ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2935.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2935/2019-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce a) P. V., narozeného dne XY, a žalobkyně b) J. V., narozené dne XY, oba bytem XY, zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 522 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 138/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2019, č. j. 17 Co 237/2018-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 8. 2018, č. j. 4 C 138/2017, zamítl žalobu, jíž se každý ze žalobců domáhal zaplacení částky 261 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Dovoláním napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), změnil jej ve výroku II týkajícího se náhrady nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Vůči žalobcům jako povinným bylo u Okresního soudu ve Znojmě vedeno exekuční řízení pod sp. zn. 8 Nc 4511/2003 (dále jen „posuzované řízení“). Vůči žalobci a) bylo řízení zahájeno na základě návrhu oprávněného ze dne 7. 8. 2003. Žalobkyně b) byla do řízení jako manželka povinného přibrána na základě usnesení soudu ze dne 25. 9. 2003. Následovaly opakované žádosti o poskytnutí součinnosti. Dne 23. 1. 2004 byl vydán exekuční příkaz na provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného. Tentýž den byl vyhotoven protokol o soupisu movitých věcí povinného a protokol o výslechu manželky povinného. Dne 28. 1. 2004 byl vydán exekuční příkaz na provedení exekuce srážkami ze mzdy nebo jiných příjmů manželky povinného. Dne 30. 1. 2004 podala manželka povinného odvolání a námitku podjatosti exekutora. Dne 9. 6. 2004 byla manželka povinného slyšena u soudu, kde doplnila svá tvrzení i ohledně vznesené námitky podjatosti. Dne 9. 6. 2004 a 22. 6. 2004 oprávněný opakovaně navrhl, aby provedením exekuce byl pověřen jiný exekutor. Dne 14. 10. 2004 soud vydal usnesení, kterým rozhodl, že původní exekutor není vyloučen z provedení exekuce, tento exekutor byl však zproštěn z provedení exekuce a provedením byl pověřen oprávněným navrhovaný exekutor. Dne 5. 4. 2007 Krajský soud v Brně potvrdil usnesení ze dne 2. 9. 2003. Dne 30. 3. 2010 podal povinný a jeho manželka žalobu na vyloučení srážek ze mzdy a jiných příjmů žalobkyně b). Usnesením ze dne 8. 4. 2010 byla odložena exekuce srážkou ze mzdy manželky povinného, a to do pravomocného rozhodnutí soudu v řízení o žalobě na vyloučení věci z exekuce. Rozsudkem ze dne 13. 12. 2010 byly z exekuce vyloučeny srážky ze mzdy a jiných příjmů žalobkyně b). V dalším časovém sledu byly ze strany soudního exekutora prováděny běžné exkutorské úkony v součinnosti lustrace majetku v zájmu vymožení dlužného plnění pro oprávněného. Soudnímu exekutorovi byl doručen dne 1. 3. 2016 návrh povinného na zastavení exekuce. Oprávněný vyslovil nesouhlas se zastavením exekuce. Usnesení ze dne 7. 6. 2016 soud vyhověl návrhu povinného a exekuci zastavil, neboť z jejího průběhu bylo zřejmé, že majetek povinného nebude postačovat ke krytí nákladů exekuce. Povinnému byla uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady ve výši 7 865 Kč. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 6. 2016.
Po právní stránce odvolací soud navázal na závěry soudu prvního stupně. Posuzované řízení trvalo téměř 13 let. S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) však odvolací soud uvedl, že pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru o překročení přiměřené délky řízení. Délka posuzovaného exekučního řízení byla zapříčiněna postojem a chováním žalobců, neboť se všemožně bránili vymožení dlužné částky a proti vedení exekučního řízení opakovaně brojili. Ačkoliv tímto postupem využívali svých procesních práv, v jeho důsledku se řízení prodlužovalo, což však nelze přičítat k tíži státu. Odvolací soud tak neshledal naplnění předpokladů odpovědnosti žalované, jelikož soudy i soudní exekutor v posuzovaném exekučním řízení postupovali plynule, vydávali rozhodnutí v přiměřených lhůtách a celkově délka posuzovaného řízení nebyla nepřiměřená. Podle odvolacího soudu tedy nebyl zjištěn žádný nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Z uvedeného důvodu nebylo již zapotřebí se dále blíže zabývat způsobem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění a případně výší tvrzené nemajetkové újmy. Další námitky žalobců proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud neshledal přiléhavými, neboť vzhledem ke zjištěným skutečnostem a dosaženým závěrům tyto námitky nemohou obstát. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je seznatelné, jaký závěr o skutkovém stavu soud prvního stupně učinil a jak věc právně posoudil, a srozumitelně a jasně z něj vyplývá, za jakých důvodů nebylo žalobě vyhověno. Odvolací soud tak neshledal rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným, neboť závěry v něm uvedené netrpí rozpory, na něž žalobci poukazovali ve svém odvolání.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. anebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci. Konkrétně vznášejí tyto otázky a námitky:
a) Zda lze považovat za kritérium vylučující možnost vzniku odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce vykonávacího řízení skutečnost, že poškozený jako povinný v posuzovaném řízení neplnil povinnost uloženou mu exekučním titulem a že využíval procesních prostředků obrany. Dle ustálené judikatury vztahující se k nalézacímu řízení nelze využívání opravných prostředků přičítat poškozenému k tíži. Dané závěry je nutné vztáhnout též na vykonávací řízení. Odvolací soud se tudíž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, případně z hlediska vykonávacího řízení jde o otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
b) Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, neboť vůbec neposuzoval postup soudu a soudního exekutora. Dovolatelé rozporují závěr soudu o tom, že dané orgány veřejné moci postupovaly plynule a že nebyl zjištěn žádný nesprávný úřední postup.
c) Zda lze spatřovat nesprávný úřední postup v tom, že soudní exekutor, potažmo soud, neinicioval zastavení exekučního řízení již dříve, když mu muselo být jasné, že je exekuce vedena pro nemajetnost povinných bezvýsledně. Dovolatelé odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011.
d) Odvolací soud se v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu nevypořádal s klíčovým argumentem, který dovolatelé vznesli v rámci kompenzačního řízení. Konkrétně představují otázku, zda výše uvedená námitka o povinnosti soudního exekutora iniciovat zastavení exekučního řízení po zjištění nemajetnosti byla pro vydání rozhodnutí v dané věci klíčová a soud se s ní tak měl vypořádat.
e) Následně dovolatelé vymezují další námitky, se kterými se odvolací soud vypořádal pouze obecně, a nikoliv tedy konkrétně a řádně ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4008/2017, resp. ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2018.
f) Na závěr odkazují s ohledem na zásadu obdobného odškodňování v obdobných případech na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 25 Co 54/2017, v němž byla posuzována újma vzniklá na základě exekučního řízení o vymožení částky cca 13 000 Kč a poškozenému bylo přiznáno odškodnění 94 500 Kč.
Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu a přizná dovolatelům právo na plnou náhradu nákladů řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval otázkami spojenými s újmou způsobenou nepřiměřenou délkou vykonávacího (exekučního) řízení. Již ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), Nejvyšší soud poukázal na důvody, pro které ESLP vztahuje požadavek přiměřené délky řízení též na řízení vykonávací: „Pod prizmatem judikatury Evropského soudu je třeba do celkové doby řízení započítávat i dobu, po níž probíhalo řízení o výkon rozhodnutí, tedy řízení, prostřednictvím něhož se účastník domáhá výkonu soudního rozhodnutí. Uvedené se ovšem podle názoru Nejvyššího soudu pojmově nemůže vztahovat na vykonávací řízení v rámci řízení trestního. ESLP uvedl, že ‚výkon rozhodnutí vydaného jakýmkoliv soudem musí být […] nahlížen jako integrální součást procesu (řízení) pro účely čl. 6 Úmluvy‘ a to z toho důvodu, že právo na přístup k soudu zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy by bylo ‚iluzorní‘, jestliže by konečné a závazné soudní rozhodnutí mělo zůstat neúčinným v neprospěch jedné ze stran (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, ve věci Cocchiarella proti Itálii, stížnost č. 64886/01, odst. 87). I zde je však nutno zvažovat, z jakého důvodu nebylo dosaženo dřívějšího výkonu rozhodnutí, zda lze tuto skutečnost přičítat státu, čili konání soudu v rámci stanovených procesních pravidel. Kritéria obsažená v §31a odst. 3 zákona se tedy užijí přiměřeně.“
Výkon rozhodnutí je integrální součástí práva na soudní ochranu. Zároveň však nelze pominout, že stát může úspěšně vykonat jen takové rozhodnutí, u kterého to dovolují okolnosti konkrétního případu, tedy pokud povinný má dostatek majetku, ze kterého lze pohledávku oprávněného uspokojit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009). Kritérium celkové délky řízení je v řízení o výkon rozhodnutí z důvodu specifických rysů tohoto typu řízení na místě vykládat modifikovaně podle naplňování účelu takového řízení. Délka řízení o výkon rozhodnutí je tak ovlivněna nejen kritérii §31a odst. 3 písm. b) až d) OdpŠk, ale zejména objektivními okolnostmi, jako je majetková situace povinného a jeho případná spolupráce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Exekuční řízení může probíhat tak dlouho, dokud je naplňován jeho účel, neboli dokud existuje reálná šance, že pohledávka oprávněného bude alespoň zčásti či úplně vymožena (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3373/2018).
Výše uvedené závěry Nejvyšší soud v souvislosti s judikaturou ESLP shrnul v usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017: „Rovněž Evropský soud pro lidská práva, jenž ve své judikatuře exekuční řízení z pohledu jeho přiměřené délky považuje za integrální součást řízení, podotýká, že delší exekuční řízení může být za určitých okolností ospravedlnitelné, neboť právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nezakládá povinnost státu vykonat každé rozhodnutí v soukromoprávní věci bez ohledu na konkrétní okolnosti případu. Evropský soud poznamenává, že odpovědnost státu za výkon rozhodnutí proti osobě soukromého práva nedosahuje dále než k účasti státních orgánu v procesu výkonu rozhodnutí. Tam, kde orgány veřejné moci jsou za účelem výkonu rozhodnutí povinny jednat a neučiní tak, jejich nečinnost může založit odpovědnost státu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V případech, kdy je vyžadována aktivita dlužníka, jenž je osobou soukromého práva, stát jakožto nositel veřejné moci musí jednat pečlivě za účelem asistence věřiteli při výkonu rozhodnutí (srov. rozsudek ESLP ve věci Cebotari a další proti Moldavsku ze dne 27. 1. 2009, č. stížností 37763/04, 34350/04, 35178/04 a další, odst. 39 a 40, nebo rozsudek ESLP ve věci Moldovan a další proti Rumunsku ze dne 15. 11. 2011, č. stížností 8229/04, 8234/04, 12713/04 a další, odst. 146 a 147). Odvolací soud se od výše uvedených závěrů nikterak neodchýlil, když v postupu orgánů veřejné moci žádná pochybení neshledal. Nesprávnost postupu orgánů veřejné moci dovolatel spatřuje pouze v tom, že exekuční řízení nebylo pro nemajetnost povinného zastaveno již dříve, čemuž ovšem odporuje skutečnost, že v průběhu exekučního řízení sám dovolatel i přes zjištěnou nemajetnost povinného na pokračování exekučního řízení trval. Omezuje-li se ve smyslu judikatury Evropského soudu odpovědnost státu na povinnost pečlivé asistence věřiteli při výkonu rozhodnutí, pak za situace, kdy věřitel na pokračování v exekuci trvá i přes zjištěnou nemajetnost povinného, nemůže délka řízení zapříčiněná nemajetností povinného být přičítána k tíži státu.“
Nejvyšší soud se tudíž otázkou výše vymezenou pod písm. a) ve své judikatuře již zabýval, přičemž odvolací soud se při řešení dané otázky od ustálené judikatury Nejvyššího soudu nikterak neodchýlil, daná otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Námitkou výše vymezenou pod písm. b) se dovolatelé domáhají přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozují nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelé od 1. 1. 2013 k dispozici nemají (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, dovolatelé poukazují na následující závěr: „Není proto z pohledu právní jistoty účastníků, jejíž dotčení zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, vhodné, aby – na rozdíl od výkonu rozhodnutí soudem – exekuční řízení, které vydáním exekučního příkazu nenaplnilo svůj účel, a ve kterém nelze ani v budoucnu očekávat možné vymožení alespoň části pohledávky oprávněného, bylo formálně neuzavřené a trvalo delší dobu bez zjevné činnosti exekutora. Je na něm, aby stav nedobytnosti pohledávky promítl do svého oprávnění exekuci zastavit, nebo aby podal podnět soudu k zastavení exekuce, jsou-li pro to splněny zákonné podmínky, a tím dal stav nemožnosti dobytí pohledávky pro účastníky řízení na vědomí.“
V uvedené věci se odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou několika exekučních řízení domáhal poškozený, jenž v daných řízeních vystupoval v pozici oprávněného. Citovaný závěr navazoval na již výše uvedené závěry Nejvyšší soudu a ESLP, dle nichž „[p]ři posuzování činnosti orgánu veřejné moci během řízení o výkon rozhodnutí je třeba posuzovat zejména to, zda soudy poskytovaly dostatečnou součinnost oprávněnému během řízení o výkon rozhodnutí, tedy zda učinily všechna vhodná opatření předpokládaná procesním předpisem (srov. usnesení ESLP o přípustnosti ze dne 22. 3. 2005, ve věci Ciprová proti České republice, stížnost č. 33273/03). Naopak pokud je soud povinen jednat a nejedná, zakládá tato nečinnost odpovědnost státu (srov. rozsudek ESLP ze dne 17. 6. 2003, ve věci Ruianu proti Rumunsku, stížnost č. 34647/97).“
V nyní posuzované věci soudy nižších stupňů žádné delší období nečinnosti exekutora neshledaly. Citovaný závěr tudíž na nyní posuzovanou věc nedopadá. Z toho důvodu otázka výše vymezená pod písm. c) přípustnost dovolání nezakládá.
V rozsudku ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008 (na nějž odkazují sami dovolatelé), dovolací soud uvedl, že v zájmu přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky účastníků, v poměrech přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně.
Také judikatura Ústavního soudu opakovaně formulovala požadavky na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, nebo ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1834/10). Současně deklarovala, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 511/02, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Zdůraznila přitom, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42). Podle rozsudku ve věci H. proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 200772/92, body 59 - 60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu.
Nejvyšší soud neshledává odůvodnění napadeného rozhodnutí v rozporu s požadavky vymezenými v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z označeného ustanovení ani z práva na spravedlivý proces totiž nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
Dovolatelé pochybení odvolacího soudu spatřují v tom, že se nevypořádal s jejich klíčovým argumentem opírajícím se o závěr výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4051/2011. Dovolatelé však na dané rozhodnutí poprvé odkázali až při jednání odvolacího soudu, přičemž z protokolu o jednání se nepodává, že by odkázali na konkrétní závěr tohoto rozhodnutí, s nímž by se odvolací soud měl vypořádat. Nadto, jak dovolací soud vysvětlil výše, závěry daného rozhodnutí na nyní posuzovanou věc nedopadají. Odvolací soud jednoznačně vysvětlil, z jakých důvodů shledal délku posuzovaného řízení přiměřenou. Dalšími námitkami dovolatelé polemizovali s právními závěry soudů, které jsou svou povahou spíše podpůrné (doplňující) a jejich případná nesprávnost nemohla na výsledku řízení ničeho změnit. Rozhodnutí odvolacího soudu tak požadavkům výše citované ustálené judikatury vyhovuje, tudíž ani otázky vymezené pod písm. d) a e) přípustnost dovolání nezakládají.
Rovněž odkaz dovolatelů na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 25 Co 54/2017, nemůže založit přípustnost dovolání. Při odškodňování nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé vykonávací řízení ve smyslu §13 OdpŠk je nutné vždy přihlédnout ke všem jednotlivým okolnostem a závěry o délce řízení, vymáhané částce nebo vyčísleném zadostiučinění nelze paušalizovat. Dovolatelé navíc neuvádí, v čem by posuzované řízení bylo podobné tomu, na které odkazují.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 2. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu