ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2984.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2984/2020-487
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) J. P. , narozeného XY, bytem XY, b) M. K. , narozené XY, bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 49/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2020, č. j. 12 Co 329/2019-405, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 14. 6. 2019, č. j. 27 C 49/2016-358, zamítl žalobu s tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci ad a) částku 580 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu s tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni ad b) částku 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalobci a) povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1 200 Kč (výrok III) a uložil žalobkyni b) povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1 200 Kč (výrok IV).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a současně rozhodl, že žalobce ad a) povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení v částce 450 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu) a žalobkyni ad b) uložil povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení v částce 450 Kč (výrok III odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobci domáhali zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu z důvodu nezákonného trestního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 43/2012 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v celém jeho rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Námitka žalobců, že při řešení otázky, „ zda relutární forma náhrady je v případě nezákonně vedeného trestního stíhání základní a zásadně přiznávanou formou reparace“ , se odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15 (v němž se uvedený soud obecně zabýval předpoklady odpovědnosti státu z titulu nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání) nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od závěrů vtělených do rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 4085/18.
Rovněž při řešení otázky, zda „je zrušení příkazu k domovní prohlídce pro nezákonnost nezbytnou podmínkou pro to, aby byla osobě touto domovní prohlídkou dotčené přiznána náhrada nemajetkové újmy v případě, že trestní řízení skončilo jinak než odsuzujícím rozsudkem“ , se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 970/2020, ve kterém bylo vysvětleno, že Ústavní soud se ve své nálezové judikatuře (nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 215/12) sice přiklonil k obecnému závěru, že „pokud se v kterékoli fázi trestního řízení ukáže, že účel prostředků trestního procesu nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny“ (srov. také nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, a plenární nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10). Nelze však odhlédnout od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněného pod číslem 8/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém byl výše uvedený obecný závěr (zejména v okolnostech dvou posledně jmenovaných nálezů Ústavního soudu) podroben detailní analýze se závěrem, že „zevšeobecňující převzetí důvodů nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, na ‚všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly, by ve svých důsledcích znamenalo, že by v každém případě, kdy trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, např. byly nezákonné veškeré uložené pořádkové pokuty či realizovaná předvedení, s porušením povinností svědka či znalce by nebylo možno spojovat vůbec žádné důsledky apod. Je nepochybné, že takové důsledky, které by mohly vést až k zmaření účelu trestního řízení tím, že by odrazovaly osoby působící v orgánech činných v trestním řízení od stíhání pachatelů trestných činů … citovaný nález Ústavního soudu nesledoval“. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že v situaci, kdy nedojde k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z této okolnosti bez dalšího dovozovat nesprávnost veškerých postupů orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost všech rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání. Tato námitka žalobců proto nemůže přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit.
Rovněž otázka „ zda svědčí družce obviněného nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené domovní prohlídkou provedenou v rámci nezákonné vedeného trestního stíhání“ , nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, např. rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 28/2018, a ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2999/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 2603/18.
Ve vztahu k námitce posouzení délky trestního řízení odvolacím soudem jako přiměřené s odkazem na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 2. 2018, ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, je možno uvést, že uvedené rozhodnutí se vztahovalo výlučně k nárokům na průběh kompenzačního řízení, již proto jeho závěry nelze poměřovat nárok žalobců na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nezákonného zahájení trestního stíhání. Odvolací soud se přitom neodchýlil od závěrů ustálené judikatury, kdy ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) bylo uvedeno, že „není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a zákona, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.“ Ve vztahu k italskému tzv. Pintovu zákonu, dle nějž je soud rozhodující v prvním stupni povinen vynést rozhodnutí do čtyř měsíců po podání žádosti, Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že ze zvýšených požadavků na rychlost prostředků nápravy, jež stanovila Itálie svým organům, nelze vyvodit požadavek na délku trvání řízení před orgány České republiky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2954/2015, nebo ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2015).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 12. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu