ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2909.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2909/2019-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce A. Č. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu2 pod sp. zn. 37 C 111/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2019, č. j. 11 Co 294/2018-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 127 750 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 99/2009, následně vedeného ve spojeném řízení u téhož soudu pod sp. zn. 39 C 91/2009, resp. pod sp. zn. 39 C 92/2009 (dále jen „posuzované řízení“).
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 1. 2018, č. j. 37 C 111/2017-128, zamítl žalobu na zaplacení částky 127 750 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a závěr o tom, zda v řízení došlo k průtahům, je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15), což v případě žalobce není.
Skutečnost, že odvolací soud pro posouzení přiměřené délky řízení a) samostatně nehodnotil kritérium celkové doby trvání posuzovaného řízení, že se b) zabýval pouze tím, zda došlo v posuzovaném řízení k průtahům, a nikoliv celkovou délkou řízení, a že c) nezohlednil kritéria uvedená v §31a odst. 3 OdpŠk každé zvláště, a zároveň komplexně, ze skutkových zjištění odvolacího soudu neplyne. Naopak odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu určil počátek a konec posuzovaného řízení s ohledem na dobu přerušení řízení a na délku vedlejšího řízení sp. zn. 39 C 95/2009, pro které bylo posuzované řízení přerušeno (srov. bod III stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Následně pro svůj závěr o přiměřené délce posuzovaného řízení zohlednil ostatní kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b)–e) OdpŠk (tedy složitost řízení, jednání poškozeného, postup soudů včetně zmiňovaných průtahů v řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného) samostatně a v jejich vzájemném poměru tak, jak to předvídá rozhodovací činnost dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Dovolatel tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a tyto námitky proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit, neboť jde ve skutečnosti o námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (srov. §241a o. s. ř.).
Námitka, že odvolací soud nezohlednil počátek vzniku újmy žalobce již od roku 1998, kdy podal žalobu o totožném nároku na náhradu škody, která byla posléze pro předčasnost zamítnuta, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže k době před podáním žaloby v posuzovaném řízení nepřihlédl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 24/2016). Nejvyšší soud v této souvislosti dále uvádí, že rozhodný počátek pro posuzování délky řízení a případné odčinění újmy způsobené jeho nepřiměřenou délkou může výjimečně předcházet dni zahájení řízení dle procesních předpisů pouze tehdy, pokud účastníkům řízení bránil právní řád v jeho dřívějším zahájení (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 24/2016), což ovšem není případ žalobce, jemuž nic nebránilo, aby u soudu podal žalobu o zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení vedené v letech 1998–2003.
V této souvislosti není ani přiléhavý odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015. Nejvyšší soud totiž v tomto rozhodnutí, stejně jako např. v rozsudcích ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, a ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012, uvedl, že pokud újma spojená s nejistotou může vznikat jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a účastník jej takto vnímá, pak podmínkou takového vnímání újmy (nejistoty ohledně budoucí materializace újmy) je stále probíhající řízení; probíhající řízení je tak nezbytným předpokladem pro s ním spojený pocit nejistoty. Ani v tomto ohledu tedy nelze posuzovat vznik újmy žalobce již od roku 1998, neboť žádné skutečnosti ohledně řízení stále probíhajícího před podáním žaloby v posuzovaném řízení žalobce netvrdil.
Také námitka žalobce ohledně přičitatelnosti přerušení posuzovaného řízení státu z důvodu rozporného rozhodování soudů ve vedlejším řízení sp. zn. 39 C 95/2009 o pasivní legitimaci příslušné organizační jednotky státu a o existenci a příčinné souvislosti odpovědnosti státu za škodu, čímž mělo dojít k nepřiměřené délce posuzovaného řízení, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, pokud odvolací soud přihlédl k tomu, že ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve vedlejším řízení došlo pro jiný právní názor a nikoliv pro závažné vady řízení či nepřezkoumatelnost vydaných rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). K tomu dovolací soud doplňuje, že je-li důvodem zrušení rozhodnutí pouze odlišný právní názor soudu vyšší instance, nelze takovou skutečnost státu přičítat k tíži, ledaže by se jednalo o nerespektování závazného právního názoru, přičemž v rušícím rozhodnutí musí být zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je rušeno právě z takového důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1776/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010). Tato okolnost ovšem nevyplývá ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, který byl vydán ve vedlejším řízení, ani z dalších žalobcem uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 2490/2012, sp. zn. 30 Cdo 344/2013, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, sp. zn. 30 Cdo 2362/2015, sp. zn. 28 Cdo 3210/2012).
V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je i v této části Nejvyšší soud odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu