ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1061.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 1061/2020-515
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce I. L. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 2, proti žalované M. K., bytem XY, zastoupené JUDr. Hanou Levovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jaltská 906/1, o zaplacení 700.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 81/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2019, č. j. 14 Co 192/2019-486, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 12. 8. 2019, č. j. 18 C 81/2014-455, zamítl žalobu požadující, aby žalovaná žalobci zaplatila 700.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám její právní zástupkyně náklady řízení ve výši 467.951,31 Kč a České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náklady řízení ve výši 1.303,68 Kč.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 12. 2019, č. j. 14 Co 192/2019-486, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že „ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodování dovolacím soudem byla dosud rozhodována rozdílně. “ Otázku, která je podle jeho mínění dovolacím soudem rozhodována rozdílně, žalobce v dovolání nespecifikuje. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, pak vytýká odvolacímu soudu, že nenapravil pochybení soudu prvního stupně spočívající v tom, že nezhodnotil všechny jím provedené důkazy, ani neuvedl, proč k nim nepřihlížel, a že nepřípustně hodnotil důkazy, aniž by tyto v řízení provedl (zopakoval). Dále namítá, že odvolací soud nepostupoval v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, neboť špatně vyhodnotil institut smlouvy o půjčce. Odklon od rozhodnutí ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, a ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k břemenu tvrzení a k důkaznímu břemenu v řízení o vrácení půjčky, spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud ho zatížil důkazním břemenem při prokazování, na co měla žalovaná půjčku použít, a „v otázkách nesouvisejících s meritem věci “, kdy po něm požadoval, aby prokázal původ půjčených peněz, přičemž přitom „ pominul výpovědi šesti svědků “. Soudům obou stupňů vytýká, že se zabývaly pouze důkazy k prokázání jeho finanční situace, finanční situace svědka K. a tím, k jakému účelu měla žalovaná půjčku použít; provedené důkazy přitom hodnotily jednostranně, části svědeckých výpovědí svědků T., S., J., Ž., E. N., S. N. a N. vytrhávaly z kontextu a „ absolutně pominuly hodnocení “ svědků D. a M. K., M. K., S. B., L. K. a I. L.; řízení i napadený rozsudek tak zatížily vadou.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Námitky, že odvolací soud obrátil důkazní břemeno v otázkách nesouvisejících s meritem věci (prokazování účelu půjčky), a že hodnotil v dovolání specifikované důkazy, aniž by tyto zopakoval, které žalobce doprovází odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, a ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010, přípustnost dovolání nezakládají již proto, že jimi žalobce nezpochybňuje správnost dovoláním napadeného rozsudku, nýbrž správnost usnesení ze dne 12. 12. 2016, č. j. 14 Co 246/2016-246, jímž odvolací soud zrušil v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně. Pomíjí, že po vydání takového rozhodnutí probíhalo další řízení, v němž soud prvního stupně rozhodl (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 21. 3. 2018 č. j. 18 C 18/2014-341, ve spojení s usnesením ze dne 17. 4. 2018, č. j. 18 C 81/2014-353, který odvolací soud usnesením ze dne 19. 7. 2018, č. j. 14 Co 191/2018-383, rovněž zrušil, a následně (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 12. 8. 2019, č. j. 18 C 81/2014-455, který odvolací soud potvrdil dovoláním napadeným rozsudkem. Správnost usnesení odvolacího soudu ze dne 12. 12. 2016, č. j. 14 Co 246/2016-246, nelze v rámci řízení o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 12. 2019, č. j. 14 Co 192/2019-486, přezkoumávat.
Vytýká-li žalobce - dovolávaje se přitom rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1472/2017 - odvolacímu soudu, že pochybil při zjišťování skutkového stavu věci, jestliže neuvěřil svědkům D. K., S. B., L. K., I. L., M. K. a M. K., resp. že údaje, které se z těchto důkazů podávají, „ absolutně pominul “, a namítá-li, že soudy obou stupňů „ se nevypořádaly s hodnocením důkazů tak, jak předpokládá ustanovení §132 o. s. ř. “, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení založil na nesprávně, resp. neúplně zjištěném skutkovém stavu věci, příp. že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pomíjí přitom, že způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný (dovolací soud je povinen z něj vycházet). Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Stejně tak polemika dovolatele s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Z toho, že dovolatel na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje odlišnou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá žalobcem zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobce v řízení neprokázal, že žalované podle ústně uzavřené smlouvy půjčil 700.000 Kč (neprokázal existenci tvrzené smlouvy o půjčce); není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobce svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Nelze přisvědčit dovolateli, že odvolací soud při rozhodování nerespektoval závěry dovozené v rozhodnutí ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, a ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce břemene tvrzení a důkazního břemene v řízení o vrácení půjčky. Naopak odvolací soud se správně závěrů obsažených v daných rozhodnutí přidržel. Podle základní zásady sporného řízení povinnost tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti stíhá toho účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti podle hmotného práva ku prospěchu. Z hypotézy hmotněprávní normy uvedené v ustanovení §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, která vymezuje obsah povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti věřitele, vyplývá, že ve sporu o vrácení půjčené částky má žalobce jako věřitel břemeno tvrzení, že s dlužníkem (žalovanou) uzavřel smlouvu o půjčce, že dlužníkovi předmět půjčky odevzdal a že dlužník půjčené peníze řádně a včas nevrátil. Z tohoto břemene tvrzení pak pro věřitele (žalobce) vyplývá důkazní břemeno, pokud jde o prokázání tvrzení, že smlouva o půjčce byla uzavřena a že na základě této smlouvy předal žalované finanční prostředky. Neunese-li věřitel (žalobce) břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno v tomto směru, musí rozhodnutí soudu vyznít v jeho neprospěch, aniž by se soud musel dále zabývat pravdivostí tvrzení, které jsou součástí procesní obrany žalované (dlužníka), a za tímto účelem provádět dokazování. Jestliže se soudy obou stupňů zabývaly solventností žalobce v době údajných půjček M. K., byly tyto okolnosti podstatné pro přiblížení se k rozhodným skutečnostem, kdy verzi žalobce o půjčce, kterou měl poskytnout žalované, buď podpoří, nebo ji zpochybní. Tato otázka byla významná pro posouzení žalobcem tvrzeného nároku a pro prokázání samotného poskytnutí půjčky. Je pravdou, jak uvádí žalobce, že primárně jde o prokázání samotného aktu půjčky, což ovšem soudy provedeným dokazováním splnily, neboť se zabývaly všemi podstatnými skutečnostmi, které byly pro prokázání půjčky nezbytné.
Tvrzení dovolatele o procesních pochybeních odvolacího soudu, jimiž mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nezahrnují žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř.; přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Žádostí žalobce ze dne 8. 4. 2020 o přiznání osvobození od soudního poplatku z dovolání se dovolací soud nezabýval. Stejnou žádost žalobce uplatnil již dne 10. 3. 2020 ve svém dovolání. V usnesení ze dne 24. 3. 2020, č. j. 18 C 81/2014-504, jímž ho Okresní soud v Karlových Varech vyzval k zaplacení soudního poplatku z dovolání ve výši 14.000 Kč, byl žalobce současně poučen o možnosti požádat o přiznání osvobození od soudních poplatků, má-li za to, že jsou u něj splněny podmínky pro takové osvobození, a dostalo se mu rovněž poučení, že účastníku řízení se nevracejí soudní poplatky zaplacené před rozhodnutím soudu o přiznání osvobození. Žalobce přesto soudní poplatek z dovolání dne 30. 3. 2020 před rozhodnutím soudu o žádosti o osvobození zaplatil. Protože podle §138 odst. 1 věty druhé části za středníkem o. s. ř. se poplatky zaplacené před rozhodnutím o přiznání osvobození nevracejí, bylo by za dané situace bez významu rozhodovat o opětovné žádosti o osvobození.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu