ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.2486.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 2486/2019-207
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Fakultní nemocnice Olomouc , se sídlem Olomouc, I. P. Pavlova 185/6, identifikační číslo 00098892, zastoupené JUDr. Karlem Vítkem, advokátem se sídlem Olomouc, Dobrovského 1157/25, proti žalované Multi CZ, s. r. o. , se sídlem Pardubice, Anenská 1715, zastoupené Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem Pardubice, Sladkovského 2059, o zaplacení 102.196 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 123 C 1/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. 2. 2019, č. j. 18 Co 18/2019-177, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.679,20 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Karla Vítka, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení 102.196 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty sjednané v kupní smlouvě ze dne 26. 3. 2018 pro případ prodlení žalované s dodáním předmětu koupě.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 10. 2018, č. j. 123 C 1/2018-149, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 102.196 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 102.196 Kč od 18. 6. 2015 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 2. 2019, č. j. 18 Co 18/2019-177, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně zadala veřejnou zakázku malého rozsahu na dodání zařízení provozu nemocničního stravování – hnětače, dne 26. 3. 2015 jako kupující uzavřela se žalovanou jako prodávající kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo gastronomické vybavení – hnětač (interní evidenční číslo VZ-2015-000069) za kupní cenu 659.329 Kč s termínem dodání do pěti týdnů od uzavření smlouvy. Pro případ prodlení žalované s dodáním předmětu prodeje, uvedením do provozu a zaškolením byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně ze sjednané kupní ceny. Žalovaná dodala hnětač dne 2. 5. 2017 s prodlením 31 dnů. Žalobkyně fakturou ze dne 4. 6. 2015 vyúčtovala smluvní pokutu ve výši 104.081 Kč splatnou 18. 6. 2015, kterou žalovaná neuhradila.
Odvolací soud na zjištěný skutkový stav shodně se soudem prvního stupně aplikoval §2079, §2048 a §2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Konstatoval, že právo na smluvní pokutu vzniká porušením samotné smluvní povinnosti bez ohledu na okolnosti a příčiny, které k tomuto porušení vedly. Ujednání o smluvní pokutě hodnotil z hlediska jeho účelu, přiměřenosti a souladu s dobrými mravy, přičemž dovodil, že sjednaná smluvní pokuta není nepřiměřená, není dán zjevný nepoměr mezi její výší a výší ceny předmětu kupní smlouvy, její výše „není způsobilá mít vliv na majetkové poměry žalovaného“ a není zde ani prostor pro její moderaci ve smyslu §2051 o. z. Přihlédl též k tomu, že žalovaná se (oproti svému přesvědčení) nenachází v postavení slabší strany a že hlavním zájmem žalobkyně je výkon řádné péče o pacienty, zahrnující stravování včetně zajištění speciálních diet podle jejich zdravotního stavu, přičemž prodlení s dodávkou hnětače mohlo způsobit komplikace stravovacího provozu a ohrozit jeho chod. Výše smluvní pokuty plnila preventivní, uhrazovací i sankční účel tak, aby žalovaná byla motivována k tomu, aby své smluvní povinnosti řádně dostála. To, že k prodlení došlo vinou výrobce, nelze klást k tíži žalobkyně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Žalovaná přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. zakládá na přesvědčení, že odvolací soud se při posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě z pohledu dobrých mravů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu zastoupené nálezy ze dne ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, a ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10.
Přestože se Ústavní soud v dovolatelkou předestřených rozhodnutích zabýval otázkou přiměřenosti smluvní sankce (nikoliv ovšem smluvní pokuty, ale úroku z prodlení) ve výši 0,5 % denně (z neuhrazené části dluhu), přičemž s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti vyslovil závěr, že je protiústavní sjednání povinnosti zaplatit úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně, tj. 182,5 % ročně, nelze uvedený závěr považovat za ustálenou rozhodovací praxi ve vztahu k posouzení otázky přiměřenosti výše smluvní pokuty.
Nejvyšší soud - a to i s vědomím názoru vyjádřeného Ústavním soudem v uvedených nálezech - v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, akcentoval právní závěr, že při posouzení, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům ve smyslu §39 obč. zák., nelze bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci a nepostačí jen srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou zákonnou (srov. též např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, či usnesení ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 422/2003, ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4784/2008, a ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1140/2013). V poměrech projednávané věci odvolací soud vycházel z individuálního posouzení rozhodných kritérií, prezentovaných v obecné rovině jak v citovaném rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, tak i v jeho dalších rozhodnutích (vydaných též s vědomím citovaných nálezů Ústavního soudu), včetně okolností uzavření kupní smlouvy a sjednané výše smluvní pokuty. Odvolací soud tudíž při posouzení, zda ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,5 % denně je vzhledem ke zjištěným rozhodným okolnostem přiměřené, z předznamenaného judikaturního rámce nevybočil.
Lze proto uzavřít, že dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu