ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1786.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 1786/2019-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. H., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Rostislavem Kipielem, advokátem se sídlem v Praze 2, Kladská 1489/5, proti žalované J. M. , bytem XY, zastoupené JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 276/20, o zaplacení 25 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 16/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, č. j. 26 Co 352/2018-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 904 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Rostislava Kipiela, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 8. 2018, č. j. 9 C 16/2018-107, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 25 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 25 000 Kč ode dne 3. 10. 2017 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2019, č. j. 26 Co 352/2018-129, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 25 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 25 000 Kč jdoucím ode dne 3. 10. 2017 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolatel je tak povinen ke každému jednotlivému dovolacímu důvodu samostatně vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední.
Žalovaná na přípustnost svého dovolání usuzuje z toho, že „ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také otázky, která rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ . Z obsahu dovolání se nepodává, jakou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatelka za dosud nevyřešenou v rozhodování dovolacího soudu.
Námitka, že odvolací soud k její tíži přičetl jednání třetí osoby, která nebyla k takovému jednání zmocněna, je založena na chybné interpretaci závěrů odvolacího soudu, který závěr o tom, že by dotyčnou zprostředkovatelskou smlouvu ukončila třetí osoba (přítel žalované), neučinil. Uvedená námitka nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., neboť je jí zpochybňována správnost skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací soud, že k ukončení smlouvy o zprostředkování došlo ze strany žalované, (…) která ztratila o služby poskytované žalobcem zájem a prostřednictvím svého přítele tuto skutečnost žalobci oznámila; na to žalobce e-mailem ze dne 26. 9. 2017 oznámil žalované „oficiální ukončení platnosti smlouvy o zprostředkování“. Prosazuje-li žalovaná oproti tomu, že z provedeného dokazování vyplývá, že smlouvu ukončila osoba, kterou k tomu nezmocnila nebo že smlouva byla ukončena žalobcem, přehlíží, že v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Lze uzavřít, že předloženou argumentací se žalovaná domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Se zřetelem k bodu 8 rozhodnutí soudu prvního stupně se jeví neopodstatněnou výtka, že odvolací soud převzal skutkový závěr (že došlo k ukončení zprostředkovatelské smlouvy ze strany žalované), aniž by soud prvního stupně takový závěr učinil. Navíc uvedenou argumentací žalovaná nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž namítá, že právní posouzení věci je založeno na nesprávně či neúplně zjištěném skutkovém stavu věci, popř. že řízení je zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; tato podmínka však splněna není.
Totéž platí pro námitky, že se odvolací soud nezabýval otázkou údajného porušení smlouvy ze strany dovolatelky a že hodnotil důkazy v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Námitku, že odvolací soud nesprávně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu posoudil právní otázku podmínek pro odstoupení od smlouvy podle §1798 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), žalovaná zakládá na vlastní skutkové verzi. Argumentuje-li v tomto směru nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by soudy vyšly ze správně zjištěného skutkového stavu věci, resp. pokud by správně dovodily, že k ukončení zprostředkovatelské smlouvy došlo ze strany žalobce a nikoli žalované, a následně zkoumaly, zda šlo ze strany žalované o podstatné či nepodstatné porušení smlouvy, musely by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že k ukončení smlouvy z její strany nedošlo a žalobci tudíž nárok na zaplacení odměny nevznikl.
Spojuje-li žalovaná přípustnost dovolání s přesvědčením, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Takovou není žalovanou předestřená otázka právního posouzení podmínek pro odstoupení od smlouvy podle §1798 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ani otázka, zda předmětná smlouva byla porušena podstatným způsobem.
Namítá-li žalovaná, že rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje znaky tzv. překvapivého rozhodnutí, protože ji odvolací soud v souvislosti se změnou skutkových a právních závěrů nepoučil ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř., nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K případným vadám řízení, pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Tvrzení dovolatelky o uvedeném procesním pochybení soudu nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se ho odvolací soud dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Nadto se sluší připomenout, že rozhodnutí je překvapivé, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, tedy jen tehdy, jestliže ho odvolací soud založí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4792/2010, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008). Uvedené závěry jsou použitelné v projednávané věci, kdy skutkový stav byl provedenými důkazy objasněn zcela dostatečně, přičemž odvolací soud zcela převzal skutková zjištění soudu prvního stupně.
Ve vztahu k části argumentace vytýkající odvolacímu soudu nesprávnost aplikace ustanovení o příkazu, ač byla uzavřena zprostředkovatelská smlouva s vlastní zákonnou úpravou, a ohledně neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, žalovaná nevymezila přípustnost dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť se z obsahu dovolání nepodává, které ze čtyř kritérií uvedených v §237 o. s. ř. má v tomto směru za naplněné. Absence tohoto údaje zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Krom toho z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud při řešení otázky nároku na náhradu nákladů zprostředkovatele primárně vycházel z toho, co si spolu strany ujednaly ve smlouvě, nikoliv, že by vznik nároku na náhradu nákladů zprostředkovatele vyvozoval z právní úpravy týkající se příkazu.
Žalovaná v dovolání sice výslovně uvedla, že jím brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí žádné konkrétní námitky neuplatnila. Ostatně dovolání směřující proti rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu