ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.520.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 520/2020-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce F. S. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Josefem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze, Petrská 1136/12, proti žalované B. T. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem v České Třebové, Staré náměstí 15, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 202/2017, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 29. 8. 2019, č. j. 22 Co 263/2019-154 a č. j. 22 Co 264/2019-154, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 18. 6. 2019, č. j. 5 C 202/2017-133, zastavil odvolací řízení (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Rozhodl tak z důvodu nezaplacení soudního poplatku za podané odvolání ve lhůtě stanovené ve výzvě k jeho zaplacení. Usnesením ze dne 4. 7. 2019, č. j. 5 C 202/2017-141, soud prvního stupně zamítl návrh žalované na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku z odvolání z důvodu, že lhůta k zaplacení soudního poplatku je lhůtou propadnou. Její zmeškání nelze proto prominout.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. 8. 2019, č. j. 22 Co 263/2019-154 a č. j. 22 Co 264/2019-154, obě usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výroky I a II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Uvedl, že prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku není vůbec možné. I kdyby možné bylo, žalovaná lhůtu nezmeškala z omluvitelného důvodu. Zaplacení soudního poplatku není úkonem, který by v řízení musel účastník učinit osobně. Postačí proto doručit výzvu k jeho zaplacení pouze zástupci.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) dovolání, kterým napadla jeho výroky I a II a navrhla jejich zrušení i zrušení obou usnesení soudu prvního stupně. Vytkla odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud ve svém rozhodnutí odkázal na závěry usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1917/2015 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1335/18, I. ÚS 1680/18 a II. ÚS 671/02. Žalovaná má za to, že dovolacím soudem již dříve vyřešená otázka má být posouzena jinak, neboť výklad dovolacího soudu odporuje základnímu lidskému právu účastníka na spravedlivý proces. Zopakovala námitky z odvolání, že výzva k zaplacení poplatku byla doručena pouze zástupci, podle §50b odst. 4 písm. a) o. s. ř. však měla být doručena též přímo žalované, neboť zástupce není poplatníkem poplatku a nemá povinnost ho za žalovanou zaplatit. Právní normy je nutno vykládat jazykovou metodou a doslovně, výjimečný extenzivní výklad by neměl jít k tíži účastníka řízení. Nejednotný výklad právních norem vede k právní nejistotě a nepřispívá k předvídatelnosti rozhodnutí a posílení zásad právního státu. Má též za to, že lhůta k zaplacení poplatku není lhůtou propadnou, a žalovaná poplatek zaplatila 27. 6. 2019. K nezaplacení poplatku ve lhůtě došlo pouze z technických důvodů, příp. omylem (překlepem), což lze považovat za omluvitelný důvod. Nepřiznáním prominutí zmeškání lhůty k zaplacení poplatku by žalované byl odepřen přístup k odvolacímu soudu.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud postupoval při posuzování dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. a contrario).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolatelka sice výslovně právní otázky, u nichž se domáhá přehodnocení dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, neformuluje, z obsahu dovolání je nicméně patrno, že nastoluje dvě právní otázky procesního práva, na nichž je napadené usnesení založeno, s jejichž vyřešením odvolacím soudem nesouhlasí, a domáhá se v této souvislosti přehodnocení rozhodnutí dovolacího soudu uvedených v odůvodnění napadeného usnesení, která se k této otázce již dříve vyslovila. Jde o otázku povahy dodatečné lhůty k zaplacení soudního poplatku, kterou vyložil ve svém usnesení ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu jako lhůtu propadnou, a otázku, zda výzvu k zaplacení soudního poplatku je třeba dle §50b odst. 4 písm. a) o. s. ř. doručit i účastníku řízení, neboť má v řízení něco (zaplacení poplatku) osobně vykonat, kterou vyřešil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1917/2015, negativně (nejde o úkon, který má učinit účastník osobně). Dovolatelka s těmito závěry nesouhlasí a domáhá se jejich přehodnocení dovolacím soudem.
Dovolání není přípustné, neboť dovolací soud neshledává důvod pro přehodnocení své dosavadní již standardní rozhodovací praxe týkající se obou vymezených otázek, s nimiž je napadené rozhodnutí v souladu.
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen "velký senát") se v usnesení ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 120/2019 (dostupném na www.nsoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu), zabýval podle 19 odst. 1 a §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, výkladem právní povahy dodatečné lhůty k zaplacení soudního poplatku, neboť tříčlenný senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování dospěl k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v dřívějším rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jde tedy o zákonný postup vedoucí právě k odstranění nejistoty v rozhodovací praxi dovolacího soudu směřující ke zlepšení předvídatelnosti jeho rozhodovací činnosti. Velkému senátu věc předložil k rozhodnutí senát č. 22, který měl na věc jiný názor, než jaký zaujal později velký senát (k tomu viz poznámku k rozsudku velkého senátu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, publikovanou v Právních rozhledech č. 11/2019). Rozhodnutím velkého senátu je senát č. 22 nadále vázán. Velký senát učinil závěr, že nesplnil-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání (§4 odst. 1 a §7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.), a soud ho proto musel vyzvat k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě, kterou mu určil (§9 odst. 1, 2 zákona č. 549/1991 Sb.), je lhůta zachována, jen je-li předepsaná částka, ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně, či na bankovním účtu, nejpozději poslední den lhůty v dispozici příslušného soudu. K zaplacení poplatku po této lhůtě již nemůže podle §9 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. účinným od 30. 9. 2017, přihlédnout. Přestože (ne)zaplacení soudního poplatku má tak nesporně i procesněprávní důsledky, není (ne)zaplacení poplatku procesním úkonem. Lhůta podle §9 odst. 1, 2 (dříve odst. 7) zákona č. 549/1991 Sb. je založena přímo tímto zákonem, a má tak charakter jiný. K obdobným závěrům dospěl v řadě svých rozhodnutí i Ústavní soud (viz např. usnesení ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 1730/08, ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 26/09, ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1156/09, ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1831/12, ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 3931/12, ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2865/15, všechna dostupná na internetových stránkách www.nalus.usoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu). Ústavní soud pak v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18) zdůraznil, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) „propadné“ lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity. K uvedenému srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1841/2019, a řadu dalších.
Není-li lhůta podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. ve znění účinném od 30. 9. 2017 lhůtou procesní ve smyslu §55 o. s. ř., nelze ani prominout její zmeškání podle §58 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2870/2019).
V usnesení ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018 , se velký senát Nejvyššího soudu zabýval i další předestřenou otázkou, a to doručováním výzvy k zaplacení soudního poplatku. Uvedl, že dřívější rozhodnutí Ústavního soudu k této otázce byla překonána nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 193, ročník 2007), na nějž navázala řada dalších rozhodnutí Ústavního soudu - např. usnesení ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3182/13, ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02. Podle nyní ustálené soudní praxe není usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku třeba doručovat též účastníku do vlastních rukou a není mu upíráno právo na spravedlivý proces a na přístup k soudu, pokud je výzva k zaplacení soudního poplatku doručena jen jeho zástupci s procesní plnou mocí.
Ačkoli v minulosti Ústavní soud vyslovil názor, že zaplacení soudního poplatku je úkon, který musí osobně vykonat účastník řízení, právě nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/07 tento výklad překonal. Ústavní soud v usnesení ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 3165/19, dospěl k závěru, že placení soudního poplatku není úkonem, který musí učinit jen účastník osobně, neboť není vázáno na zvláštní charakteristiku samotného účastníka a nic nebrání tomu, aby soudní poplatek za účastníka zaplatila jiná osoba, tudíž se jedná o plně zastupitelné plnění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1917/2015, ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3679/2019).
Podle nyní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku není třeba doručovat též účastníku, v případě že je výzva k zaplacení soudního poplatku doručena jen jeho zástupci s procesní plnou mocí (k tomu dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1729/2019).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že současná judikatura Nejvyššího soudu je k oběma vymezeným právním otázkám jednotná, koresponduje s aktuální judikaturou Ústavního soudu a obstojí tak i z hledisek ústavněprávní ochrany práv účastníků řízení. Napadené rozhodnutí je tak při jejich řešení zcela souladné s již standardní judikaturou dovolacího soudu, pro jejíž přehodnocení neshledal dovolací soud žádný důvod.
Za dané situace jsou námitky týkající se nesouhlasu dovolatele s hodnocením důvodů pro prominutí zmeškání propadné lhůty k zaplacení soudního poplatku nevýznamné, neboť zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku nelze prominout vůbec. Přípustnost dovolání tak založit nemohou.
Dovolací soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu