ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2337.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 2337/2018-275
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně SCHWING Stetter Ostrava s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Vítkovice, Moravská 1215/6, PSČ 703 00, identifikační číslo osoby 49611267, zastoupené Mgr. Janem Svobodníkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sadová 2650/20, proti žalované Traffictrade s. r. o. , se sídlem v Karlíku, Zahradní 399, PSČ 252 29, identifikační číslo osoby 27192083, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem, se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, o zaplacení částky 22 847,22 EUR s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 967 821,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 ECm 62/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, č. j. 4 Cmo 142/2017-243, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, č. j. 4 Cmo 142/2017-243, v potvrzujícím výroku pod bodem II a ve výroku o nákladech odvolacího řízení pod bodem III, jakož i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2017, č. j. 56 ECm 62/2013-195, v zamítavém výroku o vzájemném návrhu žalované pod bodem III a ve výroku o nákladech řízení o vzájemném návrhu pod bodem IV, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 22 847,22 EUR se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení, na základě tvrzení, že podle nájemní smlouvy uzavřené dne 21. 3. 2011 přenechala žalované k užívání autodomíchávač a žalovaná se zavázala platit měsíční nájemné ve výši 3 147 EUR. Protože se žalovaná s jednotlivými splátkami opožďovala a některé neuhradila vůbec, žalobkyně od smlouvy odstoupila, předmět nájmu dne 13. 3. 2013 odebrala a domáhá se zaplacení dlužného nájemného za měsíce leden a únor 2013 ve výši 7 615,74 EUR a smluvní sankce za předčasné ukončení nájmu z důvodů na straně žalované ve výši čtyř měsíčních splátek, tj. 15 231,48 EUR.
Žalovaná uplatnila vzájemným návrhem vůči žalobkyni právo na zaplacení částky 967 821,36 Kč se zákonným úrokem z prodlení, jakožto nárok z předčasného ukončení téže smlouvy, kterou považuje za smlouvu o finančním leasingu. Požadovaná částka sestává z bezdůvodného obohacení ve výši 943 401,36 Kč, které měla žalobkyně získat tím, že si ponechala předmět leasingu pro vlastní potřebu, a z náhrady škody ve výši 24 420 Kč, jež měla žalované vzniknout „na přeplaceném pojistném“.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2017, č. j. 56 ECm 62/2013-195, uložil žalované zaplatit žalobkyni částky 7 615,74 EUR a 15 231,48 EUR s tam blíže specifikovaným úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně (výrok pod bodem I), uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 321 237,81 Kč (výrok pod bodem II), zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 967 821,36 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem III) a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení o vzájemném návrhu v částce 98 336,70 Kč (výrok pod bodem IV).
Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla dne 21. 3. 2011 uzavřena smlouva označená jako smlouva o nájmu č. 2011-SN-12 (dále jen „sporná smlouva“ či „smlouva“), v níž žalobkyně vystupovala jako pronajímatel a žalovaná jako nájemce a předmětem smlouvy byl autodomíchávač typ Setter AM 9 FHC s pásem Theam TD na podvozku MB3241, včetně příslušenství, který byl pronajímatel oprávněn předat k dočasnému užívání třetí osobě a žalované byl předán k dočasnému užívání na dobu 48 měsíců. V čl. 4.3 smlouvy bylo ujednáno, že pronajímatel je oprávněn od smlouvy odstoupit, jestliže nájemce je v prodlení se zaplacením nájemného po dobu delší než 31 dnů, a pro případ, že k ukončení nájmu dojde z důvodu prodlení nájemce, si pronajímatel vyhrazuje právo na úhradu dalších 4 měsíčních splátek. Podle čl. 4. 9 je nájemce oprávněn požádat pronajímatele o koupi předmětu nájmu, a to po řádném ukončení nájemního vztahu a poté, kdy na pronajímatele bude převedeno vlastnické právo k předmětu nájmu; pronajímatel se zavázal přednostně vyzvat nájemce k uplatnění možnosti koupit předmět nájmu po ukončení doby trvání nájmu, pokud tato nebude prodloužena, a po řádném přechodu vlastnického práva na pronajímatele. Dle čl. 4.10 pak kupní cena předmětu nájmu činí 10 000 Kč bez DPH. Podle čl. 5.1 byl nájemce povinen platit pronajímateli za užívání předmětu nájmu nájemné v souladu se splátkovým kalendářem v příloze č. 2; z ní vyplývá, že byl dohodnut splátkový kalendář se 48 splátkami po 3 147 EUR. Podle čl. 5.4 je ve výši nájemného zahrnuta cena havarijního pojištění a cena pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla, které hradí pronajímatel.
Soud vzal dále za prokázané, že podle dodatku č. 16 k pojistné smlouvě uzavřené dne 19. 5. 2011 mezi Kooperativa pojišťovnou, a. s., jako pojistitelem a žalovanou jako pojistníkem, pojištění sjednala a měla hradit žalovaná, dne 18. 11. 2011 však pojišťovna žalobkyni sdělila, že k uvedenému dni nebylo ve prospěch jejího účtu připsáno pojistné ve výši 6 264 Kč za pojistné období od 1. 6. 2011 do 30. 11. 2011. Žalovaná hradila nájemné dle sjednané výše plus DPH. V průběhu trvání smluvního vztahu docházelo ke zpoždění v placení nájemného, splatného vždy k 15. dni v měsíci, a za měsíce leden a únor 2013 žalovaná na nájemném nezaplatila ničeho. „V souvislosti s nehrazením splátek nebo jejich opožděnou úhradou“ odstoupila žalobkyně dne 13. 3. 2013 od smlouvy, odstoupení bylo žalované doručeno dne 15. 3. 2013. Vzhledem k odstoupení od smlouvy z důvodu na straně žalované přistoupila žalobkyně (předžalobní výzvou ze dne 7. 6. 2013) v souladu se smlouvou k vymáhání čtyř měsíčních splátek, dvou neuhrazených splátek za leden a únor 2013 a úroků z prodlení.
Soud prvního stupně uvedl, že věc s ohledem na §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), posoudil podle §266 odst. 1 a §272 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), a dovodil, že obsah smlouvy jednoznačně svědčí pro závěr, že jde o smlouvu nájemní. S poukazem žalované na články 4.9, 4.10 či 5.11 smlouvy, svědčící dle jejího názoru o tom, že se jedná o smlouvu o finančním leasingu, se vypořádal argumentem, že je možné uzavřít nájemní smlouvu, jejíž součástí je právo na odkoupení předmětu nájmu, a že nelze usoudit, že se jedná o smlouvu o finančním leasingu, když jsou zde ujednání typická pro smlouvu nájemní a taková ujednání, která typ leasingové smlouvy přímo vylučují. O tom podle jeho mínění svědčí zejména ujednání týkající se sankce v případě zkrácení nebo ukončení nájmu z důvodu na straně nájemce (čl. 4.4), povinnost vrátit předmět nájmu pronajímateli nejpozději v poslední den trvání nájmu (čl. 4.7) či sankce pro případ prodlení s vrácením předmětu nájmu (čl. 5.9). Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 319/2010 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), podle jehož závěrů leasing má na rozdíl od běžného nájmu především funkci pořizovací a protihodnotou leasingových splátek tedy není možnost předmět leasingu užívat, ale především možnost splácet jeho pořizovací cenu postupně, a argumentoval, že jednotlivá ujednání předmětné smlouvy vypovídají o tom, že se jednalo o funkci užívací (viz články 7.2 a 7.12), kdy nájemce se zavazuje užívat předmět nájmu způsobem odpovídajícím jeho stavu a pouze k účelu užívání, dbát pokynů pronajímatele a oznamovat mu projezd vozidla spolu s počtem motohodin a s množstvím dopravených betonových/maltových směsí. Citoval z téhož rozhodnutí Nejvyššího soudu, že podstatou finančního leasingu je závazek leasingového pronajímatele předat leasingovému nájemci jím vybraný předmět leasingu, pořízený obvykle z prostředků leasingového pronajímatele, a závazek leasingového nájemce uhradit náklady s tím spojené, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4387/2013, že v případě finančního leasingu jde o účelové pořízení věci, práva či jiné majetkové hodnoty podle potřeb, výběru a určení nájemce s využitím cizích zdrojů – zdrojů poskytovatele předmětu leasingu, a zdůraznil, že podstatou finančního leasingu je mimo jiné, že leasingový pronajímatel pořídí leasingovému nájemci předmět nájmu dle výběru nájemce, který se k věci od předání chová jako k věci vlastní se všemi riziky na jeho straně. V dané věci však vyplynulo, že předmětný stroj nebyl žalovanou vybrán, ale vzhledem k tomu, že žalobkyně pro něj neměla využití, došlo k dohodě, že žalovaná tento začne užívat, neboť se jí hodí, přičemž po řádném skončení užívání (nájmu) může předmětný stroj koupit. Soud prvního stupně dodal, že znalec Pavel Joch sice vyslovil závěr, že se jedná o smlouvu leasingovou, nicméně znalci nenáleží činit právní závěry.
Tvrzení žalované, že podle ústní dohody měla hradit splátky nájemného dle svých finančních možností, soud prvního stupně vzal za neprokázané, poukázal na ujednání, podle něhož smlouva může být měněna nebo doplňována pouze písemnými dodatky (článek 8.4), a dodal, že pokud žalobkyně po delší dobu opožděné hrazení pohledávek tolerovala, nelze z toho dovodit, že tato tolerance musí být trvalá, resp. nelze z ní dovodit dohodu o změně smlouvy. Odmítl též námitku žalované, že měsíční splátky měly být sníženy o pojistné, které za žalobkyni platila. Poukázal na to, že podle smlouvy mělo být pojištění hrazeno žalobkyní, avšak z předložených důkazů vyplynulo, že pojištění měla hradit žalovaná, a ta neprokázala, že by pojištění skutečně platila. Upozornil, že žalovaná v průběhu smluvního vztahu platila splátky ve sjednané výši. Z téhož důvodu posoudil jako účelovou námitku žalované, že měsíční splátky byly sjednány ve výši 3 417 EUR a tato částka měla být konečná, tj. byla sjednána včetně DPH.
Soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobkyně je po právu, neboť žalovaná porušila smlouvu tím, že sjednané splátky platila po datu splatnosti a za měsíce leden a únor roku 2013 nezaplatila vůbec. Žalobkyni tak náleží úhrada dvou sjednaných splátek plus DPH 21 %, tj. 7 615,74 EUR, spolu se sjednaným úrokem z prodlení dle článku 5.9 smlouvy, a dále nárok na zaplacení částky 15 231,48 EUR představující čtyři měsíční splátky nájemného, které je dle smlouvy žalovaná povinna zaplatit v případě ukončení nájmu pro prodlení s placením nájemného.
Vzájemný návrh žalované soud prvního stupně zamítl s odůvodněním, že smlouvu posoudil jako smlouvu nájemní a že žalovaná se vzájemným návrhem domáhala peněžního plnění z titulu předčasného ukončení leasingové smlouvy.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (první výrok), ve výrocích pod body III a IV jej potvrdil (druhý výrok) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení o jejím vzájemném návrhu částku 15 100,80 Kč (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho posouzením, že předmětná smlouva je smlouvou o nájmu. Citoval ustanovení §§663, 664 a 682 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), upravující nájemní smlouvu, a k nim závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 26 Cdo 413/2017, a argumentoval, že smyslem a účelem smlouvy o nájmu je možnost nájemce užívat předmět nájmu, a to za úplatu (nájemné je úplatou za užívání předmětu nájmu), na nájemce není přenášena odpovědnost za předmět nájmu, nechová se k němu jako vlastník a v případě skončení nájmu je povinen předmět nájmu pronajímateli vrátit; není přitom podle jeho názoru vyloučena ani možnost dohodnout případnou koupi najaté věci po skončení nájmu. Oproti tomu podle judikatury Nejvyššího soudu (např. podle rozsudku ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 319/2010, a usnesení ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4387/2013) u finančního leasingu jde o účelové pořízení věci s využitím cizích prostředků; smyslem a účelem leasingové smlouvy, jež je smlouvou nepojmenovanou dle §269 odst. 2 obch. zák., je zajistit za úplatu financování věci pro nájemce, který se k ní chová od okamžiku jejího předání jako k věci vlastní, se všemi riziky na jeho straně, nikoliv s riziky na straně pronajímatele. Ten sice po celou dobu trvání leasingu zůstává vlastníkem předmětu leasingu, avšak jeho práva a povinnosti související s vlastnictvím náležejí nájemci, tj. odpovědnost za předmět leasingu spočívá na straně nájemce. Pronajímatel nemá zájem na tom, aby se poté předmět nájmu vrátil do jeho dispozice, leasing tak má funkci pořizovací, přičemž protihodnotou leasingových splátek není možnost předmět leasingu užívat, ale možnost splácet pořizovací cenu postupně, tzn. že leasingové splátky jsou splátkami na pořizovací cenu, za niž předmět leasingu pořídil leasingový pronajímatel, zvýšené o případné další složky (např. úročení finančních prostředků, za něž byl předmět leasingu pořízen, pojištění apod.) a zahrnující i přiměřený zisk. Odvolací soud po posouzení obsahu smlouvy usoudil, že v ní převažují znaky smlouvy o nájmu, mimo jiné proto, že žalobkyně byla sama v té době v postavení leasingového nájemce, byla však oprávněna předmět nájmu přenechat k užívání třetí osobě. Na tom podle jeho názoru nemůže nic změnit ani to, že v nájemném byla zahrnuta cena havarijního a zákonného pojištění a že byl nájemce oprávněn - po řádném skončení smlouvy a poté, kdy na žalobkyni bude převedeno vlastnické právo k předmětu nájmu - požádat žalobkyni o jeho koupi. Jako správný odvolací soud vyhodnotil též závěr soudu prvního stupně, že mezi účastníky nedošlo k písemné ani ústní dohodě, podle níž by mohla žalovaná platit jednotlivé platby nájemného nikoliv ve lhůtách dohodnutých v příloze č. 2 smlouvy.
Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, že bylo-li ve smlouvě sjednáno nájemné ve výši 3 417 EUR, jednalo se o částku, kterou byla žalobkyně oprávněna požadovat, a na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalovaná jí platila částku navýšenou o DPH. Usoudil též, že došlo-li k dohodě, že havarijní a zákonné pojištění, které mělo být zahrnuto v měsíčním nájemném, bude nadále platit žalovaná a došlo-li z tohoto důvodu i ke změně smlouvy o pojištění, měla by být výše měsíční platby nájemného o tuto částku snížena; pokud žalovaná pojišťovně neplnila, bylo na ní (na pojišťovně), aby si záležitost řešila přímo se žalovanou. Odvolací soud uzavřel, že byť byla postavena najisto otázka charakteru smlouvy i to, že žalovaná řádně své povinnosti neplnila a že žalobkyně platně od smlouvy odstoupila a vzniklo jí právo na zaplacení dvou nezaplacených plateb nájemného a na dohodnuté sankce v podobě čtyř měsíčních splátek, je nutno výši splátek stanovit jinak, než učinil soud prvního stupně, což přesahuje rámec přezkumné činnosti odvolacího soudu.
Stran vzájemného návrhu odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zdůraznil, že ve věci jde o smlouvu nájemní a nikoliv o smlouvu o finančním leasingu, požaduje-li proto žalovaná nárok z vypořádání z leasingové smlouvy z titulu předčasného ukončení takové smlouvy, pak jí takový nárok nepřísluší.
Rozsudek odvolacího soudu v části druhého výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku o vzájemném návrhu, napadla žalovaná dovoláním, jež má za přípustné proto, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že
1) „v rámci posouzení právního jednání (úkonu) označeného jako nájemní smlouva se nezabýval jeho skutečným obsahem, z něhož je patrné, že se nejedná o nájemní smlouvu, jejímž předmětem je zajištění užívání předmětu nájmu nájemcem, ale o smlouvu, jejímž účelem je nabytí předmětu nájmu (tj. jde o formu úhrady pořizovací ceny předmětu smlouvy nájemcem)“,
2) „v rozporu se závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007 (jde o stanovisko „k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových smluv“, uveřejněné pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek“), ve svém rozhodnutí nezohlednil, že žalovaný jako nájemce hradil splátkami pořizovací cenu předmětu nájmu, ačkoliv to bylo prokázáno“,
3) „současně přiznal pronajímateli právo v případě skončení nájemní smlouvy právo na splátky nájemného i za dobu po jejím skončení, ačkoliv současně uzavřel, že se nejedná o smlouvu typu finančního leasingu, ale o nájemní smlouvu“.
Dovolatelka shledává dovolání přípustným též pro řešení otázek hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešených „ve vztahu aplikace zásad vyjádřených Nejvyšším soudem ve stanovisku Cpjn 204/2007“, a to
4) „zda toto stanovisko stran vypořádání účastníků dopadá i na jiné smluvní typy občanského práva než jen leasingová smlouva, jejichž prostřednictvím pořizuje příjemce (ať je jeho formální označení v příslušné smlouvě jakékoliv) předmět této smlouvy od poskytovatele (ať je jeho formální označení v příslušné smlouvě jakékoliv)“,
5) „zda je pro uplatnění citovaného stanoviska rozhodující smluvní označení (nájemní smlouva, smlouva o nájmu s následnou koupí, leasingová smlouva, atp. …) či zda je rozhodující skutečný obsah, tj. pořizovací funkce právního jednání (úkonu)“,
6) „zda musí příslušný smluvní typ obsahovat všeobecné smluvní podmínky a v jeho rámci úpravu tzv. konečného vyrovnání či zda podmínky mohou být obsaženy přímo ve smlouvě a pro posouzení nároku na konečné vyrovnání mezi účastníky je podstatný skutečný obsah smluvního ujednání, k němuž je povinen soud dojít výkladem právních jednání (úkonů) účastníků, přičemž ke konečnému vyrovnání účastníků musí dojít vždy při předčasném ukončení či nikoliv“, a
7) „zda má nájemce v případě smlouvy o nájmu s následnou koupí v případě jejího předčasného ukončení z důvodu odstoupení pronajímatele právo na vypořádání úplaty, kterou uhradil na pořízení předmětu nájmu“.
Dovolatelka prosazuje názor, že předmětná smlouva je svou povahou smlouvou o finančním leasingu a jejím účelem bylo zajistit pro ni jako nájemce financování předmětu nájmu. Poukazuje na to, že sjednané splátky v součtu (3 696 640,32 Kč) převyšují pořizovací hodnotu předmětu nájmu v okamžiku uzavření nájemní smlouvy, přičemž navýšení odpovídá „finanční marži“ pronajímatele, že nájemce je po úhradě těchto splátek oprávněn uplatnit právo opce k předmětu nájmu za cenu 10 000 Kč, že v případě zkrácení nebo ukončení smlouvy je povinen hradit pronajímateli další čtyři měsíční splátky nájemného a v případě předčasného ukončení nájemní smlouvy uhradit poměrnou část pořizovací ceny otěrových dílů dle míry jejich opotřebení, že je povinen platit nájemné i tehdy, jestliže předmět nájmu nemůže užívat, že je povinen hradit spoluúčast z každé pojistné události, odpovídá za škodu vzniklou na předmětu nájmu a zavazuje se bez ohledu na výši plnění uhradit dosud nesplacenou část do výše tzv. finanční hodnoty předmětu nájmu (čl. 6. 4), že se zavazuje v případě pojistné události či jakékoliv jiné události mající za následek vznik škody na předmětu nájmu uhradit cenu opravy, a že je povinen po dobu nájmu hradit veškeré náklady spojené s údržbou předmětu nájmu včetně nákladů na jeho opravy. Dovolatelka je přesvědčena, že byť sporná smlouva je označena jako smlouva o nájmu a obsahuje některé pojmové znaky smlouvy nájemní, ve skutečnosti převažují znaky vylučující materiální obsah smlouvy o nájmu, „tj. veškeré náklady s předmětem nájmu nese nájemce, přičemž převažují ujednání, které odpovídají smlouvě o účelovém pořízení věci, jíž je nejpodobnější definice smlouvy o finančním leasingu definovaná právě v citovaném stanovisku Cpjn 204/2007“.
Posouzení odvolacího soudu, že sporná smlouva je smlouvou o nájmu, má dovolatelka za rozporné se závěry jím citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména se stanoviskem Cpjn 204/2007. Podle jejího názoru bylo prokázáno, že jako nájemce hradí splátkami nájemného pořizovací cenu předmětu nájmu a bylo proto povinností soudu tuto skutečnost zohlednit a při předčasném ukončení smlouvy bez ohledu na její „pojmové označení“ vypořádat v souladu se zásadami a postupem stanovenými ve stanovisku Cpjn 204/2007. Podotýká, že odvolací soud posoudil smlouvu jako smlouvu nájemní, ale současně přiznal žalobkyni nárok na další splátky nájemného i po ukončení nájemní smlouvy, čímž přehlíží judikaturu Nejvyššího soudu, který uzavřel např. v citovaném stanovisku a v rozsudku velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 24/2011“), že nárok pronajímatele na splátky nájemného po ukončení smlouvy vzniká právě v případě, kdy nejde o nájemní vztah, ale o zajištění financování předmětu nájmu.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v dotčené části druhého výroku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
K jednotlivým dovolatelkou vymezeným otázkám se Nejvyšší soud vyjadřuje takto: Ad 1) Námitka, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že se při posouzení právního úkonu označeného jako nájemní smlouva nezabýval jeho skutečným obsahem, postrádá označení ustálené rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací soud odchýlit. V této části dovolatelka nedostála požadavkům na obsahové náležitosti dovolání (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a tento nedostatek nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Absence uvedené náležitosti znemožňuje posoudit přípustnost dovolání (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.) v této části. Nad rámec uvedeného lze ostatně podotknout, že odvolací soud se obsahem smlouvy zabýval; z té skutečnosti, že přitom dospěl k jinému výsledku, než který má za správný dovolatelka, nelze usoudit, že se nezabýval „skutečným“ obsahem.
Ad 2) Námitku, že odvolací soud se při posouzení povahy smlouvy odklonil od závěrů stanoviska Cpjn 204/2007, dovolatelka zakládá na vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, k nimž dospěly soudy nižších stupňů. Odvolací soud (ani soud prvního stupně) neučinil skutkový závěr, že žalovaná hradila splátkami pořizovací cenu předmětu nájmu; jeho právní posouzení vychází z poznatku právě opačného, totiž že šlo o úplatu za užívání. Dovolatelka tu ve skutečnosti nezpochybňuje soulad řešení právní otázky s ustálenou judikaturou, nýbrž správnost zjištění o skutkovém stavu věci, na němž je pro ni nepříznivé právní posouzení založeno. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Ad 3) Výtka, že odvolací soud přiznal pronajímateli v případě skončení nájemní smlouvy právo na nájemné i za dobu po jejím ukončení, ačkoliv naznal, že nejde o finanční leasing, a nerespektoval tak závěry stanoviska Cpjn 204/2007 a R 24/2011, především opomíjí, že odvolací soud nepřiznal žalobkyni nárok na další „splátky“ nájemného po ukončení nájemní smlouvy, nýbrž shledal co do základu důvodným její právo na smluvní sankci sjednanou ve smlouvě pro případ předčasného ukončení nájmu z důvodů na straně žalované ve výši čtyř měsíčních splátek. Kromě toho z té samotné skutečnosti, že by bylo v nájemní smlouvě sjednáno, že v případě jejího zániku odstoupením od smlouvy má pronajímatel právo na nájemné i za určité období po zrušení smlouvy, by nebylo možno dovozovat, že jde o smlouvu leasingovou; v tom dovolatelka vnímá závěry stanoviska Cpjn 204/2007 a příslušné judikatury Nejvyššího soudu zkresleně.
Ad 4) První z otázek, které dovolatelka předkládá jako dosud judikatorně neřešené, je především založena na chybném předpokladu, že leasingová smlouva je smluvním typem. Jak je zdůrazněno mimo jiné též právě ve stanovisku Cpjn 204/2007, leasingová smlouva není v právním řádu České republiky upravena jako smluvní typ; jde o smlouvu nepojmenovanou neboli inominátní (srov. §51 a §491 obč. zák. a §269 odst. 2 obch. zák.), byť v obchodní praxi do té míry frekventovanou a s obsahem do té míry standardním, že je možno se k jejímu účelu (funkci) a pravidelnému obsahu judikatorně vyjadřovat (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3582/2012).
Otázka ostatně vychází z premisy, že „příjemce“ prostřednictvím posuzované smlouvy pořizuje předmět smlouvy od „poskytovatele“, tedy z předpokladu, který neodpovídá závěrům odvolacího soudu, odvolací soud tedy takto položenou otázku neřešil (napadené rozhodnutí na jejím řešení nezáleží) a není tak splněno jedno z kritérií stanovených v §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1001/2018).
Že pak stanovisko Cpjn 204/2007 dopadá právě jen na závazky ze smluv o finančním leasingu a nikoliv na „jiné smluvní typy“, je z tohoto stanoviska (jak již z jeho názvu, tak i z jeho obsahu) nade vši pochybnost zřejmé. Otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5951/2016, ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5387/2016, ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5711/2016, a ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 939/2018).
Ad 5) Otázka, zda je pro uplatnění stanoviska Cpjn 204/2007 rozhodující označení smlouvy či její skutečný obsah, tj. pořizovací funkce právního úkonu, je obsahově shodná s otázkami uvedenými pod č. 1 a 2. Lze k tomu dodat, že na řešení takto formulované otázky napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud ji neřešil; dovolatelkou zpochybněné právní posouzení nezaložil na označení smlouvy, naopak na vyhodnocení jejího obsahu, jehož prostřednictvím dospěl k závěru, že v ní převažují znaky smlouvy o nájmu. Označením smlouvy neargumentoval ani podpůrně, ačkoliv též označení smlouvy a smluvních stran nemusí být bez významu při posuzování, jaký závazkový vztah (o jakém obsahu) měly strany vůli založit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3019/2009, a ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011).
Ad 7) Též otázka, „zda má nájemce v případě smlouvy o nájmu s následnou koupí v případě jejího předčasného ukončení z důvodu odstoupení pronajímatele právo na vypořádání úplaty, kterou uhradil na pořízení předmětu nájmu“, vychází z předpokladu, že to, co dovolatelka na základě smlouvy platila, nebylo nájemné, nýbrž splátky ceny, též v tomto případě jde tedy o otázku, kterou odvolací soud neřešil a ani neměl důvod řešit, uzavřel-li, že dovolatelka platila nájemné jako cenu za užívání věci. Ostatně nedovodil ani to, že jde o smlouvu o nájmu s následnou koupí.
Ad 6) V pořadí šestá z předložených otázek není formulována s dostatečnou srozumitelností. Má-li dovolatelka všeobecnými smluvními podmínkami na mysli všeobecné obchodní podmínky, popř. jiné obchodní podmínky, na něž pamatuje §273 odst. 1 obch. zák., pak vyplývá přeci přímo ze zákona, že smluvní strany mohou (a tedy nemusí) část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky. Nejvyšší soud tuto zcela samozřejmou, výkladové problémy nevzbuzující skutečnost zmiňuje např. v důvodech rozsudku ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1098/2012, uveřejněného pod číslem 63/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Že pak pro posouzení obsahu závazkového vztahu založeného smlouvou (tedy i práva na „konečné vyrovnání“) je podstatný skutečný obsah smluvního ujednání, k němuž je soud povinen (v případě pochybností) dospět výkladem za užití zákonem stanovených výkladových pravidel, vyplývá z mnoha rozhodnutí Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 37/2005) i Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386). Že by odvolací soud ve zde souzené věci zaujal odchylný názor, z důvodů jeho rozhodnutí (ani implicite) nevyplývá, a není též zřejmé, že by v ní bylo v tom či onom ohledu právně významné, zda byla část obsahu smlouvy určena odkazem na obchodní podmínky.
Jinak je tomu s otázkou, formulovanou jako část šesté otázky, „zda ke konečnému vyrovnání účastníků musí dojít vždy při předčasném ukončení či nikoliv“, neboť odvolací soud tuto otázku implicite řešil a dovoláním napadené rozhodnutí o vzájemném návrhu dovolatelky na jejím řešení závisí.
O otázku dosud judikatorně nevyřešenou však nejde. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že zanikne-li smlouva uzavřená v režimu obchodního zákoníku odstoupením, vypořádají se účastníci smlouvy, není-li ujednáno jinak (srov. §263 odst. 1 obch. zák.), podle zásad stanovených v §351 odst. 2 obch. zák., podle něhož strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžitého závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §502 (srov. např. rozsudky ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 372/2004, a ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, rozsudek ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2833/2011, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 7502, a usnesení ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1677/2008, uveřejněné tamtéž pod číslem C 7503). Vzhledem k ustanovení §263 obch. zák. je §351 obch. zák. ustanovením dispozitivním, od kterého se mohou strany ve smlouvě odchýlit a sjednat si pro případ odstoupení od smlouvy i další (jiná) práva a povinnosti, než která vyplývají z této dispozitivní právní úpravy (srov. např. rozsudek ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, uveřejněný pod číslem 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud se od těchto judikatorních závěrů odchýlil, dovolání je proto přípustné podle §237 o. s. ř. Protože Nejvyšší soud ke změně své dosavadní rozhodovací praxe neshledává důvod (nehodlá příslušnou otázku hmotného práva řešit jinak), je dovolání též opodstatněno, neboť dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci stanovený v §241a odst. 1 o. s. ř. je naplněn.
Podle §153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Podle §349 odst. 1, části věty před středníkem, obch. zák., odstoupením od smlouvy smlouva zaniká, když v souladu s tímto zákonem projev vůle oprávněné strany odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně.
Ustanovení §351 obch. zák. stanoví, že odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle §262, řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy (odstavec 1). Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §502. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených (odstavec 2).
Odvolací soud shledal požadavek žalované na vypořádání závazku zaniklého odstoupením od smlouvy neopodstatněným z toho důvodu, že šlo o smlouvu nájemní, zatímco žalovaná se domáhala peněžního plnění z titulu předčasného ukončení leasingové smlouvy. Takové posouzení neobstojí. Tím, že se žalovaná domáhala vypořádání závazkového vztahu z leasingové smlouvy, nebyly soudy vázány v tom ohledu, že by nemohly vypořádat vztah z této smlouvy, jestliže ji posoudily jako jinou smlouvu než leasingovou. Ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou je jistě soud (až na zákonem stanovené výjimky) vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení, nárok uplatněný žalobou je však vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem); právní kvalifikace uplatněného nároku (stipulace) není obligatorní náležitostí žaloby (srov. §79 odst. 1 o. s. ř. ), a je-li přesto v žalobě obsažena, není pro soud závazná. Je povinností soudu (v duchu zásady „iura novit curia“) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010). Takovou normou je ve zde souzené věci ustanovení §351 odst. 2 obch. zák., upravující pravidla majetkového vypořádání účastníků smlouvy zrušené odstoupením, jejich vzájemnou restituční povinnost.
Soudy nižších stupňů ostatně přehlédly, že v situaci, kdy dovodily, že žalobkyně od předmětné smlouvy (uzavřené mezi podnikateli a týkající se jejich podnikatelské činnosti a tedy podléhající režimu obchodního zákoníku, srov. §261 odst. 1 obch. zák.) odstoupila platně a tedy s účinky předjímanými zákonem, jí nebylo možno přiznat práva z této smlouvy (ledaže by šlo o práva, která podle zákona, podle projevené vůle smluvních stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy), nýbrž toliko práva, jež jí vznikla odstoupením od smlouvy. Ustanovení §349 odst. 1 a §351 odst. 1 obch. zák. jsou sice dispozitivní (srov. §263 odst. 1 obch. zák.), soudy nižších stupňů však nedovodily, že by smluvní strany sjednaly důsledky odstoupení od smlouvy na závazkový vztah jí založený odchylně. Též to, čeho se domáhá žalobkyně, tedy bylo třeba posoudit v režimu vypořádání závazku zaniklého v důsledku odstoupení od smlouvy.
Ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. je ovšem rovněž dispozitivní, smluvní strany si tedy mohly sjednat vypořádání pro případ zrušení smlouvy odstoupením od ní (práva a povinnosti, které jim vzniknou v takovém případě) jinak.
Ve zde souzené věci tedy bude třeba výkladem podle §35 odst. 2 a §266 obch. zák. zjistit, zda smlouva obsahuje ujednání, která mají podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze trvat i po ukončení smlouvy (v intencích §351 odst. 1 věty druhé obch. zák.), a zda a co vše si strany ujednaly pro případ odstoupení od smlouvy, a posoudit, zda smlouva řeší vypořádání pro případ zániku smlouvy odstoupením komplexně či zda a v jakém rozsahu se podpůrně použijí pravidla stanovená v §351 odst. 2 obch. zák.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III, není ze shora uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v této části zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.), spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil v dotčených výrocích pod body III a IV i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Otázka povahy předmětné smlouvy, kterou se dovolatelce nezdařilo otevřít dovolacímu přezkumu, do té míry úzce souvisí s vypořádáním, jehož se vzájemným návrhem domáhá, že Nejvyšší soud považuje za nezbytné přičinit coby obiter dictum několik poznámek.
Pro vypořádání může mít zásadní význam, v závislosti na tom, zda a v jakém ohledu byl sjednán režim odchylný od pravidel upravených v §351 odst. 2 obch. zák., zda sjednané nájemné skutečně obráželo jen cenu za užívání předmětu nájmu, či zda se v jeho výši promítlo sjednané oprávnění nájemce koupit předmět nájmu za splnění stanovených podmínek za cenu, která se alespoň na první pohled jeví být víceméně symbolická. Lze zřejmě souhlasit s odvolacím soudem, že předmětná smlouva není standardní smlouvou o finančním leasingu, již proto ne, že pronajímatel je sám leasingovým nájemcem předmětu nájmu, nikoliv jeho vlastníkem. Odvolací soud však není při posouzení smlouvy konzistentní, jestliže v rámci svých úvah dovozuje, že ve smlouvě převažují znaky smlouvy o nájmu, avšak poté uzavírá, že jde o smlouvu nájemní (tedy o „čistou“ nájemní smlouvu), a zakládá na tom své rozhodnutí. Jestliže ve smlouvě převažují znaky smlouvy nájemní, pak to přeci znamená, že jsou v ní obsaženy i znaky smlouvy jiné, buď znaky jiného typu smlouvy anebo znaky, které nelze přiřadit k žádnému smluvnímu typu. Podle obsahu tak půjde o smlouvu smíšenou, popřípadě o smlouvu inominátní, tedy o smlouvu, na kterou míří ustanovení §491 obč. zák., které v odstavci 2 a 3 upravuje režim, jemuž podléhají závazky z takových smluv. Nelze souhlasit ani s názorem odvolacího soudu, že pro posouzení povahy smlouvy je bez významu existence ujednání o právu nájemce předmět nájmu po skončení sjednané doby nájmu a za splnění dalších předpokladů koupit do svého vlastnictví; bylo třeba zejména posoudit, zda nebyla takto sjednána smlouva o koupi najaté věci podle §489 a násl. obch. zák., s možnými důsledky pro způsob vypořádání.
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 4. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu