ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.348.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 348/2020-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. G., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Rokycanova 809/1c , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 180, o zaplacení částky 306 523 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 59/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2019, č. j. 20 Co 265/2016-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky 306 523 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 3/2005, v němž žalobce vystupoval jako poškozený a které trvalo 16 let a 4 měsíce.
Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 5. 2016, č. j. 17 C 59/2016-64, uložil žalované zaplatit žalobci částku 39 848 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 39 848 Kč za období od 18. 6. 2015 do zaplacení (výrok I). Dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po žalované domáhal zaplacení dalších 266 675 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za období od 18. 6. 2015 do zaplacení (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 20 054 Kč (výrok III).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 10. 2019, č. j. 20 Co 265/2016-164, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že se žaloba zamítá i co do částky 21 457 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. K námitce žalobce směřující do výroku III napadeného rozsudku proto nelze přihlédnout.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009. S ohledem na uvedené není proto možné obecně říci, zda 6 % ze základní částky zadostiučinění je či není přiměřeným zadostiučiněním.
Na otázce, zda má přiznané zadostiučinění zohledňovat i náklady vynaložené na jejich získání, rozhodnutí odvolacího soudu nestojí, a proto daná otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Je tomu tak už proto, že jde o dva zcela odlišné a na sobě vzájemně nezávislé nároky, kdy nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu se odvíjí od porušení práva žalobce v posuzovaném řízení, zatímco nárok na náhradu nákladů řízení se odvíjí od výsledku odškodňovacího řízení.
Také na otázce, zda je možné pod §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk podřadit okolnosti selhání státního dohledu nad finančním/bankovním trhem, rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nespočívá, a proto daná otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit. Okolnost, že dotyčná společnost neměla potřebné licence a povolení s postupem soudu v trestním řízení nijak nesouvisí.
Předkládá-li žalobce otázku, zda je možné pod §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podřadit i skutečnost, že k nepřiznání odškodného v rámci adhezního řízení vedla dílem i amnestie prezidenta republiky obžalovanému udělená z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení, pak tato nemůže přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, neboť výsledek posuzovaného řízení pro zhodnocení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení je nerozhodný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008, nebo ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009).
Otázka, zda je možné ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk hodnotit, do jaké míry si žalobce za tuto svoji pozici v rámci trestního řízení může sám, respektive, zda lze žalobce považovat za lehkovážného investora, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že žalobce musel mít pochybnost o vymahatelnosti svého nároku již v okamžiku jeho uplatnění u soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 1/13).
Namítá-li žalobce, zda odvolací soud provedl řádné porovnání s jinými obdobnými kauzami, když na tyto odkázal, aniž by uvedl konkrétní částky kompenzací, zdroje jejich získání a podrobností případů, pak tato otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, když odvolací soud nevycházel při svém rozhodování ze srovnání částek zadostiučinění poskytnutých poškozeným v kauze H-systém, ale pouze z toho, že i jim se dostalo výrazně nižšího odškodnění v porovnání s částkou, o kterou v důsledku trestné činnosti přišli, což je skutečnost obecně známá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3315/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 11 Tdo 408/2012).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu