ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1333.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1333/2018-93
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce R. L. , nar. XY, bytem ve Slovenské republice, XY, zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Bašty 416/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 287/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2017, č. j. 39 Co 221/2017-60, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 3. 2017, č. j. 15 C 287/2016-46, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 418 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 7. 2017, č. j. 39 Co 221/2017-60, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Zaplacení částky 418 500 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal coby peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 31/99 (dále jen „posuzované řízení“), v němž se matka žalobce jako jeho právní předchůdkyně žalobou podanou proti tehdejší Státní bance Československé domáhala vydání majetku, který propadl v rámci trestu propadnutí majetku, jenž byl uložen otci a strýci matky žalobce v trestním řízení vedeném u Lidového soudu v Trenčíně pod sp. zn. 2 T 710/53.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dílem jako nepřípustné a v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti nákladovým výrokům, jako vadné.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace konkrétního kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, nebo o 30 % (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Otázka, zda postačuje zvýšení základní částky přiměřeného zadostiučinění o 10 % na základě zhodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci během posuzovaného řízení [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“], tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Shledal-li odvolací soud důvody pro zvýšení základní částky přiměřeného zadostiučinění v důsledku nesprávného postupu orgánu veřejné moci („dílčí, ale nikoliv zanedbatelné průtahy“), nepředstavuje jeho posouzení dané otázky jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu [srov. bod IV. písm. d) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“)].
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky „dvojího“ snížení základní částky zadostiučinění na základě kritéria složitosti věci [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] o celkem 55 %, když odvolací soud své úvahy s přihlédnutím k okolnostem v posuzovaném řízení řádně odůvodnil snížením o 25 %, neboť věc byla právně, skutkově i procesně složitá, a o dalších 30 %, neboť posuzované řízení bylo projednáváno na čtyřech stupních soudní soustavy. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud přihlédl k tomu, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě [srov. bod IV. písm. a) Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010], přičemž ve výjimečných případech lze uvažovat o zvýšení či snížení základní částky na základě konkrétního kritéria i ve větším rozsahu než o 50 % (srov. bod VI. Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
Ani při posuzování otázky kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud nezvýšil ani nesnížil celkovou přiznanou částku s odůvodněním, že se nejedná o případ zvýšeného významu řízení pro žalobce [srov. bod IV. písm. d) Stanoviska]. Odvolací soud při hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro dovolatele nezaujal jiné řešení, než kterého již bylo dosaženo v judikatuře dovolacího soudu, pokud přihlédl k tomu, že případný zvýšený význam tvrdí a prokazuje poškozený, jehož v tomto ohledu tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní, přičemž není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010), neboť v dané věci nešlo o případ, kdy se se zvýšený význam posuzovaného řízení pro účastníka presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009), tudíž vystupuje do popředí majetkový charakter věci a typově standardní význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 211/2013).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka, jakým způsobem se má zohlednit věk právní předchůdkyně dovolatele, ani otázka, zda se do celkové délky posuzovaného řízení započítává i část řízení vedená s právní předchůdkyní dovolatele. Odvolací soud se totiž ani při řešení těchto otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže na základě konkrétních skutkových okolností dané věci zvýšený význam posuzovaného řízení pro dovolatele (resp. jeho právní předchůdkyni) z důvodu zvýšeného věku předchůdkyně dovolatele neshledal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013) a jestliže při úvaze o celkové délce posuzovaného řízení přihlédl i k části řízení, v níž jako účastnice vystupovala právní předchůdkyně dovolatele, s tím, že míru zadostiučinění posuzoval individuálně ve vztahu k dovolateli, neboť ta nemusí dosahovat stejné výše, jaké by dosahovala v případě odškodnění původní účastnice řízení (srov. bod II. Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4251/2010).
Vady řízení namítané dovolatelem a spočívající zejména v tom, že odvolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné, nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k tvrzeným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání (jinak) přípustné.
D ovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodováno o nákladech řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 2. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu