ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1639.2020.2
sp. zn. 32 Cdo 1639/2020-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Pojišťovna Patricie a.s. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 75/16, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61859869, zastoupené Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, za účasti M. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Lucií Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jana Růžičky 1165/2a, o nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 12/2019, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2020, č. j. 29 Co 506/2019-106,0 takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Roberta Němce, LL.M.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. 26 C 12/2019-66, zamítl žalobu, aby soud nahradil nález Finančního arbitra ze dne 17. 10. 2018, č. j. FA/SR/ZP/263/2018-28, a rozhodnutí o námitkách ze dne 26. 11. 2018, č. j. FA/SR/ZP/263/2018-34, tak, že výrok I. citovaného nálezu Finančního arbitra se mění tak, že se návrh zamítá, výrok II. citovaného nálezu Finančního arbitra se mění tak, že se návrh zamítá, výrok IV. citovaného nálezu Finančního arbitra se mění tak, že sankce ve výši 15 000 Kč se ruší a Česká republika je povinna vrátit žalobkyni částku 15 000 Kč, a účastnice je povinna zaplatit žalobkyni částku 77 Kč (výrok I.), odmítl návrh účastnice, aby soud uložil žalobkyni zaplatit účastnici 240 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení p. a. od 15. 1. 2018 do zaplacení a tím nahradil citovaný nález Finančního arbitra (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením připustil zpětvzetí žaloby, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil (výrok I.). Dále uložil žalobkyni zaplatit účastnici náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud tak rozhodl na základě zpětvzetí žaloby, které žalobkyně odůvodnila ztrátou aktivní věcné legitimace k vedení sporu o nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra v důsledku toho, že ke dni 21. 12. 2019 došlo podle §105 odst. 1 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, k převodu pojistného kmene ze žalobkyně na společnost Generali Česká pojišťovna a.s., jehož součástí je i předmětná pojistná smlouva uzavřená s účastnicí. Vzhledem k tomu, že účastnice se zpětvzetím žaloby nesouhlasila, odvolací soud ve smyslu §222a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) posuzoval, zda zpětvzetí žaloby je účinné, tj. zda účastnice nesouhlasí se zpětvzetím žaloby ze závažných důvodů. Dospěl k závěru, že důvody, pro něž účastnice M. P. se zpětvzetím žaloby nesouhlasí, nejsou vážnými důvody, které má na mysli §222a odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud považoval za podstatné, že sama účastnice nepodala žalobu (a ostatně ani jí podané odvolání nesměřovalo proti rozhodnutí ve věci samé, nýbrž pouze proti nákladovému výroku) a nenavrhovala, aby byl v soudním řízení podle části páté o. s. ř. znovu posuzován v plném rozsahu její nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 240 000 Kč, který uplatnila v řízení před Finančním arbitrem. Meze sporu byly dány žalobou, kterou podala žalobkyně. Měla-li účastnice námitky proti rozhodnutí Finančního arbitra, na základě kterého jí měla žalobkyně zaplatit pouze částku 75 Kč (správně 77 Kč), měla sama podat žalobu a vyvolat tak řízení podle části páté o. s. ř. v jí požadovaném rozsahu. Jestliže tak neučinila, nemohla se podle odvolacího soudu v soudním řízení podle části páté o. s. ř. domáhat všeho, co uplatnila ve správním řízení, nýbrž měla pouze možnost reagovat na požadavky žalobkyně uplatněné žalobou.
Proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku podala účastnice dovolání, namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřuje ve dvou otázkách, které nebyly podle jejího mínění v rozhodování odvolacího soudu (správně dovolacího soudu) dosud řešeny. V první z nich se domáhá zodpovězení, jaký je správný postup soudu podle části páté o. s. ř. v kontextu §250j o. s. ř., když v druhé otázce požaduje vyřešit, zda může být argumentem pro nedostatek vážných důvodů podle §222a odst. 2 o. s. ř. samotná skutečnost, že účastník řízení nepodal žalobu.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud procesně pochybil. Vytýká mu, že neměl připustit zpětvzetí žaloby v situaci, kdy svůj nesouhlas ke zpětvzetí žaloby založila na vážných důvodech týkajících se jejich vlastních práv, které ještě podepřela veřejným zájmem na meritorním rozhodnutí ve věci a potřebou právní jistoty v pojišťovnictví. Tvrdí, že odvolací soud posoudil její vážné důvody proti zastavení řízení nesprávně a s její argumentací se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nevypořádal, čímž porušil její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále zcela chybně spojoval její možnost domáhat se svého nároku v soudním řízení podle části páté o. s. ř. s nutností podat žalobu samotnou dovolatelkou.
Podle přesvědčení dovolatelky měl soud postupovat podle 250j o. s. ř. a rozhodnout o jejím nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jak byl specifikován v řízení před správním orgánem, přičemž si jako předběžnou měl zodpovědět otázku, zda je předmětná pojistná smlouva platná či nikoliv. Namítá, že i když sama žalobu nepodala, otevřela spor o její nárok na vydání bezdůvodného obohacení sama žalobkyně, jestliže napadla nález i ve výrocích, jimiž Finanční arbitr rovněž rozhodl o tomto jejím nároku.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání ho žalobkyně navrhuje odmítnout pro nepřípustnost s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Míní, že dovolatelka nevymezila žádnou otázku procesního práva, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. V případě obou předestřených otázek jde podle názoru žalobkyně o otázky, které již byly vyřešeny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1387/2020, kromě toho na řešení otázky, jaký je postup soudu podle části páté o. s. ř. v kontextu §250j o. s. ř., odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil. Tvrdí, že důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, které účastnice uplatnila, nelze považovat za vážné důvody ve smyslu §222a o. s. ř. Jako klíčovou označuje skutečnost, že účastnice sama nepodala žalobu podle části páté o. s. ř., v níž by se domáhala opětovného posouzení svého nároku v plném rozsahu, který uplatnila v řízení před Finančním arbitrem.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je tak i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, jež jsou – stejně jako i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Pro řešení první předestřené otázky, jaký je správný postup soudu podle části páté o. s. ř. v kontextu §250j o. s. ř., není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud se správným postupem soudu v řízení podle části páté o. s. ř. nezabýval, jelikož řízení pro zpětvzetí žaloby zastavil bez rozhodnutí o věci samé. Vytýká-li přitom dovolatelka uvedenou námitkou také nesprávný procesní postup soudu prvního stupně, je pro posouzení přípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí odvolacího soudu taková kritika nevýznamná. V projednávané věci byl navíc rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozhodnutím zrušen a jeho případné nesprávné právní posouzení je tak irelevantní i z tohoto důvodu.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohla založit ani druhá předložená otázka, zda může být argumentem pro nedostatek vážných důvodů podle §222a odst. 2 o. s. ř. samotná skutečnost, že účastník řízení nepodal žalobu.
Podle ustálené soudní praxe (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 371/2003, ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3615/2009, a ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 73/2010) i právní teorie (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1787) vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím žaloby, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (osoby oprávněné jinak disponovat s návrhem na zahájení řízení) pokračovat ve sporu. Vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby má žalovaný v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu (§81 o. s. ř.) nebo které mohlo být zahájeno též na jeho návrh (například v řízení o vypořádání společného jmění manželů), nebo zejména také tehdy, jestliže dokazování ve věci postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu a žalobce se zpětvzetím žaloby snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozhodnutí, vše za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků. To, že má vážné důvody, tvrdí a prokazuje ten, kdo se zpětvzetím návrhu nesouhlasí. Tato osoba také nese pro ni nepříznivé následky vyplývající z toho, že vážné důvody přes výzvu soudu netvrdila nebo neprokázala. Zákon nikterak neurčuje hlediska, z nichž by měl soud vycházet při zkoumání vážnosti důvodů vedoucích druhého účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Rozhodující budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatněného nároku, která především určí, zda budou přicházet v úvahu spíše subjektivní nebo spíše objektivní hlediska.
V usnesení ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 995/2004, Nejvyšší soud deklaroval, že vážné důvody, pro které protistrana nesouhlasí se zpětvzetím žaloby, musí být ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř. významné pro projednání věci; důvody pro nesouhlas se zpětvzetím tak musí být věcné a musí se týkat podstaty sporu.
Dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom dovolací soud může úvahu nalézacího soudu o tom, co jsou „vážné důvody“ pro nesouhlas se zpětvzetím návrhu na zahájení řízení, zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005, ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5099/2016, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3189/2018).
V případě druhé z dovolatelkou předestřených otázek jde o otázku, která byla po podání dovolání vyřešena již v usnesení ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1387/2020, v němž Nejvyšší soud rozhodoval ve zcela obsahově identické věci a ve kterém vysvětlil, že v situaci, kdy odvolací soud nepovažoval důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby uvedené účastnicí za vážné, neboť účastnicí v řízení před Finančním arbitrem požadovaná částka nebyla předmětem řízení vymezeným žalobou, kterou podala protistrana, by odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) nemohl o požadavku účastnice meritorně rozhodnout ani v případě, kdyby žaloba nebyla vzata zpět a řízení nebylo zastaveno. Tento závěr se zcela uplatní i v nyní souzené věci, v níž odvolací soud rovněž nepovažoval důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby uvedené účastnicí za vážné, neboť účastnicí v řízení před Finančním arbitrem požadovaná částka 240 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení nebyla předmětem řízení vymezeným žalobou (srov. body 13. a 14. napadeného rozhodnutí). Nejvyšší soud rovněž v nyní posuzované věci úvahu odvolacího soudu ve smyslu výše předestřené rozhodovací praxe dovolacího soudu zjevně nepřiměřenou neshledal, a proto ani z tohoto důvodu druhá dovolatelkou formulovaná otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nedostatečně vypořádal s jejími námitkami stran jejího nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, čímž naznačuje možnou vadu řízení, je tato její výhrada irelevantní. Vady řízení nejsou totiž samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Dovolatelkou vytýkané pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání pro nepřípustnost (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu