ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2206.2020.2
sp. zn. 32 Cdo 2206/2020-219
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Pojišťovna Patricie a.s. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 75/16, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61859869, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, za účasti P. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 837/11, o nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 100/2018, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2020, č. j. 29 Co 29/2020-189, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 10. 2019, č. j. 18 C 100/2018-112, odmítl vzájemný návrh účastníka P. V., aby soud uložil žalobkyni zaplatit účastníku P. V. 105 200 Kč se zákonným 8,05% úrokem z prodlení p. a. od 26. 9. 2017 do zaplacení, jakož i náhradu nákladů řízení, a tím nahradil nález Finančního arbitra ze dne 3. 9. 2018, č. j. FA/SR/ZP/1051/2017-14 (výrok I.), zamítl žalobu, aby soud nahradil v plném rozsahu cit. nález Finančního arbitra a rozhodnutí o námitkách ze dne 22. 10. 2018, č. j. FA/SR/ZP/1051/2017-22 (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením připustil zpětvzetí žaloby, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil (výrok I.). Dále uložil žalobkyni zaplatit účastníkovi P. V. náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud tak rozhodl na základě zpětvzetí žaloby, které žalobkyně odůvodnila ztrátou aktivní věcné legitimace k vedení sporu o nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra v důsledku toho, že ke dni 21. 12. 2019 došlo podle §105 odst. 1 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, k převodu pojistného kmene ze žalobkyně na společnost Generali Česká pojišťovna a.s., jehož součástí je i předmětná pojistná smlouva uzavřená s účastníkem P. V. Dospěl k závěru, že důvody, pro něž účastník P. V. se zpětvzetím žaloby nesouhlasí, nejsou vážnými důvody, které má na mysli §222a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) Odvolací soud považoval za podstatné, že účastník P. V. sám nepodal žalobu a nenavrhoval, aby byl v soudním řízení podle části páté o. s. ř. znovu posuzován v plném rozsahu jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 105 200 Kč s příslušenstvím, který uplatnil v řízení před Finančním arbitrem. Meze sporu byly dány žalobou, kterou podala žalobkyně. Měl-li účastník P. V. též výhrady proti rozhodnutí Finančního arbitra, na základě kterého mu měla žalobkyně zaplatit pouze částku 59,50 Kč, měl sám podat žalobu a vyvolat tak řízení podle části páté o. s. ř. v jím požadovaném rozsahu a tyto výhrady proti rozhodnutí Finančního arbitra v žalobě uplatnit. Jestliže tak neučinil, nemohl se podle odvolacího soudu v soudním řízení podle části páté o. s. ř. domáhat všeho, co uplatnil ve správním řízení, nýbrž měl pouze možnost reagovat na požadavky žalobkyně uplatněné žalobou.
Proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku podal účastník P. V. dovolání, v němž ohledně přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na dvou procesních právních otázkách, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny. Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci, jehož se měl odvolací soud dopustit svým závěrem o zastavení řízení, a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je tak i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, jež jsou – stejně jako i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky, „jaký je správný postup soudu podle části páté o. s. ř. v kontextu §250f o. s. ř.“, neboť odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud se správným postupem soudu v řízení podle části páté o. s. ř. nezabýval, jelikož řízení pro zpětvzetí žaloby zastavil bez rozhodnutí o věci samé. Vytýká-li přitom dovolatel uvedenou námitkou také nesprávný procesní postup soudu prvního stupně, je pro posouzení přípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí odvolacího soudu taková kritika nevýznamná. V projednávané věci byl navíc rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozhodnutím zrušen a jeho případné nesprávné právní posouzení je tak irelevantní i z tohoto důvodu.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohla založit ani druhá předložená otázka, zda „může být argumentem pro nedostatek vážných důvodů podle §222a odst. 2 o. s. ř. skutečnost, že účastník řízení nepodal žalobu“.
Podle ustálené soudní praxe (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 371/2003, ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3615/2009, a ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 73/2010) i právní teorie (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1787) vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím žaloby, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (osoby oprávněné jinak disponovat s návrhem na zahájení řízení) pokračovat ve sporu. Vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby má žalovaný v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu (§81 o. s. ř.) nebo které mohlo být zahájeno též na jeho návrh (například v řízení o vypořádání společného jmění manželů), nebo zejména také tehdy, jestliže dokazování ve věci postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu a žalobce se zpětvzetím žaloby snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozhodnutí, vše za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků. To, že má vážné důvody, tvrdí a prokazuje ten, kdo se zpětvzetím návrhu nesouhlasí. Tato osoba také nese pro ni nepříznivé následky vyplývající z toho, že vážné důvody přes výzvu soudu netvrdila nebo neprokázala. Zákon nikterak neurčuje hlediska, z nichž by měl soud vycházet při zkoumání vážnosti důvodů vedoucích druhého účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Rozhodující budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatněného nároku, která především určí, zda budou přicházet v úvahu spíše subjektivní nebo spíše objektivní hlediska.
V usnesení ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 995/2004, Nejvyšší soud deklaroval, že vážné důvody, pro které protistrana nesouhlasí se zpětvzetím žaloby, musí být ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř. významné pro projednání věci; důvody pro nesouhlas se zpětvzetím tak musí být věcné a musí se týkat podstaty sporu.
Dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom dovolací soud může úvahu nalézacího soudu o tom, co jsou „vážné důvody“ pro nesouhlas se zpětvzetím návrhu na zahájení řízení, zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005, ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5099/2016, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3189/2018).
V případě druhé z dovolatelem předestřených otázek jde o otázku, která byla po podání dovolání vyřešena již v usnesení ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1387/2020, v němž Nejvyšší soud rozhodoval ve zcela obsahově identické věci a ve kterém vysvětlil, že v situaci, kdy odvolací soud nepovažoval důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby uvedené účastnicí za vážné, neboť účastnicí v řízení před Finančním arbitrem požadovaná částka nebyla předmětem řízení vymezeným žalobou, kterou podala protistrana, by odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) nemohl o požadavku účastnice meritorně rozhodnout ani v případě, kdyby žaloba nebyla vzata zpět a řízení nebylo zastaveno. Tento závěr se zcela uplatní i v nyní souzené věci, v níž odvolací soud rovněž nepovažoval důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby uvedené účastníkem P. V. za vážné, neboť tímto účastníkem v řízení před Finančním arbitrem požadovaná částka 105 200 Kč z titulu bezdůvodného obohacení nebyla předmětem řízení vymezeným žalobou (srov. body 18. a 19. napadeného rozhodnutí). Nejvyšší soud rovněž v nyní posuzované věci úvahu odvolacího soudu ve smyslu výše předestřené rozhodovací praxe dovolacího soudu zjevně nepřiměřenou neshledal, a proto ani z tohoto důvodu druhá dovolatelem formulovaná otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nedostatečně vypořádal s jeho námitkami stran jeho nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, čímž naznačuje možnou vadu řízení, je tato jeho výhrada irelevantní. Vady řízení nejsou totiž samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Dovolatelem vytýkané pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání pro nepřípustnost (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu