ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.381.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 381/2020-396
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně O. Š. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 21/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2019, č. j. 23 Co 158/2019-368, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladu dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí třetím ve věci) ze dne 11. 9. 2018, č. j. 18 C 21/2015-313, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částky 5 584 Kč (výrok I), 2 527 Kč (výrok III), 5 273 Kč (výrok VI) a 732 Kč (výrok VIII); zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částek 19 992 Kč (výrok II), 3 790 Kč (výrok IV), 4 211 Kč (výrok V) a 3 570 Kč (výrok IX); přiznal žalobkyni přiměřené zadostiučinění v rozsahu konstatování, že vydání rozhodnutí Magistrátu města Ústí nad Labem, stavebního odboru, ze dne 30. 7. 2014, č. j. MM/SO/S/49025/2014/Doš/14-13, rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 3. 7. 2015, č. j. 227/UPS/2015-4, a rozhodnutí Magistrátu města Ústí nad Labem, stavebního odboru, ze dne 23. 9. 2015, č. j. MM/SO/S/56796/2015/Doš/14-13, představuje porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě a ve zbývajícím rozsahu, tj. co do požadavků žalobkyně na zaplacení částek 3 186 Kč, 311 Kč a 824 Kč, žalobu zamítl (výroky VII, X a XI); současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 24 452,57 Kč (výrok XII).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zastavil odvolací řízení o odvolání žalované (výrok I); potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, IV, V, VII, IX, X a XI (výrok II); změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku XII o nákladech řízení pouze tak, že náklady řízení činí 22 453 Kč, jinak rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok III); a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu (výrok IV).
Takto soudy rozhodovaly v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalované nejprve zaplacení částky 115 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku porušení povinnosti správních orgánů rozhodnout v přiměřené lhůtě v řízeních vedených ve věci havarijního stavu opěrné zdi stojící na pozemku p.č. st. XY v katastrálním území XY a ve věci svodu dešťové vody z pozemku p.č. st. XY na pozemek p.č. XY vše v katastrálním území XY. V řízení Obvodní soud pro Prahu 1 v pořadí prvním rozsudkem ze dne 2. 6. 2016, č. j. 18 C 21/2015-43, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč, co do částky 65 000 Kč žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek byl ve vyhovujícím výroku a výroku o nákladech řízení zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, č. j. 23 Co 123/2016-74, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž současně bylo odmítnuto odvolání žalované proti zamítavému výroku, který tak nabyl právní moci. O zbylém nároku žalobkyně na zaplacení částky 50 000 Kč poté rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 28. 3. 2017, č. j. 18 C 21/2015-128, kterým uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč a náhradu nákladů řízení. Tento rozsudek byl následně zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, č. j. 23 Co 297/2017-161 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž žalobkyně na výzvu soudu upřesnila, že částku 50 000 Kč požaduje jako součet jednotlivých částek náhrady nemajetkové újmy (5 584 Kč, 19 992 Kč, 2 527 Kč, 3 790 Kč, 4 211 Kč, 5 273 Kč, 3 186 Kč, 732 Kč, 3 570 Kč, 311 Kč a 824 Kč) za porušení povinností stavebního odboru Magistrátu města Ústí nad Labem a odboru plánování a stavebního řádu Krajského úřadu Ústeckého kraje vydat jednotlivá rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, tj. za 11 případů prodlení správních orgánů při vydání konkrétních rozhodnutí.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním (podle obsahu dovolání pouze výrok II v rozsahu jím potvrzených zamítavých výroků rozsudku soudu prvního stupně a výrok III o nákladech řízení), které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2728/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 363/17).
Ve světle výše uvedeného je třeba konstatovat, že podané dovolání směřující proti výroku II napadeného rozhodnutí v rozsahu, jímž byly potvrzeny zamítavé výroku rozsudku soudu prvního stupně, nesplňuje podmínku objektivní přípustnosti podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolacím soudem bylo v těchto výrocích rozhodováno o jednotlivých nárocích žalobkyně, jež mají samostatný skutkový základ, přičemž žádný z těchto nároků nepřevyšuje 50 000 Kč (ostatně tyto nároky nepřevyšují částku 50 000 Kč ani ve svém souhrnu) a nejedná se o vztahy ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztahy.
Dovolání směřující proti výroku III napadeného rozsudku, kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení, pak není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu