvolání. Uvedl, že událost popsal svými slovy tak, jak ji vnímal on, stejně tak učinili policisté.
Přestože jsou místa, kde se popis události rozchází, má za to, že křivě ve věci nevypovídal. Byl vystrašený a bál se. Byl ve stresu a nastalá situace pro něj byla nepříjemná a stresující. Jak vyplývá ze znaleckého posudku, má dispozice nastalé situace nadhodnocovat. K tomu měl podle jeho názoru soud přihlédnout, avšak toto vůbec neučinil. Pokud tedy soud uzavřel, že se dopustil trestného činu, tak jeho posouzení není přiléhavé a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud se v odůvodnění napadeného usnesení posouzením správnosti použité kvalifikace skutku téměř vůbec nezabýval, když pouze zmínil, že soud prvního stupně provedl veškeré dostupné a potřebné důkazy, rozhodné pro zjištění skutkového stavu. Dále obviněný uvádí, že v napadeném rozhodnutí nenašel vyjádření skutkových okolností, které by odůvodňovaly závěr soudu. Skutková věta výroku rozsudku okresního soudu neobsahuje ani popis vědomostní a volní stránky psychického stavu k vytýkané trestné činnosti, zejména k jejímu následku, kdy není nijak specifikován jeho úmysl. Ani z výroku není dostatečně zřejmé, čím a jak měl policisty křivě obvinit.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a odvolacímu soudu uložil, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 20. 11. 2019 (č. l. 389v). Dne 9. 12. 2019 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NZO 1248/2019, v němž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se po seznámení se s obsahem dovolání a spisovým materiálem, nebude k dovolání obviněného věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 9 To 244/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Š. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených výše tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně . Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Námitky obviněného však tento předpoklad nenaplňují, neboť obviněný prostřednictvím uplatněných námitek soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů , zejména znaleckého posudku vypracovaného na jeho osobu a výpovědi policistů, kdy v rámci namítaných vadných skutkových zjištění a své vlastní verze událostí uvádí, že se jednalo o situaci, kterou toliko vnímal odlišně od policistů, neboť byl vystrašený, bál se a byl ve stresu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný Š. H. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný své dovolání nicméně z části směřoval proti samotnému odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího, a především pak usnesení odvolacího soudu, kdy namítal, že se odvolací soud v napadeném usnesení nijak nezabýval jeho odůvodněním odvolání, resp. odvolací soud se v odůvodnění napadeného usnesení nezabýval posouzením správnosti použité kvalifikace skutku. Zde je třeba připomenout, že podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.
Obviněný shledává, že z výroku není dostatečně zřejmé, čím a jak měl křivě obvinit zasahující policisty, a současně skutková věta neobsahuje popis vědomostní a volní stránky, tedy vyjádření skutkových okolností odůvodňujících závěr o jeho úmyslu.
Ve skutkové větě rozsudku je jednoznačně uvedeno, jaké jednání zasahujících policistů popsal obviněný v písemném podání a jaké popsal v rámci podání vysvětlení, kdy se jednalo o strhnutí k zemi (ze židle), kopání, mlácení, lámání rukou za zády, šlapání po jeho těle, v důsledku čehož utrpěl jím popsaná zranění (tržná rána na bradě, zhmožděnina žeber, pohmožděniny a psychické trauma), na podkladě čehož byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby [§329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Ze znění skutkové věty je jednoznačné, že obviněný zasahující policisty A. K., J. C., M. Z., M. M. a P. V. obvinil z jednání, které naplňovalo skutkovou podstatu přečinu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a vystavil je tak trestnímu stíhání. Obviněný tak učinil písemně, přičemž v rámci ústního podání vysvětlení na obsahu svého písemného podání setrval, přestože byl poučen o důsledcích za uvedení vědomě nepravdivých údajů – křivé obvinění.
Přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. e) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, a spáchá-li takový čin na jiném, který vůči němu plnil svoji povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Obvinění zde spočívá v jednání pachatele, které může být podnětem k trestnímu stíhání konkrétní nevinné osoby . Zpravidla půjde o oznámení učiněné některému orgánu činnému v trestním řízení. Forma tohoto oznámení není rozhodná. Trestním stíháním je řízení podle trestního řádu, jehož účelem je náležitě zjistit trestné činy a jejich pachatele podle zákona spravedlivě potrestat. Začíná vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. a končí právní mocí rozsudku nebo jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé.
Z hlediska úmyslu se u skutkové podstaty podle odst. 2 předpokládá úmysl přímý ve vztahu k lživému obvinění [15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], tedy, že si pachatel trestného činu křivého obvinění byl vědom toho, že obviňuje jinou osobu nepravdivě, přičemž navíc je zde vyžadován specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání , u kterého však postačuje i srozumění s tímto následkem, tj. i úmysl eventuální [15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3236–3238).
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn . Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Přestože obviněný technicky nerozporuje, co se během incidentu mezi ním a zasahujícími policisty stalo, trvá na tom, že věci vnímal subjektivně tak, jak je popsal. V rámci provedeného dokazování však bylo zjištěno, že jednání policistů bylo zcela adekvátní situaci. Stran vyjádření vědomostní a volní stránky v rámci skutkové věty je možno uvést, že ve skutkové větě je jasně uvedeno, že se obviněný dopustil předmětného jednání vědomě a opětovně vědomě – tedy uvedl vědomě nepravdivé skutečnosti, které spočívaly právě ve výše uvedeném popisu jednání zasahujících policistů proti jeho osobě. Ačkoli není v rámci skutkové věty výslovně uvedeno, že se obviněný předmětného jednání dopustil úmyslně, vědomost jeho jednání je jasně vyjádřena, přičemž i ze samotného kontextu je možno takový závěr bezesporu učinit. V rámci odůvodnění pak nalézací soud uvedl, že obviněný se předmětného jednání „ dopustil s úmyslem přivodit policistům trestní stíhání, což sám vyjádřil v podaném písemném znění. Úmysl přivodit trestní stíhání policistů je zřejmý z té skutečnosti, že obžalovaný svůj přípis ze dne 26. 9. 2017 označený jako stížnost na postup policie adresoval právě GIBS, v přípisu samotném se domáhal potrestání policistů “ (str. 5 rozsudku). Konstatoval, že „ v této projednávané věci soud považuje jednání obžalovaného představující lživé obvinění policistů za zcela věcné, promyšlené s cílem dosáhnout jejich potrestání “ (str. 6 rozsudku). Odvolací soud pak doplnil, že obviněný „ neobvinil křivě příslušníky Policie ČR ve vypjaté situaci, kterou popisoval, tedy dne 21. 9. 2017, ale své písemné podání datoval dne 26. 9. 2017 a následně byl ještě vyslechnut po řádném poučení dne 1. 11. 2017 “ (str. 3 napadeného usnesení).
S ohledem na výše uvedené se tedy Nejvyšší soud se závěry soudů o naplnění objektivní i subjektivní stránky přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. e) tr. zákoníku zcela ztotožňuje.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 2. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu