ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1488.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1488/2020-313
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce Z. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ing. Věrou Novákovou, advokátkou, se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované D. M., soudního exekutora, Exekutorský úřad XY, se sídlem XY, o zaplacení částky 892 395,49 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 31/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2019, č. j. 11 Co 196/2019-226, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalovaná a žalobce nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále také též „dovolatel“) se domáhal uhrazení částky 892 395,49 Kč jakožto náhrady škody za nesprávný úřední postup soudního exekutora D. M., v řízení vedeném pod sp. zn. XY EX XY, který měl spočívat jednak v jeho nečinnosti po dobu cca 6 let, jednak v nepřiměřeném způsobu výkonu exekuce prodejem podílu na nemovitostech ve vlastnictví žalobce a za cenu neodpovídající obecné ceně nemovitostí. Škodou je dle žalobce rozdíl mezi částkou, kterou by žalobce dle svého tvrzení získal v případě běžného prodeje svého podílu na nemovitostech, a částkou vyplacenou mu exekutorem po jejich nucené dražbě.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2018, č. j. 16 C 31/2017-162, žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 892 395,49 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované (výroky II a III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil, ve výroku III změnil tak, že výše nákladů řízení činí 3 184 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu co do věci samé napadl žalobce, zastoupený advokátkou, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. ), dále jen „o. s. ř“, odmítl dílem pro vady a dílem jako nepřípustné.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Vedlejší účastník se k dovolání vyjádřil podáním ze dne 4. 5. 2020, ve kterém po shrnutí průběhu exekučního řízení konstatoval, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Dovolací soud předně konstatuje, že pokud má dovolatel za to, že věc by měla být posouzena dovolacím soudem jinak než jak je uvedeno v odvolacím soudem citovaných rozhodnutích (aniž by je v jejich mnohosti co do počtu i co do jejich původců jednotlivě identifikoval, nehledě na skutečnost, že sama dotčená rozhodnutí řeší vícero právních otázek), přičemž závěrem dovolání žádá dovolací soud, aby v kontextu daného případu posoudil správnost či nesprávnost úředního postupu exekutora v této věci, nelze než uzavřít, že tímto způsobem uvedený předpoklad přípustnosti dovolání neodpovídá účelu dovolacího řízení (konečně ani dikci §237 o. s. ř.). Nejen, že dovolatel neformuluje k takto předloženému předpokladu přípustnosti adekvátní (odpovídající) právní otázku, na které by mělo ve smyslu §237 o. s. ř. záviset rozhodnutí odvolacího soudu (a jež by měla být současně z jednotlivých rozhodnutí seznatelná, zvláště pokud má být posouzena dle mínění dovolatele jinak), ale i samotná formulace předpokladu přípustnosti je vztažena obecně k věci samé (tj. k závěru o existenci či neexistenci nesprávného úředního postupu), nikoliv ke stěžejnímu právnímu názoru odvolacího soudu na němž vyplývající závěr závisí. Pokud snad měl dovolatel za to, že sám dovolací soud bude abstrahovat právní otázku (otázky) z obsahu dovolání, míří tato úvaha již za hranici zákonného postupu dovolacího soudu v dovolacím řízení. V tomto rozsahu tedy dovolání trpí vadami, pro které dovolací soud nemůže v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolatel je dále přesvědčen, že „řešená“ otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. I na tento (již druhý) uvedený předpoklad přípustnosti dopadají výše uvedené závěry o nezbytnosti formulovat zřetelně právní otázku (otázky), na které (kterých) ve smyslu §237 o. s. ř. záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, což dovolatel neučinil (neboť triviální formulace v textu dovolání: „otázka nesprávného úředního postupu“ takovou právní otázkou ve smyslu §237 o. s. ř. není). Opět platí, že dovolací soud nemůže v této povinnosti dovolatele zastoupit. Zde je však třeba odkázat i na skutečnost, že při uvedení více předpokladů přípustnosti (v daném případě tedy dvou), je třeba formulovat nejméně dvě relevantní právní otázky, neboť uvedení více předpokladů přípustnosti k jedné právní otázce si zásadně odporuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2900/2018, a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www. nsoud.cz ). I v tomto rozsahu tedy dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolací soud při svých závěrech o vadnosti dovolání odkazuje na již ustálenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, ze které vyplývá, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz ).
Ústavní soud rovněž potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 (srov. také stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Z obsahu dovolání lze také implicitně dovodit, že žalobce rovněž zpochybňuje učiněná skutková zjištění a vůči nim alternativně staví vlastní skutkový základ, nicméně přehlíží, že dovolání je přípustné v zásadě jen pro řešení otázek právních. Námitky dovolatele v daném směru jsou námitkami proti skutkovým zjištěním, které jsou nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.) a přípustnost dovolání tak založit nemohou.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých vedlejšímu účastníkovi v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když ten nebyl zastoupen advokátem, přičemž nedoložil výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Procesně úspěšné žalované pak žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu