ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3856.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3856/2019-423
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce L. K., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 2 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 426/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 39 Co 408/2016-346, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 2 000 EUR, která mu měla být způsobena nesprávným rozhodnutím spočívajícím v neoprávněném zařazení žalobce do práce, neoprávněným kázeňským potrestáním a neoprávněným přeřazením žalobce v rámci věznice. Žalovaná nárok žalobce odmítla.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 27. 9. 2016, č. j. 70 C 426/2014-228, ve spojení s opravným usnesením ze dne 30. 11. 2016, č. j. 70 C 426/2014-256, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 2 000 EUR (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným (v pořadí třetím) rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že konstatoval, že rozhodnutím o uložení kázeňského trestu odsouzenému žalobci ze dne 2. 8. 2013 vychovatelem J. M. a následným přeřazením ze II. do III. prostupné skupiny vnitřní diferenciace došlo k porušení práva žalobce na rovné zacházení, projevující se porušením práv žalobce na spravedlivý přístup k odsouzeným při udělování kázeňských trestů, jinak jej potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel měl za to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, kdy vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, či tato otázka dosud řešena dovolacím soudem nebyla.“
Otázku, která již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a která má být dovolacím soudem vyřešena jinak, však nevymezil, ani neuvedl předchozí rozhodovací praxi, od níž by se měl dovolací soud odchýlit. Formuloval toliko otázky, o nichž měl za to, že dovolacím soudem dosud nebyly vyřešeny:
1) otázku hmotného práva – „zda osobu ve výkonu trestu odnětí svobody (odsouzeného) je možno pracovně zařadit k subjektu Tom Bohemia Crystal s. r. o. na práce, pro jejichž výkon je vyžadován lékařský posudek o zdravotní způsobilosti bez omezení, kdy takový lékařský posudek je vydán, ale je podán návrh na přezkoumání tohoto lékařského posudku a k pracovnímu zařazení dojde dříve, než revizní orgán rozhodne o návrhu na přezkoumání lékařského posudku, a zda za takové situace může být od odsouzeného vyžadován výkon práce bez toho, aby odsouzený byl seznámen s pravidly bezpečnosti práce.“
Uvedená otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se míjí s důvody napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud připustil, že ředitel věznice postupoval nesprávně, když nepředložil lékařský posudek žalobce k přezkoumání příslušnému orgánu ve lhůtě uvedené v §46 odst. 5 ve spojení s §48 odst. 1 písm. a) zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, svůj závěr o nedůvodnosti žalobcova nároku však založil na závěru, že žalobci v příčinné souvislosti s tímto postupem nevznikla žádná újma. Žalobce totiž nejprve s pracovním zařazením souhlasil, ale poté, co svůj souhlas odvolal, do práce nenastoupil. Ve vztahu k právnímu posouzení příčinné souvislosti pak dovolatel žádnou otázku nevymezil.
2) otázku procesního práva – „zda žalobce posudky PK MPSV ze dne 13. 5. 2016 a ze dne 16. 8. 2016 z probíhajícího soudního správního řízení, o jejichž správnosti měl soud pochybnosti a ustanovil dne 5. 10. 2016 znalce k odstranění pochybností, je žalobce povinen soudu prvního stupně předložit do vyhlášení rozsudku, tj. do dne 27. 9. 2016, anebo zda tyto posudky může uplatnit, až když budou odstraněny pochybnosti o jejich správnosti, tj. až v odvolacím řízení.“
Ani tato otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Třebaže odvolací soud považoval žalobcovo tvrzení o jeho zdravotním postižení vyplývajícím z posudků vypracovaných v roce 2015 (a 2016) za novou skutečnost ve smyslu §205a o. s. ř., kterou měl žalobce uplatnit již před soudem prvního stupně, (negativně) ji posoudil – dovodil, že (z logiky věci) v době rozhodování v roce 2013 vězeňským orgánům nemohly být známy důsledky žalobcova zdravotního postižení (práce za trvalého dohledu a režimových opatřeních) vyplývající z posudků vypracovaných až v roce 2015. Ve vztahu k tomuto závěru (o nemožnosti zohlednit žalobcovo zdravotní postižení) pak dovolatel žádnou otázku nevymezil.
3) otázku hmotného práva – „zda zahlazení kázeňského trestu či konstatování porušení práva v rámci výkonu trestu lze považovat za dostatečné zadostiučinění za vydání a výkon nezákonného rozhodnutí, poměr satisfakce a spoluzavinění, stejně tak jako odpovědnost za nezákonné zařazení odsouzeného do práce.“
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení této otázky.
Shodně vymezená otázka již byla vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4513/2017, kterým Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání žalobce proti (v pořadí druhému) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, č. j. 39 Co 408/2016-281.
K otázce, zda zahlazení kázeňského trestu lze považovat za dostatečné zadostiučinění za vydání a výkon nezákonného rozhodnutí, v něm dovodil, že „odvolací soud se zabýval mj. povahou kázeňského potrestání (‚umístění na uzavřené oddělení‘), délkou výkonu kázeňského potrestání (‚na tři dni‘), ale i dopady do sféry poškozeného (‚s výkonem kázeňského trestu mu vznikla újma‘), což jsou i kritéria, která – jak vyplývá mj. z níže uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu – mají být brána v potaz při hodnocení přiměřenosti odškodnění za nezákonné trestní stíhání. Příkladem lze odkázat např. na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3870/2012, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011. Odvolací soud přitom výslovně odkázal na posledně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, a to s konstatováním, že: ‚případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva na místě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.‘ Pokud odvolací soud aplikoval i ve vztahu ke stanovení satisfakce za ‚neoprávněné kázeňské potrestání‘ stejná kritéria, která mají být hodnocena podle rozhodovací praxe dovolacího soudu ve vztahu k nezákonnému trestnímu stíhání, pak lze s odkazem na argumentaci logického výkladu práva a maiori ad minus, tj. od většího (v tomto případě neoprávněného trestního stíhání) k menšímu (v tomto případě neoprávněnému kázeňskému potrestání) uzavřít, že odvolací soud se řádně zabýval tím, je-li konstatování porušení práva dostatečnou satisfakcí za újmu, kterou dovolatel utrpěl. Dovolání tak v této dílčí otázce není důvodné.“
K otázce vztahu satisfakce a spoluzavinění poškozeného a vztahu satisfakce a odpovědnosti státu, v rozsudku ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4513/2017, uvedl, že tyto otázky „jsou toliko obecně vymezenými otázkami (lze-li je vůbec otázkami nazvat), které ve velmi obecné rovině poukazují na existenci satisfakce a její vztah k ‚okolnímu světu‘, ovšem bez bližší specifikace. Takto formulované právní otázky nemohou založit přípustnost dovolání. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil: ,úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘ Ústavní soud k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ve svém usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, uvedl, že: ‚novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., kterým zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řád o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potencionálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potencionálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyšší soud advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu se skutkový základ věci nezměnil. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel ze stejných skutkových zjištění jako v předchozím rozsudku ze dne 31. 5. 2017, č. j. 39 Co 408/2016-281, svůj závěr, že konstatování porušení práv žalobce je dostačujícím zadostiučiněním, odůvodnil stejnými argumenty a od závěrů přijatých ve shora zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4513/2017, se přitom nijak neodchýlil. Dovolatel tak jen opakuje otázku, která již byla vyřešena v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu v této věci, resp. zčásti nebyla vymezena způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř.
Nepřípadný je odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08, kterým Ústavní soud zrušil ustanovení §76 odst. 6 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění: „Nestanoví-li tento zákon jinak, nepodléhají rozhodnutí vydaná v kázeňském řízení přezkoumání soudu." K otázce formy zadostiučinění za případnou újmu, která byla takovým rozhodnutím odsouzenému způsobena, se však Ústavní soud nijak nevyjádřil.
Námitky dovolatele proti skutkovým zjištěním a proti způsobu, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy, nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
K rozšíření žaloby dovolací soud nemohl přihlédnout (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu