ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.470.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 470/2020-683
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně HELION.CZ s. r. o. , se sídlem v Trutnově – Horním Starém Městě, Za Komínem 688, PSČ 541 02, identifikační číslo osoby 25986562, zastoupené JUDr. Vladislavem Ježkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Kamenice 155, proti žalovaným 1) PROMT – CZ s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Trutnově, Palackého 144, PSČ 541 01, identifikační číslo osoby 26013991 a 2) Step TRUTNOV a. s. , se sídlem v Praze 1, Na příkopě 1047/17, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25276956, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Nové Město, Na Florenci 2116/15, o zaplacení částky 5 329 947,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 233/2012, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, č. j. 4 Cmo 113/2019-616 , takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 36 182,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Vladislava Ježka.
Odůvodnění:
Žalobkyně se na žalovaných domáhá, aby jí společně a nerozdílně zaplatily žalovanou částku představující doplatek ceny díla na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 30. 6. 2010 mezi žalobkyní jako zhotovitelem a žalovanou 1) jako objednatelem, ve znění dodatku č. 1 ze dne 16. 9. 2010 a dodatku č. 2 ze dne 4. 10. 2010 (dále též jen „smlouva o dílo“ nebo „smlouva“), přičemž žalovaná 2) k závazku žalované 1) přistoupila.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 6. 2014, č. j. 33 Cm 233/2012-118, jímž byla žaloba ve vztahu k žalované 2) zamítnuta, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2015, č. j. 1 Cmo 105/2015-202, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání žalované 2) proti tomuto usnesení Nejvyšší soud zamítl usnesením ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1362/2016.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 7. 2017, č. j. 33 Cm 233/2012-459, jímž bylo žalobě zcela vyhověno, byl ve vztahu k žalované 2) k jejímu odvolání zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2018. č. j. 1 Cmo 126/2017-535, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vztahu k žalované 1) nabyl tento rozsudek soudu prvního stupně právní moci.
Rozsudkem ze dne 13. 2. 2019, č. j. 33 Cm 233/2012-576, Krajský soud v Hradci Králové uložil žalované 2), aby společně a nerozdílně s žalovanou 1) zaplatila žalobkyni žalovanou částku s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalované 2) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud částečně zopakoval dokazování a dospěl ke stejným skutkovým i právním závěrům jako soud prvního stupně. Dne 30. 6. 2010 byla mezi žalobkyní jako zhotovitelem a žalovanou 1) jako objednatelem uzavřena smlouva o dílo, v níž se žalobkyně zavázala provést kompletní dodávku fotovoltaických panelů na střechách hal 1 a 3 dle dokumentace, na niž smlouva odkazuje (dále též jen „dílo“). Tato smlouva byla změněna dodatky č. 1 ze dne 16. 9. 2010 a č. 2 ze dne 4. 10. 2010. Žalobkyně dílo předala žalované 1) protokolem ze dne 30. 4. 2012. Žalovaná 2) byla investorem a „generálním objednatelem“ díla, jež bylo realizováno na objektech v jejím vlastnictví, a v zápisech z jednání ze dne 16. 9. 2010 a ze dne 4. 10. 2010 (dále též jen „zápisy“) se zavázala zaplatit žalobkyni cenu díla, čímž přistoupila k závazku žalované 1) ve smyslu §533 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Žalovaná 2) podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Dovolatelka má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019. sp. zn. 27 Cdo 1784/2017, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 14/06, a nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011. sp. zn. I. ÚS 2061/08, a ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku její pasivní legitimace, neboť nesprávně vyložil zápisy ze dne 16. 9. 2010 a ze dne 4. 10. 2010 jako přistoupení dovolatelky k závazku žalované 1). Takový výklad podle dovolatelky odporuje jejich „hospodářskému a logickému smyslu“, jakož i skutečné vůli účastnic. Odvolací soud k němu dospěl formalisticky, aniž zohlednil všechny konkrétní okolnosti ve smyslu §266 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), které v řízení vyšly najevo. Předmětné zápisy podle dovolatelky vůbec nejsou „právním úkonem v úzkém slova smyslu“ [těmi jsou až dodatky ke smlouvě o dílo uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou 1)], nýbrž pouze „zápisy o tom, co dohodl neformálně a napřímo investor se subdodavatelem“, což vyplývá i z výslechu statutárního zástupce žalované 1) i svědka K. J.
Žalobkyně v obsáhlém vyjádření k dovolání navrhla mu „nevyhovět“.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Otázka pasivní legitimace dovolatelky nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. I když právní otázku a důvody dovolání nyní formulovala odchylně, již ve svém předchozím dovolání (řízení o něm bylo u Nejvyššího soudu vedeno pod sp. zn. 32 Cdo 1362/2016) dovolatelka napadla závěr odvolacího soudu o tom, že zápisy ze dne 16. 9. 2010 a ze dne 4. 10. 2010 sepsané mezi žalobkyní a dovolatelkou obsahují projevy vůle účastnic směřující k přistoupení dovolatelky k závazku žalované 1) zaplatit žalobkyni cenu díla podle smlouvy o dílo ze dne 30. 6. 2010. Ve výše citovaném usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1362/2016, vydaném v řízení mezi týmiž účastnicemi, se Nejvyšší soud otázkou projevu vůle účastnic zabýval v rámci posouzení přípustnosti dovolání a dospěl k závěru, že ji „odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vyjádřenou zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a též v dovolatelkou citovaném usnesení sp. zn. 26 Cdo 2876/2014.“ Nejvyšší soud neshledal důvod se od tohoto svého dříve přijatého závěru nyní odchýlit.
Námitce dovolatelky, že předmětné zápisy vůbec nejsou právními úkony, ale toliko neformálními ujednáními, nelze přisvědčit, a to jak vzhledem ke znění §34 obč. zák., tak vzhledem k jejich obsahu. Rovněž skutečnost, že ve smyslu těchto zápisů byly následně uzavřeny dodatky ke smlouvě o dílo, nemůže těmto zápisům odejmout účinky projevů vůle v nich obsažených. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud ignoroval okolnosti uvedené v §266 odst. 3 obch. zák., pomíjí, že odvolací soud již v usnesení ze dne 30. 10. 2015, č. j. 1 Cmo 105/2015-202 (dovolání proti němuž Nejvyšší soud zamítl právě usnesením ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1362/2016), považoval předmětné zápisy za právní úkony obsahující určité a jednoznačné projevy vůle, které není třeba podrobovat výkladu (viz str. 3 citovaného usnesení odvolacího soudu). Takový závěr odvolacího soudu není výrazem formalismu, jak tvrdí dovolatelka, ale je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyjádřenou např. v usnesení ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 243/2017, v němž Nejvyšší soud vyložil, že „jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o vůli jím projevené), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 odst. 2 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy speciálně též v §266 obch. zák. (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, a ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1185/2012).“ Nejvyšší soud zároveň ve své judikatuře zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat či doplňovat (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, a rozsudky téhož soudu ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, a ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1033/2004) a že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, str. 386, a obdobně například jeho usnesení ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4731/2008, či rozsudek ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008). Právě o takový jazykovému vyjádření odporující výklad předmětných zápisů však dovolatelka usiluje svou argumentací o jejich „logice a hospodářském smyslu“. Nadto, již ve výše citovaném usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1362/2016, Nejvyšší soud v otázce výkladu předmětných zápisů uzavřel, že „odvolací soud oba zápisy vyložil především prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů) a logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) a dospěl k závěru, že vůle žalobkyně a dovolatelky nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření v obou zápisech. Správnost postupu odvolacího soudu při výkladů projevů vůle nemůže být zpochybněna pouze tím, že dovolatelka tyto projevy vykládá jiným (pro ni příznivějším) způsobem.“
Nejvyšší soud pro úplnost opakuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení nelze v žádném ohledu zpochybnit. Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, skutkové námitky přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, jež jsou veřejnosti, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, k dispozici na jeho webových stránkách). Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 a též ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované 2) proti rozsudku odvolacího soudu v části směřující proti jeho rozhodnutí ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Podané dovolání obsahuje rovněž žádost dovolatelky o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. však nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Jelikož Nejvyšší soud o dovolání bez zbytečných odkladů po předložení věci rozhodl, nebylo již třeba o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodovat (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3128/2019).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí
V Brně dne 20. 4. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu