ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2549.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2549/2020-404
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 331/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2020, č. j. 21 Co 65/2020-374, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhá konstatování porušení práva, poskytnutí písemné omluvy a zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku nepřiměřené délky a průtahů v řízení o jeho žádosti ze dne 26. 1. 2007 o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, vedeném před Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 1 pod sp. zn. SZN 502/2007 a SIN 1/2007 (dále jen „posuzované řízení“).
O nároku žalobce bylo nejprve rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 5. 2016, č. j. 42 C 331/2014-168, a doplňujícím rozsudkem ze dne 4. 10. 2016, č. j. 42 C 331/2014-223, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2017, č. j. 69 Co 283/2016-258, 69 Co 24/2017, Nejvyšší soud však tato rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4292/2017. Dospěl k závěru, že předmětné správní řízení se přímo netýká majetkových ani jiných soukromých práv žadatele, nemá přímý dopad do majetkové sféry účastníka správního řízení, a nejedná se tak o řízení civilní povahy, na které by dopadal čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ‚Úmluva‘).
V souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu soud prvního stupně v dalším řízení usnesením ze dne 7. 6. 2019, č. j. 42 C 331/2014-304, žalobce vyzval, aby doplnil svou žalobu ve smyslu §43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, a poučil jej, že neučiní-li tak ve stanovené lhůtě, bude žaloba odmítnuta.
Následně usnesením ze dne 2. 1. 2020, č. j. 42 C 331/2014-366, odmítl žalobu ze dne 29. 9. 2014 ve znění doplnění ze dne 20. 10. 2015, 11. 3. 2016, 14. 4. 2016 a 26. 6. 2019, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů 300 Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Za správný považoval postup soudu prvního stupně, který žalobce vyzval k odstranění vad žaloby, a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalobce vadu žaloby neodstranil, neboť odkázal na text původní žaloby, a že pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem již vyřešená otázka, zda na řízení o poskytnutí informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, by měla být posouzena jinak, neboť řešení přijaté dovolacím soudem je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) a Ústavního soudu.
Tato otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť její řešení je v rozhodovací praxi dovolacího soudu dlouhodobě ustáleno (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4815/2015, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3282/2015, či ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3752/2015, a sp. zn. 30 Cdo 3755/2015) a Nejvyšší soud neshledává důvod, aby ji posoudil jinak.
Nepřípadný je odkaz dovolatele na rozhodnutí ESLP ve věci Loiseau proti Francii, č. 46809/99, rozsudek ze dne 28. 9. 2004, ve věci Kenedi proti Maďarsku, č. 31475/05, rozsudek ze dne 26. 5. 2009, či ve věci Shapovalov proti Ukrajině, č. 45835/05, rozsudek ze dne 31. 7. 2012. V těchto rozhodnutích ESLP sice vyslovil, že právo na přístup k informacím je občanským právem ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tento závěr však odůvodnil tím, že neposkytnutí požadovaných informací mělo přímý dopad do osobních poměrů žadatelů, konkrétně na výkon jejich profesní činnosti. Ve věci Loiseau proti Francii žadatel požadoval kopie dokladů vztahujících se k jeho minulému zaměstnání, ve věci Kenedi proti Maďarsku byl žadatelem historik, který potřeboval přístup k informacím proto, aby mohl dokončit a publikovat historickou studii, a ve věci Shapovalov proti Ukrajině byl žadatelem novinář, který požadoval přístup k informacím, aby mohl vykonávat svou profesi a publikovat informace vztahující se k prezidentským volbám v roce 2004. Případný neúspěch by přitom poškodil jeho profesní pověst a kariéru, spor před vnitrostátními soudy se proto jevil podstatným pro jeho osobní a profesní zájmy. O srovnatelnou situaci však v souzené věci nejde. V posledně citovaném rozhodnutí přitom ESLP poukázal také na judikaturu, v níž dospěl k opačnému závěru a právo na přístup k informacím neshledal občanským právem ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy – srov. G. Hodgson, D. Woolf Productions Ltd. a National Union of Journalists proti Spojenému Království, Channel Four Television Co. Ltd. proti Spojenému Království, č. 11553/85 a 11658/85 , Andre Loersch a Nouvelle Association du Courrier proti Švýcarsku, č. 23868/94 a 23869/94 , MacKay a BBC Scotland proti Spojenému Království, č. 10734/05 , Geraguyn Khorhurd Patgamavorakan Akumb proti Arménii, č. 11721/04 . Nelze proto souhlasit s dovolatelem, že judikaturou ESLP je právo na přístup k informacím vždy chápáno jako občanské právo ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Judikatura dovolacího soudu zjevně není ani v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17, již z důvodu, že v uvedeném řízení byla namítána nepřiměřená délka soudního řízení správního, kterému předcházelo rozhodnutí správního orgánu ukládající stěžovatelce povinnost nahradit náklady související se správou a zničením propadlého zboží, nikoliv řízení o žádosti o informace. Co se pak týče žalobcem odkazovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 217/19, žalobce opomíná, že v něm Ústavní soud odkazoval na judikaturu ESLP, jež se týkala případů, kdy neposkytnutí informace mělo přímý dopad do osobních poměrů stěžovatelů. Krom toho usnesení Ústavního soudu zásadně nejsou závazná erga omnes a nelze je považovat za precedenčně významná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05 uveřejněný pod číslem 190/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Dovolatel tedy nepředložil žádnou právní argumentaci, která by měla vést ke změně rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ani otázka určitosti a srozumitelnosti žaloby (ve smyslu §43 a §79 odst. 1 o. s. ř.) nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje usnesení odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud potvrdil odmítnutí žaloby v situaci, kdy žalobce přes výzvu soudu nespecifikoval, jakého zadostiučinění se domáhá z důvodu průtahů ve správním řízení a jaké zadostiučinění požaduje z důvodu nepřiměřené délky navazujících soudních řízení správních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2830/2016). Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že odvolací soud tak činil v souvislosti se závazným právním názorem vysloveným již v předchozím rozsudku, kdy dovolací soud zavázal soudy nižších stupňů, aby postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vedly žalobce k odstranění vad žaloby, přičemž procesním následkem nevyhovění takové výzvě je odmítnutí návrhu.
V rozsahu výroku o nákladech řízení je dovolání objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu