ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2190.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 2190/2020-133
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně ČSAD Ostrava a. s. , se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Vítkovická 3083/1, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 45192057, zastoupené Mgr. Pavlou Běčákovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Vítkovická 3083/1, proti žalované STUDENT AGENCY k. s. , se sídlem v Brně, Brno – město, náměstí Svobody 86/17, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25317075, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, o zaplacení částky 669 541,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 298/2016, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2020, č. j. 27 Co 165/2019-115, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, kterým Krajský soud v Brně v prvním výroku potvrdil usnesení ze dne 1. 8. 2019, č. j. 48 C 298/2016-103, jímž Městský soud v Brně ve výroku pod bodem I podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zastavil řízení o odvolání žalované ze dne 2. 7. 2019 pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání ve stanovené lhůtě, ve výroku pod bodem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a ve výroku pod bodem III rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude žalované vrácena zaplacená částka soudního poplatku 33 478 Kč. Ve druhém výroku odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu „co do výroku I.“, podle obsahu však pouze v té části prvního výroku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení. Dovolání má za přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení „otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007“.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Avizovanou otázku hmotného práva dovolatelka nevymezila a při řešení otázky, zda lze prominout zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku soudem dodatečně stanovené podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „zákon č. 549/1991 Sb.“ či „zákon o soudních poplatcích"), kterou předkládá a jež je otázkou práva procesního, se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodklonil.
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněný pod číslem 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), je nepřípadný, neboť Nejvyšší soud se v něm vyjadřoval k možnosti prominout zmeškání soudcovské lhůty podle občanského soudního řádu, nikoliv speciální lhůty k zaplacení soudního poplatku soudem dodatečně stanovené podle zákona o soudních poplatcích, a rozhodnutí bylo vydáno před tím, než byl zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se měnil zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů, novelizován zákon o soudních poplatcích, na který přiléhavě odkazuje odvolací soud.
Podle právní úpravy účinné do 29. 9. 2017 nebyla lhůta, kterou soud stanovil k zaplacení soudního poplatku účastníkovi, jenž svou poplatkovou povinnost nesplnil při podání žaloby (odvolání, dovolání), propadná. Po jejím marném uplynutí sice soud řízení zastavil (§9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 29. 9. 2017), byl-li však poplatek poté zaplacen do konce lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení řízení, poplatková povinnost byla splněna a soud toto usnesení zrušil. Novelou zákona o soudních poplatcích provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. došlo ke zpřísnění právní úpravy. Ústavní soud k tomu uvádí v nálezu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), že novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. bylo významně zasaženo do postupu soudu při vyzývání účastníků k zaplacení soudního poplatku a stanovení lhůty. Ohledně žalob, odvolání, dovolání či kasačních stížností podaných od 30. 9. 2017 (srov. přechodné ustanovení v čl. VI zákona č. 296/2017 Sb.) platí, že soud stanoví lhůtu v délce alespoň 15 dnů, pouze ve výjimečných případech může stanovit lhůtu kratší. Takto stanovená lhůta byla do zákona nově zavedena v důsledku koncepčního průlomu spočívajícího v doplnění poslední věty §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, podle níž se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží. Pokud je tedy poplatek zaplacen po lhůtě, soud řízení zastaví a zaplacený poplatek vrátí postupem podle §10 zákona o soudních poplatcích.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
Lze ostatně dodat, že ve věci, v níž bylo soudy nižších stupňů zastaveno odvolací řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku za odvolání ve lhůtě stanovené ve výzvě k jeho zaplacení a návrh žalované na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku z odvolání byl zamítnut s odůvodněním, že lhůta k zaplacení soudního poplatku je lhůtou propadnou a její zmeškání nelze proto prominout, Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 520/2020, dovolání žalované odmítl jako nedůvodné. Poukázal na to, že Ústavní soud zdůraznil v řadě svých rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, a ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) „propadné“ lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity. Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 1789/20, ústavní stížnost žalované proti těmto rozhodnutím odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Přihlásil se k závěrům své předchozí (Nejvyšším soudem citované i další) judikatury a argumentaci stěžovatelky, že zastavení odvolacího řízení má pro účastníka fatální následky, nepřiznal relevanci. Dovodil, že nedbalost či technická chyba, k níž došlo na straně banky či právního zástupce stěžovatelky, nemůže být speciálním důvodem pro odklon od dosavadní judikatury
V usnesení ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4614/2018, pak Nejvyšší soud zamítl žádost o prominutí zmeškání lhůty k úhradě soudního poplatku za dovolání, podanou v reakci na zastavení dovolacího řízení. S odkazem na §9 odst. 2 a odst. 7 zákona o soudních poplatcích uzavřel, že vzhledem k tomu, že s marným uplynutím lhůty stanovené k zaplacení soudního poplatku zákon výslovně spojuje následek, že soud k zaplacení poplatku po uplynutí lhůty nepřihlíží, přičemž nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, poplatková povinnost zaniká, nelze návrhu žalobkyně na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku za dovolání vyhovět.
Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení dovolatelky, provázené odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. II. ÚS 738/2000, a ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2656/12, že v daném případě jsou splněny podmínky pro to, aby bylo zmeškání soudcovské lhůty prominuto z omluvitelných důvodů, a opačný závěr je projevem přepjatého formalismu, resp. výsledkem interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. K tomu postačí poukázat na shora citované závěry Ústavního soud vyjádřené v usneseních sp. zn. I. ÚS 1335/18, sp. zn. I. ÚS 1680/18 a sp. zn. II. ÚS 1789/20.
Vzhledem k důvodům, v nichž dovolatelka spatřuje omluvitelný důvod zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku, lze - nad rámec uvedeného - odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 297/2015, uveřejněné pod číslem 13/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle jehož závěrů neučiní-li právnická osoba žádné právní úkony k tomu, aby zabránila zmeškání lhůt, nelze takovou skutečnost považovat za omluvitelnou.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu