ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2894.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2894/2019-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně H. H. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 198/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 69 Co 366/2018-191, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 140 000 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 358/2009, později vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 25 C 251/2009 (dále jen „posuzované řízení“).
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 5. 2018, č. j. 23 C 198/2017-161, zamítl žalobu na zaplacení částky 140 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a závěr o tom, zda v řízení došlo k průtahům, je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15), což v případě žalobkyně není.
Námitka žalobkyně týkající se odvolacím soudem provedeného právního hodnocení přerušení posuzovaného řízení na základě shodného návrhu účastníků podle §110 o. s. ř. přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, pokud odvolací soud konstatoval, že přerušením řízení podle §110 o. s. ř. nemůže dojít k prodloužení řízení z důvodu přičitatelného státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2407/2016). K tomu Nejvyšší soud dodává, že spojovat úvahu o nesprávném úředním postupu při přerušení řízení na základě společného zájmu stran lze pouze v případě, že by šlo o opakované odročování jednání za účelem mimosoudního jednání stran bez stanovení lhůt a povinností uložených soudem účastníkům (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009) , což ovšem v případě žalobkyně nenastalo.
Skutečnost, že posuzované řízení bylo přerušeno z důvodu, že Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2012, č. j. 16 Co 447/2011-227, nerespektoval právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, uveřejněném pod číslem 6/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, čímž neobstojí závěr odvolacího soudu o přiměřené délce posuzovaného řízení, ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá. Nadto p osuzované řízení bylo přerušeno pro vedení řízení sp. zn. 39 C 95/2009, v němž Městský soud v Praze vydal rozsudek dne 20. 3. 2012, č. j. 30 Co 523/2011-325, nikoliv z důvodů vedení řízení sp. zn. 20 C 214/2009, ve kterém byl vydán žalobkyní uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2012, č. j. 16 Co 447/2011-227. Dovolatelka tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a její námitka týkající se závěru odvolacího soudu o přiměřenosti délky posuzovaného řízení s ohledem na délku přerušení řízení proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (srov. §241a o. s. ř.).
Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012, č. j. 30 Co 523/2011-325, sice byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, nikoliv ovšem z důvodu nerespektování právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003.
Také námitka zpochybňující závěr odvolacího soudu o přiměřené délce posuzovaného řízení ve vztahu k období (trvajícímu přibližně půl roku), kdy soudy v posuzovaném řízení řešily otázku pasivní legitimace příslušné organizační složky státu, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, jestliže odvolací soud pro své hodnocení přihlédl k tomu, že řešení této otázky prošlo v průběhu doby určitým judikatorním vývojem (srov. k hodnocení právní složitosti řízení část IV stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“).
Rovněž námitka, že odvolací soud nezohlednil počátek vzniku újmy žalobkyně již od roku 1997, kdy podala žalobu o totožném nároku na náhradu škody, která byla posléze pro předčasnost zamítnuta, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže k době před podáním žaloby v posuzovaném řízení nepřihlédl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 24/2016). Nejvyšší soud v této souvislosti dále uvádí, že rozhodný počátek pro posuzování délky řízení a případné odčinění újmy způsobené jeho nepřiměřenou délkou může výjimečně předcházet dni zahájení řízení dle procesních předpisů pouze tehdy, pokud účastníkům řízení bránil právní řád v jeho dřívějším zahájení (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 24/2016), což ovšem není případ žalobkyně, jíž nic nebránilo, aby k soudu podala žalobu o zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení vedené v letech 1997-2003.
V této souvislosti není ani přiléhavý odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015. Nejvyšší soud totiž v tomto rozhodnutí, stejně jako např. v rozsudcích ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012, uvedl, že pokud újma spojená s nejistotou může vznikat jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a účastník jej takto vnímá, pak podmínkou takového vnímání újmy (nejistoty ohledně budoucí materializace újmy) je stále probíhající řízení; probíhající řízení je tak nezbytným předpokladem pro s ním spojený pocit nejistoty. Ani v tomto ohledu tedy nelze posuzovat vznik újmy žalobkyně již od roku 1997, neboť žádné skutečnosti ohledně řízení stále probíhajícího před podáním žaloby v posuzovaném řízení žalobkyně netvrdila.
Námitka žalobkyně týkající se závěru odvolacího soudu, že vyšší věk žalobkyně sám o sobě nezakládá nepřiměřenost délky posuzovaného řízení, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. také nemůže založit, neboť odvolací soud se svým hodnocením podílu zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobkyni z důvodu věku na určení přiměřené délky posuzovaného řízení neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, ze které vyplývá povinnost soudu hodnotit každé jednotlivé kritérium podle §31a odst. 3 b)-e) OdpŠk sice zvláště, ale zároveň ve svém souhrnu jakožto soubor okolností daného případu, neboť obecná a závěrečná úvaha o přiměřenosti délky řízení musí vycházet z okolností případu, jejichž jsou daná kritéria součástí, přičemž tyto okolnosti musí být hodnoceny ve své celistvosti (srov. část IV Stanoviska, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2468/2015). Jak vyplývá z napadeného rozsudku, v posuzovaném řízení odvolací soud hodnotil kritérium významu řízení s ohledem na věk žalobkyně v takovém poměru, jaký mu po zohlednění ostatních kritérií náležel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).
Dovolatelkou namítanou vadu zpochybňující přezkoumatelnost odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ohledně závěru o přiměřené době posuzovaného řízení dovolací soud neshledal, neboť i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobkyně nebyly.
V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je i v této části Nejvyšší soud odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 4. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu