ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1954.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1954/2018-70
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně R. B., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Michalem Miturou, advokátem se sídlem v Ostravě - Hrabová, Místecká 329/258, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 270/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2018, č. j. 57 Co 308/2017-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částky 600 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 10. 2016 do zaplacení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále také „OdpŠk“, jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, a to nepřiměřenou délkou řízení o náhradu škody na zdraví vedeného u Okresního soud v Ostravě pod sp. zn. 55 C 165/2001, jež započalo podáním žaloby dne 5. 11. 2001 a pravomocně skončilo dne 20. 1. 2016.
Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, č. j. 32 C 270/2016-32, řízení co do částky 225 150 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 4. 3. 2017 do zaplacení zastavil (výrok I), uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila 201 450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 225 150 Kč od 1. 10. 2016 do 3. 3. 2017 a z částky 201 450 Kč od 1. 10. 2016 do zaplacení (výrok II), co do částky 173 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 10. 2016 do zaplacení žalobu zamítl (výrok III) a uložil žalované, aby žalobkyni na náhradě nákladů řízení zaplatila 13 342 Kč (výrok IV).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 1. 2018, č. j. 57 Co 308/2017-56, rozsudek soudu prvního ve vyhovujícím výroku ve věci samé (II) potvrdil co do částky 82 950 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 225 150 Kč od 1. 10. 2016 do 3. 3. 2017 a z částky 82 950 Kč od 1. 10. 2016 do zaplacení a co do částky 118 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 118 500 Kč od 1. 10. 2016 do zaplacení jej změnil tak, že v této části žalobu zamítl (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 12 342 Kč (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla co do částky 118 500 Kč s příslušenstvím zamítnuta, napadla včasným dovoláním žalobkyně, která přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud se týká krácení jejího nároku na přiměřené zadostiučinění odvolacím soudem oproti nároku přiznaného soudem prvního stupně, a že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním hodnocení věci. S poukazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, namítla, že při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti a že odvolací soud učinil nesprávný závěr, že doba znaleckého zkoumání se nepočítá do nepřiměřené délky řízení. V této souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, a ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1217/2015. Podle žalobkyně pak odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou, pokud ve smyslu §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk snížil základní částku odškodnění o 20 %. Dále namítla, že odvolací soud nesprávně aplikoval §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk na daný skutkový stav, jestliže korigoval zvýšení základní částky provedené soudem prvního stupně o 40 % na zvýšení pouze o 10 %. K tomu uvedla, že soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil řádně skutkový stav a vytvořil časovou posloupnost všech řízení. Vytkla pak odvolacímu soudu, že napadený rozsudek je vnitřně rozporný ohledně hodnocení časové osy posuzovaného řízení, a že zjevně opomíjí průtahy mezi doručením jednotlivých znaleckých posudků a vyzváním znalců k doplnění posudků, které byly v řádu měsíců, či průtahy při ustanovení nového znalce anebo znaleckého ústavu se stejným znaleckým úkolem. Žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušen a aby byla v tomto rozsahu věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Při řešení otázky složitosti posuzovaného řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť ve smyslu části IV. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz ) řádně zohlednil skutkovou a právní složitost posuzovaného řízení, jakož i skutečnost, že probíhalo ve čtyřech stupních. Přitom se jedná o objektivní kritérium, jež není k tíži ani jednomu z účastníků.
Otázka, zda má být u kritéria podle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk modifikována základní výše zadostiučinění o 10 % nebo 40 % nemůže přípustnost dovolání založit.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15), což se v projednávaném případě nejeví.
Námitka žalobkyně dovozující existenci průtahů při zadávání, vypracování a doplnění znaleckých posudků se týká otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, protože odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, neboť vyšel z celkové délky posuzovaného řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001).
Nejvyšší soud tedy postupem podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 2. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu