ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1082.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 1082/2020-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce J. R. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Zahutou, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 365/46, proti žalovanému D. V. , se sídlem XY, zastoupenému Mgr. Petrou Šternberskou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Hlinky 162/92, o zaplacení částky 560 837,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 100/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2019, č. j. 44 Co 649/2017-227, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 165 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 6. 2016, č. j. 35 C 100/2014-180, zamítl žalobu o zaplacení částky 560 837,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi řešena, případně se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a dále otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje pro řešení vymezené právní otázky za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Tomuto požadavku dovolatel nedostál, jestliže co do přípustnosti dovolání uvádí, že „rozsudek odvolacího soudu je postaven na otázce, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena, a sice zda je advokát při zastupování klienta povinen si vyžádat od klienta informaci, která advokátovi není známá, pakliže taková informace může být významná pro rozhodnutí soudu v dané právní věci, nebo zda advokátovi postačí se spolehnout na svůj úsudek. Alternativně lze přípustnost dovolání vymezit rovněž tím, že se odvolací soud při zodpovězení shora uvedené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Vymezení přípustnosti dovolání, v němž by dovolatel uvedl správně více předpokladů u téže otázky, se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz ).
Dovolatel namítá, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 121/2010, při posouzení shora uvedené, dovolatelem formulované otázky, jakož i otázky, zda advokát je povinen klienta informovat o průběhu věci. Argumentuje ve prospěch názoru, že žalovaný porušil své povinnosti, zejména povinnost informovat žalobce (klienta) a poučit jej ohledně možného procesního postupu, žalovaný tak nepostupoval s odbornou péčí. Nejvyšší soud v dovolatelem odkazovaném rozsudku uzavřel, že advokát je při poskytování právních služeb klientovi povinen postupovat s odbornou péčí, což předpokládá iniciativní a samostatný přístup advokáta, poskytnutí potřebných informací klientovi, vysvětlení řešené problematiky, předestření možných variant postupu, vyhodnocení jejich výhod a rizik a vyžádání si pokynů (informovaného souhlasu) klienta v případě, že je to potřebné. Odvolací soud se od těchto závěrů oproti názoru dovolatele v projednávané věci neodchýlil, neboť uzavřel, že vyjadřování se žalovaného k fakturám s podpisy prohlášení o předání prací, bylo souladné s dosavadní obrannou taktikou zahájenou samotným podáním odporu proti platebnímu rozkazu popřít smlouvu i plnění v jejím smyslu, že bez ohledu na to, zda skutečně byla porušena povinnost klienta informovat, nemohlo takové porušení způsobit procesní neúspěch žalobce ve věci, neboť faktury byly žalobci známé z vlastního účetnictví, v němž byly vedeny, a na existenci podpisů na fakturách upozorňoval odvolací soud ve svém předchozím (kasačním) rozhodnutí ve věci, a že co do absence poučení advokátem vychází argumentace dovolatele z jiného skutkového stavu, neboť z účelu odročení jednání soudu prvního stupně nevyplynulo, čeho by se měl případný výslech žalobce týkat, nadto žalobce si skutečnost, že nezjistil falza podpisů na předmětných fakturách, způsobil sám svou opakovanou nepřítomností na jednání, a konečně že žalovaný prokázal, že dostal pokyn k podání dovolání ve věci (srov. body 13. až 17. jeho rozhodnutí). Tvrzený předpoklad přípustnosti tak není dán.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu