ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3449.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3449/2019-176
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně QANTO s.r.o., identifikační číslo 481 72 766, se sídlem v Praze 10, Na Slatince 3279/3, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 449/11, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 77/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. 21 Co 69/2019-149; takto:
Rozsudek Městského sudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. 21 Co 69/2019-149, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 9. 2018, č. j. 31 C 77/2016-124, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V projednávané věci je předmětem řízení žalobou uplatněný nárok na náhradu škody, která měla žalobkyni vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu orgánů daňové správy. Ty nejprve nepřiznaly a nevrátily žalobkyni správně vykázaný nadměrný odpočet DPH za zdaňovací období listopad 2001, následně pak vydaly nesprávné daňové výměry, které byly vůči žalobkyni exekučně vymáhány prostřednictvím zajišťovacích příkazů, čímž došlo v podstatě k likvidaci podnikání žalobkyně. Nápravy se žalobkyně domohla až po obnovení daňového řízení, po úspěšné správní žalobě a po opakovaném odvolacím řízení teprve po 12 letech, v roce 2013, kdy s konečnou platností ve věci rozhodlo Generální finanční ředitelství. V průběhu daňového řízení vydal finanční úřad šest zajišťovacích příkazů a na jejich základě poté vymáhal prostřednictvím postižení účtů žalobkyně u peněžních ústavů zjištěný daňový nedoplatek ve výši 11 132 199 Kč. Na konci roku 2004 činil objem volného kapitálu žalobkyně 7 775 000 Kč a nebylo v jejích silách zjištěný nedoplatek uhradit, což nakonec vedlo v průběhu roku 2005 k úplné paralýze jejích obchodních aktivit. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že jí vznikla škoda v podobě ušlého zisku, skutečné škody a škody odpovídající přímým nákladům, které musela účelně vynaložit při obraně proti nezákonným rozhodnutím a nesprávnému úřednímu postupu orgánů daňové správy.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí již druhým svým rozsudkem vydaným dne 21. 9. 2018, č. j. 31 C 77/2016-124, coby rozsudkem mezitímním, vyslovil, že „žaloba je co do základu po právu“ (výrok I rozsudku) s tím, že o výši škody a nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem (výrok II rozsudku).
3. Soud prvního stupně vycházel ze skutkového závěru, podle něhož na základě daňového přiznání k DPH za zdaňovací období listopad 2001 žalobkyně vykázala nadměrný odpočet ve výši 3 601 920 Kč, za prosinec 2001, vykázala vlastní daňovou povinnost ve výši 2 711 319 Kč. Správce daně, v rámci vytýkacího řízení, rozporoval uplatněný nárok žalobkyně na odpočet DPH v těchto obdobích vykázané v daňových dokladech vystavených společností ZASBANK, spol. s r.o. Dne 12. 1. 2005 vydal Finanční úřad ve Svitavách šest zajišťovacích příkazů č. j. 1022/05/263912/6158, č. j. 1020/05/263912/6158, č. j. 1687/05/263932/8256, č. j. 1679/05/263932/8256, č. j. 1634/05/263932/8256 a č. j. 1692/05/263932/8256, kterými uložil žalobkyni zajistit daňovou povinnost v celkové výši 11 132 199 Kč složením jistoty na účet správce daně. Tyto zajišťovací příkazy považovala žalobkyně za nezákonné, neboť zajišťovaná povinnost žalobkyně v té době neexistovala. Dále správce daně k vymožení povinnosti uložené zajišťujícími příkazy zahájil daňovou exekuci a vydal dne 25. 1. 2005 exekuční příkazy č. j. 3709/05/263940/8576, č. j. 3629/05/263940/8576, kterými bylo peněžním ústavům vedoucím účty žalobkyně přikázáno, aby do výše vykonatelného nedoplatku ve výši 11 132 199 Kč z účtu nevyplácely peněžní prostředky, neprováděly na ně započtení, ani jinak s nimi nenakládaly. Následně měly peněžní ústavy provést výplatu těchto prostředků na účet správce daně. Finanční úřad ve Svitavách (správce daně) vydal dne 18. 4. 2005 platební výměr na DPH za zdaňovací období listopad 2001 č. j. 28148/05/263912/6158 a dne 18. 4. 2005 platební výměr na DPH za zdaňovací období prosinec 2001 č. j. 28168/05/2063912/6158, kterými neuznal žalobkyni odpočet na DPH ve výši 8 757 119 Kč. Proti platebním výměrům podala žalobkyně odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové č. j. 3682/130/2006-Vo ze dne 25. 7. 2006.
4. Žalobkyně posléze podala ke Krajskému soudu v Hradci Králové správní žalobu na zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové. Krajský soud v Hradci Králové zrušil svým rozsudkem ze dne 18. 12. 2009, č. j. 31 Ca 127/2008-74, rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové jako nezákonné. V dalším obnoveném řízení Finanční ředitelství v Hradci Králové, na základě odvolání žalobkyně, zrušilo původní platební výměry na DPH. Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 19. 8. 2010, č. j. 49/88606/2010-491, nařídilo přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, kterým byly zrušeny původní platební výměry na DPH. Finanční ředitelství v Hradci Králové znovu rozhodlo rozhodnutím ze dne 1. 4. 2011, č. j. 2085/11-1300-608554, tak, že odvolání proti původním platebním výměrům na DPH (opět) zamítlo a napadená rozhodnutí potvrdilo. Následně podala žalobkyně proti tomuto rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové odvolání, o kterém bylo rozhodnuto Generálním finančním ředitelstvím, které svým rozhodnutím ze dne 12. 3. 2013, č. j. 8630/13/7001-21001-010212, změnilo rozhodnutí Finančního úřadu ve Svitavách v případě uvedených platebních výměrů na DPH za zdaňovací období listopad 2001 a prosinec 2001 tak, že nadměrný odpočet za listopad 2001 a vlastní daňová povinnost za prosinec 2001 se stanoví přesně v hodnotách vykázaných žalobkyní v jí původně podaných daňových přiznáních v roce 2001. Teprve v roce 2012 došlo v důsledku oprávněné obrany žalobkyně k tomu, že byla změněna veškerá předchozí nezákonná rozhodnutí a byla potvrzena správnost výše daňové povinnosti, kterou žalobkyně ohledně DPH původně vykázala.
5. V rovině právního posouzení soud prvního stupně uvedl, že zajišťovací příkazy posuzoval v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 3322/2013, jako nezákonná rozhodnutí ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“). Poukázal též na to, že rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 9 Aps 13/2008, došlo ke změně do té doby panující praxe, podle které nebyla proti vydaným zajišťovacím příkazům přípustná žaloba ve správním soudnictví. Daňové řízení v tomto případě proběhlo před vydáním citovaného rozsudku rozšířeného senátu, a proto (až) jím učiněné závěry na případ žalobkyně nebyly aplikovatelné. Rozebral ve smyslu §32 odst. 1 OdpŠk běh promlčecí lhůty jak subjektivní, tak objektivní, a uvedl, že není vyloučeno, že ve výjimečných případech může dojít k tomu, že k promlčení dojde dříve, než se vůbec poškozený o vzniku škody dozví. Výklad o promlčení nároku ještě předtím, než nárok samotný vznikl, považoval soud prvního stupně za absurdní (srov. odst. 23 a 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), tedy nárok žalobou uplatněný za promlčený neměl. Současně zdůraznil, že od doručení platebních výměrů ze dne 4. 5. 2005 počala běžet objektivní 10 letá promlčecí lhůta, která uplynula dnem 4. 5. 2015. Žaloba o náhradu škody byla u soudu podána až dne 5. 8. 2016, kdy již případný nárok žalobkyně na náhradu škody byl promlčen. Stejný závěr podle soudu prvního stupně platí i ve vztahu k zajišťovacím výměrům ze dne 12. 1. 2005, které byly zástupci žalobkyně doručeny dne 14. 1. 2005, jakož i ve vztahu k exekučním příkazům ze dne 25. 1. 2005, které byly doručeny zástupci žalobkyně dne 8. 2. 2005. Dále poukázal na ustanovení §8 odst. 1 a 2 OdpŠk, podle něhož pokud není nezákonné rozhodnutí zrušeno nebo změněno, nárok na náhradu škody vůbec nevzniká. Odkázal též na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2259/2012, podle jehož závěrů v některých případech je nezbytnou podmínkou pro úsudek o vzniku škody nutné znát konečný výsledek řízení, rovněž vycházel z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 619/2011. Dovodil dále, že objektivní promlčecí lhůta sice uběhla, nicméně měl s podrobnější argumentací za to, že námitka promlčení byla žalovanou uplatněna v rozporu s dobrými mravy.
6. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované mezitímní rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
7. Odvolací soud převzal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, které považoval za správné a aniž by sám doplňoval dokazování, k odvolacím výhradám žalované vyložil, že v daném případě soud prvního stupně správně zvolil rozhodnutí mezitímním rozsudkem právě s ohledem na základní otázku sporu, zda nárok žalobkyně je promlčen či nikoliv a zda vznesená námitka žalobkyní, že promlčení je žalovanou uplatněno v rozporu s dobrými mravy, je důvodnou. Mezitímním rozsudkem soud rozhoduje v podstatě o tom, že právní základ nároku je opodstatněný, nikoliv o výši uplatněného nároku. Odvolací soud současně zdůraznil, že základem věci se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku, tzn. výše plnění. Při vydání mezitímního rozsudku je proto třeba se vypořádat např. s promlčením nebo s prekluzí nároku, se spoluzaviněním poškozeného atd. Existence práva žalobkyně na požadované plnění vyplývá především z rozhodnutí Generálního finančního ředitelství cel ze dne 12. 3. 2013, č. j. 8630/13/7001-21001-010212. Stejně jako soud prvního stupně měl i odvolací soud námitku promlčení uplatněnou žalovanou za rozpornou s dobrými mravy, odkázal přitom na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4223/2016. Generální ředitelství cel teprve v roce 2013 svým rozhodnutím žalobkyni „přiznalo důvodnost jejího nesouhlasu s předchozími opatřeními, úkony a vydanými rozhodnutími finanční správy“. Odvolací soud přitakal žalobkyni i v tom, že stát prostřednictvím svých orgánů v této věci dlouhou dobu jednal nesprávně, až došlo k uběhnutí objektivní promlčecí lhůty před tím, než došlo ke zrušení předchozích nezákonných rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém jeho rozsahu dovoláním. Namítala, že nebyly vůbec splněny procesní předpoklady pro vydání mezitímního rozsudku, když soud prvního stupně a ani odvolací soud se nezabývaly všemi okolnostmi rozhodnými pro závěr o existenci základu žalobou uplatněného nároku a potud se odchýlily od ustálené judikatury dovolacího soudu reprezentované kupř. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002. Odvolací soud se přitom s odpovídající námitkou žalované v důvodech svého rozsudku nikterak nevypořádal, a tím řízení zatížil procesní vadou. Žalovaná dále odkazovala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4389/2009. V dané věci navíc žalobkyně uplatnila několik relativně samostatných nároků a důvodnost uplatněného nároku mela být posuzována ve vztahu ke každému jednomu z nich. Rovněž ve vztahu k druhé položené otázce řešící problematiku uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy měla žalovaná závěry odvolacího soudu za rozporné s ustálenou judikaturou jak dovolacího, tak i Ústavního soudu. Připomenula, že uplatnění korektivu dobrých mravů je možné pouze v těch výjimečných případech, kdy by námitky promlčení bylo užito ke zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Kromě toho by se muselo jednat o tak výjimečnou intenzitu, aby bylo možno ospravedlnit takový zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (kdy odkazovala např. na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, či ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011). Odvolací soud podle žalované svou argumentaci postavil pouze na poukazu nepřiměřené délky řízení, ačkoliv sama žalobkyně svůj nárok o uvedený titul nikdy do té doby neopírala. Odvolací soud pak bez dalšího upřesnění převzal závěr soudu prvního stupně a navíc ještě nesprávně uvedl, že k uběhnutí objektivní promlčecí lhůty došlo před zrušením nezákonných rozhodnutí. Odvolací soud podle žalované zcela nepatřičně pouze konstatoval, že postup Finančního úřadu Svitavy byl „přinejmenším nestandardní, spíše podezřelý a nepochybně protiprávní“, což žalovaná pokládá za zjevně nepodloženou domněnku, která jako jeden ze stěžejních argumentů nemůže dostát řádnému zdůvodnění a není tedy nijak prokázáno, že by námitka promlčení ze strany žalované byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Takto nejasné odůvodnění odvolacího soudu proto shledává žalovaná v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s usnesením ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3681/2018, a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99. Podle nich závěr o výkonu práva proti dobrým mravům musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu. S touto argumentací žalované navrhovala, aby Nejvyšší soud buď napadený rozsudek odvolacího soudu „změnil tak, že se žaloba zamítá“ nebo aby jej, spolu s rozsudkem soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalobkyně naopak podrobně vyvracela důvody podaného dovolání a navrhovala, aby jej Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl nebo jako nedůvodné zamítl. K první otázce měla za to, že procesní podmínky pro potvrzení mezitímního rozsudku soudu prvního stupně ze strany odvolacího soudu dány byly, přičemž závěr o existenci základu nároku měl plynout z výsledků provedeného dokazování. Při vydání mezitímního rozsudku podle mínění žalobkyně postačí, je-li dána alespoň „částečná důvodnost nároku“, což má vyplývat z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2212/2002. K druhé otázce bylo připomínáno, že objektivní desetiletá promlčecí doba, počítaná od vydání nezákonných rozhodnutí, uplynula dříve, než došlo k jejich zrušení pro nezákonnost, kdy daňové řízení trvalo více než 11 let. Danou problematiku odvolací soud správně řešil ve světle závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 4835/2014, podle něhož nemůže uplynout promlčecí doba dříve, než vůbec vznikla škoda.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
11. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky jednání prostřednictvím osoby s právnickým vzděláním [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a má předepsané obsahové náležitosti.
IV. Přípustnost dovolání
12. Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Dle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání žalované je přípustné pro řešení obou předestřených otázek, když u prvé se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a v případě druhé dovolatelkou položené otázky zatížil řízení vadou, jež mohla mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného rozhodnutí, v důsledku čehož se rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
15. Dovolání žalované je důvodné.
16. Podle ustanovení §152 odst. 2 o. s. ř. má být rozsudkem rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu.
17. Mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o právním základu věci, jímž se autoritativně vyjadřuje k tomu, zda žalobce má na požadované plnění právo a v jakém rozsahu. Základem věci se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen jeho výše (v komentářové literatuře srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád, §1 až 200za. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1029 s., a v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu např. rozsudky ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851//2002, ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2813/2006, ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2180/2005, ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007, uveřejněný pod číslem 93/2010 Sbírky soudních a rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2180/2010). Rozhodnutí o základu věci v řízení o nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. v sobě nutně zahrnuje posouzení všech podmínek odpovědnosti, tedy nejen existenci nezákonného rozhodnutí, ale také vznik škody a nezbytnou podmínkou příčinné souvislosti mezi oběma uvedenými jevy.
18. Jestliže nárok uplatněný žalobou sestává – jako je tomu i v poměrech projednávané věci – z několika relativně samostatných nároků, je předpokladem vydání mezitímního rozsudku splnění všech podmínek odpovědnosti (existence nezákonného rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi oběma uvedenými jevy), a to ve vztahu ke každému jednotlivému nároku. Odvolací soud sice závěry ustálené judikatury citoval, ale fakticky se jimi neřídil, když neuvedl, která konkrétní rozhodnutí (platební výměry, zajišťovací příkazy, popř. exekuční příkazy) považuje za nezákonná a z jakého důvodu (některá z nich byla zrušena již rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2009, č. j. 31 Ca 127/2008-74, jiná měla být zrušena až v důsledku „konečného“ rozhodnutí Generálního ředitelství cel [správně Generálního finančního ředitelství] ze dne 12. 3. 2013, č. j. 8630/13/7001-21001-010212). Opomenul se rovněž zabývat tvrzením žalobkyně o údajném nesprávném úředním postupu orgánů finanční správy, které by případně mohlo být spojováno se samostatným nárokem. Nevysvětlil, v čem spatřuje – ve vztahu ke každému jednomu nezákonnému rozhodnutí anebo nesprávnému úřednímu postupu – vznik škody a nezabýval se také existencí příčinné souvislosti a to opět ve vztahu ke každému jednotlivému žalobou uplatněnému škodnímu následku. Řečeno jinak, rozsudek odvolacího soudu se fakticky omezil toliko na vypořádání důvodnosti uplatněné námitky promlčení, ostatní zákonné předpoklady pro nástup odpovědnosti státu za škodu ponechal (stejně jako soud prvního stupně) zcela stranou své pozornosti. Žalobkyni pak nelze přisvědčit, že by z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2212/2002, vyplývalo, že není třeba zkoumat „výši základu nároku“, je-li dána „alespoň částečná důvodnost nároku“. Pojem „částečná důvodnost nároku“ je v uvedeném rozhodnutí použit i podle jeho odůvodnění coby synonymum pojmu „základ nároku“, tedy míní se jím vše to, co se netýká toliko jeho výše. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že byly před soudem prvního stupně splněny procesní předpoklady pro rozhodnutí mezitímním rozsudkem, je jeho právní posouzení nesprávné.
19. Nejvyšší soud shledal dovolání opodstatněným i k druhé předestřené otázce. Z rozsudku soudu prvního stupně není zcela zřejmé, zda své právní úvahy vystavěl na závěru, že k uplynutí desetileté objektivní promlčecí doby ve smyslu §32 odst. 2 OdpŠk došlo a nárok je promlčen nebo naopak nedošlo a žalobou uplatněný nárok za promlčený míti nelze. Na jedné straně soud prvního stupně uvedl, že k promlčení nemohlo dojít za situace, kdy rozhodnutí, od nichž žalobkyně odvozuje svůj nárok, byla v předepsaném řízení zrušena (stala se ve smyslu §8 odst. 1 a 2 OdpŠk nezákonnými) až v důsledku vydání zrušovacích rozhodnutí, když v tomto směru odkázal na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 483/2014, které – zjednodušeně řečeno – uvádí, že k promlčení nároku nemůže v zásadě dojít dříve, než vznikla škoda. Pokud by z právě uvedeného důvodu k promlčení nedošlo (nemohlo dojít), bylo by zcela nadbytečné a nelogické se zabývat důvodností námitky promlčení. Přesto se soud prvního stupně na straně druhé v důvodech svého rozhodnutí námitkou promlčení obšírněji zabýval (tedy nárok za promlčený naopak měl) a dospěl k závěru, že její uplatnění žalovanou je v rozporu s dobrými mravy. Uvedený zásadní rozpor v právních závěrech soudu prvního stupně (o tom, že k promlčení dojít nemohlo a současně, že uplatněný nárok je promlčen, ale námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy) odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti neodstranil a k tomu, zda jsou nárok nebo jeho část promlčeny, jednoznačné stanovisko nezaujal. Již proto je předčasné, aby se danou otázkou v této fázi řízení zabýval dovolací soud, a to též proto, že žaloba je z důvodů, jež budou ukázány dále, prozatím neprojednatelná. Tedy i ve vztahu k druhé dovoláním formulované otázce nelze mít právní posouzení odvolacího soudu za správné.
20. Podle §242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání, jako v této věci, přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadou je zatíženo i dané řízení, když soudy obou stupňů jednaly o prozatím neprojednatelné žalobě.
21. Žalobkyně se v projednávané věci domáhá po žalované náhrady škody (škod) z několika odpovědnostních titulů, a to nezákonných rozhodnutí, která jsou označena výše. Soud prvního stupně měl proto přistoupit k výzvě k odstranění vad žaloby učiněné postupem dle ust. §43 odst. 1 o. s. ř., neboť v žalobě nejsou jednotlivé nároky (z jednotlivých nezákonných rozhodnutí, popř. z nesprávného úředního postupu) náležitě specifikovány a jednotlivě vyčísleny. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4754/2016, vyložil, že nároky vyplývající z oddělitelných škodních událostí se považují za zcela samostatné. V takových případech musí žalobce v zájmu určitosti a srozumitelnosti žaloby ohledně jednotlivých uplatněných nároků uvést rozhodné skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž vyčíslit peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak neučiní, jedná se o nedostatek žaloby, pro nějž nelze v řízení pokračovat, neboť soud nemůže jednat o věci samé. Na danou věc lze vztáhnout i závěr plynoucí např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 845/2015, v němž dovolací soud v obdobné procesní situaci vyložil, že „žalobce se snaží vyvolat dojem, že ke vzniku jím tvrzené újmy došlo na základě komplexu nezákonných rozhodnutí, respektive nesprávných úředních postupů. Tato úvaha projevující se v dosavadním postupu žalobce však není správná, neboť za zcela samostatné nároky na náhradu škody či nemajetkové újmy je nutno považovat nároky z různých oddělitelných škodných událostí, byť k nim došlo mezi týmiž subjekty, a to i kdyby šlo o opakování téhož porušení právní povinnosti“. Pro rozlišení, zda jde o jediný nedělitelný nárok na náhradu škody nebo o více samostatných nároků, je rozhodující právě oddělitelnost škodných událostí. Škodu (újmu) vznikající a narůstající pokračujícím porušováním téže právní povinnosti nelze považovat za předmět jediného nedělitelného nároku na náhradu škody, jenž by vznikal teprve od ukončení porušování právní povinnosti nebo od dovršení celkové škody, nýbrž je třeba v těchto případech rozhodovat o samostatných dílčích nárocích, pro jejichž vymezení je třeba zjistit časový průběh vzniku a narůstání škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2007/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3736/2016). Teprve po takové separaci dílčích nároků lze přistoupit k prověření jak námitky promlčení, tak i navazující výhrady, že námitka promlčení je uplatněna v rozporu s dobrými mravy.
VI. Závěr
22. Odvolací soud proto nesprávně posoudil jak podmínky pro vydání mezitímního rozsudku, tak i otázku, zda některý z nároků byl promlčen a zda návazně přichází v úvahu zkoumání, zda námitka promlčení je či není uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Zároveň odvolací soud ve výsledku nesprávně vyhodnotil otázku projednatelnosti žaloby, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného rozhodnutí. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud s přihlédnutím ke zjištěné neprojednatelnosti žaloby i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
23. Na soudu prvního stupně nyní bude, aby žalobkyni vedl postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. ke kvalitativnímu a kvantitativnímu upřesnění tvrzení o jednotlivých složkách uplatňované náhrady škody a v návaznosti na její reakci případně posoudil, zda je některý z nároků promlčen a zda případně není možnému závěru o promlčení na překážku úvaha o rozpornosti žalovanou uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy. Nebude-li žaloba zcela zamítnuta z důvodů promlčení nároku, bude nezbytné se rovněž zabývat v konečném (případně i mezitímním) rozsudku všemi předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu, tedy vedle zjištění nezákonnosti rozhodnutí či nesprávnosti úředního postupu, též vznikem škody a existencí nezbytné příčinné souvislosti, která se posuzuje vždy ve vztahu ke každému jednotlivému škodnímu následku. Doplnit možno, že o nároku z nesprávného úředního postupu nelze uvažovat tam, kde se projevil ve vlastní rozhodovací činnosti.
24. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu