ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1636.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1636/2020-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. J., identifikační číslo XY, podnikatele se sídlem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem v Liberci, Sokolovské nám. 312/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 275/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2019, č. j. 68 Co 260/2019-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 30. 4. 2019, č. j. 25 C 275/2018-67, rozhodl tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 183 290,80 Kč spolu s příslušenstvím (výrok I rozsudku), žalobu co do částky 120 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II rozsudku) a vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 24 136 Kč k rukám jeho advokáta (výrok III rozsudku).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (ad II) potvrdil, ve vyhovujícím výroku o věci samé (ad I) jej změnil tak, že žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 183 290,80 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 300 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení zadostiučinění ve výši 120 000 Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného před Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 54 C 51/2012 (dále jen „posuzované řízení“), a náhrady škody ve výši 183 290,80 Kč, která mu měla vzniknout nezákonnými rozhodnutími vydanými v tomto řízení, a to v důsledku povinnosti uhradit náklady exekuce, projednávané soudním exekutorem JUDr. Milanem Suchánkem, Exekutorský úřad Praha 9 (dále jen „soudní exekutor“) pod sp. zn. 085 EX 9584/15 (dále jen „exekuční řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda a kdy je dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody v podobě nákladů exekuce (dovolatel ve svém dovolání argumentuje zejména nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 2085/08, když uvádí, že skutkové okolnosti obou případů jsou obdobné a z nálezu dle jeho názoru jednoznačně vyplývá, že i v projednávané věci je dána příčinná souvislost) nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3450/2015, podle jehož závěrů výše citovaný nález nelze (pro zcela jedinečné skutkové okolnosti jím projednávané věci) vykládat natolik široce, jak to činí dovolatel, že by snad byla vždy dána příčinná souvislost mezi škodou představující náklady exekuce a nezákonným rozhodnutím, jež bylo exekučním titulem. Takový výklad by totiž vedl k absurdním závěrům, že snad nikdo, kdo nesouhlasí s vydaným rozhodnutím, jímž mu byla uložena povinnost a rozhodne se proti takovému rozhodnutí bránit podaným dovoláním, není povinen uloženou povinnost splnit. Takové závěry by však zcela popíraly smysl dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož podáním se právní moc rozhodnutí neodkládá. Náklady exekuce žalobci totiž vznikly výhradně z toho důvodu, že řádně a včas nesplnil povinnost uloženou pravomocným rozhodnutím. Pokud měl dovolatel za to, že vydané rozhodnutí je vadné, měl jej napadnout mimořádným opravným prostředkem (což sice učinil), zároveň však měl uloženou povinnost splnit a v případě, že bude napadené rozhodnutí zrušeno, domáhat se uhrazené částky z titulu bezdůvodného obohacení (k tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011).
Jestliže tedy v posuzované věci existoval v době nařízení exekuce pravomocný a vykonatelný exekuční titul, ukládající žalobci povinnost k plnění, kterou dobrovolně a včas nesplnil, umožnil tím oprávněné přistoupit k vymáhání (tehdy) přiznaných práv prostřednictvím exekuce. Až v důsledku tohoto úmyslného opomenutí mu vznikla skutečná škoda spočívající v nákladech exekuce a právního zastoupení. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda v důsledku nezákonného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo. Splnění uvedených předpokladů odpovědnosti za škodu musí být v řízení jednoznačně zjištěno. Podle §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu, přičemž v poměrech projednávané věci úhrada nákladů exekuce žalobcem (povinným) i z hlediska zachování zákonem výslovně předjímané nezbytné příčinné souvislosti, hledisko účelnosti zcela zřetelně nenaplňovala. Neobstojí rovněž námitka, že žalobce, coby povinný, chtěl nesplněním tehdy uložené povinnosti zabránit nástupu účinků splnění dluhu ve vazbě na uplatněnou námitku promlčení (viz závěry již výše zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011), zvláště za situace, kdy ze skutkových zjištění odvolacího soudu (jež nepodléhají podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu) plyne, že i případná pohledávka z bezdůvodného obohacení byla pohledávkou dobytnou.
K odkazu dovolatele na četná usnesení Ústavního soudu lze ve stručnosti dodat, že závěr o pouhé možnosti domoci se náhrady škody vůči státu učinil Ústavní soud v jím označených rozhodnutích vždy jako tzv. obiter dictum, tedy bez jejich precedenční závaznosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněný pod číslem 102/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rovněž judikaturu Ústavního soudu v něm citovanou).
Ve vztahu k otázkám dovolatele formulovaným v části B jeho dovolání, k nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, pak pokud jde o prvé čtyři odstavce dané části, dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý jím zvolený dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný. To platí zcela i pro námitky v části B pod písm. c) týkající se kritéria „postupu příslušných orgánů“, ani zde žalobce své dovolání konkrétně nepropojuje se závěry obsaženými v jím avizovaném Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a není tak zřejmé, jak se měl odvolací soud od zmiňovaného stanoviska konkrétně odchýlit.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě a v právě uvedeném rozsahu žalobcem naplněn.
Ve vztahu k dovoláním [v části B pod písm. b)] zpochybňovanému posouzení kritéria „složitosti případu“, se rozsudek odvolacího soudu nevzpírá závěrům, k nimž došel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, neboť odvolací soud na složitost věci neusuzoval v relaci k výši žalované částky, jež byla předmětem řízení, nýbrž – a to zcela v souladu se závěry uvedeného rozsudku – s ohledem na množství listinných důkazů, vyslechnutých svědků a zejména přihlédl k tomu, že věc byla posuzována na třech instancích soudní soustavy, a že také bylo třeba rozhodovat o dílčích procesních otázkách (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015). Nadto v posuzovaném řízení šlo o spor ze smlouvy o dílo, pro nějž není typová složitost nikterak neobvyklá.
U kritéria jednání poškozeného (zde žalobce) se podané dovolání míjí s obsahem přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu, který – zcela ve shodě s obsahem dovolání – dospěl k závěru, že žalobce se na délce posuzovaného řízení obstrukcemi ani jiným jednáním nepodílel.
Ohledně odkazu žalobce na n álezy Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, popřípadě na rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, stejně jako ohledně poukazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012, nutno dodat, že všechna uvedená rozhodnutí odkazující na presumovanou újmu vzniklou nepřiměřeně dlouhým řízením vycházejí z předpokladu, že jimi posuzovaná řízení byla zatížena zjištěnou nepřiměřenou délkou. V projednávané věci však odvolací soud takový závěr neučinil a naopak učinil závěr, že délka posuzovaného řízení byla ještě přiměřená. Není-li tak dán základ nároku na náhradu nemateriální újmy, není možno se zabývat jeho výší.
Námitky žalobce mířící k nesprávnému posouzení kritéria jednání poškozeného a k rozporu napadeného rozsudku s výše označenými rozhodnutími soudů tak nemohou přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil, resp. nedospěl k závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení, kterou by bylo možno zákonem stanoveným způsobem kompenzovat. Uvedené námitky se tak ve skutečnosti míjejí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.) a zčásti nebylo shledáno přípustným.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 7. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu