ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1975.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1975/2020-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Chuchútem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí Junkových 2772/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 269/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, č. j. 30 Co 52/2020-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 7. 10. 2019, č. j. 19 C 269/2018-63, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 178 085 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), uložil dále žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 300 Kč (výrok II rozsudku).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto v řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 178 085 Kč s příslušenstvím z titulu nezákonného rozhodnutí vydaného v řízení vedeném před Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 11/2015 (dále jen „posuzované řízení“) a z nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení spočívajícím v nepřiměřené délce trestního stíhání. Konkrétně žalobce žádal zaplacení částky 16 335 Kč za vynaložené náklady na obhajobu, dále částky 100 000 Kč za nemajetkovou újmu z nezákonného rozhodnutí a konečně též zaplacení částky 61 750 Kč coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (poměřováno podle jeho obsahu zřejmě v plném rozsahu) včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V předmětné věci proto dovolání není přípustné ve vztahu k požadované částce 16 335 Kč za vynaložené náklady na obhajobu, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo v tomu odpovídajícím rozsahu rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč a nejde o žádnou z taxativně uvedených výjimek, kdy je výše plnění nerozhodná.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03 , a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tyto judikatorní závěry jsou přitom plně použitelné i po změně formulace §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019).
Ve vztahu k částce 61 750 Kč požadované žalobcem coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení dovolání neobsahuje povinné náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce ve vztahu k ní nevymezil žádnou právní otázku, jež by se k uvedené části uplatněného nároku vztahovala. Závěr odvolacího soudu o tom, že posuzované trestní řízení proběhlo v přiměřené lhůtě, není v podaném dovolání podroben jakékoliv oponentuře. Žalobce ve svém dovolání formuloval jedinou otázku podle něj dosud judikatorně neřešenou, a to výlučně vztahující se k výkladu §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), tato otázka se ovšem obsahově vztahovala výlučně k dílčím nárokům na úhradu částek 100 000 Kč jako nemajetkové újmy způsobené vedením trestního stíhání a částky 16 335 Kč za vynaložené náklady na obhajobu.
Dovoláním předestřená otázka výkladu §12 odst. 1 písm. b) OdpŠk rovněž nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud výslovně přihlédl k rozsudku ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, podle něhož v otázce, zda OdpŠk přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal či nikoli, hraje významnou úlohu princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Při striktní aplikaci principu presumpce neviny by taková osoba měla mít na odškodnění nárok. Nelze však přehlédnout, že takový výklad by v mnoha případech vedl k „odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti. Zřejmě i proto zařadil zákonodárce mezi výjimky z odpovědnosti státu právě takové případy zastavení trestního stíhání, v nichž nebyl učiněn žádný závěr o vině či nevině trestně stíhané osoby – například pokud byl trestný čin amnestován [§12 odst. 1 písm. b) OdpŠk], trestně stíhané osobě byla udělena milost [§12 odst. 1 písm. b) OdpŠk] nebo poškozený vzal zpět svůj souhlas s trestním stíháním [§12 odst. 2 písm. a) OdpŠk]. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud opět přihlásil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 408/2013.
Těmto případům odpovídá i nyní posuzovaná věc, v níž bylo trestní stíhání žalobce zastaveno z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem, jako soud odvolací (dále jen „krajský soud“), ve svém usnesení ze dne 3. 1. 2018, č. j. 6 To 463/2017-236, zrušil předchozí rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 7. m2017, č. j. 32 T 11/2015-221, jímž byl žalobce (tehdy obžalovaný) podané obžaloby zproštěn. Krajský soud tehdy okresnímu soudu vytkl vadné hodnocení provedených důkazů a uvedl, že výpověď poškozeného K. a svědka B. jsou věrohodné a oba obžalované (tedy včetně žalobce) „jednoznačně usvědčují“. Uvedený závěr pak žalobce v podaném dovolání relevantním způsobem nenapadl a nemohl se stát předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (§242 odst. 3 o. s. ř.). Zpochybněním závěru, podle něhož se žalobce dopustil jednání, které mu bylo v trestním řízení kladeno za vinu, přitom není pouhá oponentní argumentace dovolatele o tom, že se protiprávního jednání nedopustil, neboť taková okolnost ze skutkových zjištění odvolacího soudu neplyne. Dovolatel tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud (srov. odstavec 17 přezkoumávaného rozsudku), a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Ani při řešení navazující (pod)otázky, zda bylo povinností žalobce trvat na projednání věci i poté, co bylo jeho trestní stíhání v důsledku promlčení zastaveno, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že nepřiznáním odškodnění není v těchto případech zpochybněn princip presumpce neviny za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé řadě zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i náhrady škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016). Na dané téma se vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. I. ÚS 1664/2020, v němž zdůraznil, že právní hodnocení Nejvyššího soudu lze sice považovat za přísné, vychází ovšem z ustálené judikatury, kterou Ústavní soud již ve své rozhodovací praxi jako ústavně konformní aproboval. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1391/15 ze dne 19. 1. 2016 vyslovil právní závěr, že nebylo-li (pro promlčení) zastavené trestní řízení zahájeno, resp. vedeno svévolně, nelze pokládat požadavek soudů v kompenzačním řízení na vyčerpání prostředku nápravy v podobě využití možnosti obviněného v trestním řízení pokračovat, a domoci se tak pravomocného zprošťujícího rozsudku, a tím i kompenzace za nezákonné stíhání, za rozporný s ústavně garantovaným právem na náhradu škody (či nemajetkové újmy) způsobené veřejnou mocí v rozporu se zákonem (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
V poměrech právě projednávané věci lze proto shrnout, že žalobce disponoval účinným prostředkem, jehož pomocí se mohl domoci z jeho pohledu příznivějšího výsledku, který by mu vedle plné rehabilitace zároveň otevřel cestu k náhradě škody a poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí. Jestliže by žalobce trval na projednání věci, byl by pro vznik nároku rozhodující výsledek pokračujícího řízení, k tomu však ani podle tvrzení žalobce nedošlo. V dovolání akcentovaná zjevně hypotetická možnost odepření náhrady škody (nemajetkové) újmy z důvodů uvedených v §12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, pokud by žalobce trval na pokračování trestního stíhání vůči němu, pak svědčí o jistém nepochopení uvedeného ustanovení, které by svou věcnou působností nebylo na překážku odškodnění žalobce.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.) a zčásti nebylo shledáno přípustným.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 8. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu