ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3114.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3114/2020-259
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. S. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 290/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2020, č. j. 44 Co 324/2019-159, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2020, č. j. 44 Co 324/2019-159, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V projednávané věci se žalobce domáhal zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 77/2011 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 25. 6. 2019, č. j. 16 C 290/2017-114, zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení částky 74 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 91 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 7 183 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování dospěl ke skutkovému závěru, podle něhož posuzované řízení bylo zahájeno usnesením Policie ČR, Městského ředitelství Brno, ÚO SKPV MŘ Brno, OOK, č. j. KRPB-7312-177/TČ-2010-060240, ze dne 30. 9. 2010, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce a spoluobviněného jako obviněných ze spáchání zločinu podvodu ve formě spolupachatelství. Žalobce byl po provedeném řízení rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2013, č. j. 11 T 77/2011-1268, částečně zproštěn obžaloby a částečně uznán vinným a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců s podmíněným odkladem na tři roky a dále mu byla uložena povinnost uhradit škodu ve výši 1 095 000 Kč. Státní zástupce se na místě vzdal odvolání, žalobce na místě podal odvolání proti odsuzující části rozsudku. Ve zprošťující části tak rozsudek nabyl právní moci dne 16. 4. 2013. Odvolání žalobce bylo odmítnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2013, č. j. 4 To 264/2013-1304. Dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, č. j. 3 Tdo 18/2014-35, rovněž odmítnuto. Usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2557/14, byla ústavní stížnost žalobce odmítnuta jako neopodstatněná. Usnesení bylo žalobci doručeno 28. 3. 2017. Řízení tedy trvalo celkem 6 let a 5 měsíců. Podle posudku o invaliditě ze dne 23. 2. 2016, potvrzení České správy sociálního zabezpečení ze dne 6. 6. 2006, Městské správy sociálního zabezpečení Brno ze dne 14. 5. 2009, jakož i podle rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 9. 9. 2010, respektive 1. 2. 2018, je žalobce v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu ve smyslu ustanovení §26 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění, kdy žalobce je invalidní dle §39 odst. 1 téhož zákona, jedná se o invaliditu prvého stupně dle §39 odst. 2 písm. a) citovaného zákona a z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho pracovní schopnost o 45 %. Žalobce dne 25. 5. 2017 předběžně uplatnil u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podáním ze dne 2. 2. 2018 žalovaná konstatovala, že v daném případě došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, avšak nebyl shledán důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích, neboť konstatování porušení práva se v dané věci žalované jevilo jako dostačující.
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně na věc aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“. Předmětné řízení trvalo vůči žalobci celkem 6 let a 5 měsíců. Otázku přiměřenosti délky posuzovaného řízení pak soud prvního stupně řešil na základě kritérií vymezených v §31a odst. 3 OdpŠk. Řízení považoval za skutkově i procesně složité, když skutek co do rozsahu i obsahu byl komplikovaný. Posouzení spolupachatelství žalobce na poměrně sofistikovaném podvodu vůči poškozeným, kde žalobce vystupoval jako jednatel realitní společnosti, která má oprávnění prodat podíl na členských právech bytu, si vyžádalo větší množství důkazů, složitost v rámci dokazování zvyšovaly především znalecké posudky k více sporným tvrzením, když i správné zacílení zadání znaleckého posudku vyžadovalo vyšší erudici a zkušenost v dané problematice. Posuzované řízení považoval s podrobnější argumentací za právně složitější. Z pohledu procesní stránky řízení složitost zvyšovala nutnost soudů vypořádat se s opakovaně podávanými opravnými prostředky, kdy v dané věci bylo podáno nejen dovolání k Nejvyššímu soudu, ale dokonce i ústavní stížnost. Postup soudu v posuzovaném řízení soud prvního stupně hodnotil jako bez průtahů, byly zachovávány procesní lhůty, nedošlo k bezdůvodné nečinnosti soudu. Rovněž ze strany žalobce nedošlo k žádnému jednání, které by se negativně podílelo na délce řízení. Význam řízení pro žalobce shledal soud prvního stupně jako zvýšený, neboť se jednalo o trestní řízení. Žalobce je osobou, která je pro dlouhodobý negativní zdravotní stav od roku 2006 v invalidním důchodu, kdy od 1. 1. 2010 se jedná o invaliditu prvního stupně. Vedle toho je žalobce dlouhodobě, a to od roku 1999 v péči psychiatra, a to pro psychické potíže, kdy žalobce trpí pocity bezpráví, křivdy, beznaděje, cítí se vyčerpán, žije v obavách, špatně spí, nesoustředí se a měl snížen pracovní výkon. Soud prvního stupně proto uzavřel, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť byla porušena povinnost vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, tj. délka řízení byla nepřiměřeně dlouhá. S ohledem na předmět řízení a jeho zvýšený význam pro poškozeného (žalobce) dospěl soud prvního stupně k závěru, že není dostačující forma odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu v podobě omluvy nebo konstatování porušení práva. Proto žalobci přiznal zadostiučinění v penězích a s respektem k obsahu stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, tak s podrobnější argumentací dospěl k částce 91 000 Kč s příslušenstvím.
5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II o věci samé tak, že žalobu i co do částky 91 000 Kč zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud dokazování nedoplňoval a vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
7. Po právní stránce měl odvolací soud za správné hodnocení soudu prvního stupně potud, že posuzované řízení trvalo 6 let a 5 měsíců, což je s přihlédnutím ke všem okolnostem dané věci a kritériím uvedeným v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, doba nepřiměřeně dlouhá. Odvolací soud však nepovažoval za správný závěr soudu prvního stupně ohledně opodstatněnosti požadavku žalobce na finanční satisfakci včetně způsobu vyhodnocení kritérií významu řízení pro poškozeného. Význam trestního řízení pro poškozeného nemusí být v průběhu řízení stále stejný, ale kolísá podle aktuálního stavu řízení. V posuzovaném případě význam trestního řízení pro žalobce byl nepochybně vyšší v jeho stádiu před obecnými soudy, intenzita nejistoty pak klesla vydáním pravomocného odsuzujícího rozhodnutí s tím, že ve stádiu rozhodování o ústavní stížnosti nemohl žalobce pociťovat negativní emoce v podobě strachu či úzkosti, jak řízení dopadne více než minimálně, když Ústavní soud mohl o jeho stížnosti rozhodnout pouze v jeho prospěch a tato fáze řízení pro žalobce musela být logicky významově snížena. Odvolací soud dále poukázal na to, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil zdravotní stav žalobce jako důvod pro navýšení peněžitého odškodnění, když v řízení vyšlo najevo, že zdravotní stav žalobce nemá příčinnou souvislost se zahájením a vedením trestního řízení, jeho zdravotní potíže jsou dokumentovány již od roku 1999. Ani skutečnost, že žalobce vede řadu jiných sporů, nemůže být zohledněna v požadavku na odškodnění nemajetkové újmy za délku trestního řízení, naopak by bylo možno dovodit, že žalobce je na určitou míru nejistoty, která provází každé soudní řízení, již adaptován. Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu i co do částky 91 000 Kč zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, v němž především předkládá k posouzení otázku, zda lze v případě náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku soudního řízení považovat zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva za formu zadostiučinění, kterou lze použít i v případě, kdy význam předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného nebyl nepatrný a v případě, že poškozený v nezanedbatelné míře nezpůsobil, že posuzované řízení trvalo nepřiměřeně dlouho. Dále Nejvyššímu soudu předestřel otázku, zda výsledek posuzovaného řízení je pro stanovení odpovídajícího odškodnění rozhodný, přičemž odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, usnesení ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015, ale také na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17, ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17, a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26. Závěry odvolacího soudu o tom, že zdravotní stav žalobce byl neuspokojivý již předtím, než bylo posuzované řízení zahájeno, podle žalobce zcela popírají základní a nosnou myšlenku, pro kterou dovolací soud vyslovil ve svých rozhodnutích v souvislosti se závěrem o presumpci zvýšeného významu věci pro účastníka řízení v pokročilejším věku či účastníka se špatným zdravotním stavem. Odkázal například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012, a další.
9. Žalobce rovněž s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1445/2016, formuloval otázku, zda by trestní řízení skončené odsouzením stíhaných pachatelů mělo být delší než řízení, které skončilo jinak.
10. V dovolání je dále odvolacímu soudu vytýkáno, že v projednávaném případě došlo také k porušení práva žalobce na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jeho práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a dále k porušení žalobcova práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – tj. k porušení ústavního pořádku České republiky, což věc posouvá do ústavněprávní roviny.
11. Žalobce proto navrhoval, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
12. Žalovaná podrobně vyvracela důvody podaného dovolání, které považovala za nepřípustné, s návrhem na jeho odmítnutí.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení dle §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. V rozsahu, v němž dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
18. Ohledně námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do základních práv žalobce ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobce v projednávaném dovolání (ve vztahu k namítanému porušení ústavního pořádku České republiky) neučinil. Jeho odkazy na rozhodnutí Ústavního sodu se týkají výlučně jiných (hmotněprávních) otázek a nikoliv porušení základních práv žalobce v nynějším řízení.
19. Námitka žalobce, že odvolací soud se při posouzení přiměřenosti délky řízení v případě trestního řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pachatelů, tj. zda výsledek posuzovaného řízení je pro stanovení odpovídajícího odškodnění rozhodný, odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 4085/18. Uvedená rozhodnutí se v nich uvedeným způsobem aktuálně vymezila k otázce významu trestního řízení pro pachatele, který byl v jeho průběhu pravomocně shledán vinným ze spáchání závažného trestného činu.
20. Otázka žalobce, zda by trestní řízení zakončené odsouzením pachatele mělo být obecně delší, než řízení završené jiným způsobem nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky týkající se zhodnocení zdravotního stavu žalobce ve vztahu k presumpci individuálního zvýšeného významu posuzovaného řízení a dále pro související otázku odpovídající formy odškodnění, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
24. Dle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
25. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna tam uvedená kritéria.
26. Pokud se týká posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného ve vztahu ke zjištění, zda došlo k porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a následně ve vztahu ke stanovení formy a výše odškodnění za porušení tohoto práva (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), Nejvyšší soud již dříve dovodil, že význam předmětu řízení je dán jednak typově v tom smyslu, že určité druhy řízení mají pro účastníky větší význam, než řízení jiná. Zvýšený význam řízení pak dovodil – mimo jiné – ve vztahu k trestnímu řízení, které v obecné rovině negativně ovlivňuje a zatěžuje osobní život trestně stíhaného (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005). Individuální význam předmětu řízení pro poškozeného je však také dán okolnostmi konkrétního sporu, například s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho špatnému zdravotnímu stavu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 7. 2003, ve věci Schmidtová proti České republice , stížnost č. 48568/99, §68, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009).
27. K otázce individuálně zvýšeného významu řízení pro žalobce z důvodu jeho nepříznivého zdravotního stavu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016, konkrétněji uvedl, že: „negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně u každé z takových osob o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces. Zvýšený význam předmětu řízení pro poškozené z důvodu jejich vysokého věku a zdravotního stavu nespočívá na pouhých faktických obtížích při vystupování v předmětném řízení, nýbrž na intenzivnějším vnímání nepříznivých dopadů nepřiměřeně dlouhého řízení, a to včetně hrozby, že se tyto osoby nemusí ukončení řízení s ohledem na stáří a zdravotní stav dožít“. Dospěl-li tedy odvolací soud v napadeném rozsudku k závěru, že zdravotní stav žalobce nemá příčinnou souvislost se zahájením a vedením trestního řízení, když jeho zdravotní potíže jsou dokumentovány již od roku 1999, a (jen) proto tato okolnost nemůže být zohledněna v požadavku na odškodnění nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení, je tento jeho závěr s výše uvedenými závěry Nejvyššího soudu v rozporu.
28. Lze proto shrnout, že ve vztahu k hodnocení významu posuzovaného řízení z hlediska zdravotního stavu žalobce je právní posouzení ze strany odvolacího soudu neúplné, a tedy i nesprávné.
29. Za situace, kdy se odvolací soud bude muset v navazujícím řízení znovu a komplexně zabývat všemi zákonnými kritérii, jež jsou významná nejen pro určení přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení, nýbrž i pro určení odpovídající formy a rozsahu případného přiměřeného zadostiučinění, bylo by zjevně předčasné, aby Nejvyšší soud v této fázi řízení zaujímal stanovisko k formě, popřípadě výši odpovídajícího zadostiučinění a zabýval se dalšími v dovolání uplatněnými námitkami, jež se váží výlučně k řešení s tím souvisejících otázek.
30. Na odvolacím soudu tak nyní bude, aby rovněž prověřil, zda byl orgánům činným v trestním řízení znám zdravotní stav žalobce a zda jej bylo možno ve světle výše zmiňované judikatury považovat za osobu těžce nemocnou.
31. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však takové vady v řízení neshledal.
32. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byl žalobcem napaden, podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
33. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 12. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu