ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3909.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3909/2018-145
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce J. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zuzanou Hanušovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 312/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2018, č. j. 17 Co 170/2018-104, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2018, č. j. 17 Co 170/2018-104, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované nejprve zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou odškodňovacího řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 176/2011 (dále též jen „posuzované řízení“). Na základě částečné úhrady žalované ve výši 65 250 Kč, vzal žalobce o tuto částku s příslušenstvím žalobu zpět, v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno, a nadále požadoval zaplacení částky 234 750 Kč s příslušenstvím.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 5. 2018, č. j. 42 C 312/2017-62, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 234 750 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení žalované (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzované řízení bylo zahájeno žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 25. 5. 2011, v níž žalobce požadoval konstatování porušení základních práv a svobod, omluvu a zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu mu vzniklou. Dne 31. 8. 2011 vyslovil soud usnesením svou místní nepříslušnost a postoupil spis Obvodnímu soudu pro Prahu 7. Toto usnesení bylo na základě odvolání žalobce rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 9. 2. 2012 zrušeno a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Dne 12. 11. 2012 vyzval soud žalobce k doplnění žaloby. Žalobce podal dne 29. 11. 2012 návrh na prohlášení neúčinnosti doručení jemu adresované zásilky a následně dne 7. 1. 2013 doplnil žalobu o rozhodná tvrzení a označení důkazů. Soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 6. 2014 vyslovil znovu svou místní nepříslušnost a postoupil spis Obvodnímu soudu pro Prahu 2. K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 25. 2. 2015 toto rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se místní nepříslušnost nevyslovuje. Dne 23. 3. 2015 žalobce k výzvě soudu sdělil, že nesouhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Jednání ve věci bylo nařízeno na 16. 9. 2015. Dne 8. 9. 2015 žalobce doplnil další žalobní tvrzení. Nařízené jednání bylo dne 15. 9. 2015 odročeno na 22. 10. 2015, kdy se konalo a bylo dále odročeno na 10. 12. 2015 za účelem splnění procesních povinností. Dne 20. 11. 2015 doplnil žalobce další rozhodná tvrzení a označil k nim důkazy. Dne 23. 11. 2015 se vyjádřila žalovaná. Soud vyzval dne 30. 11. 2015 Českou advokátní komoru k zaslání jejího spisu, s čímž vyslovil souhlas žalobce dne 15. 12. 2015. Žalobce se vyjádřil ve věci samé dne 8. 12. 2015 a dne 9. 12. 2015 podal repliku k vyjádření žalované. Dne 10. 12. 2015 se konalo další nařízené jednání, které bylo odročeno na 20. 1. 2016. Dne 11. 1. 2016 byl Českou advokátní komorou zaslán soudu požadovaný stížnostní spis. Dne 20. 1. 2016 se konalo nařízené soudní jednání, které bylo odročeno na 18. 2. 2016. Dne 27. 1. 2016 podala žalovaná vyjádření spolu se závěrečným návrhem, žalobce podal závěrečný návrh dne 15. 2. 2016. Při jednání dne 18. 2. 2016 byly přečteny závěrečné návrhy účastníků a dne 24. 2. 2016 byl vyhlášen rozsudek, proti kterému podal žalobce odvolání dne 6. 6. 2016. Žalovaná se k odvolání vyjádřila dne 30. 6. 2016. K výzvě soudu žalobce dne 4. 10. 2016 uvedl, že nesouhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Jednání před odvolacím soudem se konalo dne 23. 2. 2017, a tentýž den byl vyhlášen rozsudek, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 300 000 Kč požadovaný v tomto řízení uplatnil žalobce u žalované dne 18. 9. 2017. Žalovaná žádosti vyhověla co do částky 65 250 Kč.
4. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně žalobou uplatněný nárok podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též jen „OdpŠk“. Posuzované řízení, jehož celková délka činila 5 let a 10 měsíců, shledal nepřiměřeně dlouhým. Při uřčení výše zadostiučinění vycházel ze základní částky 15 000 Kč za 1 rok trvání řízení při snížení o polovinu v prvních dvou letech jeho trvání. Poznamenal, že posuzovaný spor podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva svým charakterem nespadá mezi spory vyššího významu, neboť se nejednalo o řízení na ochranu osobnosti, jak tvrdil žalobce, nýbrž o odškodňovací řízení, jehož význam pro žalobce nebyl zvýšený. Konstatoval, že řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, což nijak výši základní částky neovlivnilo. Dále uvedl, že se s ohledem na charakter sporu jednalo o věc do určité míry složitější, což zohlednil snížením nároku o 10 %. Dospěl tedy k závěru, že výše přiměřeného zadostiučinění činí 65 250 Kč (4 x 15 000 + 10 x 1 250 = 72 500 Kč – 10 %) a že tato částka již byla žalobci zaplacena žalovanou. Žalobu proto zamítl.
5. K odvolání žalobce (podaném proti výroku o věci samé co do částky 100 000 Kč) rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I ohledně částky 100 000 Kč a ve výroku II (první výrok), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (druhý výrok).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který doplnil tak, že žalobce v posuzovaném řízení požadoval odškodnění nemateriální újmy, k níž mělo dojít dne 25. 5. 2010, kdy se jako advokát zúčastnil podání vysvětlení E. P. a V. Š. na Policii ČR v Praze 5 v rámci trestního řízení. E. P. byla tázána na důvod zastupování tímto advokátem. U V. Š. mu bylo zabráněno, aby výslech nahrával a ze strany policie pak byl výslech ukončen. Dále požadoval náhradu za to, že dne 28. 5. 2010 sepsali příslušníci policie stížnost na jeho nevhodné chování, kterou doručili dne 3. 6. 2010 České advokátní komoře. Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně vydaný v posuzovaném řízení byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen a v jeho odůvodnění odvolací soud konstatoval shodnost skutkových okolností sporu s řízením vedeným před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 215/2011 a před odvolacím soudem pod sp. zn. 15 Co 395/2013, pouze s tím rozdílem, že se žalobce v tomto jiném řízení cítil poškozen ve vztahu k podání vysvětlení M. S., a to opět za situace, kdy bez souhlasu a vědomí pořizoval zvukový záznam, ze strany policie byl výslech ukončen a byla podána stížnost České advokátní komoře na jeho postup. V rozsudku č. j. 15 Co 395/2013-251 byl vysloven závěr, že jednání příslušníků Policie ČR nebylo způsobilé přivodit vznik nemajetkové újmy žalobci, který navíc vystupoval jako advokát a byl tak schopen prosadit svoji vůli. Dovolání podané proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, č. j. 30 Cdo 3849/2014-287, v němž dovolací soud uzavřel, že žalobce se dostal do popsané situace v postavení advokáta, který musí snášet určitou míru duševní nepohody, jež mu vznikne při výkonu jeho povolání a současně vyslovil názor, že nemajetková újma by advokátovi mohla vzniknout jen tehdy, pokud by se jednalo o extrémní zásah způsobilý vyvolat újmu ve sféře žalobce jako advokáta, k čemuž v popsaném případě (skutkově shodném) nedošlo.
7. Odvolací soud vyšel z právního posouzení soudu prvního stupně, avšak odlišně posoudil otázku rozhodné délky řízení, v níž žalobci vznikala nemajetková újma. Ze shora uvedených skutkových zjištění odvolací soud dovodil, že v posuzovaném řízení, které bylo řízením kompenzačním, mohla žalobci nemajetková újma vznikat nejpozději do doby, nežli bylo v obdobné věci vydáno shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu. Konstatoval, že nemajetková újma je subjektivní psychickou kategorií a odkázal na závěry judikatury Nejvyššího soudu, podle kterých je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku se jednalo o účelně vedené řízení, směřující k reálnému vymožení práva, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť další vedení řízení se stává, vzhledem k okolnostem případu, nereálné nebo neúčelné. Uvedl, že předpoklad vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení nemusí být naplněn jen proto, že určité řízení formálně trvá. V návaznosti na to uzavřel, že žalobce mohl být v nejistotě ohledně výsledku posuzovaného řízení nejpozději do prosince 2015, tj. do doručení rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3849/2014-287. Po této době mu muselo být již zcela zřejmé, že v řízení úspěšným být nemůže a také nebyl. Další vedení řízení po tomto datu nemělo podle odvolacího soudu žádný vliv na možnost vzniku nemajetkové újmy. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobci mohla vzniknout nemajetková újma pouze za dobu čtyř let a sedmi měsíců trvání řízení, za níž náleží náhrada ve výši 53 750 Kč (vycházel přitom ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení snížené v prvních dvou letech na polovinu). Moderační hlediska u této částky nepovažoval za potřebné vyčíslit, pouze doplnil, že se „jednalo skutečně o poněkud složitější řízení, že „považuje též procesní aktivitu žalobce za nepřiměřeně vysokou“ a současně shledal, že „postup státních orgánů nebyl dostatečně plynulý“. Vzhledem k tomu, že výsledná částka by vždy byla nižší nežli částka, která již byla žalovanou plněna, nepovažoval odvolací soud za potřebné uvedené blíže specifikovat. Odvolací soud rovněž nepřisvědčil odvolacím námitkám žalobce, že by předmětné řízení mělo být posouzeno též podle práva na ochranu osobnosti jako řízení se zvýšeným významem a ztotožnil se v tomto ohledu se závěry soudu prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části jeho prvního výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč, napadl žalobce včasným dovolání. Navrhuje jeho zrušení a namítá nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od jím citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jde o posouzení jednotlivých kritérií pro stanovení výše zadostiučinění, a dále též v tom, že dosud nebyla vyřešena otázka, „zda kompenzační řízení je řízením zvýšeného významu“ a zda je „řízením zvýšeného významu pro poškozeného, který uplatňuje vůči státu nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. za zásah do svých osobnostních práv nesprávným úředním postupem“.
9. Žalobce odvolacímu soudu vytýká, že napadené rozhodnutí neobsahuje hodnocení co do určení základní částky, částky přiznávané za jednotku času řízení a zohlednění kritérií podle §31a odst. 3 OdpŠk. Odkazuje přitom na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ). S odkazem na část odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4987/2009, které vychází ze závěrů stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), dále namítá, že v řízení byly shledány průtahy představující cca. 1/3 délky celého řízení, což odvolací soud nezohlednil v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení podle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Odvolací soud podle žalobce v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci také nezohlednil postup soudu prvního stupně při rozhodování o místní nepříslušnosti. Žalobce přitom poukazuje na Stanovisko. Ve vztahu k hodnocení kritéria složitosti řízení žalobce uvádí, že odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011 (jakož i se Stanoviskem), nepřihlédl k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních rozhodována, a současně se nezabýval otázkou složitosti řízení ve vztahu k postupu orgánu rozhodujícího věc, tedy tyto skutečnosti nezohlednil v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení. Žalobce odvolacímu soudu též vytýká, že se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, neboť na jeho závěru o výši zadostiučinění se neprojevila kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení. Rozhodující orgán veřejné moci podle něj přispěl k délce řízení vyšší měrou než případná složitost řízení, avšak odvolací soud v rozhodnutí zohlednil pouze kritérium složitosti řízení a přitom vůbec nehodnotil kritérium postupu orgánů veřejné moci. Žalobce rovněž namítá, že se odvolací soud odchýlil od Stanoviska v otázce rozhodné délky řízení, pokud při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nepřihlížel k celkové době, po kterou řízení trvalo, neboť byl v nejistotě ohledně jeho výsledku po celou dobu jeho trvání. Poukazuje na to, že pokud by platil závěr odvolacího soudu, pak by nemohl být odškodněn žádný žadatel, který podal žalobu, se kterou v nepřiměřeně dlouhém řízení neuspěl pro rozpor uplatněného nároku s konstantní judikaturou, což se však neděje. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a má za to, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
11. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné pro řešení otázky „zda kompenzační řízení je řízením zvýšeného významu“ a zda je „řízením zvýšeného významu pro poškozeného, který uplatňuje vůči státu nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. za zásah do svých osobnostních práv nesprávným úředním postupem“, neboť oproti přesvědčení žalobce již tato otázka byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud v části IV pod písmenem d) Stanoviska ve vztahu k hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného uvedl, že je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká, u kterých ze samotné podstaty zkoumaných řízení typově vyplývá (presumuje se) zvýšený význam pro jejich účastníky. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). V ostatních případech je třeba význam řízení posuzovat vždy individuálně na základě tvrzení žalobce a provedeného dokazování. Odvolací soud postupoval plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu, pokud nehodnotil posuzované kompenzační řízení jako řízení s presumovaným zvýšeným významem (k tomu z četné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. například usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4320/2014, rozsudek ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, či rozsudek ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017). Na tomto závěru přitom není ničeho způsobilá změnit ani námitka žalobce, že se domáhal náhrady škody podle OdpŠk za zásah do svých osobnostních práv, neboť tato skutečnost není relevantní pro určení povahy řízení, které tím nepřestává být svojí povahou řízením kompenzačním, pro něž se uplatní shora uvedené judikatorní závěry.
15. Dovolání však je přípustné pro posouzení otázky zohlednění jednotlivých kritérií podle §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění a otázky stanovení celkové délky řízení, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
16. Dovolání je důvodné.
17. Podle §31a odst. 1 a 2 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2).
18. Podle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 vety druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
19. Nejvyšší soud konstantně zastává názor vyjádřený v deváté právní větě Stanoviska, že odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Na citovaný závěr odkázal Nejvyšší soud i v dovolatelem zmíněném rozsudku ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010.
20. V projednávané věci odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí nepovažoval za potřebné „vyčíslit moderační hlediska“ a toliko uvedl, že se jednalo „o poněkud složitější řízení“, že považuje „procesní aktivitu žalobce za nepřiměřeně vysokou“ a že „současně postup státních orgánů nebyl dostatečně plynulý“. Nevysvětlil však, zda a případně jakou konkrétní měrou se tyto jednotlivé skutečnosti promítají do zvýšení či snížení stanovené základní částky. V situaci, kdy neučinil konkrétní modifikaci základní částky se zohledněním všech kritérií obsažených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, nelze považovat za odpovídající jeho závěr, že by výsledná částka byla vždy nižší nežli částka, která již byla žalovanou plněna. Žalobci tak lze přisvědčit, že se odvolací soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Právní posouzení odvolacího soudu je proto neúplné a tedy i nesprávné.
21. Při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti (srov. část V. Stanoviska). Ve vztahu k otázce stanovení konce posuzovaného řízení ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází zásadně z toho, že za konečný okamžik řízení je třeba považovat okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno (srov. část III. bod 2 Stanoviska). Současně však Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi zdůrazňuje, že počátek a konec řízení z hlediska posuzování jeho délky se nemusí vždy odvíjet striktně od počátku a konce řízení dle procesních předpisů, neboť je nutné mít na zřeteli, že má být odškodněna nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Pro stanovení počátku a konce řízení je významné nejen, že řízení dle procesních předpisů trvá, ale zejména, že účastník je jako trvající (s nejistým výsledkem) vnímá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, či ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2869/2017). V judikatuře Nejvyššího soudu byl též přijat závěr, že při posuzování délky řízení a formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění pro poškozeného je možno přihlédnout k tomu, že poškozený podal zjevně (na první pohled) bezdůvodnou žalobu. Uvedený závěr však nelze aplikovat extenzivně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014).
22. V projednávané věci se od výše citovaných závěrů odvolací soud odchýlil, pokud pouze na základě zjištění, že v jiné skutkově obdobné věci byl žalobci doručen v prosinci 2015 pro něj nepříznivý rozsudek Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že od tohoto okamžiku již žalobce nemohl být v nejistotě ohledně výsledku posuzovaného řízení a že mu již dále nemohla vznikat nemajetková újma, neboť mu muselo být zřejmé, že v posuzovaném řízení nemůže být úspěšný. Pouhá skutečnost, že v jiném (skutkově obdobném) řízení byl dovolacím soudem vysloven právní názor nasvědčující nedůvodnosti žaloby podané v posuzovaném řízení, sama o sobě nepostačuje k závěru o pozbytí nejistoty účastníka ohledně výsledku posuzovaného řízení. Nelze totiž odhlédnout od toho, že účastník, pro nějž je právní názor vyslovený v jiné (skutkově obdobné) věci nepříznivý, má nepochybně zájem na tom, aby v posuzovaném řízení takový právní názor svou argumentací zvrátil a až do vydání konečného rozhodnutí nemůže být jisté, zda se mu to podaří či nikoliv. Ostatně změna judikatury Nejvyššího soudu není vyloučena (srov. §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Odvolací soud v projednávané věci nevzal v potaz, že i poté, co byl žalobci doručen rozsudek Nejvyššího soudu v jiné skutkově obdobné věci, žalobce v posuzovaném řízení uplatňoval svá tvrzení, označoval důkazy, podal proti zamítavému rozsudku soudu prvního stupně odvolání a snažil se tak přesvědčit soud o důvodnosti své žaloby. Tyto skutečnosti nesvědčí o tom, že by si v uvedené době byl jistý svým neúspěchem v řízení. Nejistota žalobce tak byla ukončena až právní mocí rozsudku odvolacího soudu. I v otázce stanovení délky řízení, za kterou má být poskytnuto přiměřené zadostiučinění, je proto právní posouzení odvolacího soudu nesprávné.
23. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud žádnou takovou vadu řízení neshledal. K namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu lze uvést, že v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V projednávané věci případné nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí nebyly podle obsahu dovolání na újmu uplatnění práv žalobce v dovolacím řízení. Skutečnost, že odvolací soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nepostupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, způsobuje nesprávnost jeho právního posouzení nikoliv nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
24. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř., zrušil, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
25. Dalšími námitkami žalobce týkajícími se neúplnosti právního posouzení při hodnocení kritéria složitosti řízení a kritéria postupu orgánů veřejné moci a též námitkou, že jednotlivá kritéria se mají projevit na výši přiznaného zadostiučinění ve stejném poměru, jako se projevila na celkové délce řízení se dovolací soud již podrobněji nezabýval, neboť takové posouzení bylo předčasné v situaci, kdy se odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí vůbec nezabýval tím, jaký vliv na výši přiměřeného zadostiučinění mají jednotlivé skutečnosti odpovídající kritériím obsaženým v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk a ve vztahu k jednotlivým kritériím (vyjma kritéria významu řízení) žádné právní posouzení neučinil. Bude na odvolacím soudu, aby v dalším řízení zohlednil judikaturu Nejvyššího soudu, na kterou v tomto směru žalobce v dovolání přiléhavě odkázal, a aby při hodnocení jednotlivých kritérií postupoval v souladu se závěry v ní vyslovenými.
26. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne odvolací soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 9. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu