ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1071.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 1071/2019-219
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Hoškem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoké 92, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za účastí vedlejšího účastníka na straně žalované P. D., soudního exekutora Exekutorského úřadu XY sídlem XY, o náhradu škody ve výši 415 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 146/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2018, č. j. 15 Co 262/2018-198, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se proti žalované domáhal zaplacení částky 415 800 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také „OdpŠk“, a to jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora P. D. při provádění exekuce prodejem nemovitých věcí v exekuci vedené pod sp. zn. 015 EX 913/2009, jenž v dražební vyhlášce podle tvrzení žalobce neuvedl závadu spojené s draženou nemovitostí - pozemkem parcelního čísla XY, v katastrálním území XY, v podobě vedení telekomunikační sítě a její cenu nestanovil s ohledem na tuto závadu, přičemž žalovaná částka představuje rozdíl mezi vydraženou cenou pozemku a obvyklou cenou pozemku se závadou.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2017, č. j. 22 C 146/2016-151, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 20. 11. 2017, č. j. 22 C 146/2016-164, žalobu o zaplacení částky 415 800 Kč s úroky z prodlení zamítl (výrok I) a uložil žalobci, aby na náhradě nákladů řízení zaplatil žalované 300 Kč a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované 1 320 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 10. 2018, č. j. 15 Co 262/2018-198, rozsudek soudu prvního potvrdil (výrok I), uložil žalobci, aby zaplatil vedlejšímu účastníkovi na straně žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 720 Kč (výrok II), a rozhodl, že mezi žalobcem a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl včasným dovoláním žalobce (dále také „dovolatel“), který přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Podle žalobce nebyla dosud řešena (1) otázka odpovědnosti státu za škodu v případě nesprávného určení výsledné ceny nemovitostí soudním exekutorem, jež je závazná pro stanovení nejnižšího podání, a to spočívajícím v chybném postupu při zjištění a určení ceny práva a závad, jež snižují cenu nemovitosti.
Žalobce dále uvedl, že dosud nebyla řešena (2) otázka, zda soudní exekutor, respektive stát, odpovídá vydražiteli za způsobenou škodu, pokud soudní exekutor určil výslednou cenu pozemku chybným postupem vyšší, než jaká se později v důsledku zjištění závady pozemku, kterou exekutor měl a mohl zjistit, ukázala po vydražení pozemku jako podstatně nižší, a jaká je výše této škody.
Podle žalobce rovněž nebyla řešena (3) otázka, zda veškeré úkony soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti, tedy i rozhodnutí soudního exekutora, jsou nesprávným úředním postupem ve smyslu §4 OdpŠk.
Žalobce dále vyjádřil (4) názor, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť podle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je za určitých okolností dána odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím i v případě, že nedošlo ke zrušení nezákonného rozhodnutí, k čemuž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, a na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2159/11.
Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci, že postup soudního exekutora, spočívající v opatření znaleckého posudku a jeho hodnocení, je činností přímo směřující k vydání rozhodnutí ve smyslu §8 OdpŠk a že usnesení soudního exekutora o ceně mohlo založit odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci soudním exekutorem pouze tehdy, bylo-li by pro nezákonnost zrušeno či změněno. Podle žalobce usnesení soudního exekutora o ceně je jeho autoritativním úkonem při výkonu exekuční činnosti, je realizací způsobu exekuce, a proto je nutno jej podřadit pod §4 odst. 2 OdpŠk jako úřední postup. Z tohoto důvodu podle žalobce usnesení o ceně, jež je „mezičlánkem“ celého procesu exekuce a podkladem pro další úkony soudního exekutora směřující k dražbě, nemusí být nutně pro založení odpovědnosti státu za škodu zrušeno či změněno ve smyslu §8 OdpŠk, přičemž se ani s ohledem na §336a odst. 4 o. s. ř. nejedná o nezměnitelné rozhodnutí. Dále vyjádřil názor, že závěr odvolacího soudu, že neexistuje odpovědnostní titul, protože usnesení o ceně nebylo zrušeno, vylučuje založení odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí soudního exekutora, což je v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). V této souvislosti uvedl, že škoda byla způsobena postupem soudního exekutora, který se odrazil v usnesení o ceně, jež ale nemohlo být pro nezákonnost z žalobcovy vůle zrušeno či změněno, neboť žalobce jako vydražitel nebyl účastníkem exekučního řízení v této fázi exekuce prodejem nemovitostí a nebyl tedy osobou oprávněnou podat proti usnesení o ceně odvolání. Dodal dále, že vydražitel po vydražení nemovitosti nemá jakoukoliv možnost brojit proti stanovení výsledné ceny ani proti stanovenému nejnižšímu podání, jež stanovuje minimální hranici pro cenu pozemku dosažené dražbou. Podle žalobcova názoru, pokud byl soudní exekutor v postupu při stanovení závad pozemku a výsledné ceny nemovitostí nečinný, když nepořídil znalecký posudek, jenž by umožňoval objektivně spolehlivý závěr o neexistenci závad váznoucích na pozemku a tedy o obvyklé ceně pozemku a nedostál tak svým zákonným povinnostem pečlivého a náležitého hodnocení důkazu, dopustil se pochybení, za nějž musí odpovídat. V této souvislosti vytkl odvolacímu soudu, že přehlédl skutečnosti ohledně vad pozemku nezohledněných soudním exekutorem a vyplývajícím z důkazů ve spise. Proto dle jeho názoru nelze na splnění podmínky zrušení rozhodnutí usnesení o ceně trvat, neboť požadavek na její naplnění by vedl k vyloučení odpovědnosti státu při současném splnění podmínek odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu, k čemuž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08. Vytkl rovněž soudům obou stupňů, že nebyl řádně poučen podle §118a o. s. ř., pokud měly soudy za neprokázané jeho tvrzení, že závěry posudku o neexistenci závad nemají oporu v podkladech posudku, přičemž jeho pochybnosti o správnosti a věrohodnosti byly vyvolány rozporem s výsekem mapy, která je podkladem posudku. Tento rozpor pak podle žalobce mohl a měl soudní exekutor při náležitém hodnocení posudku odhalit a postarat se o jeho odstranění.
Žalobce navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a aby byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ani vedlejší účastník na straně žalované se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobcem vymezené dovolací otázky (1) a (2), ve kterých napadá nesprávné určení ceny v exekuci dražené nemovitosti z důvodu její závady, se týká otázky postupu soudního exekutora při stanovení ceny posudku a s tím souvisejícího hodnocení znaleckého posudku a následného přenesení tohoto závěru do výroku dražební vyhlášky, která již byla dovolacím soudem řešena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2012, s p. zn. 28 Cdo 2323/2011, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 914/2018, pak vyjádřil tento závěr: „Námitka žalobce, že soudní exekutor neuvedl ve výroku, dražební vyhlášky veškeré závady spojené s draženou nemovitostí, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Obsahem dražební vyhlášky má být mj. výrok o právech a závadách spojených s nemovitostí [srov. §336b odst. 2 písm. f) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2010]; ten exekutor v dražební vyhlášce uvádí zpravidla v takové podobě, jak o nich rozhodl v pravomocném usnesení o ceně v předchozí fázi výkonu rozhodnutí (srov. §52 odst. 2 a §69 zákona č. 120/2001 Sb. , exekuční řád, a §336a odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2010). Usnesení o ceně zase předchází fáze oceňování nemovitosti soudním znalcem (srov. §336 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2010). Závadami spojenými s nemovitostmi se přitom rozumí především věcná břemena, jimiž je nemovitost zatížena, nájemní práva a jiná práva, která zavazují vlastníka nemovitosti (povinného), aby něco konal, něčeho se zdržel nebo něco strpěl (srov. též §336a odst. 2 o. s. ř. definující závady, jež prodejem v dražbě nezaniknou). Uvedené závady pak nalézají své uplatnění již při určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství podle §336a odst. 1 písm. a) o. s. ř. , ve znění účinném do 31. 12. 2010, při němž soud vychází z ocenění provedeného ustanoveným znalcem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2323/2011 ). Z dosavad uvedeného pak vyplývá, že stát nelze činit odpovědným v případě, kdy žalobcem uplatňovaný nárok na náhradu škody cílí na revizi znaleckého posudku, v němž se měla, dle tvrzení žalobce, promítnout skutečnost, že vlastníka dražené nemovitosti zatěžuje rovněž povinnost hradit úvěr váznoucí na společných částech domu (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 4115/12 , kterým byla odmítnuta ústavní stížnost podaná proti naposledy uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu).“
Uvedená judikatura dovolacího soudu nepochybně dopadá i na projednávanou věc, kdy žalobce svůj nárok na náhradu škody rovněž odvozuje od revize znaleckého posudku, v němž se podle jeho názoru měla promítnout skutečnost, že jej jako vlastníka vydraženého pozemku zatěžuje existence vedení telekomunikační sítě na pozemku.
Žalobcem předestřené otázky (1) a (2) tedy přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají.
Pokud se týká žalobcovy otázky (3), zda veškeré úkony soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti jsou nesprávným úředním postupem ve smyslu §4 OdpŠk, pak se jedná o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001). Odvolací soud totiž na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, jestliže neposuzoval všechny úkony soudního exekutora v exekučním řízení a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2221/2008, a ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, uzavřel, že v projednávané věci není dán odpovědnostní titul ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk, neboť postup exekutora při hodnocení znaleckého posudku našel své vyjádření v rozhodnutí, kterým bylo usnesení o ceně pozemku a že pouze toto usnesení, jež by případně bylo lze považovat za odpovědnostní titul, nebylo ani zrušeno ani změněno, přičemž soudu v řízení o náhradu škody zásadně nepřísluší posuzovat jeho správnost.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani žalobcova námitka (4), že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Závěr odvolacího soudu o podmínce zrušení rozhodnutí pro nezákonnost jako nezbytného předpokladu odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí podle §8 odst. 1 OdpŠk je v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5884/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2238/2014). Na uvedeném závěru nic nemění ani dovolatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, neboť v tomto rozhodnutí byla řešena otázka nepřiměřenosti exekuce jako založení odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Ani žalobcem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2159/11, na daném závěru nemůže nic změnit, neboť v projednávaném případě s ohledem na závěry vyjádřené ve shora citovaných usneseních Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2323/2011, a ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 914/2018, nebyla splněna podmínka odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání objektivně přípustné neboť směřuje proti části rozhodnutí odvolacího soudu, která se týká nákladů řízení [ §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ].
Nejvyšší soud tedy postupem podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 6. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu