ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.9.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 9/2019-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně M. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 770 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 C 181/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2018, č. j. 57 Co 533/2017-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. 21 C 181/2016-95, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 119 645,83 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do částky 650 354,17 Kč (výrok II), a rozhodl, že žalované se nepřiznává vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
K odvolání obou účastnic Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že konstatoval porušení práva žalobkyně na rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 C 387/2003 v přiměřené lhůtě a co do částky 119 645,83 Kč žalobu zamítl (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (výrok II), a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení (výroky III, IV a V).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 770 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, jež ji měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 C 387/2003.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním (podle obsahu dovolání jen v rozsahu výroků o věci samé).
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou zadostiučinění se zabývá jen tehdy, byla-li vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, či ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ).
Otázka „výše odškodnění“ nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud v dané věci shledal jako adekvátní formu přiměřeného zadostiučinění konstatování porušení práva žalobkyně na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Pouze nad rámec důvodů svého rozhodnutí se vyjádřil k postupu, který zvolil soud prvního stupně při stanovení finanční částky přiměřeného zadostiučinění. Otázka výše peněžitého zadostiučinění však nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka, „zda má být odškodnění poskytnuto ve formě konstatování porušení práva anebo ve formě finančního zadostiučinění“, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, pokud za adekvátní formu zadostiučinění v dané věci považoval konstatování porušení práva, přičemž přihlédl k tomu, že až do přerušení posuzovaného řízení (v červnu 2007) se na prodloužení jeho délky podílela žalobkyně svým obstrukčním chováním, a přihlédl též k významu řízení pro žalobkyni, který hodnotil jako nepatrný s ohledem na to, že žalobkyně vede velké množství soudních sporů a předmětem posuzovaného řízení byla (po částečném zpětvzetí žaloby ze dne 25. 2. 2005) bagatelní částka (4 989 Kč s příslušenstvím) vyplývající z podnikatelské činnosti žalobkyně, a uzavřel, že z těchto důvodů doba posuzovaného řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobkyně; tj. pokud shledal právě ty výjimečné okolnosti, pro které lze podle judikatury Nejvyššího soudu přistoupit k zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva (srov. žalobkyní citované stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 911/2017, a ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2869/2017).
Další dovolací námitka zpochybňující správnost závěru odvolacího soudu o nepatrném významu posuzovaného řízení pro žalobkyni neobsahuje řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Žalobkyně v odvolání obecně uvedla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, avšak ve vztahu k výše citované námitce žádnou konkrétní judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, blíže nespecifikovala. Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu