ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2502.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 2502/2020-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ČSOB Pojišťovny, a. s., člena holdingu ČSOB , se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1458, identifikační číslo osoby 45534306, zastoupené Mgr. et Mgr. Adamem Vrbeckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, proti žalovanému M. Ř. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Patrikem Novosadem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Králova 1283, o zaplacení částky 86 106 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 8 C 91/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2020, č. j. 15 Co 238/2019-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 30. 4. 2019, č. j. 8 C 91/2018-86, zamítl žalobu o zaplacení 86 106 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 67 200 Kč od 25. 6. 2016 do zaplacení a z částky 18 906 Kč od 12. 6. 2016 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a před odvolacím soudem (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalovaný dovolání, maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Soudní praxe je jednotná v závěru, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, dále jeho usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, rozsudek ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, uveřejněný pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3816/2011, jež jsou - stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách; dále usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici in www.usoud.cz ). Tyto závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018).
O takovou situaci jde i v projednávané věci, když předmětem dovolacího řízení jsou uplatněné nároky na regresní úhradu žalobkyní (jakožto pojišťovnou) vyplaceného plnění poškozenému Hasičskému záchrannému sboru Zlínského kraje ve výši 44 800 Kč za provedený zásah, městu Karolinka ve výši 22 400 Kč za provedený zásah (jeho Sborem dobrovolných hasičů) a Ředitelství silnic Zlínského kraje, p. o. ve výši 18 906 Kč za poškození zábradlí mostu. Bez zřetele na to, že tyto nároky byly uplatněny jednou žalobou a odvolací soud o nich rozhodl jedním výrokem, jde ve smyslu výše označené judikatury o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem.
Jelikož nároky na regresní úhradu žalobkyní vyplaceného plnění poškozeným ve výši 44 800 Kč, ve výši 22 400 Kč a ve výši 18 906 Kč nepřesahují limitní částku 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, když žalovaný smlouvu o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla uzavřel jako osoba samostatně výdělečně činná, ani o pracovněprávní nároky, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto nárokům vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3322/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2441/2017). Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti prvnímu výroku, kterým odvolací soud rozhodl o všech třech výše zmíněných nárocích, odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání proti prvnímu výroku jeho rozhodnutí, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně stanovena, pak jde vždy - bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo - o dovolání nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutím o nákladech řízení není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, se tento návrh stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu