ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1392.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1392/2018-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce A. Ž., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Klimentská 36, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 4 063,04 EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 232/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017, č. j. 54 Co 69/2017-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. 22 C 232/2015-43, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 4 063,04 EUR (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že konstatoval, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 83/2013 (dále jen „posuzované řízení“) bylo porušeno právo žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů garantované článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Předmětem posuzovaného řízení bylo právo žalobce na odčinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 152/2010, které se týkalo přeplnění věznic. Žaloba v posuzovaném řízení byla podána dne 11. 4. 2013. Následně soud prvního stupně popsal průběh posuzovaného řízení. Po právní stránce posuzované řízení nepřiměřeně dlouhým neshledal, a to zejména s přihlédnutím ke kritériu významu řízení pro žalobce. Uvedl, že se typově jedná o řízení generované v důsledku možnosti domáhat se zadostiučinění za řízení vedené k odškodnění nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného k odškodnění jiného řízení, tedy o odškodnění odškodňovacího řízení vedeného též jako odškodňovací, přičemž z této posloupnosti se již vytrácí smysl vedení původního řízení a nastupuje pouze záliba ve vedení dalších a dalších řízení se společným jmenovatelem – účastí žalobce, který je ve výkonu trestu, na jednáních soudu a tedy faktickému soustavnému přerušování výkonu trestu cestami po České republice. Nelze tedy vůbec uvažovat o tom, že by se snad mělo jednat o řízení spojené s nutností jeho přednostního projednání. Žalobce si je dobře vědom skutečnosti, že odškodňované řízení je již několikáté v řadě, je vyvoláno nespokojeností žalobce s délkou jiného řízení a sám nynější řízení označuje jako „terciární“, s čímž lze bezesporu souhlasit. Nikoli však již s tím, že by žalobce mohl pociťovat jakoukoli nejistotu ohledně výsledku řízení, když jistota žalobce je již dosažena možností opustit mírovskou věznici k účasti na soudních jednáních.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a doplnil dokazování ohledně dalšího průběhu řízení. Vzhledem k dalšímu průběhu řízení a vzhledem k okolnosti, že posuzované řízení je řízením kompenzačním odvolací soud posuzované řízení nepřiměřeně dlouhým shledal. V ostatním se však ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a zejména z hlediska závažnosti vzniklé újmy a s ohledem na okolnosti, za nichž k újmě došlo, dospěl k závěru, že přiměřené zadostiučinění představuje konstatování porušení práva.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce vlastnoručně sepsaným dovoláním ze dne 23. 5. 2017. Ustanovený zástupce Mgr. Záviš Löffelmann dovolání žalobce doplnil podáním ze dne 14. 11. 2017, v němž uvedl, že se s dovoláním žalobce ztotožňuje a dovolání dále doplňuje. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zcela zásadní význam po stránce právní. Za zásadní právní význam v této věci dovolatel považuje především to, zda obecná zkušenost a vědomost soudu, že dovolatel jako poškozený, když bylo konstatováno porušení jeho práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době, vede vícero řízení, může tato skutečnost sama o sobě vést k vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové újmy, která by měla mít za následek neposkytnutí přiměřeného zadostiučinění přes to, že bylo v řízení dostatečně prokázáno a soudem jeho autoritativním pravomocným rozhodnutím konstituováno, že došlo k průtahům v konkrétním soudním řízení, tedy nesprávnému úřednímu postupu a tím taktéž porušení práva dovolatele na projednání a rozhodnutí věci. Jako dovolací důvody dovolatel uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu předmětného soudního spisu ve svém komplexu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítá, že rozhodnutí o potvrzení porušení práva dovolatele bez určení sankce, tedy kompenzace, je zásadním zásahem do práv a zaručených svobod dovolatele, když takové rozhodnutí je proti smyslu platných právních předpisů, a tedy by samotný zákon č. 82/1998 Sb. naprosto ztratil smysl a význam, když by vyslovení porušení práva na projednání a rozhodnutí věci bylo oproštěno od jakékoliv sankce, resp. takovéto konstatování by neznamenalo žádnou finanční kompenzaci pro subjekty práva. Konstatování faktu není a nemůže být dostatečnou kompenzací. Ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu nemůže znamenat pouze konstatování porušení práv dovolatele. Takovéto konstatování škůdci nezpůsobí žádnou újmu. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolací soud připomíná, že vzhledem ke změně právní úpravy není již použitelná judikatura, podle které ke splnění podmínky zastoupení advokátem postačuje, aby právní zástupce dovolatele sdělil soudu, že se s podáním zastoupeného účastníka (dovolatele) ztotožňuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1121/99). Z ustanovení §241a odst. 5 o. s. ř. vyplývá, že k dodatečnému splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele musí advokát již učiněné podání dovolatele nahradit vlastním podáním, a to alespoň pokud jde o vymezení rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a vymezení dovolacího důvodu. K podání učiněnému samotným účastníkem řízení Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5176/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 2634/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 9/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 2710/2015 a usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2565/2015).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.: „V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).“
Právní zástupce dovolatele jednak formuluje dovolací důvody dle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, jednak přípustnost dovolání vymezuje tak, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2013 již přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud se pozastavuje nad tím, že právní zástupce dovolatele při formulaci základních náležitostí dovolání zjevně vycházel ze znění občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2012, tedy z právního předpisu v době podání dovolání již více než pět let neúčinného.
Dovolací soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Dovolatel nijak nekonkretizuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný. Dovolání tak trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nutno uvést, že i kdyby se dovolatel přípustností dovolání řádně zabýval, přípustnost dovolání by v dané věci založena nebyla, neboť z dovolacích námitek je patrné, že dovolatel vychází z předpokladu, že konstatování porušení práva nepředstavuje zadostiučinění za újmu, jež mu byla způsobena. Nejvyšší soud však již v rozsudku ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, vysvětlil, že za určitých okolností je i konstatace porušení práva zákonem předvídanou plnohodnotnou formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízení. V rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2872/2014, dále uvedl, že zadostiučinění je poskytováno proto, aby odčinilo případnou nemajetkovou újmu, která v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla poškozenému, přičemž zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. není trestem za nesprávný úřední postup.
Pokud jde o přiznanou formu zadostiučinění, Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
V rozsudku ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, se Nejvyšší soud vyjádřil k počtu řízení, jež nynější dovolatel zahajuje. V uvedené věci Nejvyšší soud dospěl k závěru: „Ani litigiózní (sudičský) přístup žalobce nezbavuje soud povinnosti věc rozhodnout v přiměřeném čase. Pokud však soud poruší tuto svou povinnost a žalobci vznikne nemajetková újma (byť nepatrná vzhledem k významu takových řízení pro žalobce), nelze odhlédnout od toho, že žalobce opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu a že rovněž v daném případě lze podání žaloby takto posoudit. I v tomto případě však stále došlo ze strany státu k porušení práva, za něž odškodnění představuje konstatování porušení práva dle §31a odst. 2 OdpŠk.“ Uvedený závěr rovněž potvrdil ESLP. V rozsudku ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13 a dalších šest stížností, bod 117, uvedl: „V tomto ohledu se Soud ztotožňuje s názorem vnitrostátních soudů (viz citaci rozsudku Nejvyššího soudu v §11), že stěžovatelova praxe častého uchylování se k soudnímu řízení – byť nemůže nijak zdůvodnit omezení jeho práva na přístup k soudu – musí mít nutně vliv na jeho vnímání újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení ve srovnání s jinými osobami, pro něž není zahájení soudního sporu a účast na soudním řízení běžnou součástí jejich každodenního života.“ Na tomto základě ESLP dospěl k závěru, že stěžovatel v těchto řízeních neutrpěl podstatnou újmu.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 2. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu