ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3881.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3881/2019-107
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce J. F., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Kaniou, advokátem se sídlem v Opavě - Předměstí, Sadová 171/40, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby: 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, IČ: 69797111, doručovací adresa Ostrava – Radvanice, Lihovarská 1335/9, o částku 498 450,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 59/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2019, č. j. 11 Co 40/2019-59, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2019, č. j. 11 Co 40/2019-59, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2018, č. j. 85 C 59/2018-33, se ve výrocích o nároku na zaplacení částky 478 450 Kč a o nákladech řízení zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V řízení vedeném u Okresního soudu Ostravě pod sp. zn. 85 C 59/2018 se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 498 450 Kč s příslušenstvím, která představuje částku ve výši 478 450 Kč jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci z titulu nezákonného vzetí do vazby a držení ve vazbě v období od 11. 8. 2015 do 12. 4. 2017 v rámci trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 1/2016 a částku ve výši 20 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou téhož řízení.
2. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 18. 10. 2018, č. j. 85 C 59/2018-33, tak, že žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dovoláním napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
3. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce se při svém výslechu osoby podezřelé na Územním odboru Policie ČR v Opavě dne 11. 8. 2015 po poučení dle trestního řádu podrobně doznal k pohlavnímu zneužití nezletilé a následně téhož dne zavedl příslušníky Policie ČR za přítomnosti nezúčastněné osoby na místo, kde se měl s nezletilou setkat a kde mělo posléze dojít k předmětnému trestnému činu. Později téhož dne, po vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, kterým byl žalobce obviněn ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění dle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění tehdejších předpisů, byl veden výslech žalobce, v rámci kterého žalobce (tj. obviněný) vytýkané jednání výslovně popřel. Dne 12. 8. 2015 se konalo vazební zasedání u Okresního soudu v Opavě, při kterém žalobce uvedl, že pokud se k činu doznal, bylo to proto, že Policie ČR v Opavě s ním chtěla hrát frašku, a proto ji hrál a všechno si vymyslel. Dne 12. 8. 2015 bylo vydáno usnesení Okresního soudu v Opavě, č. j. 0 Nt 627/2015-66 (dále jen „Usnesení o vzetí dovolatele do vazby ze dne 12. 8. 2015“), kterým byl žalobce vzat do vazby z důvodů dle §67 písm. a), b), c), ve spojení s §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění tehdejších předpisů (dále jen „trestní řád“). Z odůvodnění cit. rozhodnutí plyne, že žalobce doposud nebyl soudně trestán, ve své první výpovědi jako podezřelý detailně popsal spáchání předmětného protiprávního jednání včetně popisu poškozené, po sdělení obvinění ze zločinu téhož dne však popřel, že se takového jednání dopustil, a toto opakovaně tvrdil také při výslechu před soudem s tím, že místo, na které orgány činné v trestním řízení zavedl, bylo součástí hry s orgány činnými v trestním řízení; žalobce byl v této fázi trestního stíhání usvědčován především výpovědí poškozené nezletilé, která událost shodně popsala jako svědkyně při výslechu, dále byl žalobce usvědčován protokolem o ohledání místa činu, fotodokumentací a protokolem o prověrce na místě s fotodokumentací. Z cit. rozhodnutí dále vyplývá, že důvodem vzetí žalobce do vazby dle §67 písm. a) trestního řádu byla skutečnost, že žalobce byl ohrožen výrazným nepodmíněným trestem odnětí svobody v sazbě od 5 do 12 let, a dále skutečnost, že se žalobce nezdržuje v místě bydliště, jeho adresa je fiktivní, žije jako bezdomovec, nemá zaměstnání a není vázán k jednomu místu; důvody vzetí žalobce do vazby dle §67 písm. b) trestního řádu spočívaly v obavě, že v situaci, kdy žalobce trestnou činnost přiznal a následně popřel, bude působit na dosud nevyslechnuté svědky, a to zejména na osoby z řad jeho rodinných příslušníků, se kterými se stýká a kteří by mu mohli poskytnout alibi; důvodem vzetí žalobce do vazby dle §67 písm. c) trestního řádu byla obava, že žalobce bude při ponechání na svobodě opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, neboť dle výpovědi svědka má žalobce v rodině přístup k nezletilým dětem a k osahávání nezletilé dcery uvedeného svědka žalobcem mělo již v minulosti dojít. V průběhu předmětného trestního řízení bylo prokázáno, že se skutek (zvlášť závažný zločin znásilnění dle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku) stal a byl zde řetězec nepřímých důkazů vedoucí k závěru, že skutek spáchal žalobce. Žalobce se však v průběhu trestního řízení stal zcela nevěrohodným, když celá řada tvrzení žalobce v rámci výpovědí před orgány činnými v trestním řízení byla následně vyvrácena jako nepravdivá. Dne 12. 4. 2017 byl vydán rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 5 To 11/2017-1381, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal žalobce. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2017, č. j. 5 To 11/2017-1392, byl žalobce téhož dne propuštěn z vazby na svobodu.
4. Po právní stránce odvolací soud dospěl k závěru, že obrana žalované spočívající v námitce, že si žalobce zavinil vazbu sám, je zcela důvodná, a proto žalobce nemá na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené rozhodnutím o vazbě dle §12 odst. 1 písm. a) OdpŠk nárok. Doznání žalobce k trestné činnosti, byť k tomuto došlo před zahájením trestního stíhání při výslechu žalobce jako osoby podezřelé ze spáchání trestného činu, vedlo v kontextu s ostatními důkazy k vydání Usnesení o vzetí dovolatele do vazby ze dne 12. 8. 2015. Podle názoru odvolacího soudu mohly skutečnosti zjištěné z důkazů provedených v trestním řízení (zejména ze závěrů znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie, a dále ze svědeckých výpovědí a z výpovědi poškozené nezletilé) v kontextu s původním doznáním žalobce vést u orgánů činných v trestním řízení minimálně ke vzbuzení obavy, že žalobce bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, a to po celou dobu trvání vazby. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že si žalobce sám způsobil nejen vzetí do vazby, ale také její další trvání ve vztahu k celé době výkonu vazby. Žalobní tvrzení představující bagatelizaci skutečnosti, že žalobce jako podezřelý ve své výpovědi o okolnostech spáchání trestného činu a při označení konkrétního místa spáchání trestného činu fabuloval, označil odvolací soud za čistě účelová; odůvodnění původního doznání ke spáchání trestného činu žalobcem lehkovážností, neuvážeností a tím, že žalobce přistoupil na hru s orgány činnými v trestním řízení, postrádá dle názoru odvolacího soudu právní význam a není způsobilé odvrátit důsledky předpokládané §12 odst. 1 písm. a) OdpŠk.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovoláním napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 827/2014, když posoudil doznání se žalobce ke spáchání trestného činu před zahájením trestního stíhání žalobce, které bylo žalobcem následně popřeno, jako důvod zavinění si vazby s následky dle §12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, ačkoli tato skutečnost z rozhodnutí soudu rozhodujícího o vazbě dovolatele nevyplývá, a dále od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2309/2012, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, když posoudil důvod prodlužování vazebního stíhání žalobce jako jím zaviněný s následky dle §12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, ačkoli tato skutečnost z žádného z rozhodnutí soudu rozhodujícího o vazbě dovolatele nevyplývá.
6. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.
7. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že s názorem dovolatele nesouhlasí, dovoláním napadený rozsudek považuje za správný a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
10. Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
11. Odvolací soud se v dovoláním napadeném rozhodnutí neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2309/2012, při posouzení důvodu prodlužování vazebního stíhání žalobce jako jím zaviněného, a proto tato námitka přípustnost nezakládá. Z dovolatelem uvedené judikatury dovolacího soudu předně vyplývá, jak ostatně dovolatel v dovolání pouze cituje, že pod pojmem zavinění si trestního stíhání či vazby nelze považovat absenci trvalého bydliště či majetkové poměry dané osoby, stejně tak jako případnou předchozí trestnou činnost dané osoby. Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud shledal zavinění si vzetí do vazby a její prodloužení ze strany samotného dovolatele v té skutečnosti, že původní doznání dovolatele ke spáchání trestného činu mohlo v kontextu s ostatními důkazy v té době orgánům činným v trestním řízení známé (závěry znaleckých posudků, výpovědi svědků, výpovědi nezletilé poškozené) u těchto orgánů vzbudit obavu, že dovolatel bude trestnou činnost, pro kterou byl trestně stíhán, opakovat. Z dovolatelem uvedené judikatury vyplývají závěry, na nichž odvolací soud dovoláním napadené rozhodnutí (resp. závěr ohledně zavinění si prodloužení vazby dovolatelem) nezaložil, a proto se od dovolatelem uvedené judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
12. Odvolací soud se v této souvislosti v dovoláním napadeném rozhodnutí neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, dle kterého je pro určení, zda si obviněný zavinil trestní stíhání (vazbu) sám, rozhodující, zda svým jiným či dalším jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání (vzetím do vazby) nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k jeho zahájení trestního stíhání (vzetí do vazby) nebo pokračování nedošlo, nikoli to, zda se obviněný dopustil skutku, pro který je stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin. Odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že si dovolatel zavinil vazbu a její další pokračování sám tím, že se ke spáchání předmětného trestného činu před zahájením trestního stíhání doznal, přičemž toto doznání po zahájení trestního stíhání vůči němu výslovně popřel. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud shledal zavinění si vzetí do vazby a její další pokračování dovolatelem v jiném jednání dovolatele, a to v jeho doznání se ke spáchání trestného činu, čímž se od uvedeného závěru vyplývajícího z dovolatelem předestřené judikatury dovolacího soudu nikterak neodchýlil; ani tato část námitky dovolatele proto přípustnost nezakládá.
13. Dovolací soud dále dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda chování dovolatele v podobě doznání se ke spáchání trestného činu před zahájením trestního stíhání dovolatele, které bylo následně dovolatelem popřeno, bylo příčinou zavinění si vazby dovolatelem, neboť při řešení uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
14. Uvedené však neplatí pro potvrzující zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu stran žalobcova nároku na zaplacení částky 20 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení, neboť dovolání do rozhodnutí o tomto relativně samostatném nároku s vlastním skutkovým základem není podle §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, a proto jej dovolací soud musel dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11).
IV. Důvodnost dovolání
15. Dovolání je důvodné.
16. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
17. Dovolací soud v tomto směru neshledal vady řízení, ve kterém bylo vydáno dovoláním napadené rozhodnutí, ke kterým by bylo možné přihlédnout.
18. Dle §9 odst. 1 OdpŠk má právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže proti němu bylo trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.
19. Dle §12 odst. 1 písm. a) OdpŠk nemá právo na náhradu škody ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám.
20. Dovolací soud k otázce zavinění si vazby samotným obviněným dle §12 odst. 1 písm. a) OdpŠk opakovaně uvedl, že i když je odpovědnost státu za škodu objektivní (tj. bez ohledu na zavinění odpovědné osoby) a bez liberačního důvodu, nejde o odpovědnost absolutní v tom smyslu, že by nastupovala bez výjimky vždy, jsou-li splněny předpoklady odpovědnosti; jsou-li jinak splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, nenáleží právo na náhradu škody osobě, která si vazbu sama zavinila svým jednáním (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 827/2014; shodně též srov. Vojtek, Petr. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci: Komentář. 3. Vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 134).
21. Dle §67 trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo z dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest [písm. a)], že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání [písm. b)], nebo že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil [písm. c)], a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření. Dle §68 odst. 1 trestního řádu lze do vazby vzít toliko osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání; rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno též skutkovými okolnostmi.
22. Pro posouzení, zda si obviněný (obžalovaný) vazbu zavinil sám, jsou významné skutečnosti, které byly důvodem pro jeho vzetí do vazby, případně pro její trvání či prodloužení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 882/2003). Není proto významné, zda jednání obviněného vyvolalo podezření, že byl spáchán trestný čin, a zda naplnilo skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž to, zda jeho chování bylo důvodem k obavě zakládající důvod, pro který byl vzat do vazby (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2255/2002). K pojmu „zavinění vazby“ ve smyslu §12 odst. 1 písm. a) OdpŠk se rovněž vyjadřoval i Ústavní soud, dle jehož závěrů by pojem „zavinění vazby“ měl být vykládán restriktivně, a to jako „způsobení si“ (resp. „zavdání příčiny“) ke vzetí do vazby tak, aby samotný aspekt zavinění neznamenal ve své podstatě popření úmyslu zákonodárce založit odpovědnost státu i za zákonná rozhodnutí o vazbě (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10).
23. Doznání se ke spáchání trestného činu může být skutečností, kterou si obviněný zavinil trestní stíhání nebo odsouzení; uvedený závěr lze vztáhnout rovněž na zavinění si vazby, byť nikoliv obecně, ale vždy po zvážení konkrétních okolností posuzovaného případu, vyjádřených skutečnostmi, které trestní soud při vzetí do vazby dle odůvodnění usnesení o vzetí do vazby zvažoval (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 827/2014).
24. Odvolací soud se však odchýlil od výše uvedené ustálené judikatury dovolacího soudu, když shledal jako důvod vzetí dovolatele do vazby jeho doznání se ke spáchání trestného činu, ačkoli tento závěr nevyplývá ze skutkových zjištění odvolacího soudu vycházejících z odůvodnění Usnesení o vzetí dovolatele do vazby ze dne 12. 8. 2015. Dle skutkových zjištění odvolacího soudu byl dovolatel vzat do vazby z důvodů dle §67 písm. a), b), c) ve spojení s §68 odst. 1 trestního řádu, přičemž shledání naplnění důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu bylo založeno na skutečnosti, že dovolatel byl „ohrožen výrazným nepodmíněným trestem odnětí svobody v sazbě od 5 do 12 let, v místě bydliště se nezdržuje, jeho adresa je fiktivní, žije jako bezdomovec, nemá zaměstnání a není vázán k jednomu místu“; naplnění důvodu dle §67 písm. b) trestního řádu spočívalo v obavě, že dovolatel „bude působit na dosud nevyslechnuté svědky, zejména z řad jeho rodinných příslušníků, s nimiž se stýká a kteří by mu mohli poskytnout na inkriminovanou dobu alibi“; důvod dle §67 písm. c) trestního řádu pramenil z obavy, že dovolatel „bude při ponechání na svobodě opakovat trestnou činnost, pro kterou byl stíhán, neboť dle výpovědi svědka má v rodině přístup k nezl. dětem a k osahávání nezl. dcery jmenovaného svědka mělo již v minulosti dojít“. Z právě uvedeného vyplývá, že ani u jednoho z vyjmenovaných důvodů vzetí dovolatele do vazby neshledal soud rozhodující o vazbě přiznání se dovolatele ke spáchání trestného činu před zahájením trestního stíhání jako důvod k obavě zakládající důvod vzetí dovolatele do vazby. Odvolací soud tak v rozporu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu (a Ústavního soudu) neuplatnil restriktivní výklad pojmu „zavinění si vazby“, když naopak zahrnul do údajného kontextu vzetí dovolatele do vazby skutečnosti, které soudem rozhodujícím o vazbě v odůvodnění usnesení o vzetí dovolatele do vazby sice zmíněny byly, avšak nikoli v příčinné souvislosti s jednotlivými důvody vzetí dovolatele do vazby.
25. Ačkoli námitka dovolatele týkající se otázky zavinění si prodloužení vazby dovolatelem přípustnost sama o sobě nezaložila, nelze na tomto místě nezmínit, že výše uvedené závěry platí rovněž i pro posouzení otázky zavinění si prodloužení vazby dovolatelem. Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že soudy v dosavadním řízení dospěly k právnímu posouzení ohledně zavinění si prodloužení vazby dovolatelem, aniž by se zabývaly konkrétními důvody vyjádřenými v jednotlivých rozhodnutích soudu o prodloužení trvání vazby, pro které bylo trvání vazby dovolatele v příčinné souvislosti prodlužováno, čímž se odchýlily od výše uvedené judikatury dovolacího soudu.
26. Úkolem soudu v dalším řízení bude nejen revize právního posouzení (ne)existence okolností vylučujících odpovědnost státu za vznik nemajetkové újmy z titulu vzetí dovolatele do vazby dle §12 odst. 1 písm. a) OdpŠk ve světle výše uvedené judikatury dovolacího soudu, ale také doplnění zjištění skutkového stavu, na základě kterého bude možné učinit právní závěr ohledně případné existence okolností vylučujících odpovědnost státu za vznik nemajetkové újmy vzhledem k jednotlivým rozhodnutím o prodloužení trvání vazby dovolatele, neboť dosavadní zjištění k tomuto nepostačují. Nad rámec posuzovaného dovolací soud pro úplnost uvádí, že pokud by soud dospěl k závěru o neexistenci okolností vylučujících odpovědnost státu za dovolatelem tvrzenou nemajetkovou újmu, je třeba při stanovení samotné formy poskytovaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, popř. pro stanovení výše peněžitého přiměřeného zadostiučinění pro případ, kdy by soud dospěl k závěru, že nemajetkovou újmu by nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se jevilo jako nedostačující, přihlédnout k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (§31a odst. 2 OdpŠk) tak, aby zvolená forma a výše zadostiučinění byla v souladu s obecně sdílenou představou spravedlnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011); chování obviněného (obžalovaného) před zahájením samotného trestního stíhání a v jeho průběhu může být v individuálním případě jednou z okolností pro takové posouzení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010).
27. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za neúplný v právním posouzení, a tudíž za nesprávný, a proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu platí též pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud dle §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně (včetně navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení) a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
28. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu