ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4111.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 4111/2018-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a soudců Mgr. Jiřího Němce a Mgr. Hynka Zoubka ve věci žalobce B. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 137/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, č. j. 11 Co 147/2018-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 28. 11. 2017, č. j. 17 C 137/2017-42, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 47 515 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 21. 8. 2017 do zaplacení, co do částky 102 485 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení (výrok I); a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 150 000 Kč spolu s úrokem z prodlení jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky odškodňovacího řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 322/2013, v němž požadoval náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 623/2008.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, avšak pouze v rozsahu části jeho výroku I, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 100 000 Kč.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobce, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ), v závěru, že „nelze klást k tíži žalobce instančnost řízení v případě, že nešlo o bezdůvodné podávání opravných prostředků“. Odvolací soud vzal při posuzování složitosti věci jako objektivního kritéria ve smyslu §31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), v úvahu počet stupňů, na kterých byla věc rozhodována. Od rozhodovací praxe dovolacího soudu se tím neodchýlil, neboť ta vychází z předpokladu, že je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Složitost věci tedy může být dána na základě počtu stupňů soudní soustavy, v nichž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků či postup orgánů veřejné moci a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou, proto by se tato skutečnost měla projevit v úvaze soudu o odpovídajícím snížení základní částky (srov. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Stanovisko“, též dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013). Skutečnost, že řízení probíhalo ve více instancích z důvodu podávání opravných prostředků, přitom odvolací soud nekladl k tíži žalobce, neboť v rámci kritéria chování poškozeného podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk základní částku zadostiučinění nijak nemodifikoval. Ani v tomto směru se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (srov. Stanovisko nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019).
Odvolací soud se neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011 a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4987/2009, při hodnocení kritéria postupu soudů během řízení. Odvolací soud se postupem soudů v řízení zabýval a dospěl k závěru, že délku řízení způsobilo především rozdílné posouzení právní otázky, jež byla jádrem sporu, Ústavním soudem oproti právnímu názoru Nejvyššího soudu a explicitně vyloučil, že by rozhodnutí v posuzovaném řízení byla rušena pro vážné procesní vady, nepřezkoumatelnost či nerespektování závazného právního názoru, či že by při vyřizování věci docházelo k průtahům, tj. že by šlo o procesní postup soudu, který neodpovídá procesním pravidlům a jímž dochází k závažným pochybením, což je podle citované ustálené judikatury Nejvyššího soudu předpoklad pro zohlednění takového postupu soudů v rámci kritéria uvedeného v §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Žalobce staví svůj závěr o odklonu od citovaných rozhodnutí na předpokladu, že závažným pochybením v postupu soudu je samotné nesprávné právní posouzení věci. Takový názor však výše citovaným závěrům rozhodovací praxe dovolacího soudu neodpovídá.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit též otázka, podle žalobce dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešená, „jaký vliv má na navýšení základní částky postup soudů, který je založen na flagrantním porušení základního práva (základního právního principu)“, neboť na řešení takové otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Odvolací soud v projednávané věci takový žalobcem tvrzený postup soudů v posuzovaném řízení neshledal a jím formulovanou otázku z tohoto důvodu vůbec neposuzoval. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Otázka „zda kompenzační řízení je řízení s presumovaným vyšším významem pro poškozeného“, rovněž nezakládá přípustnost dovolání, neboť oproti přesvědčení žalobce již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se od tohoto řešení neodchýlil, pokud vycházel z předpokladu, že kompenzační řízení není typovým řízením se zvýšeným významem předmětu řízení pro poškozeného [srov. část IV písm. d) Stanoviska, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4320/2014, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, a ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019].
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky určení výše základní částky, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od žalobcem citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2531/2013 a v něm citovaných závěrů Stanoviska, podle kterých bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat) bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených intervalů. Odvolací soud v projednávané věci uvedl, že nepřiměřenou délku posuzovaného řízení nelze hodnotit jako extrémně dlouhou, neboť v řízení došlo ke zrušení rozhodnutí dovolacího soudu Ústavním soudem a následně ke zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů dovolacím soudem. Uvedl tedy, z jakého důvodu při posouzení individuálních okolností případu nepovažoval délku posuzovaného řízení za extrémně dlouhou a proč nepřistoupil ke zvýšení základní částky zadostiučinění. Namítal-li žalobce v této souvislosti, že „celková délka řízení více jak 2x přesahuje doporučenou délku kompenzačního řízení v jeho ideální podobě“, pak patrně přehlédl, že k závěru o extrémní délce řízení může soud přistoupit teprve tehdy, svědčí-li o tom individuální okolnosti daného případu. Takové okolnosti však v projednávané věci odvolací soud neshledal. Odvolací soud se neodchýlil ani od rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, citovaný v žalobcem zmíněném usnesení), která připouští zvýšení základní částky za příslušný časový úsek též v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne do nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení. Tímto způsobem lze zvýšit základní částku přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku původního (v odškodňovacím řízení posuzovaného) řízení, v situaci, kdy samotné řízení o odškodnění již trvá nepřiměřeně dlouho, a tedy navýšením částky přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou původního řízení lze fakticky nahradit též újmu způsobenou nepřiměřenou délkou odškodňovacího řízení. O tuto situaci však v projednávané věci nešlo, neboť žalobce se nedomáhal zvýšení odškodnění za nepřiměřenou délku původního řízení (vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 623/2008) z důvodu nepřiměřeně dlouhého odškodňovacího řízení (vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 322/2013) v jeho průběhu, ale požadoval zadostiučinění za nepřiměřenou délku odškodňovacího řízení samostatnou žalobou v rámci dalšího kompenzačního řízení.
Žalobce přípustnost dovolání spatřoval také ve skutečnosti, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a namítal, že soudy jsou povinny přezkoumávat principy ústavnosti a dodržovat je v každé fázi řízení, s tím, že k tomuto principu se Ústavní soud přihlásil ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 3324/15 (jde o nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016) a Nejvyšší soud v rozsudku vydaném pod sp. zn. 30 Cdo 3044/2016 (ze dne 30. 8. 2016). Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). Žalobce nevymezil, v čem konkrétně mělo spočívat porušení jeho práva na spravedlivý proces a od jaké judikatury Nejvyššího soudu, příp. Ústavního soudu se tímto porušením měl odvolací soud odchýlit. V další argumentaci se omezil pouze na tvrzení, že srovnává svou věc, a na odkaz na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 5. 2011 ve věci Golha proti České republice, stížnost č. 7051/06, okolnosti tam projednávané věci, včetně výše přiznaného odškodnění. V této části je proto dovolání žalobce vadné, přičemž vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Bohumila Dvořáka
předseda senátu