ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.2653.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 2653/2019-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Ataxonet plus s.r.o. , se sídlem Mníšek pod Brdy, Pražská 900, identifikační číslo osoby 29029007, zastoupené Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem Praha 4, Barrandova 1920/2a, proti žalovaným 1) V. Ž. a 2) J. Ž. , oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Filipem Svobodou, advokátem se sídlem Praha 5, U Demartinky 152/1, o 247 663 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 59/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, č. j. 23 Co 19/2019-192, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 9 2018, č. j. 3 C 59/2017-150, ve spojení s usnesením ze dne 26. 11. 2018, č. j. 3 C 59/2017-168, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení částky 247 663 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 247 663 Kč od 24. 12. 2016 do 31. 12. 2016 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 247 663 Kč od 1. 1. 2017 do zaplacení (I. výrok), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným 139 472 Kč na nákladech řízení (II. výrok) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit plnou náhradu nákladů státu (III. výrok).
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, č. j. 23 Co 19/2019-192, odvolací řízení co do částky 15 803 Kč zastavil (I. výrok), ve II. výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ohledně výše náhrady nákladů, jinak jej potvrdil (II. výrok); v části výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba do částky 231 860 Kč s úrokem z prodlení z částky 247 663 Kč ve výši 8,05% ročně od 24. 12. 2016 do zaplacení, a ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (III. výrok) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení (IV. výrok).
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“]; o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud (i) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo (ii) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo (iii) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, (iv) popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2326/2013).
Z řečeného vyplývá, že dovolatel je povinen uvést, v řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak.
V nyní projednávané věci dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek jak hmotného, tak procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, aniž vymezila konkrétní otázku(y) hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího sodu založeno, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatelka v dovolání pouze polemizuje s tím, jak odvolací soud postupoval a jak rozhodl.
Výtky vůči postupu soudů při znaleckém dokazování nebo vůči správnosti znaleckého posudku k závěru o přípustnosti dovolání nevedou. Těmito námitkami, byť je podpořila odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1216/2010, žalobkyně nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že právní posouzení založil na nesprávně či neúplně zjištěném skutkovém stavu věci a že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne pouze, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Pro úplnost – mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání - nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolání, jež neobsahuje obligatorní náležitost - vymezení toho, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání - Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2020
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu