ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.4297.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 4297/2019-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Sofis partner, s. r. o. , se sídlem v Brně, Cejl 34/91, identifikační číslo osoby 60745631, zastoupené Mgr. Michalem Hubáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 109/1, proti žalované APOLO CZ s. r. o. , se sídlem v Poličce, Tyršova 155, identifikační číslo osoby 27492851, o zaplacení částky 158 691 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 14 C 51/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. 6. 2019, č. j. 22 Co 63/2019-137, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7 760 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 158 691 Kč jako plnění z inominátní smlouvy o poskytování služeb CESR uzavřené mezi účastnicemi. K návrhu na uzavření smlouvy podle žalobkyně došlo registrací žalované na internetových stránkách žalobkyně www.cesr.cz . Žalovaná se bránila námitkou, že smlouva nebyla z důvodu omylu na její straně platně uzavřena, neboť zástupce žalované si nebyl vědom skutečnosti, že registrací na internetových stránkách žalobkyně činí vůči žalobkyni návrh na uzavření smlouvy.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 11. 10. 2018, č. j. 14 C 51/2018-110, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (v rozsahu prvního výroku), v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně aby je jako nedůvodné zamítl.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, „zda lze uzavřít, že podnikatel může namítat, že jednal v podstatném omylu o tom, že uzavírá smlouvu, přestože od takové smlouvy svým následným právním jednáním s poukazem na takto dříve uzavřenou smlouvu písemně odstoupil; zda je taková námitka u konkrétního vztahu přípustná v obchodním vztahu mezi podnikateli,“ nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Odvolací soud dospěl k závěru, že zástupce žalované dne 28. 7. 2014 jednal v právním omylu, neboť si nebyl vědom toho, že registrace na internetových stránkách žalobkyně měla představovat návrh na uzavření smlouvy s dovolatelkou. Odvolací soud přitom vycházel výlučně z obsahu tohoto právního jednání ze dne 28. 7. 2014, neboť jednání učiněné po tomto datu je pro posouzení otázky, zda zástupce žalované jednal v omylu dne 28. 7. 2014, irelevantní. Následné „odstoupení od smlouvy“ zástupcem žalované ze dne 31. 8. 2014 totiž nemohlo neplatnost nabídky na uzavření smlouvy ze dne 28. 7. 2014 zhojit. Na uvedeném přitom nic nemění skutečnost, že posuzovaný vztah je vztahem mezi podnikateli. Z téhož důvodu se s právním posouzením věci odvolacím soudem míjí námitka dovolatelky, podle níž odvolací soud nesprávně posoudil otázku, „zda lze uzavřít, že podnikatel jedná v omluvitelném omylu o uzavření smlouvy, a taková smlouva je tedy neplatná, když od takové smlouvy následně po jejím uzavření podnikatel, jakožto smluvní strana, odstoupí; zda lze v takovém případě dovodit, že podnikatel postupoval s obvyklou mírou běžné péče a opatrnosti, a poskytnout mu právní ochranu“.
Dovolání není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky, „zda je omluvitelným omylem jednání smluvní strany - podnikatele, když na základě pokynů operátorky jednající za druhou smluvní stranu (kterou předtím výslovně požádal o udělení instrukcí) uzavře smlouvu, jíž se zaváže ke konkrétnímu plnění a posléze namítá, že nevěděl o uzavření smlouvy; zda v takovém případě tedy podnikatel nejedná nedbale, jestliže žádá o instrukce a nespoléhá na svůj úsudek; zda je v takovém případě omyl omluvitelný ve vztahu mezi podnikateli“, neboť touto otázkou dovolatelka zakládá kritiku příslušných právních závěrů odvolacího soudu na vlastní verzi skutkového stavu, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro ni nepříznivé právní posouzení založeno. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci (který v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze, srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, jež jsou veřejnosti - stejně jako ostatní uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu - k dispozici in www.nsoud.cz ). Dovolatelka pomíjí, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem - v mezích právní otázky vytyčené dovolatelkou - správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sama dovolatelka (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Podle skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud v projednávané věci vycházel, jednatel dovolatelky žádal o instrukce k registraci na stránkách dovolatelky za účelem bezplatného využívání služeb žalobkyně do konce akce Léto 2014, nikoli k uzavření smlouvy, a registračním procesem prošel bez vědomí toho, že touto registrací činí vůči dovolatelce návrh na uzavření úplatné inominátní smlouvy. Ze stejného důvodu tak není přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. založena ani pro řešení otázky, „zda lze posoudit jednání žalobkyně v podobě podání návodu na uzavření smlouvy jako úmyslné uvedení v omyl druhé strany (žalované) za stavu, kdy žalovaná souhlasí s uzavřením smlouvy a operátorku žalobkyni před uzavřením smlouvy požádá o součinnost.“
Z obsahu dovolání vyplývá, že odvolací soud se podle dovolatelky dále odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedené v dovolání.
Odkazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, jako na rozhodnutí, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, nelze jí přisvědčit. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že vyvolá-li účastník smlouvy omyl či využije-li omylu protistrany, smlouva není neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení §39 obč. zák pro rozpor se zákonem, ale podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.). Odvolací soud v projednávané věci nedospěl k závěrům, které by uvedenému rozhodnutí odporovaly, neboť právní jednání zástupce žalované ze dne 28. 7. 2014 označil za neplatné pro omyl podle ustanovení §583 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a ne za neplatné podle ustanovení §580 o. z. pro rozpor se zákonem či za nicotné podle ustanovení §551 o. z. pro nedostatek vůle jednající osoby.
Domnívá-li se dovolatelka, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 1929, sp. zn. Rv I 782/28, přehlíží, že o rozhodnutí dovolacího soudu nejde. V době vydání onoho rozhodnutí dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek v československém právním řádu nebylo zakotveno (srov. zákon č. 5/1918 Sb. a z., jímž se zřizuje Nejvyšší soud). Citované rozhodnutí proto nelze označit za judikaturu dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ve znění od 30. 9. 2017 a odkaz na něj nemůže založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.
Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, neboť odvolací soud se od tohoto rozhodnutí neodchýlil. Nejvyšší soud v něm vysvětlil, že ve smyslu ustanovení §49a věty první obč. zák. má omyl jednajícího za následek neplatnost právního úkonu tehdy, byl-li podstatný (rozhodující pro uskutečnění právního úkonu jednajícího), a současně za předpokladu, že druhý účastník právního úkonu omyl jednajícího vyvolal, nebo o něm (tj. o omylu a nikoli o skutečnosti, jež byla pro uskutečnění právního úkonu rozhodující), ač ho sám nevyvolal, se zřetelem ke všem okolnostem musel vědět. Ve vztahu k posléze uvedenému předpokladu rozlišuje zákon dvě situace - jde o situaci, kdy druhý účastník omyl vyvolal, a poté o situaci, kdy druhý účastník musel o omylu jednajícího vědět. Obě situace jsou z hlediska právní relevance rovnocenné, a tudíž postačí, je-li dána jedna z nich (viz dikce "nebo"). Omyl je vyvolán druhým účastníkem tehdy, jestliže tento účastník bez úmyslu uvést mýlícího se účastníka v omyl vznik omylu způsobil, např. uvedením nepravdivých skutečností, jež byly pro utváření vůle jednající osoby rozhodující. O případ, kdy omyl musel být druhému účastníku znám, jde tehdy, když druhý účastník buď omyl poznal anebo vzhledem k okolnostem poznat musel, a mýlícího se na jeho omyl neupozornil. Třetím případem neplatnosti právního úkonu pro omyl je případ, kdy byl omyl druhým účastníkem vyvolán úmyslně (lstí), přičemž zákon nevyžaduje, aby v tomto případě šlo o omyl podstatný (§49a věta druhá obč. zák.). Lest spočívá obvykle v tom, že druhý účastník úmyslně předstírá něco, co neexistuje, anebo naopak zastírá něco, co existuje. V projednávané věci odvolací soud na základě skutkových zjištění uzavřel, že zástupce žalované si nebyl vědom, že registrace na stránkách dovolatelky představuje návrh na uzavření smlouvy učiněný vůči dovolatelce. Uvedený omyl přitom podle odvolacího soudu vyvolala operátorka dovolatelky tím, že během telefonního rozhovoru se zástupcem žalované hovořila pouze o registraci a nikoli o návrhu na uzavření smlouvy. Názor odvolacího soudu, že v dané věci byl návrh na uzavření smlouvy učiněn pro zmíněný omyl neplatně, je tudíž se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, v souladu.
Dovolání není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné ani z hlediska výhrady, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 839/2002. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvedl, že námitka, podle které byl účastník smlouvy uveden v omyl, nepřísluší podle ustanovení §49a obč. zák. tomu, kdo omyl u protistrany vyvolal. V posuzované věci námitku neplatnosti pro uvedení v omyl vznesla žalovaná, tzn. nikoli dovolatelka, která omyl žalované vyvolala. Odkaz dovolatelky na uvedené rozhodnutí je proto nesprávný.
Namítá-li dovolatelka, že závěr odvolacího soudu, dle něhož byl omyl žalované omluvitelný, je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, jsou dovolatelčiny odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu nepřiléhavé, neboť odvolací soud se od uvedených rozhodnutí neodchýlil.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uzavřel, že jednající osoba se ve smyslu ustanovení §49a věty první obč. zák. může účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl. Omluvitelným je přitom jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul. V rozsudku ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, Nejvyšší soud upřesnil, že o omluvitelný omyl, kterým je pravidelně omyl jednající osoby týkající se skutkových okolností (error facti), pak nepochybně nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. Jinak řečeno o omyl, který lze omluvit, nepůjde tehdy, měla-li jednající, a omylu se pak dovolávající osoba, možnost se takovému omylu vyhnout vlastní pečlivostí při seznání skutečností pro uskutečnění právního úkonu rozhodujících. Nelze totiž akceptovat možnost, že by se bylo lze účinně dovolat neplatnosti pro omyl podle ustanovení §49a obč. zák.. za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci, a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o vlastnostech předmětu zamýšleného právního úkonu.
V projednávané věci odvolací soud vycházel z konkrétních skutkových okolností, z nichž mimo jiné vyplývá, že zástupce žalované byl při provádění registrace poté, co zadal své identifikační údaje, ze strany operátorky dovolatelky ihned a bez dalšího vyzván k odsouhlasení a dokončení daného kroku registrace, aniž by měl možnost jakkoliv se seznámit s obsahem smlouvy čítajícím 6 stran textu, příp. aniž by si byl vědom právní povahy registračního procesu. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že za daných okolností byl dovolatelkou vyvolaný omyl omluvitelný, postupoval v souladu s citovanou judikaturou dovolacího soudu. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že zástupce žalované měl následně možnost seznámit se s obsahem smlouvy, jež mu dovolatelka následně zaslala, neboť neplatnost právního jednání podle ustanovení §583 o. z. nelze ex post zhojit.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 8. 12. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu