ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.506.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 506/2020-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce J. Ch. , narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 955 654,87 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 43/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, č. j. 28 Co 322/2017-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 18. 5. 2017, č. j. 19 C 43/2016-126, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu o zaplacení 955 654,87 Kč a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok I), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 955 654,87 Kč jako náhrady škody (neuspokojeného nároku vůči Zemědělskému družstvu Křenice), jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v tom, že Okresním soudem v Klatovech nebylo do 1. 11. 2012 pravomocně rozhodnuto o návrhu žalobce a dalších restituentů ze dne 12. 12. 1994 na vydání předběžného opatření, jímž by bylo Zemědělskému družstvu Křenice uloženo, aby nenakládalo se svým majetkem (řízení bylo vedeno pod sp. zn. 8 Nc 142/94, později pod sp. zn. 15 Nc 142/94), přičemž tvrdil, že pokud by bylo předběžné opatření vydáno, nedošlo by ze strany družstva k účelovému vyvedení majetku na základě neplatné kupní smlouvy a žalobce by z tohoto majetku mohl uspokojit svůj nárok.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce výslovně v celém jeho rozsahu včasným dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit námitka žalobce, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud uzavřel, že případné nesprávnosti či vady postupu orgánů veřejné moci by mohly být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, neboť uvedené posouzení není v rozporu se závěry žalobcem odkazovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96 a ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3881/2011. Odkaz na tyto rozsudky není případný, neboť v nich dovolací soud dovodil, že za nesprávný úřední postup lze považovat nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly takové rozhodnutí správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jinou nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení, to vše za předpokladu, byl-li právě tento nesprávný postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Taková situace, však v posuzované věci nenastala, neboť odvolací soud nedospěl k závěru, že by, nebýt nečinnosti soudu, došlo v posuzovaném řízení k vydání předběžného opatření (jak žalobce tvrdil), tedy že by právě nečinnost soudu byla příčinnou vzniklé škody, neboť vyšel ze zjištění, že Okresní soud v Klatovech návrhu žalobce na vydání předběžného opatření zčásti vyhověl, toto jeho nepravomocné rozhodnutí však bylo zrušeno odvolacím soudem a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení, a to k odstranění procesních nedostatků, poté došlo k prohlášení konkurzu na majetek Zemědělského družstva Křenice, posuzované řízení bylo přerušeno a po skončení konkurzního řízení bylo následně usnesením ze dne 22. 10. 2013 zastaveno. Vyšel též ze zjištění, že úkony soudu v posuzovaném řízení směřovaly k vydání rozhodnutí. Pokud za dané situace odvolací soud dospěl k závěru, že odpovědnost za škodu nezakládají vady řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil (srov. například odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97).
Ani námitka, že tyto závěry odvolacího soudu jsou v rozporu se skutečností a nevyplývají ze zjištěných skutečností a provedených důkazů, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť jde o námitku proti skutkovým zjištěním. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
Namítá-li žalobce dále nesprávnost posouzení existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem v jiné skutkově obdobné věci, v níž odvolací soud uzavřel, že návrh na vydání předběžného opatření byl podán dne 12. 12. 1994 a k uzavření kupní a nájemní smlouvy mezi Zemědělským družstvem Křenice a společností RENTAGRO, spol. s r. o., jež byla prvotní příčinnou nemožnosti uspokojení nároku žalobce, došlo již ve dnech 28. 2. 1994 a 7. 3. 1994 (shodný závěr učinil i soud prvního stupně v nyní posuzované věci a odvolací soud jej považoval za správný), ve vztahu k této námitce v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V úvodu dovolání žalobce pouze parafrázoval ustanovení §237 o. s. ř. obsahující čtyři kritéria přípustnosti dovolání, jež vedle sebe současně nemohou obstát, aniž by konkretizoval, které z nich považuje pro něj za splněné právě pro tuto otázku.
Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. R 4/2014, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13). Dovolání žalobce tak v této části trpí vadami, přičemž vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tj. i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 11. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu